Skip to content

V holandské zahradě

Žít v Nizozemsku na zámeckém sídle s rozlehlým lesoparkem představuje luxusní romantickou idylku, ale i spoustu starostí včetně sezónní práce několika zahradníků. Pán a paní domu ale také nezahálejí, při společných procházkách si v duchu načrtávají, čím novým by jejich zahrada mohla ještě překvapit.
 

Většina rododendronů nesnáší vápník, ale výjimky existují, například rododendron chlupatý (R. hirsutum), rododendron raný (R. x praecox) a některé tropické druhy rsotoucí na vápencových skalách    

Barevně sladěné pole rododendronů je k nepřehlédnutí. Zahradníci rododendrony nikdy hlouběji neokopávají, rostliny totiž koření i těsně pod povrchem půdy    

 

 

Pečujete o svou okrasnou zahradu a potřebujete se poradit? Váš problém pomůže vyřešit odborník v naší PORADNĚ na webu.

I když byste na několikahektarovém pozemku čekali přehršel rostlinných rodů, procházet se budete hlavně mezi rododendrony, tulipány a hortenziemi. Okouzlí vás ale vždy v obdivuhodném množství, druzích a kultivarech. Zvlášť teď na jaře pohltí rodinu a návštěvníky záplava omamně barevných květů.

 

Rododendrony mnoha odstínů

V zahradě roste nespočet rododendronů s květy v odstínech od bílé a nažloutlé přes růžovou, oranžovou, červenou, fialovou, purpurovou a modrou až po nahnědlé. Málokterá dřevina je tak oblíbená jako velkokvěté, bohatě kvetoucí kultivary rododendronů. Jejich obrovské množství umožňuje vytváření podobně nádherných zahrad a parků, kde někdy dotvářejí kulisu jen neutrální doplňkové dřeviny. Rododendrony jsou vřesovcovité dřeviny (Ericaceae), obývající asi v tisícovce druhů nejen Evropu, ale také Severní Ameriku a Austrálii. Centrum jejich rozšíření leží v jihovýchodní Asii, nejvíce mrazuvzdorných druhů pochází z Nepálu. Najdeme mezi nimi přes 20 metrů vysoké stromy i sotva 20 cm dorůstající plazivé keříky, druhy stálezelené i opadavé, jimž se často nepřesně říká azalky. 

Většina rododendronů, jako v této zahradě, má keřovitý vzrůst s hustě rozvětvenými kmínky a větvemi. Kořenová soustava je mělká, složená převážně z jemných kořínků. Pěstování rododendronů je podle slov zámeckých zahradníků snadné, ale je třeba respektovat jejich požadavky, které vycházejí z přírodních stanovišť. Stálezelené druhy se tak snažili umístit na sever nebo západ do lehkého stínu, kde jsou navíc chráněné před prudšími větry. Opadavým druhům, které nejsou tak citlivé, se daří i na slunci. Právě v západní Evropě, kde je díky oceánu vlhčí vzduch a mírnější zima, snesou zvláště kultivary rododendronů mnohem více slunce než u nás. Úplně všechny však potřebují stále vlhkou půdu.

Oslnivý šik tulipánů

Cestami se můžete procházet mezi záplavou až metr vysokých tulipánů, které vytvářejí něžné i nápadné vzory. Liliovitý rod tulipán (Tulipa) zahrnuje asi stovku původních druhů, které rostou od střední Evropy až po Malou a Střední Asii. Jsou to rostliny stepní, horské i vysokohorské, některým se daří i ve 3 500 metrech nad mořem. V přírodě rostou na extrémních stanovištích s tvrdými zimními mrazy a horkými, suchými léty. Některé jsou těžko přizpůsobivé, jiné v našich podmínkách zdomácněly. Mnohem častěji než původní druhy se však pěstují velkokvěté barevné hybridy, kterých je zaregistrováno několik tisíc.

