Dříve nejčastěji používaný beton (nadměrně zatěžoval stavební konstrukce, vyžadoval dodatečnou finální úpravu s pokládkou krytiny) dnes úspěšně nahrazují hmoty, disponující kromě jiných předností hlavně samonivelační schopností. „Tekuté“ řešení je aplikačně rozhodně jednodušší, s nesrovnatelně nižší spotřebou materiálu, hmota spolehlivě vyplní i složitá zákoutí a vytváří homogenní strukturu s vynikající tepelnou vodivostí.
Co všechno umí litá podlaha?
Podlaha, která vznikne jednoduše nalitím příslušné směsi, může sloužit jako podklad pro nášlapné vrstvy, jako separační a vyrovnávací vrstva ve skladbě podlahy nebo může plnit roli atraktivního finálního povrchu. Lité cementové potěry se vyrábějí v betonárnách a na stavbu se dopravují v čerstvém stavu autodomíchávači, výrobci však nabízejí i prodej hmot v řekněme „spotřebitelských“ baleních. Pro lité podlahy se využívají zejména dva typy směsí: anhydritová nebo cementová. Lité anhydritové nebo cementové podlahy jsou téměř dokonale rovné (garantovaná rovinatost ±2 mm/2 m) a lze na ně přímo pokládat prakticky všechny typy nášlapných vrstev (koberce, dlažby, laminátové i dřevěné podlahy, parkety apod.). Materiál je po vytvrdnutí maximálně hladký, bez trhlin a deformací, po 24 hodinách se dá po podlaze chodit a po dalších 48 hodinách můžete aplikovat pokládku krytiny.
| Více článků z rubriky INTERIÉR na www.modernibyt.cz nebo www.mujdum.cz. |
Proč si vybrat tento způsob?
Tradiční betonové vrstvy se většinou podle stanovených „receptur“ zhotovovaly přímo na staveništi. Nepřesné dávkování, nezkušenost, mnohdy i šlendrián řemeslníků a někdy i nekvalitní vstupní suroviny (cement, kamenivo, obsah záměsové vody), způsob ošetřování i nestejná tloušťka vrstvy ovšem vedly k častým problémům. Nízká byla i produktivita práce (zhruba 200 m2/den). Nedostatečné zhutnění betonové hmoty snižovalo žádoucí pevnost v tlaku, proto se „preventivně“ vyztužovalo (náklady na armování ovšem činily čtvrtinu nebo dokonce 1/3 celkové ceny podlahy). V materiálech obsahujících jako pojivo cement navíc při zrání dochází ke značnému smrštění (0,7 až 2,5 mm/m), což vyžadovalo zhotovení dilatací (tzv. smršťovacích spár).
Nespornou předností moderní lité (tekuté) podlahy je, že využívá prostých fyzikálních zákonů. Odpadá pracné zhutňování, vyztužování, hlazení a srovnávání, smrštění je prakticky nulové (0,03 mm/m), práci lze vykonávat vestoje s nesrovnatelně vyšší produktivitou i výslednou kvalitou.
Lité hmoty |
| Podle tloušťky a pracovní technologie se používají stěrky (tloušťka je zpravidla 3–5 mm) a potěry (tloušťka několik desítek mm). Aplikují se jako: |
|
– Vyrovnávací, roznášecí či oddělovací vrstva uvnitř podlahové skladby (samonivelační stěrky a potěry, vylévají se na betonovou desku, izolační vrstvu, starou vrstvu podlahy, kterou neodstraňujeme apod.) |
Efekt vodní hladiny
Materiály pro samonivelační lité podlahy tvoří v podstatě směs na bázi pojiva, plniv a příměsí, zlepšujících zpracovatelnost hmoty. Směs sama o sobě může zcela nahradit běžně používané cementové potěry v suchém prostředí interiéru. Zásadní rozdíl spočívá v aplikované konzistenci. Standardní cementový potěr se zpracovává v zavadlém stavu, samonivelační litá podlaha pak v řídké, kašovité až tekoucí konzistenci. Litá podlaha se nejvíc používá jako podklad pod dlažbu, PVC, koberce, plovoucí podlahy, parkety a další krytiny. Předností „podlah z pytlíků“ je aplikace bez vzniku dutin, rychlost zpracování (až 1 200 m2/den), vysoká objemová stálost zatvrdlé směsi, stoprocentní obklopení trubek nebo kabelů podlahového topení, a tudíž dokonalé zajištění přenosu tepla, možnost dodatečného barvení směsi atd.
Anhydritové podlahy 
Anhydrit (síran vápenatý) může být buďto přírodní (na podlahy se nepoužívá), anebo umělý, a to buď syntetický, nebo termický (používají se oba). Anhydritové podlahy vytvářejí homogenní strukturu s minimem vzduchových pórů. Vyznačují se minimální roztažností a dobrou vodivostí tepla, proto se hodí pro podlahové topení. Kupříkladu produkt AnhyLevel dosahuje stupně tepelné vodivosti 1,8 W/mK. Díky velké pevnosti v tahu a ohybu a objemové stálosti s minimálním smrštěním litých potěrů je možná pokládka ve vrstvách již od 35 mm bez jakéhokoliv vyztužení. Tímto materiálem lze „zalít“ až 600 m2 plochy (bez vytápění), nebo 300 m2 plochy s podlahovým topením bez jediné dilatace. Anhydritové podlahy ovšem nejsou vhodné do exteriéru a větších prostor, a pokud nejsou upraveny speciálními přísadami, nelze je používat ani jako vrchní (pochozí) vrstvu.
Výhody „tekutých“ podlah |
| Lité podlahy jsou výhodné při rekonstrukcích, pokud potřebujete zachovat nebo dokonce snížit tloušťku stávající podlahy (až o 40 %, uspořená vrstva se dá využít k instalaci tepelné a akustické izolace a také podlahového topení) při zachování konstrukční výšky místnosti. |
Cementové podlahy
Podstatný vliv na únosnost podlahy má pochopitelně celé podlahové souvrství. Tvoří jej nosná deska, izolační vrstvy (hydroizolace, tepelná a kročejová izolace), případné energetické rozvody, vyrovnávací vrstva a finální vrstva neboli krytina. Při použití cementového potěru lze právě k zaplnění mezer mezi zmíněnými rozvody (elektrickými kabely nebo teplovodními trubkami) a izolačními deskami a k srovnání izolačních vrstev použít třeba ekostyren (polystyrenové kuličky). Při vytvrzování potěru dochází k tvorbě krystalové struktury, kdy se relativně velké a kompaktní krystaly mezi sebou celoplošně spojují, čímž vzniká jen minimální množství dutin.
Polystyrenbeton zase nabízí značnou požární odolnost, výborné tepelně a zvukově- izolační vlastnosti a vysokou elasticitu. Patří do skupiny tzv. lehkých betonů a podle množství plniva lze vyrobit směsi objemových hmotností od 200 do 1 500 kg/m3.
A konečně je tu pěnobeton, ten má naopak vzduchové bublinky. Kromě výše uvedených vlastností disponuje vysokou odolností vůči vlhkosti, plísním a škůdcům. Roli tepelného izolantu zde hrají zmíněné bublinky vzduchu.
Poslat Messengerem
