Z 20. do 30. let podle Freda Astaira

(1899–1987) 
■ vl. jm. Frederick Austerlitz
■ tanečník, choreograf, skladatel, zpěvák, herec
■ 20. léta – se sestrou Adele slaví úspěchy na Broadwayi
■ 1932 – když se Adele provdala za anglického lorda Cavendishema, hledá tanečnici
■ 1933–39 – tančí s G. Rogersovou, později byly jeho partnerkami třeba E. Powellová, R. Hayworthová
a J. Garlandová
■ 1949 – Oscar za přínos světovému muzikálu
■ 1974 – Oscar za vedlejší hereckou roli ve filmu Skleněné peklo

Oba přitom spojovalo ještě něco víc než jen čas, kdy je Amerika opravdu zbožňovala. Jak to napsal spisovatel G. Greene: „…pan Astaire svým až nepravděpodobným fyzickým vitalismem náleží do říše fantazie. Nepodléhá zákonům zemské přitažlivosti, jako jim nepodléhá Myšák Mickey…“  

Astairův novátorský styl a dnes už legendární stepařské kreace vycházely nejen z jeho geniální schopnosti tanečního vyjadřování, ale i z obrovského pracovního nasazení. A i když rozhodně nebyl typem hollywoodského milovníka, přitahoval osobitým šarmem a noblesně aristokratickou elegancí. Lehkonohému a vždy perfektně oblečenému lvu salonů, od něhož se učil tančit celý svět, to také ze všeho nejvíc slušelo právě v nažehleném fraku s karafiátem v klopě, lakýrkách a s cylindrem v ruce.

Všechno umocňovaly krásné tanečnice. S tou první – svou sestrou Adele – dobyli Broadway, kde pro ně skládali melodie i bratři Gershwinovi. Když se Adele provdala, Fred těžko hledal další partnerku. S žádnou nebyl spokojený, mj. také proto, že ho parádivostí – až 15 cm vysokými jehlovými podpatky, olověnými závažími v záložkách rukávů svých rób a s art decovými šperky při tanci leckdy ohrožovaly i na životě.

30. léta se ale bez hollywoodských efektů neobešla. Svět se i přes hlubokou krizi chtěl dál bavit. V módě byl swing, jazz a charleston, luxusní linkové lodě i osobní letadla. V metropolích přibývaly modernistické mrakodrapy, kinopaláce a obchodní domy. San Francisco se navíc v roce 1937 pochlubilo třeba i mostem mostů — jeho visutý, šestiproudový a 2 737 metrů dlouhý Golden Gate je dodnes nejpozoru-hodnější stavbou svého druhu vůbec.

Strhující velkoměstský životní pocit oceňoval technické formy a materiály průmyslového věku — železobeton, sklo, ocel. Světlé a otevřené místnosti nových kanceláří a bytů plnil lehký a variabilní nábytek, jehož design byl stroze funkční s tím, že samonosná židle z ocelových trubek v kombinaci s kůží nebo trubkový stůl se skleněnou deskou z konce 20. let byly už tehdy klasikou.

(výběr 30. léta)

■ 1933 – Tančící Venuše, Letíme do Ria 
■ 1934 – Veselý rozvod
■ 1935 – Roberta
■ 1936 – Námořníci jdou
■ 1936 – Svět valčíků
■ 1937 – Smím prosit
■ 1938 – Vzdušné zámky
■ 1939 – Život v tanci

■ Jméno Fred Astaire se skloňovalo v souvislosti s muzikálem a filmem vůbec bezmála 70 let. Ani Beatles neopomenuli přizvat velkého tanečníka do kapely seržanta Peppera z Klubu osamělých srdcí s tím, že se jeho tvář objevila vprostřed šedesátky slavných osobností na obálce alba. Fred a Ginger mají svůj „pomník“ i v Praze. V podobě Tančícího domu, ke kterému architekty inspirovalo právě jejich slavná legenda.

To už vrcholilo období Astairovy kariéry spojené se skvělou Ginger Rogersovou. Od roku 1933, kdy se představili ve filmu Letíme do Ria, sklízeli jeden úspěch za druhým. A i když spolu protančili jenom šest let, stačila k tomu, aby se stali legendou. Veřejnost zaskočil jejich rozchod poté, co se Ginger rozhodla věnovat pouze herectví. Fred, i když se několikrát také představil jako kvalitní herec nebo i skladatel a interpret vlastních písní, zůstal dál věrný tanci. Ve své luxusní vile na Beverly Hills si prý dával hodinku stepu denně dokonce ještě dlouho po svých sedmdesátinách.  ■