Jak se vrací stavby do krajiny

RNDr. Lukáš Spitzer, Ph.D., je nevšední člověk. Deset let práce ve vsetínském Muzeu regionu Valašsko na něm „zanechalo stopy“. Při budování skanzenu mu vydatně pomáhá jeho přítelkyně, historička Mgr. Ivana Ostřanská, a také jeho otec, který se už těší na důchod mezi roubenými chalupami obklopenými lesem, ovcemi a oslíky. Vyprávěli nám o svých zkušenostech.

„My tady úplně nefarmaříme, respektive rozhodně nejsme na tom, co tu děláme, existenčně závislí. Drobné ‚zemědělčení‘ je tu navíc pořád ještě úplně normální. Přes 80 % osídlení údolí tvoří místní a všichni tady z údolí ještě umí pracovat rukama. Mají hospodářství, ne na kšeft, ale pro sebe,“ říká Lukáš Spitzer.

Osly si přál už jako dítě. Nyní si pořídil dva do páru, aby jim nebylo smutno, pasou se společně s ovcemi a zestárnou spolu se svými majiteli. Chovají je hlavně proto, aby pomáhali udržovat krajinu, čistili náletový les a vypásali kousky zarostlých suchých luk.

Historický ovčín z 19. století sem s kamarády přestěhovali z obce Lušová, protože původní majitel už ho nechtěl. Rozebrali jej na trámy, očíslovali, přestěhovali na nové místo a kus po kuse zase složili, s nezbytnými úpravami a opravami. Původně to byl komplet – hospodářský chlév a chalupa, ta už se ale nedala zachránit. Kromě ovčína tu ještě stojí sušárna, bylinkový domeček a složené další chalupy, stodola a další materiál na plánovanou stavbu zvoničky.

Dříve obyvatelé hor stěhovali svá obydlí běžně – když se rozhodli přestěhovat hospodářství na lepší pozemky, chalupu rozebrali a postavili jinde. Protože práce se dřevem v lese byla těžká, použili raději původní materiál. „Když ty tesané trámy vidíme, je to prostě hřích spálit. Cítíme za tím všechnu tu práci, kterou si někdo dal. Takže se snažíme stavby zachovávat tak, aby v nich pokud možno zůstaly všechny části staré a letité, i když je to někdy poslepované ze dřeva z jiných chalup.

A když je hotovo, hned zkoušíme stavbu my nebo zvířata užívat tak, aby byla zase živá. Nestavíme tady žádné muzejní exempláře, jen chceme, aby to v chlévě zase vonělo více ovcemi než terpentýnem,“ pokračuje vyprávění. „Navíc je hezké vyzkoušet si v praxi to, o čem mluvíme, vydáváme knihy nebo děláme výstavy.“

Valašsko v jiném světle

Nejbližší úkol je vypořádat se s ruinou mlýna a mlýnice, která čeká na přestěhování. Možná v budoucnu přibude i kovárna… Skanzen ve smyslu veřejné atrakce pro turisty tu ale rozhodně nevyroste. Důvodem jsou zejména současné bezpečnostní a požární předpisy, které není možné dodržet. Pro zapálenou dvojici je nejdůležitější zachovat autentický duch stavení. „Fotku stavitele naší chalupy, staříčka Hrňu, máme zarámovanou a visí nám na zdi. Tváří se tak, že je nám úplně jasné, že nikdy nic nedostal zadarmo,“ uvádí Lukáš Spitzer.

„Teprve když se sám dotknete aspoň trochu toho ducha starých časů, pochopíte ledacos. Třeba i to, proč staří Valaši tolik pili. Soused mi nedávno říkal, že kdyby si nedal štaflu, tak ani nevezme odvahu jít kácet do ráztok ty velké křivolaké buky. Prostě by si na ně netroufl. Po takovém prozření pak i ta práce v muzeu najednou dostane úplně jiné obrysy…“