Za vhodných podmínek se dají sázet opadavé dřeviny. Rostlina může využít zimní vláhu a dobře zakořenit. „Nejdříve je ovšem třeba zkontrolovat a případně odstranit všechny poraněné kořeny a výrazně omezit větve,“ upozorňuje Jana Nováková. „Nadzemní část stromu musí být úměrná té podzemní, aby kořeny stačily nadzemní část vyživit. U vyšších a silnějších rostlin je nutné zajistit oporu a zvážit ochranu proti okusu zvěří. U vysazených stálezelených dřevin je nutné hlídat, aby je nepolámala vysoká vrstva sněhu.“
Zelenina, kterou mráz nespálí
Na konci zimy lze začít sázet i některé druhy zeleniny, podle odolnosti druhů a pokud stav půdy dovolí (totéž platí i pro květiny a bylinky). Sadbu si můžete předpěstovat doma nebo ji koupit. Jako první se doporučuje vysévat chladu odolné druhy, které mají delší vegetační dobu (mrkev, petržel). Pak přijdou na řadu takzvané rostliny krátkého dne (některé odrůdy ředkviček, salátu, špenátu). Zeleninu je možné rychlit ve skleníku či v pařeništi.
Mezi oblíbené mrazuvzdorné košťáloviny, které ještě přežívají přes zimu na záhoně, patří například kapusta, růžičková kapusta a kadeřávek. „Růžičková kapusta nemá ráda kolísání teplot, a chcete-li ji udržet na zahradě co nejdéle, je vhodné ji chránit zahrnutím sněhovou přikrývkou,“ upřesňuje naše průvodkyně.
Zajímavé jsou i mrazuvzdorné kvetoucí a nekvetoucí cibule. Kvetoucí zimní cibule (Allium fistulosum) pochází z Dálného východu a Číny; tvoří trsy drobných protáhlých cibulí, ale využívá se hlavně její nať, která obsahuje více vitaminu C než běžná cibule. Rašit začíná na konci zimy a patří spíše mezi staré a pozapomenuté plodiny. Stojí za to vyzkoušet její vyšlechtěné odrůdy, například Bajkal, Entita, Gerda, Kaj, Winter Nest.
Mezi nekvetoucí patří cibule prorůstavá neboli sibiřská (Allium fistulosum v. proliferum, v. bulbiferum nebo v. viviparum). Množí se pacibulkami a konzumuje se také především její nať.
Čerstvý salát i v zimě
K dalším rostlinám, které jsou v zimě vítaným zdrojem vitaminů a minerálů, patří polníček (správně kozlíček polníček) a také méně známá batolka. Polníček (Valerianella locusta) je nenápadná rostlinka, původně planě rostoucí na polích a mezích. Pěstuje se jako „rostlina druhé trati“, což znamená, že má ráda na živiny středně bohatou půdu. Vysévá se na jaře nebo na podzim po sklizni hlavní plodiny.
„Kozlíček polníček sklízejte ve chvíli, kdy má rostlina 3 až 4 páry listů. Odřezává se zpravidla celý, ale pokud spodní část ponecháte, může ještě vytvářet drobnější výhonky. Necháte-li rostlinu vykvést, světlá kulatá semena rozšíří na kratší vzdálenosti také mravenci. Kozlíček polníček vymrzá pouze za holomrazů, proto je dobré ho při venkovním pěstování v zimě chránit netkanou textilií nebo chvojím,“ dodává naše průvodkyně.
Zatímco polníček je u nás poměrně populární, batolku (Montia neboli Claytonia) zná asi málokdo. K jídlu jsou nejvhodnější a nejchutnější dva druhy: batolka prorostlá (M. perfoliata) a batolka ptačincolistá (M. sibirica). Pěstuje se pro drobné dužnaté listy, které se sklízejí hlavně v zimě a také v předjaří. Vysévá se v srpnu a září, podobně jako saláty k řezu, a v nevytápěných sklenících pak od září do února. Od prosince se doporučuje chránit ji fólií nebo chvojím. Batolku lze jíst syrovou nebo ji vařit podobně jako špenát. Z tuzemských odolných domácích druhů, které má na zahrádce snad každý, doporučuje Jana Nováková také „plevele“, jako je například sedmikráska, pampeliška či ptačinec žabinec. A od konce zimy se můžete začít těšit také na některé cibuloviny. Oblíbené jsou zvláště česneky medvědí a podivný.
