Mezi těmi, kdo stojí pomyslné startovní čáře nejblíže, jsou topné systémy na bázi elektřiny. V evropském měřítku k nim bezesporu patří česká firma Fenix Jeseník, největší tuzemský výrobce elektrických topných systémů.
Jedna svíčka nestačí
O pasivních domech se traduje, že se v nich topit nemusí. A když už, tak pomyslně vystačíte s jednou zapálenou svíčkou. Pasivní dům by měl většinu potřeby energie na vytápění pokrýt ze svých vnitřních tepelných zisků. V našich podmínkách je to ale pravda jen částečně – bez klasické otopné soustavy se tyto domy sice obejdou, nicméně se v nich uplatní doplňkový zdroj vytápění pro případy, kdy solární a vnitřní zisky nebudou stačit – například nebude dlouhou dobu svítit slunce, nebude v provozu žádný domácí spotřebič či v domě nebude dostatečný počet uživatelů produkujících teplo.
U první generace pasivních domů se topné systémy navrhovaly na základě místních klimatických podmínek. Pak nastoupilo měření tepelných ztrát objektu a k tomu se dimenzovala otopná soustava. U dnešních staveb s maximální tepelnou izolací se tato problematika posouvá opět o něco dál.
Návrh topného systému
Měl by vycházet z tepelné ztráty objektu při nulových tepelných ziscích a nejnižších teplotách ve venkovním prostředí. Vzhledem k malému množství spotřebovaného paliva k vytápění pasivního domu je téměř jedno, zda využijete zemní plyn, uhlí nebo elektrickou energii. Důležitější hlediska než cena paliva jsou v tomto případě komfort obsluhy, možnost regulace a pořizovací náklady. Pro standardní dům má smysl budovat například drahou teplovodní otopnou soustavu, ale pro pasivní ne. U pasivního domu jde spíše o dotápění při výkonech 100–200 W na místnost, na což bohatě stačí přímotopy.
Pohodlný přímotop
Přímotopný elektrický systém nabízí maximální uživatelské pohodlí, nemá vysoké pořizovací náklady, eliminuje ztráty v rozvodech a umožňuje efektivní regulaci jednotlivých místností. To se hodí například v ložnicích, kde si vystačíte s nižší teplotou než třeba v koupelně.
Při použití přímotopných konvekčních panelů s vysokou teplotou aktivního topného prvku se víří prach a přepaluje vzduch. Proto je výhodnější použít nízkoteplotní zdroj, který má sice vyšší požadavky na otopnou plochu, zato nižší spotřebu energie a výhodu optimálního rozložení teploty v pobytovém prostoru. Lze jej zabudovat do konstrukce (nejčastěji do podlahy, do stropu, ale i do stěn) a neruší tak vnímání prostoru. Pod okny a prosklenými plochami obvykle není potřeba umístit topné těleso (např. teplovzdušný konvektor), protože s rosením oken problém nebývá.
Šetřit na energiích lze i v pasivním domě
K vhodným řešením patří podlahové nebo stropní vytápění pomocí topných rohoží a fólií nebo sálavé stropní a stěnové panely. Sálavé vytápění ohřívá cíleně přímo osoby a předměty, nikoliv celý prostor (vzduch). Při ohřevu sálavým tokem na teplotu 20–22 °C je možné dosáhnout tepelné pohody již při teplotách vzduchu 18–19 °C a dochází tak k úspoře energie minimálně o 18–24 %.
V určitých aplikacích lze sálavé topné panely využít k cílenému ohřívání přítomných osob v určitém místě – například tam, kde stolujete, čtete nebo sledujete televizi (tzv. zónové vytápění). Proti klasickému vytápění vybraných prostor tak lze dosáhnout více než 50% úspory nákladů na vytápění.
Pomocí sálavých panelů (i podlahového a stropního vytápění) je možné docílit podstatně rovnoměrnějšího rozložení teplot ve svislém profilu – rozdíl 1–2 °C mezi podlahou a stropem. U klasického vytápění radiátory je tento rozdíl několikanásobně vyšší a výsledkem bývá pocit chladu od nohou. V důsledku sníženého proudění, resp. víření vzduchu v místnosti je omezeno i víření prachových částic a tím se také snižuje nebezpečí vzniku onemocnění dýchacích cest apod.
