Tak je to zakotveno v aktuální legislativě a především v novele Zákona č. 254/2001 Sb. o vodách, který stanoví pro stavebníky povinnost zajistit vsakování či zadržování a odvádění povrchových vod vzniklých atmosférickými srážkami. Stavební úřad nesmí bez splnění těchto podmínek vydat stavební povolení. V dalších právních předpisech z poslední doby je pak uvedeno, že odvádění srážkových vod musí být řešeno přednostně zasakováním. Pokud to není možné, lze využít zadržování a regulované odvádění srážkových vod oddílnou kanalizací. Nelze-li aplikovat ani toto řešení, je dovoleno regulované vypouštění do jednotné kanalizace. Provozovatelé kanalizací ale stále častěji omezují či zcela zakazují vypouštění dešťových vod do jednotné splaškové kanalizace, a to především z důvodu její nedostatečné kapacity.
Když je vody moc
Dlouhodobě, resp. trvale podmáčený pozemek je nepříjemný nejenom z uživatelského hlediska, ale také může způsobovat problémy s vlhkostí v obvodové konstrukci domu. Příčinou podmáčení může být vysoká spodní voda nebo jílovité složení půdy. Situaci zhoršuje špatné vyspádování pozemku nebo fakt, že se nachází pod svahem, v blízkosti vodní nádrže či vodního toku. Častou příčinou zamokření ale jsou i nešetrné a nepromyšlené stavební úpravy. Zejména u novostaveb se můžeme setkat s tím, že krátce po dokončení domu se vodní poměry na okolním pozemku změní. V důsledku stavebních prací může například dojít k zasypání, resp. přehrazení pramene. Spodní voda si pak hledá cestičky jinudy.
Stlačení půdy v průběhu stavby může zejména na jílovitých podložích zapříčinit tzv. hutnou jílovou pánev, jejíž odstranění je náročný úkol i pro odborníky. Ke špatnému vsakování vody může paradoxně dojít i při dobře míněném a pečlivě prováděném ošetřování travnatých ploch. Většinou pak stačí provést vertikutaci a hloubkové provzdušnění trávníku. Pokud je pozemek teprve ve výstavbě a dovoluje to okolní terén, pak je nejpraktičtějším řešením vyspádovat plochu tak, aby dešťová a odtávající voda nezůstávaly na místě a nevytvářely podmáčené lokality. Tak voda přirozeně přijde a přirozeně odejde.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.mujdum.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Jak na to
Pokud ovšem přirozené odtékání a vsakování nestačí, pak je třeba přistoupit k jiným metodám odvodňování. Existují dva základní způsoby hospodaření se srážkovými vodami: prvním je likvidace srážkových vod, kam patří jak tradiční, ale stále více problematické odvodnění do kanalizace, tak decentralizovaný způsob pomocí vsakování. Druhou možností je akumulace srážkových vod s jejich využitím, která přináší úsporu nákladů na spotřebě pitné vody. Vsakování je nejjednodušší způsob odvodnění.
Vsakovací zařízení |
| K vsakování vody lze využít povrchových zařízení – travní průlehy, nebo podzemní vsakovací zařízení – například bloky či tunely. |
PRŮLEHY |
| ◗ vsakovací, což jsou mělké široké příkopy s mírným sklonem zatravněných svahů, založené s nulovým nebo malým podélným sklonem, v nichž se povrchově stékající voda zachycuje a vsakuje do půdy ◗ odváděcí, které umožňují hladký odtok zachycené vody |
TUNELY |
 ◗ velká schopnost pojmout přívalovou vodu◗ vysoký vsakovací výkon ◗ ideální pro montáž „svépomocí“ ◗ hmotnost pouze 11 kg ◗ nahradí 800 kg štěrku a 37 m drenážního potrubí ◗ menší výkop, menší náklady odolné pojezdu os. vozidel |
Půda ale musí mít dostatečnou propustnost – není možné zasakovat v jílovitých půdách, hladina podzemní vody musí být minimálně 1 m pod dnem (raději hlouběji) vsakovacího zařízení a musí být také splněna dostatečná vzdálenost od budov, stromů a keřů. Kromě naplnění požadavků legislativy a získání stavebního povolení bývá využití vsakovacího systému také často motivováno úsporou na poplatcích za odvod dešťových vod do kanalizace nebo řešením protipovodňové ochrany. V praxi se využívají různá vsakovací zařízení od povrchových průlehů až po podzemní plastové prvky – tunely či bloky. Z těchto prvků je možné tvořit nádrže různých rozměrů a kapacity. Pro zachování dlouhé životnosti nádrže je nutné zajistit čištění dešťové vody od mechanických nečistot.
