|
|
Většina lidí si pod pojmem úspěšná rekonstrukce historického domu představí pietní a pečlivou opravu všech konstrukcí, doplnění chybějících nebo znehodnocených částí věrnými replikami, zařízení interiérů ve stylu celého objektu. Ve většině případů tomu tak skutečně bývá. Architekti jsou často limitováni přísnými požadavky památkářů a pro vlastní, osobitou práci jim mnoho prostoru nezbývá. V případech, kdy se rekonstrukce ujme průměrný nebo dokonce špatný autor, je takový přístup dokonce přijatelnější než jakékoliv experimentování, které by mohlo historickou budovu trvale znehodnotit. Postoj památkářů však může být na škodu, pokud se zamítají projekty výjimečných osobností architektury. Kdyby veškeré úpravy hodnotných staveb zůstaly jen pouhými restaurátorskými počiny, nemohli bychom dnes obdivovat ani takové skvosty, jakými jsou například práce Josipa Plečnika na Pražském hradě. Renesanční dům ve Slavonicích byl přiveden k novému životu způsobem, který stavbu právem vyzvedl mezi nejvýznamnější díla naší moderní architektury. A protože jde o dům rodinný, zařadili jsme jej do našeho seriálu o výjimečných současných domech jako „třešinku na dortu“, ačkoliv z vnějšího pohledu zůstává stavbou historickou. Je potěšitelné, že cenu za realizaci stavby porota neudělila jen autorům Romanu Kouckému, Šárce Malé a Ivetě Chitovové, ale zvláštního ocenění se dostalo také investorce, historičce umění Anně Fárové. Bez jejího přístupu by nikdy podobné dílo nemohlo vzniknout. Osobnost majitelky domu předurčila výslednou podobu stejně jako osobnosti autorů. Její výběr architekta byl cílený, předpokládala soulad v cítění architektury a podílela se na řešení každého detailu. Pravdivost v architektuře Podobně jako architektura charakterizuje každé určité období (tedy způsob života společnosti v určité době) například styl oblékání. Přestože se nám mohou líbit romantické šaty středověké šlechty, nikdo z nás si podobný oděv nevezme dnes, ačkoliv by nebyl problém ušít dokonalé repliky. Byli bychom nejenom směšní či „nemoderní“ – ráno bychom vstávali o hodinu dříve, celá rodina by nám musela při oblékání asistovat, šaty by nám nedovolily nastoupit do tramvaje, přiskříply by se na eskalátorech v metru a po hodině pobíhání v práci bychom přiškrcení a sešněrovaní přestali dýchat. Styl oblékání dávno minulého období nemůže vyhovět současnému způsobu života. Jestliže chceme pravdivě vyjádřit kdo jsme a jak žijeme, oblékneme si džíny a tričko. Rokokové šaty můžeme obdivovat na obrazech, ale nebudeme si je šít. Stejnou komedií je v architektuře napodobování historických stylů. Pravdivý architekt se vyjadřuje nejen soudobými materiály a technologiemi, ale i soudobými tvary. Úctu k dochovaným hodnotám z minulosti vyjádří nejen tím, že je pečlivě ošetří, ale především se svou prací postaví mimo ně, nechá je vyniknout, pravdivě odliší současné úpravy od původní stavby. Takový přístup k rekonstrukci zvolili i autoři přestavby domu ve Slavonicích. Historie domu Podle letopočtů na fasádě měl dům v polovině 16. století už raně renesanční podobu s arkýřem a sgrafitovou výzdobou na průčelí. Ze stejné doby pochází i klenba velké síně v přízemí, kde byl na sloupku (odhaleném ve zdivu při současném stavebně historickém průzkumu) nalezen letopočet 1546. Kvalita domu si nevyžádala žádné úpravy po celá tři století, větším stavebním zásahem bylo až přebudování kuchyní v polovině 19. století, kdy se rušilo černé topení a postavila kamna, do kterých se přikládalo už přímo v místnosti. V té době vznikly ploché segmentové klenby obou kuchyní v západním křídle domu. Autoři projektu rekonstrukcí vrátili domu jeho původní strukturu a především stavbu očistili od posledních destruktivních zásahů. Odstranili příčky, které rozdělovaly velké obytné prostory nebo z nich vykusovaly provozní zázemí bytů, v přízemí obnovili klenutou vstupní síň se středním sloupkem. Přistavené zadní schodiště od provozu domu zcela oddělili a v centrální poloze dispozice, kde při průzkumu byly nalezeny zbytky původního schodiště, postavili nové, odpovídající provozním vztahům i svému významu. Soudobé prvky v domě Kuchyni je nejblíže obytná místnost s arkýřem uprostřed venkovní zdi a dalšími dvěma okny do náměstí. V tomto společenském prostoru, salonu s vystaveným triptychem Libora Fáry „Pocta Duchampovi“, stojí naproti arkýři vysoký krb, jehož umístění na ose (po obou stranách je doplněn dveřmi) je kompoziční protiváhou arkýře. Do oken se vrátily vnější kamenné kříže renesančního členění oken, byly odhaleny zbytky freskové výzdoby arkýře, ale krb jako nový prvek dostal ryze současnou podobu strohé stěny s cementovou omítkou. Sousední pracovna s odhalenou renesanční omítkou na jedné stěně je s intimní částí bytu (ložnicí) propojena „tunelem“, nejvýraznějším moderním prvkem, který byl začleněn do dispozice domu. Jeho hmota, podtržená šedivou cementovou omítkou, na obou koncích prostupuje do prostoru místností. Bude spojujícím prvkem a současně archivem obrazů či fotografií. Na něj navazuje šatna a koupelna, která je už čistě soudobým interiérem s nerezovou sprchovou vanou, smrkovým roštem na podlaze nebo s roštovým léhátkem pro relaxaci. Velmi efektní je sestup z koupelny zpět do přízemí – přechod po schodišti, které je výjimečným výtvarným dílem, do kamenných gotických zdí s klenbou. Prostor pro nerezový bazén přisvětlují malá okna do zahrady, skla vsazená do zdiva přímo, bez jakýchkoliv pohledově rušivých rámů. Dochované části domu, které vypovídají o jeho vývoji, byly ponechány viditelné velmi sugestivním, téměř analytickým způsobem (například v ložnici zůstal segment obnaženého pozdně gotického zdiva s oknem, se sklem stejně jako v bazénu zasazeným přímo do kamene). O to působivější je jejich kombimace se soudobými prvky, které zůstávají konstrukčně strohé, tvarově stejně prosté a čisté jako původní architektura. Moderní tvarosloví se začlenilo do gotiky a renesance s takovou elegantní samozřejmostí, že nenechává nikoho na pochybách: rekonstrukce slavonického domu se stala jednou z nejvýraznějších realizací naší současné architektury. Foto: Ester Havlová, Text: Věra Konečná |
