|
|
Dnes, kdy koupelna patří k běžnému standardnímu vybavení bytu a kdy mnohé se podobají spíše malým soukromým lázním, považujeme takový odpočinek za naprostou samozřejmost. Ale vždy tomu tak nebylo. S vývojem lidské společnosti se měnily i hygienické zásady a požadavky. Po téměř kultovním vztahu k hygieně v řecké a římské společnosti přichází středověk se svým poněkud odtažitým vztahem k čistotě, ale i on brzy uznává nutnost míst určených k očistě, jak nám o tom dostatečně vypovídají kresby lázní a půvabných lazebnic. (Podle pověsti to přece byla právě lazebnice, která zachránila život Václavu IV.) Není nad osvěžující koupel, proto se v obydlích aristokracie začínají budovat lázně a postupně se tento zvyk rozšiřuje i do ostatních vrstev obyvatelstva. Ovšem ne vždy byla lázeň jen příjemným prožitkem. Když už jsme zabrousili do historie, připomeňme, že právě v lázni byl zavražděn J. P. Marat. Je to necelých sto padesát let, co byl dán základ k dnešním koupelnám. Za tu dobu putny s vodou nahradily trubky, necky, případně kádě vystřídaly vany, kotlíky na pevné palivo, v nichž se voda hřála, zastoupil plyn a později dálkový rozvod teplé vody.
Od necek k vaně Patrně jen nejstarší generace by mohla vyprávět o romantice a poe-zii sobotního rodinného koupání. A možná ještě zbytek pravověrných chatařů, kteří záměrně pohrdají vším komfortem. Zvláště děti se těšily na okamžik, kdy se do příjemně vytopené místnosti přinesly necky (dřevěné nebo plechové, vaničky z umělé hmoty vstoupily do našich životů až v 60. letech), nalila se do nich voda teplá tak akorát (vzpomenete si na scénu koupání ze slavných Starců na chmelu?), kolem se rozprostřely ručníky, aby se příliš nenacákalo, a se striktním příkazem „Dej pozor na špunt, ne abys ho vykopl“, mohl první, většinou ten nejmladší, začít s koupáním. Samozřejmě že v každé rodině alespoň jednou někdo špunt vykopl. Ale prozíravé maminky měly připravené hadry na vytírání, a tak stačily zabránit nejhoršímu a ještě viníka ztrestat. Voda po koupání se využila buď k přeprání drobností nebo k vytření podlahy. Naši předkové měli ekologické cítění.
Zbaveni námahy Necky, které byly určeny především pro praní prádla, mnohým nevyhovovaly. Brzy se objevily vany, v nichž se sedělo mnohem pohodlněji (říkalo se jim pěkně česky sitzbad). Jiné byly více uzavřené, strana za zády byla vyšší, tvořila jakýsi kryt. Voda v nich chladla pomaleji a člověk měl pro sebe více soukromí. Vana nebyla těžká, bylo jednoduché v létě ji vynést ven na zahradu nebo na dvorek a tam se vykoupat.
Když byla do domů zavedena voda, objevují se v luxusních bytech i první koupelny. Jak takový prostor má vypadat, se dočteme v dobových naučných slovnících. Klade se důraz na to, že to má být místnost světlá a dobře větratelná (kéž by se na to pamatovalo i při výstavbě našich panelových sídlišť). Teplo a teplou vodu zajistil kotlík, většinou měl podobu dlouhého válce, pod nímž se topilo. V okamžiku, kdy do našich domácností byla zavedena elektřina a plyn, koupelna se proměnila v útulnou místnost, v níž každý den ráno nabíráme síly a večer se zbavujeme únavy.
Koupelnové metamorfózy Za posledních padesát let snad největší proměnu zaznamenaly právě koupelny. Standard, který nám poskytla panelová výstavba, bereme jako samozřejmost. A tak stále častěji toužíme po tom, aby prostor určený k hygieně a relaxaci byl dostatečně velký, světlý, vybavený nejmodernějším sanitárním zařízením i elegantním nábytkem. A architekti, designéři i výrobci nám vycházejí vstříc. Zdá se, že jejich fantazie nezná hranic. Vedle klasických materiálů se objevují stále nové, vedle jednoduchých, až strohých tvarů, tak typických pro poslední desetiletí, tvary léty vyzkoušené, navazující na tradice.
text: Květuše Sajnerová foto: Jana Labuťová a Richard Dvořák |
Koupelny v toku času
Není nic příjemnějšího než po náročném dni nechat unavené tělo masírovat proudy teplé vody nebo se ponořit do vany až po okraj naplněné teplou voňavou vodou, přitom poslouchat příjemnou hudbu a tiše relaxovat.
