 |
Slovem fasáda rozumíme venkovní plášť domu, většinou v podobě vnějšího omítkového systému. V některých případech může vnější omítku nahradit fasádní obklad například z klinkerových cihel, keramických dlaždic, kamene, skla nebo kovu, popřípadě je dům oblečen pouze do kabátu z režného zdiva. Většinou je ale povrch domu tvořen vnější omítkou. Na ni jsou kladeny zvýšené nároky: musí dobře přilnout k podkladu a vydržet funkční po mnoho let navzdory nepřízni počasí, výkyvům teplot a škodlivým a agresivním chemikáliím obsažených v ovzduší.
|
Tradiční omítkyK nejpoužívanějším fasádním omítkám využívaným našimi předky patřila hladká vápenná omítka. Tvořili ji dvě vrstvy. Svrchní se nanáší v tloušťce asi 5 mm na spodní jádro (10–15 mm) po jeho zavadnutí. Tato omítka se hladí plstěným hladítkem, ale lze ji upravovat také jako rýhovanou, škrabanou, otloukanou nebo jemnou stříkanou (koštětem namočeným do řídké malty). Velmi rozšířenou skupinou jsou vápenocementové omítky. Na průčelí obytných domů se používají štukové vápenocementové omítky ze dvou až tří vrstev (vyrovnávací podhoz, jádro, štuková lícní vrstva). Používá se hlavně jako podklad pod šlechtěné omítky nebo sgrafito.
BřízolitMezi tradiční omítky patří také velmi rozšířený břízolit, což je dvouvrstvá šlechtěná škrábaná omítka. Jádro omítky v tloušťce 7–10 mm je z vápenocementové malty, na kterou se nanese asi milimetrová lícní vrstva z téhož druhu malty, ale s přísadou ostrých písků, slídy a barvy o tloušťce do 1 mm. Nanáší se strojně, nebo ručně (stříkání březovými košťaty). Po úpravě povrchu se omítka ještě kartáčuje – tím se vydrolí a obnaží se slída. Povrch se kartáčuje vždy jedním směrem, hlavně bez přerušení a co nejrychleji proto, aby měla omítka po celé ploše stejný charakter. Kvalitu omítky poznáte podle toho, že při šikmém osvětlení se na ploše nevyskytují žádné stíny. Dnes se dává přednost takzvanému stříkanému břízolitu, který se ponechává v přírodním povrchu, nastříkaném metlou nebo strojem na kliku. Tato omítka se už neškrábe.
|
Kamenná fasádaK nejodolnějším druhům omítek patří umělý kámen. Jedná se o šlechtěnou dvouvrstvou cementovou omítku. Jádro tvoří cementová malta (15–20 mm), na lícní vrstvu se pak použije cementová malta s kamennou drtí, pískem apod. Obvykle se dnes dodává už jako připravená směs. Povrch se potom upravuje vymýváním, vyhlazením, broušením nebo kamenicky tzv. pemrlováním (údery speciální palicí s příčně i podélně rýhovanou údernou plochou). Pro svou mechanickou a chemickou odolnost se používá hlavně na sokly, ale někdy i celé budovy.
|
 |
NÁŠ TIP
Následující pokyny musí být dodrženy při dimenzování a přípravách podkladu pod omítku: |
|
|
Tenkovrstvé omítkyTenkovrstvé omítky jsou speciální omítky s pojivy sádry, sádrovápence, vápencového cementu nebo syntetické pryskyřice. Vykazují minimální tloušťku 3 mm (v průměru 5 mm) a jsou použity na přesné zdivo z vápenopískových tvárnic. Použití tenkovrstvých omítek vyžaduje splnění vysokých nároků na rovnost neomítnutých stěn. Toto musí být rozepsáno v prováděcím projektu a zvláště ujednáno. Tenkovrstvé omítky mohou vyrovnávat nerovnosti podkladu do 3 mm, což vyžaduje dodržení požadavků na rovinnost dle ČSN ISO 1803. |
Specializované omítkySanační omítky, které si poradí se zemní vlhkostí, jsou dobrým pomocníkem zejména pro majitele starších domů. Vlhkost zdivu škodí zvláště tím, že v něm následně krystalizují soli rozpuštěné ve vodě a rozrušují nátěry i omítky. Účinek sanačních omítek spočívá v přísadách, které zajišťují omítce zároveň makroporézní i mikroporézní strukturu. Tím pak jsou dány fyzikální podmínky umožňující, aby se vlhkost ze zdiva včas a průběžně odpařovala, až se nakonec v konstrukci ustálí vlhkostní rovnováha. Sanační omítky ovšem fungují správně jen tehdy, pokud se zcela důsledně dodrží pracovní technologie. Jen tak je totiž možné zaručit jejich dobrou účinnost. Ta je ovšem časově omezena (tak jako i u ostatních omítek), a tak se musí i sanační omítka po skončení své životnosti obnovit. Sanační omítky svými technicko-mechanickými vlastnostmi zajišťují dlouhodobou životnost a vytvářejí podmínky pro postupné rychlé vysychání zdiva. Na vlhké zdivo se musejí sanační omítky aplikovat vždy. Provádí se buď jako doplňkové opatření, nebo jako opatření samostatné.
Tepelněizolační omítkyTyto omítky patří mezi moderní stavební hmoty a tvoří mezistupeň mezi běžnými lehčenými omítkami a zateplovacím systémem. Tepelněizolační omítky jsou dodávány jako dvouvrstvé systémy. Jádro tvoří speciální velmi lehká omítka a vrchní vrstvu vodoodpudivá omítka obvykle s vloženou sítí. Pro tepelněizolační omítky musí být použity výhradně suché, továrně vyráběné maltové směsi. Tepelněizolační omítka má mít tloušťku alespoň 30 mm. Tepelný odpor závisí na použitém druhu tepelněizolační omítky a na její tloušťce.
|
DOBRÁ RADAZdivo zvlhčené z důvodu špatné ochrany během stavby, například stékáním ze stropů, nebo zdivo promočené náporovým deštěm a podobně (vlhkost vyšší než 10 %), se nedoporučuje omítat. Je-li zdivo příliš vlhké, doporučuje se před omítáním provést jeho vysušení (přirozeně – vlivem teplého počasí nebo pomocí vysoušečů). Tímto opatřením eliminujeme objemové změny a zároveň zlepšíme tepelný odpor zdiva v počáteční fázi užívání stavby. Je také velmi nevhodné omítat nahřáté zdivo bez předchozího navlhčení (v letních měsících). |
|
 |
Proti voděProti průniku vody do pláště domu například během silných dešťů je dobré použít sanační omítky s hydrofobizační úpravou. Jedná se o aplikaci vodoodpudivé látky, která zajistí odolnost fasády proti pronikání srážkové vody, nebo též vzlínání vlhkosti do konstrukce. Zároveň však tato omítka umožňuje průchod vodním parám. Hydrofobizaci fasády můžete také zajistit dodatečně nátěrem, kterých je na trhu celá řada.
|
