|
|
Inspirace i zamyšlení
U příležitosti výstavy nazvané Prostorový dům vydala Galerie Jaroslava Fragnera také katalog, který kromě vystavených projektů přinesl i osvětlující textový doprovod doc. PhDr. Rostislava Šváchy, našeho předního kritika architektury, a také rozhovor se všemi čtyřmi architekty: ing. arch. Petrem Burianem, ing. akad. arch. Petrem Hájkem, ing. arch. Tomášem Hradečným a ing. akad. arch. Janem Šépkou.
Přestože náš časopis nepatří k odbornému tisku, i pro čtenáře zabývajícího se myšlenkou postavit dům bude určitě prospěšné proniknout trochu do světa architektury. Cesty k realizaci každé stavby začínají právě u rozhovorů architekta se svým klientem. Aby jeden druhému porozuměli a našli společnou řeč, bez které vzájemná spolupráce není možná, měli by se snažit vyjít jeden druhému vstříc. Architekt klientovi především poznáním způsobu jeho myšlení a životního stylu, klient se může pokusit o pochopení současné moderní (i když pro mnohé velmi nestravitelné) architektury. Měl by se pokusit, pokud mu záleží na nadčasové hodnotě vlastního domu více než na momentální obecně vyznávané módnosti či okázalosti.
Pro čtenáře hledající podobu svého příštího domu může být vhodnou inspirací nejenom úspěšná realizace rodinného domu – stejnou službu mu může prokázat také projekt, třeba v podobě velmi realistické vizualizace.
Společné projekty čtyř mladých architektů, prezentované na výstavě Prostorový dům, jsou důkazem hledání nových přístupů k projektování domů, vyjádřením vlastních názorů na prostor v architektuře. Jsme si vědomi toho, že citace z textu Rostislava Šváchy a dokonce ani ze společného povídání architektů nebudou lehkou četbou. Určitě však zaujmou každého přemýšlivého stavitele, který má chuť vědět o rodinném domě víc, než na kolik přijde jeho rozpočet.
Prostor očima Rostislava Šváchy
Třebaže se dnes na prostor díváme jako na nejdůležitější vyjadřovací prostředek architektury v celých jejích dějinách, existenci prostoru „o sobě“ si architekti uvědomili a začali o ní mluvit a psát teprve na sklonku devatenáctého století. Velcí architekti minulosti si patrně byli vědomi toho, že s médiem „čistého“ prostoru pracují. Nenašli však pro to asi vhodná slova a psali tak jen o fasádách a jejich proporcích, o sloupových řádech nebo v nejlepším případě o geometrii a typologii půdorysů…
Vidina jednotného prostoru, a v mnoha případech i prostoru otevřeného, byla asi opravdu tou základní intencí, která přinejmenším od nástupu funkcio-nalismu ve dvacátých letech určila podobu moderní architektury dvacátého století…
S jednotným a otevřeným prostorem ztotožňoval ve dvacátých letech samu podstatu architektury Ludwig Mies van der Rohe, kterého pak dlouhá léta, až do sklonku kariéry, trápila obava, aby se mu takový prostor „neucpal“…
Loos postihuje svůj koncept jako „vyřešení půdorysu v prostoru“.
Před Emanuelem Kantem neuměli lidé myslit v prostoru a architekti byli nuceni stavět toalety právě tak vysoké jako sály, leda prostor toalety rozpůlili umělým stropem a tím dostali nižší místnost. A až se jednou někomu podaří hráti šach v prostorové šachovnici, pak teprve budou druzí architekti řešit půdorys ve třech rozměrech.
Prostor tu již netvoří jednu horizontální vrstvu. Expanduje v různých směrech terasovitě nahoru a dolů jako kaskáda nebo opět spirála. Příznačné se zdají být poměrně malé výškové rozdíly mezi jednotlivými úrovněmi Raumplanu (prostorového plánu), které Loos propojoval systémem krátkých schodišť…
Texty významných tvůrců této éry a koneckonců také jejich projekty a stavby však napovídají, že architekti obvykle uvažují o utváření prostoru praktičtějším a konkrétnějším způsobem, který často nemá daleko k onomu „objektivnímu“, téměř vědeckému pohledu na předmět studia. Domnívám se, že právě to platí i o konceptu výstavy Prostorový dům, jejíž záměr architekti Petr Burian, Petr Hájek, Tomáš Hradečný a Jan Šépka kdesi popsali jako „výzkum“, jako by se tak chtěli dobrat stejně exaktních a objektivních výsledků jako věda…
Z tohoto úhlu pohledu spočívá role architekta v tom, dát prostorům náležitou velikost a tvar, umístit je správně vedle sebe, nad sebe, jeden do druhého anebo je zčásti prolnout navzájem – a vyjádřit pak náležitě jejich vztah…
Z rozhovoru s architekty
Proč prostorový dům?
Je to metafora – Kieslerův termín.
Jak byste charakterizovali obsah tohoto termínu?
Výkladů může být víc, v našem pojetí jsou to především takové přístupy k projektování, ve kterých je primárním skladebním materiálem objem, trojrozměrná jednotka. Tím vznikne charakteristicky členěný interiér stavby, rozvrstvený do jednotlivých podlaží nebo úrovní, jejichž vzájemné propojování může, ale nemusí být čitelné i z exteriéru.
