Už při výsadbě pamatujte na konečný vzrůst stromů a porovnejte jej s prostorem, který máte k dispozici. Odborníci doporučují do tradičních malých zahrádek u řadových domků spíše velký keř nebo menší strom. Ve velkých zahradách si ale můžete dopřát celé skupiny stromů či ozdobný solitér, který bude mít dostatek prostoru, aby vynikla jeho krása a mohutnost. Výsadbami na nevhodná místa či necitlivým výběrem dřevin můžete způsobit velké škody. Obtížně se ve stáří přesazují zejména habry, jilmy, ořešáky, platany, duby či jilmy.
Problém bývá také s podsazováním stromů, speciálně u ořešáků spadané listy obsahují juglon, který působí alelopaticky (omezuje růst dalších druhů). Zahradníci doporučují jako podsadbu nejčastěji černý bez, angrešt, ostružiník, topinambur, kostival, česnek medvědí, mátu či lesní jahody. U ostatních stromů stínomilné rostliny typu ptačí zob, dřišťál, svída, meruzalka, brslen či zimolez obecný; z popínavých rostlin pak převážně původně lesní druhy – chmel, břečťan, klanoprašku čínskou (Schisandra), ale také loubince, hortenzie, plaménky a další.
Krása ořešáků
Zaručeně dobrou volbou pro větší zahradu je ořešák vlašský či královský (Juglans regia, či Jovis glans /Jupiterovy ořechy/). Je jednou z nejpěstovanějších dřevin na světě, dorůstá do výšky 45 metrů, dožívá se až 200 let, má rozložitou korunu, závislou na tom, zda jde o kultivar či o původní divokou formu.
Ořešáky se pěstují především pro své plody (vlašské ořechy) a relativně rychle rostoucí dřevo, zajímavé jsou i jako okrasné a stínicí stromy (např. ořešák černý, popelavý a skalní, o. mandžuský, o. srdcolistý). Byla vypěstována celá řada odrůd, některé dokonce s červeným jádrem (Sychrov a Hospozínský červenoplodý).
Ořešáky vyžadují propustné, zásadité půdy, upřednostňují vlhké nížinné oblasti s vysokým obsahem humusu v půdě, potřebují relativně hodně světla. Nejčastěji se vysazují v blízkosti hnojišť a domácích záchodků, protože listy mají fungicidní a baktericidní účinky odpuzující hmyz.
Naši předkové toho využívali pro podestýlku domácích zvířat a z ořechových slupek připravovali předchůdce současných repelentů. V olivovém oleji nechali na slunném místě luhovat zelené slupky z ořechů po dobu šesti týdnů a čerstvé rozdrcené listy používali zevně jako obklady na unavené oči, na kožní vyrážky a drobná poranění. A zcela přirozeně jej používali také na barvení látek a vlny a plně spotřebovávali dřevo ořešáku hlavně v nábytkářství a řezbářství.
Ze současných výzkumů je patrné, že ořechy přispívají také k ochraně před kardiovaskulárními chorobami, snižují nepříznivý LDL-cholesterol, přispívají ke zlepšení krvetvorby v kostní dřeni. Nenasycené mastné kyseliny napomáhají zlepšovat chování hyperaktivních dětí a zvyšují schopnost soustředění. Klíčový je hlavně význam kyseliny alfa-linolenové a antioxidační kapacita, která je významná především u vlašských ořechů.
Skořápkové ovoce
Pokud nevíte, co si pod tímto pojmem máte představit, pak vězte, že se za ním skrývají kromě ořechů také mandle a oříšky nejrůznějšího druhu. Tyto suché skořápkové plody se z potravinářského hlediska skutečně řadí mezi ovoce. A pokud jde o jejich výživovou hodnotu, s klasickým ovocem si co do kvality skutečně nijak nezadají. Nejenže skvěle chutnají, ale jsou podle slov lékařů a výživových poradců rovněž cenným zdrojem kvalitních bílkovin a tuku.
Odborné knihy uvádějí, že v nich nalezneme řadu minerálních látek a stopových prvků, vitaminů rozpustných ve vodě (B1, B6 a C) i v tucích (A, D, E, K). Z praktických důvodů se do této skupiny řadí všechna suchá semena, která jsou chráněna tvrdým obalem, tedy například i kaštany. Zajímavým znakem, jenž spojuje řadu stromů a keřů plodících ořechy, je častý výskyt jehněd a opylení větrem – i u rostlin, které náležejí k různým čeledím.
Z botanického pohledu jde nejčastěji o peckovice (kokos, vlašské ořechy, mandle, pistácie), nažky (piniové oříšky), ořechy (líska) nebo lusky (arašídy). Jako další dobře skladovatelné plody doporučují odborníci také lísku tureckou, pekany, ořechovce, kaštanovník setý, některé druhy dubů a borovic. Na velkých pozemcích se dají soustředit do sekce nazývané v permakultuře tvrdý les společně s dalšími druhy dřevin podobného charakteru: s jeřáby, třešní, hrušní tatarkou a polničkou, na okrajích se často vysazují dříny, velkoplodé hlohy, aronie, muchovníky či mišpule s jedlými plody.
V našich podmínkách se bezesporu nejlépe daří lísce a již zmíněnému ořešáku královskému. Líska obecná (Corylus avellana) je strom či keř dosahující až šestimetrové výšky, který roste v Evropě od nepaměti. Vlastnosti lísky obecné ovlivňuje díky pylu přenášenému větrem rovněž líska turecká (C. colurna) a líska veliká (C. maxima). Dnešní zahradní lísky jsou totiž podle dostupné literatury produktem křížení v 19. století, kdy vznikala většina kultivarů.
Líska dává přednost kamenitým a kopcovitým stanovištím s prostupnou, jílovitou půdou. V příliš vlhké, těžké a bohaté půdě stromy přerůstají a vzniká méně samičích květů. Doporučuje se pěstovat několik rostlin pohromadě kvůli vzájemnému opylení. Líska přináší úrodu i velmi línému zahradníkovi, protože vyžaduje spíše méně než více péče. Lze ji pěstovat ze semen, množit řízkováním nebo roubovat, ale nejlepší jsou kořenové výmladky odřezané na podzim a vysazené do květináče či přímo na stanoviště.
V přírodě se líska často vyskytuje ve společnosti hyacintovců a prvosenek. Na jejích kořenech mohou růst lanýže. Lískové oříšky se dají jíst již krátce před dosažením zralosti, pro skladování se však hodí jen plně vyzrálé plody. Před skladováním se loupou a suší. Líska je vhodnou dřevinou pro živé ploty a větrolamy. Z tuhých a ohebných prutů se pletou košíky a z rozeklaných větví se vyrábějí virgule. Dřevo a skořápky se používají k uzení.
