 |
NATAŠA GOLLOVÁvlastním jménem Hodáčová (1912–1988) |
|
K trojici našich nejslavnějších hereček tehdy patřila Nataša Gollová. Zatímco ovšem Lída Baarová byla romantická kráska a Adina Mandlová moderní ironická žena, Nataša byla lyrická i komická. O tom, že ze všech nejlépe zosobňovala typ mladé dívky, svědčí, že ji hodně napodobovaly. Její účes z polodlouhých blonďatých kadeří s ofinou přepadávající do čela téměř zlidověl a vzorem byla i v odívání. Zbožňovala černobílé kombinace a šila v proslulých pražských salonech, hlavně u Podolské. Zhotovovali jí tady nejen módní „civil“ (kalhotové sukně, vypasované kostýmky a šerpou stažené večerní šaty), ale i filmové kostýmy, které tehdy musely být na míru. Když se k jejímu zjevu a talentu přidá, že mluvila plynně anglicky, německy i francouzsky, a k herectví zběhla až ze studií filozofické fakulty, není divu, že byla idolem doby.
Pražská lepší než pařížskáGollová ráda cestovala. Vzhledem k milostnému vztahu s Tristanem Tzarou tak pobývala i ve vile, kterou pro otce dadaismu postavil v Paříži Adolf Loos. Ta ovšem nikdy nedosáhla takového věhlasu jako architektova pražská Müllerova vila z roku 1930. Kromě ojedinělého prostorového řešení – raumplanu, byla vybavením interiéru jako stvořená do tehdejších filmů. Šatny se skříněmi na míru, dámský budoár, pánská pracovna v mahagonu, bílá koupelna anglické firmy Typfort, nebo i letní japonská jídelna v silném laku a kombinace historizujícího nábytku s moderním včetně české speciality v podobě židlí Thonet u bohatých průmyslníků prostě nemohly chybět. I když i oni se pod vlivem modernismu zařizovali stále střídměji, italský mramor, luxusní dýhy, krby, zimní zahrady a terasy neztrácely na oblibě.
|
Účel světí prostředkyMódním otevřeným interiérům už ale dominoval trubkový nábytek z prvotřídního chromu a kůže doplněný textiliemi s geometrickými vzory a vybavením, pro které platilo heslo doby: Forma následuje funkci. Není divu, že jeden z prvních průmyslově vyráběných a mezinárodně ceněných servisů z varného skla od L. Sutnara se spolu s jeho porcelánovým souborem a příbory z oceli staly nejprodávanějším zbožím svého druhu vůbec. Možná že i v našem prvním plnosortimentním obchodním domě Bílá labuť, který byl ale otevřen v Praze až v roce 1939. Funkcionalistický palác s tehdy největší zasklenou plochou (30 x 18 m) ve střední Evropě byl natolik výlučný, že si už o čtyři roky později „zahrál“ i ve filmu Šťastnou cestu.
|
|
 |
ZAJÍMAVOST
Nataša Gollová ztvárnila hodně zajímavých divadelních rolí a hrála ve více než padesáti filmech. V osobním životě ale moc štěstí neměla – její vztahy byly spíš tragické a i její manželství s režisérem Konstantinem zůstalo bezdětné. Možná i progresivní onemocnění kyčlí mohlo za to, že nakonec propadla alkoholu, kterému se jinak prý vyhýbala i v době své největší slávy. |
Poslední šťastnýStejně jako Nataša Gollová. Po jedenácti letech divadelní i filmové práce a krátkém období skutečně hvězdné slávy byl pro ni tento Vávrův film vlastně posledním „šťastným“. Známost s W. Söhnelem, po roce 1938 státním příslušníkem Říše, který za protektorátu řídil Barrandov, se jí stala osudnou. Ačkoliv podporoval český film, český národ a následně především komunistický režim Gollové nikdy neodpustil. Za divadelním angažmá musela po válce odjet do Českých Budějovic a do Prahy se vrátila až po úspěchu, který jí přinesla role Sirael v Císařově pekaři. Další větší příležitost už ale nikdy nedostala.
|
|
Z FILMOGRAFIE (VÝBĚR) 1939 – Kristián, režie M. Frič 1940 – Dívka v modrém, režie O. Vávra 1941 – Roztomilý člověk, režie M. Frič 1942 – Okouzlená, režie O. Vávra 1943 – Šťastnou cestu, režie O. Vávra 1951 – Císařův pekař, Pekařův Císař, režie M. Frič |
|