Kde se vzaly prezentované projekty a nakolik jsou reálná jejich zadání?
Ottawa nebo Mlýny jsou soutěžní projekty s přesně definovaným stavebním programem. Dostavba radnice a Knihovna, tam jsme si vstupní data nadiktovali sami, ale také to nespadlo z nebe: o domech podobného programu na daná místa se už řadu let hovoří.
Dům v lese s jeho programem je vzpomínka na jednoho klien-ta, přenesená do fiktivní krajiny, zatímco v případě Stálkova je krajina reálná a s klienty nadále spolupracujeme. Obecně tu byl zájem mít co nejkonkrétnější program i kontext pro každou z těch studií.
Do jaké míry podle vás ovlivnily jednotlivé studie jejich konkrétní lokace?
Určitě hodně. Notoricky známé pražské situace, jako Sovovy mlýny nebo Staroměstské náměstí, tam je místo velkých determinant. Dům v lese – idea ovlivňuje naopak zpětně krajinu, bez které dům nemůže být.
Stálkov – tam je situace evidentní: krajina České Kanady je sama o sobě tak magická, že jsi najednou strašně blízko toho udělat do ní dům, který v ní vlastně není.
Na druhou stranu třeba u Sovových mlýnů situaci nemusíš využít a můžeš všechno nechat tak, jak je. Ale pro nás je zajímavé pracovat s novou myšlenkou a zkoumat, jak jednotlivé možnosti ovlivňují smysl celku. Když otevřeš nádvoří Mlýnů k řece, tak vztah celého objektu k městu zásadně změníš, a jde o to, jestli je to ten správný vztah. Ale nemusíš tu situaci vůbec využívat a nemusí ti ovlivnit dům, pokud nechceš.
U dostavby Staroměstské radnice šlo především o to, že náměstí přechází do vertikály (dům jako pokračování veřejného prostoru), nasává publikum, jde nahoru mezi létající bedny.
Myslím, že celé okolí se může stát součástí prostorového konceptu. Není to jenom objem domu, ale i okolní prostor, vazba exteriér–interiér je zásadní, protože bez lesa by nebyl Dům v lese a bez Vltavy by nebyly Sovovy mlýny.
Jaké místo má v prostorovém domě detail a jak je to s dotažením po stránce technologie stavění?
Pro zkoumání prostoru nemá detail prvotní význam. Detail je zajímavý a hrozně důležitý, ale není tím hlavním, je jenom o dotažení celku. U detailu je důležité, aby byl pochopený, aby podporoval celý koncept domu: když ho pochopíš a podporuješ, tak ho můžeš dělat různými způsoby.
Vždycky jsme měli snahu, aby když si z projektu vypreparuješ kteroukoliv mikročást, aby se z ní dala přečíst celá genetická informace daného domu.
Naše zacházení s konstrukcí je reálné, nejde o technologickou fikci.
Evidentně jsou tady hranice, teď myslím technologické. Například u Domu v lese je velikost oken limitována maximálním v současnosti vyrobitelným rozměrem skla. Za dvacet let nebo za padesát bude možné vyrobit ještě větší sklo, ale ten koncept, důvod toho velkého skla, tam vždycky bude. Když si Kahn uvědomil obsluhovaný a obsluhující prostor a dotáhl to do krajnosti, když to v domě vymezil a když mu obsluhující místnosti nakonec dům nesly, tak je to potom obecně platné pravidlo. Nástroj, systém, kterým pak můžeš vytvářet další a další domy, a různé doby je různě designují. Jestli je pak ten dům z cihel nebo z betonu, není podstatné, ale on objevil něco, co se potom stalo obecným pravidlem. Přitom se nedá říct, že by tu nic takového nebylo předtím. Jen to byl on, kdo si ten princip uvědomil, vyabstrahoval a pak začal své domy podle toho programově navrhovat. Detaily už mu z toho vyplynuly. Jsou odrazem doby jako každý materiál, je v nich vepsaná technologie a možnosti, ale to důležité, ten základ je ve schématu, ne v detailu, ten je zajímavý až druhotně, když jdeš dovnitř a zkoumáš ho úplně dopodrobna, analyzuješ dům.
Domníváte se, že je dnes možné přijít v architektuře s něčím zcela novým?
Je potřebné k tomu říct, že když přišli v meziválečné době s volným prostorem, nebo Mies, když postavil Tugendhat – to byla revoluce. To už dnes není, všechno je možné. Podobně jako v umění, můžeš udělat, co chceš, můžeš někoho zabít, natočit to, pak to promítnout na Bienále a nikoho to nezajímá, protože to má večer ve zprávách. Umění nikoho nešokuje, je individualistické a každý si chce vybudovat jméno s něčím novým. Zaujmout šokem už nefunguje, protože čím chceš šokovat?
Šokovat už nikoho nešokuje.
Připravila Věra Konečná
Textové i obrazové materiály byly převzaty z katalogu, který k výstavě Prostorový dům vydala Galerie Jaroslava Fragnera
Zdroj: Můj dům 3/01
|
