|
|
Pouze Číňané se snažili omezovat tyto nepříjemné důsledky a jejich zásluhou vznikl lampion – jednoduchá kulovitá nebo hruškovitá konstrukce z průsvitného papíru. Přímé působení zdroje světla tak začalo být kultivováno a lampion poskytoval příjemné difuzní světlo, s oblibou umocňované zbarveným papírem, které navíc nabízelo i hru neobvyklých efektů.
Evropané tuto variantu krocení světla v podstatě vůbec nevy-užili, a teprve když francouzský fyzik Lavoisier ukázal pravé působení vzduchu při spalování, začaly být zdokonalovány odvěké svícny. Jeho krajan Aimé Argand roku 1789 totiž zjistil, že k plnému kulatému knotu ponořenému v oleji má vzduch přístup pouze na okrajích. Nahradil ho knotem dutým a celý hořák opatřil skleněným cylindrem, aby přístroj měl lepší tah. Svítivost byla dvojnásobná, ale problém činila znavující ostrost plamene. Problém se ihned snažili odstranit Argandovi následovníci, které lze nazvat prvními designéry světla. Němec Lange skleněný cylindr nahradil plechových stínítkem a bratři Girardotové přispěchali se zamlženými skleněnými koulemi na způsob mléčného skla. Kolem roku 1850 začaly být zásluhou Američana Sillimanna olejové lampy zatlačovány petrolejovými, které lépe svítily, a vzápětí dosáhly všeobecného užití na různé způsoby – jako stolní, visací nebo nástěnné. Konstrukce „petrolejek“ však nemohla zabránit častým explozím, kdy petrolejové páry smíšené se vzduchem pronikly k plameni.
Teprve Edisonův objev žárovky, která sama o sobě je lampou, způsobil zásadní obrat ve vývoji lampy. Souběžné využívání svítiplynu nebo elektrické obloukové lampy sice poskytovalo nové možnosti, ale především veřejný prostor a vlastní obytný interiér byl stále odkázán na „petrolejky“, jak je tomu na odlehlých místech zeměkoule dodnes. Po technickém doladění Edisonových žárovek začal být patrný zásadní předěl mezi svícnem a lampou, který existoval až do konce 19. století. Svit žárovky řízený vypínačem se stal tak samozřejmým, že v důsledku pokroku se na vývoji lampy mohli podílet i umělci. Techniku ponechali elektrotechnikům a sami se soustředili na modelování tvaru a kvalitu světla vydávaného prostřednictvím stínítka, které se naráz jevilo nejdůležitějším prvkem lampy. Nepochybně se již inspirovali čínskou zkušeností s barevnými lampiony, ale papír nahradili sklem.
Všichni tito umělci ve své době vytvářeli vitraje pro kostely, kde používali výlučně skla barveného ve hmotě. Odtud byl jenom krok k jeho využívání u stolních lamp. Secesní interiér charakterizovaný florálními liniemi dostal barevný akcent a rozzářil se nečekanými barevnými efekty. Průkopníkem v tomto směru se stal Louis Comfort Tiffany (1848–1933). Jako jeden z prvních Američanů studoval malířství v Paříži a roku 1875 začal pracovat se sklem. O čtyři roky později založil sklárnu, kde začal vyrábět duhově zbarvené sklo Favrile Glass, za které sbíral ceny na světových výstavách. Největší proslulosti ovšem dosáhl stínítky, u nichž používal stejnou techniku jako u kostelních vitrají. Olovo, do něhož bylo sklo zasazeno, sloužilo jako kostra a zároveň vytvářelo kresbu. Lampa od Tiffanyho se stala v Americe symbolem secesní doby podobně jako stínidla od Émila Gallé ve Francii. Jeho zásluhou se z lampy stal samostatný umělecký artefakt, u kterého světlo procházelo složitou strukturou skla, jež mělo vzhled přírodních kamenů. Lampa se tak v secesi vzdálila od své původní funkce.
Po první světové válce, kdy počáteční přístup ovlivněný řemesly postupně nahradila přímější orientace na problémy masové výroby, se svítidla dostala do středu zájmu rodícího se designu. Zvláště práce vzniklé ve výmarském Bauhausu v první polovině 20. let nastolily trend spojující nejmodernější technologie s účelným tvarem. Odtud také vycházely návrhy pozemských předmětů každodenního života, mezi které lampa výsostně patřila; většinou byly koncipovány jako „architektonické doplňky“, jako nezbytná integrální součást interiéru. Tyto praktické a moderní předměty z chromu, hliníku a skla vyráběla na základě licencí řada společností; mezi legendární patřila stolní lampa Kandem (1928) od Marianne Brandtové. Pro svou jednoduchost a funkčnost se tato lampa stala klasickým dílem ve vývoji designu.
Na lampy, které měly stále větší odbyt, se zaměřili i další výrobci, kteří vyráběli jejich rozmanité varianty pro různé užití: diskrétní lampičky na noční stolky, lampy stolní ke studiu nebo stojací do kanceláří apod. Lampa se tak z hlediska svého užívání stávala i důstojným symbolem příslušného lidského konání. V důsledku rozvoje elektroniky v posledních desetiletích se jednotlivé části zmenšily natolik, že již nebylo nutné, aby jejich schránky byly odrazem jejich vnitřních funkcí. Příkladem je jedna z prvních halogenových lamp (1972) designéra Richarda Sappera, jejíž polohu lze změnit lehkým tlakem ruky. Stínítko jeho lampy nazvané Tizio má velikost cigaretové krabičky a se svým protějškem od Tiffanyho má společnou jenom první slabiku.
Kontakt: STAROŽITNÝ NÁBYTEK STODOLA, Holešovická tržnice, hala 36, Bubenské nábř. 306, P. O. BOX 11, Praha 7, tel. : 602 209 115
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Zastřené světlo
Až do konce 18. století plápolal v obytném interiéru otevřený oheň jako jediný zdroj světla. Lhostejno zda ze smolné louče nebo voskovice zasazené do svícnu. Tato technicky nedoko-nalá osvětlovadla posky-tovala plamen málo svítivý, snadno zhasitelný a zvláště čadivý i páchnoucí kvůli nedoko-nalému spalování olejové nebo parafínové substance.
