|
|
Vánoční dárky z přírody voní ovocem – mandarinkami, pomeranči, jablky – nebo kořením typicky vánočním – skořicí, hřebíčkem, badyánem. Nejen vůni, ale i cenné oleje a další důležité látky do nich „darovaly“ květy a listy: jsou v mýdlech, čajích, koupelových přísadách, svíčkách. Važte si medu – léčí zimní neduhy, osladí čaj i šedivé dny… Svíčky z včelího vosku nepokapou stůl a nádherně voní. Návratem do léta budou dárečky olivové a levandulové… Nechte se inspirovat i kombinacemi – můžete udělat malé nebo větší dárkové balíčky, při výběru vás povede barva, vůně, tvar lahviček, obsah… Záleží jen na vás.
Kontakty: Čajový krámek, Národní 20, Praha 1, tel.: 603 274 046; Holandské květiny, Korunní 43, Praha 2, tel.: 603 417 823; Hortenzie, Melantrichova 10, Praha 1, tel.: 224 223 570; Le Patio, Národní 22, Praha 1, tel: 224 934 402; L’Occitane en Provence, Melantrichova 15, Praha 1, tel.: 224 213 366; Manufaktura, Melantrichova 17, Praha 1, tel.: 221 632 480; Botanicus, Tesco Letňany, Veselská 663, Praha 9, tel.: 284 059 369
text: Jana Pyšková foto: Lubomír Fuxa, Botanicus produkce: Veronika Brodská styling: Petra Costello |
Blog
Svátky v zimní zahradě
|
|
Šli jsme pro vás „opisovat“ tam, kde se zahrada dere do obydlí za spokojeného přihlížení majitele, libujícího si v jednoduchých a praktických řešeních. Malá, úsporně řešená chata stojí na kraji vesnice u Prahy, a tak v ní tráví hodně času. Kolem je pozemek, na kterém s láskou buduje již třicet let krásnou zahradu, stále je však co měnit a zlepšovat.
Před lety se tu přihodila velká nepříjemnost: krovy napadl dřevokazný brouk tesařík, s nímž se nedá bojovat. Musely se vyměnit, přičemž v chatě došlo k radikální změně: na zahradě bylo místa dost, ale uvnitř scházelo. Střecha tedy překlenula třicetimetrovou venkovní terasu, která se proměnila v prostornou zimní zahradu.
S lehkostí a elegancí Strop zimní zahrady tvoří dvouvrstevné komorové polykarbonátové sklo s výbornými termoizolačními vlastnostmi. V místnosti teplota neklesne pod 10 °C, i když v ní není topení. Ve velkých mrazech sem pán domu pouští teplo z ostatních místností. Jihozápadní prosklená stěna vede do zahrady, stropem vidíte nebe, a tak se opravdu povedlo vyřešit, jak být zároveň uvnitř i venku.
Dřevěné obklady jsou zde použity s lehkostí a elegancí. Velké dlaždice z vymývaného betonu zpevnily chodníky a terasy venku a rovnou pokračují do zimní zahrady. Rozhodnutí bylo správné – podlaha vypadá zajímavě, snadno se udržuje a návštěvy se nemusejí zouvat ani za deštivého počasí.
Exotické Vánoce Zimní zahrada bez rostlin by neměla smysl. Dracény, zelenec, maranty, filodendrony, kapradiny i exotické Pachypodium rostou v květináčích u malého jezírka i v dalších koutech, dveře ze zahrady hlídá jako přikrčené zvíře velká monstera, na trámech jsou zavěšené nádoby s převislými rostlinami.
Chatu i zimní zahradu lze vytopit natolik dobře, aby se tu daly slavit Vánoce. Stromeček být nemusí, venku je majitel zdobí pro ptáky různými dobrotami. Vánoční rekvizity jsou střídmé a neobvyklé – exotické krásky se ozdobí skleněnými kouličkami v ledových barvách.
