Předchozí část seriálu najdete zde.
Byl jednou jeden dům
Troufnout si na stavbu svépomocí vyžaduje znalosti a zkušenosti. Nejsou-li, pak se člověk musí hodně rozhlížet, pátrat a lovit, kde se dá. Přesně tak postupoval i „náš“ stavebník, šestatřicetiletý Vít Klouček z Horního Slavkova. Původní profesí řidič, dnes státní zaměstnanec, mladý člověk se spoustou kontaktů a přátel. Začal tak, že nejprve oslovil nejbližšího souseda, pak rozhodil sítě a sehnal nejen ochotného projektanta, ale taky člověka vhodného na stavební dozor i lidi na odborná řemesla.
„Soused odnaproti právě hnal stavbu do štoku, tak jsem se ho ptal, jak složité je stavět. Řekl mi, že se to dá zvládnout, a to asi definitivně rozhodlo. Víte, tenhle způsob stavění je hnací motor. Potřebujete strašnou spoustu informací, a i když se vám někdy nechce, nemáte náladu nebo jste unavený, musíte. Postupně mě to začalo bavit a nakonec mě to naprosto pohltilo.“
Zkrátka si v nejjednodušším programu na počítači začal kreslit dům. Jednoduchý obdélníček natočený podle světových stran, v měřítku pak i sousední domy, kudy vede silnice a kde se lze napojit na veřejné sítě… Pak namaloval vstup do domu, vnitřní dispozice, kudy povede schodiště, kde budou okna, kde komín. Rozhlížel se, brouzdal na internetu. Radil se nad projekty některých hotových staveb, listoval časopisy a katalogy. Po večerech porovnával uváděné normy, koeficienty i bezpočet dalších parametrů a ukazatelů, až si nakonec vybral.
„Moc možností nebylo, přesněji byla jen jediná. Bungalov jsem zavrhnul, ten by se sem nevešel. Tak jsem tím obdélníčkem 11 × 8 m tak dlouho vrtěl na parcele, až se nějak usadil. No a projektant mi pak pomohl dotáhnout to všechno do papírové podoby a taky se vší tou nezbytnou administrativou. A pokud jde o materiál, tam jsem měl jasno od počátku. Vždycky jsem chtěl cihlový dům. Vybral jsem si Porotherm, sjednal si schůzku a bylo to.“
Příběh obyčejného nadšení
„Stavbu domu jsem začal plánovat asi před čtyřmi lety,“ vrací se autor díla na počátek. „Vlastní byt byl v nedohlednu, navíc se považuju za takový ten barákový typ. Možnosti včetně pozemku se přímo nabízely a kdysi tady na tom místě taky stával domeček. A proč svépomocně? Jednoduché počty. Zedník – profík, s nímž jsem se domlouval na spolupráci, mi předložil soupis dílčích prací s cenovou rozvahou. Jenže když jsem viděl tu sumu – vždyť jen za základovou desku a hrubou stavbu si ve dvou lidech řekli o čtyři sta tisíc?!?“
Zedníci se prý dnes chovají jako automechanici v autorizovaném servisu. Jednou vezmou do ruky křížový šroubovák, jednou plochý, pak zase nějaký klíč, trvá to hodiny a za všechno se draze platí. Tohle si nemohl dovolit, ani to tak nechtěl. Dohoda se tedy smrskla na zhotovení základové desky, začlenil se do party a rozpočet vydělil třemi. Předchozí výkopové práce na základové spáře si investor udělal sám.
„Od počátku jsem vycházel z toho, že budu mít dost podhodnocenou hypotéku,“ pokračuje pan Klouček. „Víc by mi, vzhledem k výši výplaty, prostě nepůjčili. Hodně jsme tedy s rozpočtářem škrtali. Stavba je oceněná na dva a půl milionu a já mám k dispozici necelé dva. To znamená, že těch osm set devět set tisíc prostě musím někde ušetřit.“ Stavebníkova kalkulace – dva miliony na materiál, a práce, vyjma odborných řemesel, zadarmo! „Všechno šlo docela rychle. Můj cíl byl postavit a bydlet. Nikoli rozdělat a pak se uvidí…“
Ostatní už je jen o práci
Přijel kamion, Vít Klouček si půjčil paleťák a rozvozil materiál po obvodu desky. Těch palet bylo pětatřicet, co paleta, to tuna. Každá cihla přitom prošla rukama několikrát. A to byly jen cihly. Výrobce konstrukčního systému Porotherm pomohl se založením stavby na základové desce, na dvou nebo třech dalších řadách se podílel i zedník. Pak odjel na dovolenou a čas ubíhal.
Zbytek představení – co den, to „šára“ obvodového zdiva – se tedy odehrával v režii i s obsazením jednoho muže. To vše za dozoru zkušeného profíka, stavebního inženýra. Úskalí přišlo až při montáži stropu, napůl skládačky a napůl monolitu. Statik naštěstí vše maličko předimenzoval a opět pomohl stavební dozor, který sehnal šalovací desky, podpěry a další potřebné věci. Měl k ruce ještě dva lidi a zvládli to perfektně.
Jaké si to uděláš, takové…
„Když si člověk dělá věci sám,“ míní stavebník, „je určitě zodpovědnější, všechno si dělá poctivě a nic nenechává náhodě. Když vám někde u podlahy uletí půl milimetru, což je naprosto normální, tak nahoře, ve čtvrté nebo v páté řadě, už to může být klidně i půl centimetru. Umínil jsem si, že se nebudu k žádné práci vracet. Proto jsem vzal flexu a všechno to zbrousil.“
Dům je pod střechou, protíná ho komínová stavebnice, postupně se dodělávají příčky, ve výrobě jsou okna, je čas na domovní rozvody. Ty z valné části zmizí v podlaze, ale i tady bude k ruce elektrikáři, instalatérovi, kteří všechno zapojí, zprovozní, zrevidují. Stavebníka teď čeká další důležité rozhodnutí, provozní technologie.
„Přiznám se, s nějakým přesně definovaným energetickým standardem jsem moc nepočítal. O úspory se postará izolované zdivo Porotherm, o regulaci nadměrných solárních zisků předokenní rolety,“ uzavírá Vít Klouček. „Ale aby dům splňoval kritéria energeticky úsporné stavby, budu muset definitivně dořešit i systém vytápění apod. Uvažuji o plynovém turbokotli s bojlerem a jako alternativu krbovou vložku nebo krb s výměníkem pro ohřev topné vody.“
Těsně před cílovou páskou
Ručí pozemkem, domkem rodičů, stavbou. Netají se velmi osobním až intimním vztahem k hotovému dílu, pády, úrazy, šrámy, modřiny a odřeniny prý už přestal počítat. I on zažil chvíle a momenty, kdy si říkal „dost, končím“. Třeba když v zimě až do setmění zdil a pak ještě při umělém světle do osmi, devíti večer vyvazoval armatury. Cení si toho, že kromě občasných hospodských žertíků ho přátelé a známí vesměs chválí za to, co dokázal.
