|
|
Se židlí byly v dějinách problémy. A nejen s ní, ale i s jejími staršími sourozenci; sestrou stoličkou a bratrem křeslem. Členové této rodiny si byli často na první pohled podobní, ale přitom se v zásadě lišili funkcí a do jisté míry vyjadřovali i společenský status sedícího majitele.
První svědectví o stoličce pochází z 3. tisíciletí před n. l. Na mezopotámském reliéfu (tzv. Urská standarta) sedí účastníci při hostině na nízkých stoličkách a podobné výjevy se opakují i na pečetních válečcích oné doby. Také na vyobrazeních ze starého Egypta posedávají na stoličkách obětníci před nízkými stolky, stejně tak při běžných pracovních činnostech. Ani antika a středověk, vyjma luxusnějších materiálů a čalounění, nepřinesly zásadní změny. V Římě to bylo jednoduché, často skládací sedadlo (sella) bez opěradla, na které se kladly polštáře. S opěradlem vzadu se vytvořil typ křesla (solium) používaný při významných společenských příležitostech.
Odtud již byla krátká cesta k trůnním křeslům, které od středověku došly svého uplatnění především v rámci panovnických ceremoniálů.
Základní tvarové schéma – vertikálně podepřená horizontální plocha – se stalo kulturním i kultovním fenoménem a zároveň vyjadřovalo vztah člověka k prostoru. Oproti předchozím typům čekala židle na své plné uplatnění až do 17. století. V tomto období se čím dál častěji objevovaly stoličky nejprve se zvýšeným okrajem, aby se vzápětí zadní opěradlo stalo hlavním symbolem židle stejně jako její neměnná funkční vazba k jídelnímu nebo pracovnímu stolu. Právě společnosti pozdní renesance a hlavně baroka, které vytvářely nové rituály u stolu, byly velmi citlivé na podobu v podstatě novověkého sedacího nábytku.
Jestliže křeslo sloužilo k sladkému spočívání v salonu, potom židle sloužila několika činnostem a měla vliv na nové uspořádání interiérů. Tato proměna souvisela i se vznikem jídelen, které byly projektovány jako samostatný prostor teprve od konce 18. století. Kruhový nebo oválný jídelní stůl doplněný patřičným počtem židlí – nejčastěji 6 až 12 – hned v úvodu 19. století naplno vstoupil do dějin interiéru. Stal se kultovním objektem, kolem kterého se v pravidelnou dobu scházeli členové rodiny a neobešla se bez něho žádná spořádanější měšťanská domácnost.
Židle se rychle stala základní součástí interiéru a přirozeně se na ni zaměřila pozornost návrhářů a výrobců. Rané židle se většinou vyráběly z místně dostupných dřevin (dub, buk), ale brzy je začaly nahrazovat vzácnější druhy – ořech, jasan nebo mahagon. Podobně jako jiné druhy mobiliáře i tvar židlí odpovídal dobovým slohům a stylovým proudům. Průkopníkem nového pojetí židle se stal slavný anglický tvůrce Thomas Chippendale (l718 až 1779), který vydal katalog nábytkového designu Gentleman and Cabinet-maker’s Director (1754).
Ve svém teoretickém, ale i praktickém díle rozvinul všechny dekorativní možnosti, které nabízí tvarová struktura židle; gotiku založenou na lomených obloucích, rokoko se zvlněnými liniemi i jemné dřevořezby inspirované tehdy objeveným čínským nábytkem. Pozoruhodné byly především Chippendalovy návrhy židlí s prořezávaným opěradlem a prohnutými nohami.
Nový život vztahu židle–prostor však vdechl teprve biedermeier, alespoň v oblasti střední Evropy. Interiér začínají ovládat jednotlivé ostrůvky, mezi nimiž vynikal jídelní stůl se židlemi jako sestava stylově ucelená. Vedle souborů jídelních židlí se vyrábělo i velké množství příležitostných židlí v různých tvarových modifikacích, často doplňovaných bohatým čalouněním, které si nezadalo s křesly a smazávalo hranici mezi židlí a křeslem.
Celkově měkké tvary židlí a zdobná hravost detailů naznačovala jistou blahobytnost a poživačnost při trávení času. Odpovídaly tomu i použité drahé dřeviny a snad vždy čalouněné sedáky, které odkazovaly k zahálčivému posezení.
Rozhodující význam pro emancipaci židle mezi sedacím nábytkem přinesly nově vznikající veřejné prostory – kavárny a restauranty. Z hlediska funkce se tu židle stala trvale nezastupitelnou. Židle odtud vytěsnily lavice, stoličky a příležitostná křesla a v lepších zařízeních zcela ovládly tyto místnosti. V jednom prostoru se najednou ocitaly desítky až stovky židlí a zcela změnily jeho vizuální charakter. K židli se obrátil zájem řady výrobců, kteří rázem vytušili, že jde o věčný produkt. Příběh židle pokračuje i v přítomné době a další podobu se jí snaží vtisknout celé týmy designérů.
Těžko však mohou obejít problémy a požadavky, které se zdánlivou naivitou formuloval autor encyklopedie pro paní a dívky: „Židle, na kterých sedáme u stolu, jsou většinou neúčelně zařízeny. Pravý úhel sedadla s lenochem, zvlášť je-li tento tvrdý a rovný, nutí tělo do nepříjemné, nepřirozené polohy, tím nepříjemnější, je-li i sedadlo nějak nevhodně vypouklé a nepružné. Proto u moderních židlí dává se lenochu tvar oblý, někdy nazad prohnutý…“ (Domácí vševěd, Praha,1926).
Kontakty: Ateliér Reno, Hradební 1, Praha 1, tel.: 602 267 655 Galerie Thun-Hohenstein, Malá Štupartská 5, Praha 1, tel.: 224 827 198
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Židle v proudu času
„Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl, ke stolu židli, kdo židli má, bydlí…,“ zní verše zpívané Irenou Kačírkovou a Josefem Bekem v jednom z prvních českých klipů na počátku 60. let. I v dnešní televizi tento často opakovaný černobílý klip dýchá nenapodobitelnou atmosférou a jeho poetika vyjadřuje zcela prostě elementární potřeby života.