Kulturní tulipány musejí „zámečtí zahradníci“ přesazovat každoročně, zato některé původní druhy nechávají na místě tři čtyři roky bez rozsazování. Koncem září nebo v říjnu sázejí tulipány ve skupinkách do řídkých plastových košíčků. Kromě toho, že cibule částečně ochrání před drobnými hlodavci, na jaře po zatažení se mnohem lépe sklízejí. Tulipánům se tu daří v neutrální až slabě alkalické, středně těžké, nezamokřené půdě.

Nevěřte pověře, že tulipány časem degenerují. Není tomu tak, cibule se však každoročně během růstu a květu zcela vyčerpá a namísto ní narůstá nová s dceřinými cibulkami. Za čas tak vznikne „hnízdo“ drobných cibulí ve vyčerpané půdě a rostliny přestávají kvést.

     Květy tulipánů jsou velmi rozmanité, kalichovité, vejčitě uzavřené, široce otevřené, liliovité, plnokvěté...

Květy hortenzie  bývají někdy přibarvené půdní reakcí. V kyselých půdách jsou květy namodralé, v zásaditých růžové až červené    

Záplava narcisů zdobí okraj lesíka

Barvu hyacintů určuje půda

Zahradu zdobí také nádherné hortenzie z čeledi lomikamenovitých (Saxifragaceae), historicky oblíbené vzpřímené i popínavé keře. Zhruba 35 druhů osidluje východní Asii od Japonska po Jávu, několik druhů roste i na americkém kontinentu. Když přijde tvrdší mráz, téměř všechny druhy hortenzií mohou namrznout, takže se jim často poškodí pupeny, mnohem lépe jim vyhovuje klima Britských ostrovů. Zahradu samozřejmě krášlí i nejčastěji pěstovaný druh, japonská hortenzie velkolistá (H. macrophylla), metrový keř s listy o délce až 15 cm, na okrajích zubatými a s květy v kulatých chocholících o průměru 10 až 20 cm. Květenství bývají modrá, fialová, růžová, růžovočervená i čistě bílá. Objevíte tu i dvoubarevné kultivary, vyšlechtěné z Hydrangea macrophylla ssp. serrata. Všem hortenziím vyhovuje spíše těžká zem bez výraznějšího obsahu vápníku. Zahradníci se starají o správnou dávku vody z umělého zavlažování, nejvyšší spotřebu mají rostliny právě v době květu. Hortenziím vybrali mírně přistíněná stanoviště, plné slunce by snesly jen na stále vlhkém místě. V létě je množí  zelenými řízky ve skleníku.

 

Něžný koberec z plamenky

Jako kobercovou rostlinu použili v zahradě plamenku šídlovitou (P. subulata) z čeledi jirnicovitých (Polemoniaceae), která patří k oblíbeným skalničkám. Bývá mezi prvními rostlinami začátečníků a nerozloučí se s nimi ani ti nejpokročilejší specialisté. Roste ve dvou poddruzích na severovýchodním pobřeží USA a v Kanadě. 

Zahradníci vybrali nízký plazivý až polštářovitý druh, který se rozrůstá do rozsáhlých koberečků s výškou nejvýše 10 cm. Květenství mívá dva až tři květy v živých barvách převážně růžových odstínů. I od tohoto druhu se pěstuje množství kultivarů, některé z nich dvoubarevné s očkem.

Plazivé plamenky nemají žádné zvláštní požadavky na půdu, stačí jim dostatek slunce a dobře odvodněné stanoviště. Zahradníci je množí podzimními výsevy, které by měly projít obdobím chladu, kultivary pak hřížením a dělením starších trsů.

Jaro je v zahradě rozhodně nejnápadnější a nejvoňavější. V tomto lesoparku jsou vjemy umocněny rozlohou a množstvím květů, i proto je ze vzpomínek jen tak nevyženete.

     Plamenky vykvétají v dubnu až v červnu, někdy znovu i na podzim