Když se pak večer rozestaví svíčky na stolek, na zem mezi květináče i na terasu, je zážitek úplně neskutečný, zvlášť když leží sníh. Uvnitř jsou malé tropy, venku zimní pohádka. Odděluje je pouze sklo, spojuje plamínky svíček – ty se navíc odrážejí ve skle a slavnostní pocit se znásobí.
Voňavé tyčinky s exotickými vůněmi se hodí k tropickým rostlinám, skořicová vůně zase umocní vánoční náladu. Na sklonku roku vždy přichází čas snění a vzpomínání. Zimní zahrada je pro to ideální místo. Pohodlně se usaďte, zavřete oči a nechte se unášet představami. Tato zimní zahrada je k tomu jako stvořená.
text: Jana Pyšková foto: Alena Hrbková, ISIFA |
Skrytá dokonalost
|
|
Ovšem jen málokdy tyto výrobky najdete v klasickém železářství. Jejich cesta vede spíš přes velkoobchody, kde je nakupují přímo výrobci kuchyní.
Co umí závěsy Dnes se považuje za samozřejmost, že je možné kuchyňská dvířka otvírat o 95°, některé systémy ale umožňují otevření dvířek až o úhel blížící se 180°. Tyto závěsy se nejčastěji používají k instalaci dveří skládajících se do harmoniky nebo pro řešení kuchyňských rohů. Přínosnou funkcí je u závěsů provedení Clip, které je požehnáním pro všechny, kdo nenávidí balancování na židli nebo žebříku při úklidu kuchyně. Umožňuje jediným pohybem vysunout dvířka ze závěsů a sundat. Snadno se pak vyčistí hlavně dříve těžko dostupné vnitřní a horní hrany.
Pomocník plnovýsuv Staré klasické potravinové skříně o hloubce a šířce 60 cm byly sice objemné, ale málokdo má takový smysl pro pořádek, aby mohl optimálně využívat celý jejich objem. Převážná většina uživatelů tak postupem času odsouvala do pozadí (až k zapomnění) suroviny, které se nepoužívají příliš často. Proto v žádné moderní kuchyni nechybí zásuvky s plnovýsuvy. Objemné zásuvky s nosností nejčastěji 30, 50, někdy 80 kg lze vysunout až po okraj skříně. Lze je navíc rozdělit na více částí takzvanými relingy, takže se v nich vytvoří jakési přihrádky, do kterých lze uložit potraviny podle druhu, navíc ani při prudkém otevření zásuvky se nepřevrátí a nevysype otevřený pytlík s moukou.
Obecně platí, že do vysoké potravinové skříně široké jen 30 cm a opatřené zásuvkami či drátěným programem s plným výsuvem naskládáte více surovin či kuchyňských potřeb než do klasické skříně o šířce 60 cm.
Součástí luxusních kuchyní bývají také nízké zásuvky o šířce alespoň 90 cm, které lze osadit buď speciálními dřevěnými či kovovými pořadači pro uložení příborů a dalších kuchyňských pracovních nástrojů, anebo jednotlivými moduly, které lze uspořádat do větších či menších přihrádek tak, aby celkové rozmístění odpovídalo osobním potřebám uživatele kuchyně.
Rohoví kouzelníci Místem, které vždy bývalo pro architekty a tvůrce kuchyní největším strašákem, je roh u sestav ve tvaru písmene L a U. Pokud se toto „hluché“ místo vyplní jen klasickou policí, dopadne to stejně jako s potravinovou skříní. Málo používané nádobí bude pokojně rezavět mimo dosah ruky. Dokonalejší jsou rohy s vestavěnými otočnými karusely, obvykle na trhu najdete modely s plastovou policí nebo drátěné. Zřejmě nej-účinnějším způsobem jak využít roh je zvolit speciální mechanismy, které se vysunou ve dvou částech: otvírající se dvířka vysunou přední část úplně ven ze skříňky a druhá část dosud zasunutá do nitra skříňky se posune tak, aby uskladněné pomůcky byly lehce k dosažení.
