Počítání ztrát

V prvé řadě se proto zabýváme kvalitou obvodových konstrukcí, systémem zateplení a z toho plynoucích tepelných ztrát. Lze je bez problémů stanovit již na papíře v rámci projektu a z nich poměrně přesně stanovit finanční potřebu na získání příslušné energie podle aktuálních cen zemního plynu, elektřiny, uhlí, dřeva či jiného topného média. Pokud vše správně spočítáme, máme vlastně stanovenou velikost topného zařízení včetně odpovídajících cenových variant investice a odpovídající provozní náklady za topnou sezonu. V tuto chvíli je třeba zvážit, zda náklady na vytápění jsou odpovídající, nebo bude lepší  investovat do zlepšení tepelně-technických vlastností domu – s tím, že dosáhneme pravidelných úspor v podobě nižších provozních nákladů. Pokud jsme si již optimalizovali oblast spotřeby energie domu (optimum se často nachází vysoko nad požadavky současných norem, a tudíž bychom se neměli spokojit s tím, že vše je podle normy), zvažujeme vlastní návrh otopného systému.

Nízkoteplotní systémy  převažují

Dnes se většinou používají systémy s nuceným oběhem topné vody. V případě skutečně dobře tepelně navrženého objektu je vhodné používat teplotní systémy s nízkou teplotou topné vody. Výhodou těchto systémů je vyšší účinnost topných zařízení při ohřevu topného média (zpravidla upravené vody) při nižší teplotě; zároveň při vytápění dochází k menšímu tepelnému namáhání rozvodného potrubí.

A jaké chceme teplo?

Způsob předání tepla je velmi důležitý:

 – Uvažujeme-li o nejčastějším, plošném, tj. podlahovém, stěnovém či stropním, pak má výhodu nejrovnoměrnějšího rozdělení tepla v prostoru. Doceníme to především u dokonale zateplených objektů, kdy topné médium či topné dráty elektroohřevu pracují s natolik nízkou teplotou, že vyšší teplotu topné plochy při dotyku prakticky nevnímáme (například topná voda podlahového topení běžného období zimy má teplotu kolem 30 °C a teplota podlahy je 25–27 °C, přitom udržujeme bez výkyvu stabilní teplotu prostoru na poměrně nízké hodnotě, aniž cítíme zimu). Nevýhodou bývají vyšší investiční náklady, někdy je třeba nedostatečnou topnou plochu kombinovat s dalšími systémy.

 – Určitou variantou je teplovzdušné topení, kdy se řadou průduchů vhání do prostoru teplý vzduch, ohřátý ve vzduchotechnickém zařízení na teplotu o něco vyšší, než je teplota prostoru. Vzduchotechnická jednotka zde vlastně plní funkci výkonného radiátoru a vlastní rozvod vytváří prostorově jednotné tepelné klima v objektu.

 – Radiátory či konvektory patří k nejrozšířenějším. Musí být správně navrženy z hlediska topného výkonu při stanoveném tepelném spádu včetně umístění z hlediska cirkulace vzduchu (tam, kde se vzduch ochlazuje nejvíce, tj. u vnějších stěn a oken, nutno zajistit stoupavý proud teplého vzduchu). V případě, že dochází k obrácené cirkulaci vzduchu, k dosažení tepelné pohody v místnosti se spotřebuje více tepla. Design otopných těles navíc umožňuje vyřešit každý požadavek z hlediska estetického umístění v interiéru včetně dokonalé funkce.

 – Pro sálavý způsob předávání tepla jsou ideální krby, kachlová či krbová kamna. Lze je využívat k lokálnímu vytápění, v případě instalace teplovzdušných rozvodů mohou být významným zdrojem úspor za ostatní energie.

Hospodárné vytápění

Obecně lze konstatovat, že z hlediska provozních nákladů jsou vždy hospodárnější zařízení s nižším výkonem pracující v trvalejším provozu s nižší teplotou topného média, umístěné v objektech s dobrou tepelnou izolací, dobrou akumulací tepla a zpravidla vlastní regulací ve vztahu k vnější teplotě. Z těchto zařízení pak zpravidla kralují nejmodernější (a pohříchu i nejdražší) kondenzační kotle či tepelná čerpadla, byť často s poměrně jednoduchou ekvitermní regulací, protože jsou navrženy především pro vhodně tepelně řešené domy.

text: Bohumil Ouda

foto: archiv firem

zdroj: Můj dům 10/2002