Zahrada: Mrazivé probuzení

Nepatřím zrovna k milovníkům zimy, mnohem raději mám hřejivou pestrost podzimu, to ale není důvod k tomu, abych zavřela dveře na petlici a vrátila se do zahrady zase až s jarním táním. Upravila jsem ji tak, aby na ni byl hezký pohled tři sta šedesát pět dnů v roce. Na jaře přináší vzrušení z nového života, voní během letních úpalů, hýří barvami, když se ohlásí podzim, a v zimě se znovu probouzí do krásy, ať už s námrazou, nebo bez ní.

Dnes je zahradě třináct let a dělá mi velikou radost. Neváhám a hned ráno, sotva si promnu oči, do ní vstupuji se zatajeným dechem, třebaže rtuť teploměru ukazuje hluboký mráz.

Stejné, a přece jiné

Občas si říkám, že zima byla vymyšlena proto, aby člověk na neopadavých jehličnanech mohl obdivovat všechno to, co příliš nevynikne na jaře, v létě ani na podzim. Už se totiž neztrácejí v zeleném moři jejich lupenaté konkurence, která zůstala holá a bez květů, a konečně naplno vynikají tvarem, hustotou i uspořádáním.

Také máte dojem, že přes léto jehličnany vypadají chladně, zatímco v zimě působí teplejším dojmem? Jsou to králové, věrní strážci, bez kterých by zimní zahrada postrádala přátelský výraz. V asijských zemích symbolizují dlouhověkost a trpělivost, protože se až na roční přírůstky nemění. Jen když si je vezme do parády jinovatka nebo sníh, pak získávají téměř mystický výraz.

Ojíněné jehličí ráda pozoruji lupou, je to nádhera, určitě to taky zkuste. I to byl důvod, proč jsem jehličnany rozmístila po všech koutech. Smrk, který s námi před dvanácti lety strávil Vánoce v obýváku, povyrostl o pět metrů a kupodivu mu to sluší na zastíněném místě ve společnosti bohyšek, orlíčků, kapradin a bělokvětých čemeřic. Ty jediné z téhle party zůstávají zelené i přes zimu.

V závětří u sousedovy stodoly, kam půl dne svítí sluníčko, prospívá cedr atlaský, jehož doširoka rozpažené větve se dotýkají pyramidálně rostoucího smrku odrůdy Conica. Smíšeným záhonům dělá kulisu dvoubarevný živý plot ze zeravů a cypřišků. S úpravným tvarovacím řezem vyčkávám až do podzimu, abych nerušila ptáky, kteří tu hnízdí.

Z rozmanitých jalovců nedám dopustit na štíhlý jalovec skalní Skyrocket. Jak název kultivaru napovídá, tvarem se podobá raketě, navíc ho zdobí nezvykle modrozelené šupinaté listy. V létě vypadá senzačně s purpurově olistěným keřem tavolou kalinolistou Diabolo, pro zimní efekt jsem ho doplnila celoročně zelenými jukami, zimolezem lesklým, dokulata stříhanými krušpánky a k radosti kosů bohatě plodícím skalníkem.

Okouzlení tvarem 

Žádná jiná stálezelená trvalka, na kterou je v našich zimních podmínkách spolehnutí, nemá tak zřetelný architektonický účinek jako juka vláknitá. Působí sice exoticky, ale do naší venkovské zahrady perfektně zapadá a pomocí odnoží se bohatě rozrůstá jak na slunném vyvýšeném záhonu u cihlové zdi, tak vedle sloupku s klematisem či ve štěrku po boku jalovce.

Vyhovuje jí jihomoravské klima, zimu ale přežije i na horách, pokud má dobře propustnou půdu. Před mrazem se totiž důmyslně chrání tak, že své dlouze mečovité, sivě zelené listy stáčí do ruliček útlých skoro jako pletací jehlice.

Dokonalým objektem pro mrazivé krášlení jsou zkadeřené větve vrby Matsudovy Tortuosa, která každým rokem mohutní téměř před očima. Podobně jako popínavý klematis miluje kořeny ve stínu a korunu na slunci.

Pokud bych si v zahradě směla ponechat jen jeden keř, byla by to hortenzie latnatá Limelight. Zbožňuji její kuželovité laty, jež se podle ročního období mění z jablkově zelené barvy na smetanově bílou, něžně růžovou až mléčně hnědou. Na pěstování není vůbec náročná, upřednostňuje vlhčí zem, roste i v částečném stínu a po jarním zpětném sestřihu o třetinu až polovinu vždycky bohatě vykvete.

Úchvatnou zimní podívanou slibují rovněž okrasné trávy. Jak tak stojí nehybně, zatěžkané krystalky ledu, působí nesmírně klidným dojmem a zahradě propůjčují zvláštní magickou atmosféru. Na dosah převislé sakury Kiku-shidare-zakura, pod kterou se volně přesévají meduňky a stojí sud napěchovaný mátou peprnou, se bělají nadýchaná plodenství metlic trsnatých.

V teplé části roku mezi nimi vykukují zlatožluté hlavičky rudbekií, třezalky a motýly hojně vyhledávané chrastavce. Z téměř každého dalšího záhonu vyčnívají stroze vzpřímená stébla třtiny ostrokvěté Karl Foerster nebo sehnuté listy nejrůznějších ozdobnic. Naopak v samostatném postavení na sebe strhává pozornost bezkolenec rákosovitý Windspiel, jehož květní stébla paprskovitě vystřelují do výšky dvou metrů.

Lavička pro ptačí křiklouny

K tomu, aby byl dojem ze zimní pohádky dokonalý, nestačí jen rostliny. Zvláštní roli hraje také zahradní nábytek a materiál použitý při stavbě oplocení či pochozích ploch. V naší zahradě chodíme po kamenné dlažbě a pěšinách vysypaných říčními oblázky. Hranice pozemku určují zdi z pálených cihel, které se na člověka tváří vlídně, i když mrzne, až praští. Částečně je pokrývá břečťan, zatímco půda před nimi jásá zelení drobných listů plazivého barvínku neboli brčálu. Barevně se zde prosazují laťkové plůtky, křesla, lavice. Díky nim zahrada působí zabydleně celý rok.

Romantická, na bílo natřená lavička, kterou můj děda vyrobil z ohýbaných hromosvodných tyčí, stojí před trnitým dřišťálem a pravidelně na ní vysedávají nebojácní kosi, jimž chutnají šťavnaté červené plody zvané dřišťálky. S výslužkou z nedalekého krmítka sem zalétají sýkorky, zvonci i nádherní dlaskové s korálkovitými očky. Nejhlasitěji se projevují vrabci domácí. Neustále se honí, halekají na sebe, semena rozhazují do všech stran a pak je ochotně sbírají ze země společně s pěnkavou obecnou.

Nejen hodující opeřenci, ale také nejrůznější zahradní dekorace – zajímavé kameny, nádoby, věnce ze šišek či sluneční hodiny, zaručí, že si pohled na ledové zimní království pořádně užijete.