Co můžete mít: – U plnovýsuvu požadujte tlumič. Některé firmy ho nabízejí jako přídavný systém, některé ho integrují jako součást kování – Pro objemné zásuvky se šířkou nad 90 cm volte nosnost alespoň 50 kg a stabilizátory pojezdu
Kontakty: BLUM, Kolbenova 19, Praha 9, tel.: 281 090 161, infolinka: 800 173 289; HETTICH ČR, Jihlavská 3, Žďár nad Sázavou, tel.: 566 692 111, fax: 566 692 130, e-mail: hettich@hettich.cz , www.hettich.cz ; VARIANT (GRASS), Obecnická 365, Příbram 1, tel.: 318 631 600,
text. Marek Burza foto: archiv |
Sladké pokušení
|
|
Císařovna Sissi s obdivuhodným vosím pasem se pravděpodobně této zásady nedržela, neboť těžce snášela opulentní vladařské hostiny. Přesto však jednomu sladkému pokušení podlehla. Mohl za to mistr Sacher, který pro ni nechal připravit dnes všem známý Sacherův dort. Lahodný dezert přemohl jazýček půvabné císařovny – recept se rozletěl do světa a ovládl chutě mnohých, bez rozdílu věku a pohlaví.
D – jako dezert Pod tímto slovem se skrývají nejrůznější sladké i slané pochoutky, ale i zmrzlina, čokoláda, kompoty, čerstvé ovoce, dezertní vína či dokonce některé druhy sýrů. Byli to především Francouzi, kteří vynalézali stále nové dobroty, a jsou tedy právem nazýváni pravými labužníky. Tak například maršál a ministr de Plessis-Pralin měl velkou slabost pro sladkosti, a patrně díky jeho vášni si i dnes pochutnáváme na pralinkách. Cukroví, dorty a jiné sladkosti by ovšem neměly být konzumovány denně, až na některé výjimky. Přestože to nezní lákavě, tak mezi ně patří zákusek z mrkve či zavařené dýně. Při domácích oslavách a vánočních hodech si pochopitelně dovedeme představit lákavější a vzhledově působivější dezerty. Ke kávě, k čaji i k dobrému vínu přijde zákusek vždy vhod, ale záleží také na hostiteli, jak jej servíruje. Před podáváním dezertů je nezbytně nutné sklidit použité nádobí, příbory, sklo a smést drobečky. Pak se prostřou nové čisté talířky, sklenky a dezertní příbory. Pokud je stůl velký a dostatečně prostorný, umístí se do středu porcelánové či skleněné stojany s pečivem, ovocem či cukrovím. Křišťálové mísy s poklopy jsou určeny pro sýry a máslo. Vše, co se na stole nachází, má být vkusné, povzbuzující a oku lahodné. K harmonickému doladění přispívá hudba a květiny.
Co chutnalo předkům? Už ve starém Egyptě byly připravovány dezerty, které vzbuzovaly chutě a nezatěžovaly žaludek. Patřily mezi ně datle, fíky, mandle a med. Řečeno slovy slavného Seneky, byly to poživatelné obláčky, které se hodí i pro zmlsaný jazyk současného člověka. Staří Římané na rozdíl od Řeků byli náročnější a možná vynalézavější. Tlučená jádra ořechů, mák uvařený s medem, pepřem a mletými sezamovými semínky tvořily včetně ovoce jádro hostiny. Trvalo ještě dlouho, než Evropa získala sladké krystaly a mohla se opájet v moři cukru. Toto bílé zlato se až do období renesance prodávalo výhradně v lékárnách.
Slovo šéfkuchaře restaurace Blue Orange Petra Novotného Důležité je, aby dezert byl nejen chutný, ale zaujal na první pohled. Součástí nejnovějších trendů jsou čisté linie v servírování, stavění dezertů do věží na střed talíře. Hosté českého původu vyhledávají spíše tradiční dezerty, jako jsou jablečný závin a italské zákusky. V létě je zájem o mražené, chlazené či čerstvé ovoce, v zimě o horké čokoládové nebo lehké ovocné dezerty.
