Průvodci tmou

Smutný je na úvodní anekdotě snad jen závěr, protože může být pravdivý. Svícny opravdu bývaly nebezpečným partnerem interiéru. Jenže neexistovalo jiné východisko. Svícny byly po loučích jediné, které po setmění po staletí klestily cestu očím.

Všudepřítomný Voltaire
Slovo svícen je na několika místech zmiňováno již ve Starém zákoně, ale významnější pozici získávají svícny až ve středověku. Volené materiály byly prosté. Zlato se schovávalo na relikviáře a kněžské nebo panovnické insignie. Monumentálních rozměrů dosahovaly svícny velikonoční, které patřily chrámům stejně jako „jeruzalémské“ kruhové lustry. V pozdní renesanci byly svícny zdobeny figurálními výjevy, nejčastěji bustou dívky.

V baroku se přiklonily k dekorativnosti. Opisovaly architekturu stejně jako nábytek a „namluvily“ si i jiné materiály. Zejména porcelán, ale dominoval cín. Na rozdíl od renesance baroko skoncovalo s cínovým nádobím. U svícnů hrál však cín stále prim. Bohužel se zachovalo jen málo ukázek dobového cínařství předvedeného na zdobnosti svícnů. Tento kov byl ideální pro válečné účely a možnost opětovného použití se ukázala lákavá. Baroko mnohé svícny obětovalo! Ony však dospěly do rokoka padesátých let osmnáctého století… a to byla klidná doba. Do všeho mluvil Voltaire. Bojovalo se jen za vlády císaře Čchien-lunga o Tchaj–wan… a to bylo daleko. Svícny mohly po evropsku a v klidu svítit.

Magická sedmička
Již na Titově oblouku postaveném roku osmdesát jedna našeho letopočtu se objevuje sedmiramenný židovský svícen, který později převzalo i křesťanství. Znázorňuje hořící kmen a větve posvátného židovského stromu mandlovníku, jehož velké bílé květy vyrážejí na jaře mnohem dříve než listí. Mandlovník byl obecně na starověkém Blízkém východě považován za strom života, strom vesmíru a symbol jara. Sedmiramenný svícen se stal později i jedním z ikonografických atributů Panny Marie jako „odraz“ sedmi radostí Mariiných — 1. zvěstování, 2. navštívení, 3. narození, 4. klanění, 5. obětování, 6. shledání a 7. korunování.

Maličká opice
Devatenácté století je maličkou opicí křivící tvář do zrcadla minulosti. Neopakuje, to je hrubý omyl. Významný kunsthistorik Kaufmann napsal: Mění se buď systémy, nebo jejich vztahy — a pokaždé vznikne něco nového. Chtěl tím naznačit, že rozložíme-li třeba baroko na jednotlivé zdobné prvky a pak je složíme jinak, nevznikne baroko, ale jakési novobaroko nebo neobaroko, či snad pseudobaroko… kdo se v tom má vyznat, když se v tom nevyznají ani teoretici umění.

V každém případě funguje stoupající linka vývoje užitého umění způsobem, který je schopen tvořit nové ze starého, protože je už dlouho téměř nemožné tvořit ex nihilo — z ničeho. Ověřila si to například postmoderna druhé poloviny dvacátého století, když namíchala koktejl osvědčených dekorativních prvků podle nové receptury a vůbec se za to nestyděla. Ani svícnům se tvarová nejistota nevyhnula. Devatenácté století přineslo omámení orientálními vzory, povrchní zalíbení v předchozích slozích a v devadesátých letech otázku: K čemu, proboha, svícny? Přišla elektřina.

Světlo života
Utilitární typy nábytku prý odcházejí na věčnost se ztrátou poptávky po jejich funkci. Devatenácté století například pohřbilo plivátka. Chudinky. Ale svícny? Potřebujeme je dnes přece stejně málo jako plivátka. — A přece vydržely! Je zvláštní, že v době, kdy svícen neplní svou funkci osvětlení, stále žije. Dokazuje, že nikdy nebyl jen pouhým svítidlem, ale „náladotvůrcem“, něčím, co přinášelo světlo do života… i v přeneseném smyslu.

FOTO: OTO PAJER, Text: Petr Tschakert
Zdroj: Moderní byt

Kontakty:
ANTIQUE ALMA, Valentinská 7,
Praha 1,
tel.: 02/52 32 58 65, Radnické schody,
Praha 1,
tel.: 02/20 51 38 69, Týnská 7, Praha 1,
tel.: 02/231 07 23