Zahrada v zimě jako dokonalá zóna klidu

Majitelé jsou rádi, že v zimě mohou na své zahradě objevovat věci, kterých by si v létě nejspíš vůbec nevšimli. „Hlavně čerpáme energii z klidu, který tady při teplotách pod nulou panuje,“ směje se Iva Sedláčková. Opravdu je tu takové ticho, že kdybyste upustili špendlík, bylo by slyšet cinknutí o zmrzlou zem. Vtom se ale nečekaně ozvou tajemné bublavé tóny; znějí tím pronikavěji, čím víc se naše kroky blíží k valu na konci zahrady.

Vodu v jiném než pevném skupenství by v tomhle počasí čekal málokdo, a přece si zčeřená hladina koupacích jezírek vesele pobrukuje, jako by se jí zima vůbec netýkala.

Začalo to jezírkem

„Není to žádné kouzlo, ale skvělý nápad mého muže Oldřicha. Jednoduše nechává přes zimu běžet čerpadla. Spouštějí se každé dvě hodiny, aby jezírka ani ryby v nich neskončily pod ledovou poklicí,“ vysvětluje Iva. Efektní trik oživuje celou zahradu nejen uklidňujícím zvukem, ale i na pohled.

Jakmile se sluníčko schová za mlžnou clonu, promění se vodní nádrže v luxusní černé perly blyštivější než čerstvě napadlý sníh. Zatímco v létě jsou vlhké břehy zarostlé vysokými orobinci, nyní si mráz pohrává už jen s jejich kratičkými pahýly. Oldřich totiž husté trsy seče již před zimou, aby je nemusel svazovat a jejich polámané listy ve vodě nezahnívaly. Ze zkušenosti ví, že i když do obnažených stébel naprší a voda v nich zmrzne, na jaře vždycky spolehlivě obrazí a pak na nich s oblibou vysedávají ledňáčci: „Netušili jsme, že sem voda naláká tolik života,“ podotýká Oldřich a nadšeně vyjmenovává druhy žab, vážek a ptáků, které je navštěvují.

Jezírka byla vůbec tím prvním, co majitelé na široce nudlovitém pozemku v Hradčanech u Tišnova vybudovali. „V létě jsme sem s vnoučaty jezdili na koupání, tu a tam vysadili stromek nebo keř rybízu. Teprve po pár letech padlo rozhodnutí postavit dům a zapustit kořeny natrvalo...“

Tiší svědci proměn

Všemu, co se na zahradě odehrává, přihlížejí všudypřítomné dřeviny rozmanitých druhů, velikostí i barev. Sice už dávno tiše spí, přesto dokážou předat energii každému, kdo se podívá na jejich barevnou borku, zelené listy nebo zajímavý tvar větví. Pro vášnivého houbaře Oldřicha byla touha přenést kousek lesní pohody do vlastní zahrady přirozená. Není proto divu, že chodníčky meandrují okolo modřínů, habrů a dubů. Tři až pět metrů vysoké stromy jsou o trochu nižší než bujně rostoucí vrby a břízy s větvemi vzpřímenými i převislými. „Smuteční formy mám nejradši,“ svěřuje se Iva, „vyzařují zvláštní melancholickou, uvolňující náladu a tvoří dokonalou kulisu pro meditační cvičení.“

Aby zahrada s opadanými dřevinami nepřipomínala rentgenový snímek, bylo nutné do ní zapojit stálezelené pěnišníky s jehličnany, jejichž siluety se zřetelně rýsují na bílém podkladu u hranic pozemku i vedle domu. Smrky, jedle, borovice a tisy rostou solitérně či v úhledných skupinách tak, aby si je každý mohl prohlédnout ze všech stran. S chomáčky sněhu uvázlými mezi jehlicemi vypadají něžněji než kdykoli jindy.

Zahrada oslavila deset let od založení, stromy i keře mnohonásobně zvětšily svůj objem a navzdory dešťovému deficitu a otevřené poloze lehce svažitého pozemku, kam se průvan hrne z protějšího pole, na nich neuvidíte suchou jehličku. „Jednak máme hlubokou studnu, jednak sbíráme vodu ze střešních okapů do podzemních nádrží, takže v létě můžu zalévat klidně každý den. Jinak by se stromky nejspíš byl amen,“ myslí si Oldřich.