Tomatové hnízdo plněné čerstvými malinami V jahodové omáčce Dvě rajská jablíčka spaříme a oloupeme slupku. Maliny a jahody očistíme, do rajčat vydlabeme po boku otvor tak, abychom je mohli naplnit malinami. Očištěné jahody rozmixujeme a propasírujeme přes cedník. Zbavíme je jadérek a přidáme moučkový cukr, červený pepř a promícháme tak, aby vznikla jahodová omáčka. Rajská jablíčka naplníme malinami. Z bílku a citronové šťávy ušleháme sníh a naplněná rajčata vložíme do nálevu z máty, cukrového citronového sirupu a celého červeného pepře.
Jak pracovat s čokoládou? Čokoládu můžete rozpouštět i v mikrovlnné troubě (střední stupeň, asi 2 minuty), záleží na výkonu trouby a také na druhu čokolády. Nesmí se dostat do kontaktu s párou nebo tekutinou. Při klasickém zahřívání v hrnci dbejte na to, aby nebyla příliš horká – poleva musí držet na vařečce.
Čokoláda a její působení na náš organismus Díky látce zvané theobromin zlepšuje schopnost koncentrace podobně jako kofein. Kakao obsažené v čokoládě snižuje tvorbu adrenalinu a noradrenalinu.
Postřehy odborníka – Sylva Sulanská (cukrářka z restaurace Obecní dům v Praze) „Jsem ráda, že mohu české cukrářství reprezentovat i ve světě a účastnit se různých soutěží. Po-střehla jsem, že český cukrář na rozdíl od Asiatů dezerty rád kombinuje a skládá podle barev za sebou, tak aby působily jako celek. V módě jsou skleněné, barevné nebo čiré talíře, misky a skleničky, na kterých vynikne zajímavý design. Co se týče kombinování dezertů s hlavním jídlem, tak k typicky českým jídlům doporučuji lehký jablečný závin, k francouzské kuchyni např. sorbety. Dezerty dělíme na teplé a studené. Každý druh dezertu se hodí k jinému jídlu. Mezi dezerty patří i lívanečky se skořicí, dukátové buchtičky, tvarohové knedlíky, žemlovka, perník či makovec, ovšem měly by se podávat po lehkých hlavních jídlech. Mezi příbory na dezerty patří speciální lžičky na sorbety a ovocné polévky. K dezertům podáváme dezertní vidličky, k palačinkám servírujeme vidličku se lžící. K sladkostem se hodí drobnější a ozdobnější příbory – lžičky a vidličky se stříbrnými, zlacenými nebo porcelánovými držadly. K moderním servisům se podávají jednoduché a designově zajímavé příbory bez zdobení.“
Z historie zmrzliny – Sorbet znali už staří Číňané, na přípravu potřebovali sníh a ovocné šťávy. – Alexandr Veliký miloval směs ovocných šťáv, medu a mléka zmrazenou ve sněhu. – Cestovatel Marco Polo (konec 13. století) po návratu z Asie vyprávěl o dezertech připravených z mraženého mléka. – V roce 1851 byla v Baltimoru založena první továrna na zmrzlinu. – V Dánsku se kolem roku 1936 objevil automat na výrobu zmrzliny.
Z historie První mléčná čokoláda se objevila v roce 1879 a první plněné čokoládové bonbony v roce 1913. Hořkou tekutinu z kakaových bobů uvařili poprvé údajně Mayové.
Kontakty: DESIGNOR, Stará celnice, nám. Republiky, Praha 1, tel.: 222 247 422; DONLIČ INTERIER, Bílkova 13, Praha 1, tel./fax: 224 812 850, tel.: 604 207 323; U Cukrovaru 2, Opava 5, tel./fax: 553 733 066, tel.: 603 807 989; FANTAZIE, tř. Karla IV. 222, Hradec Králové, tel.: 495 618 527, 495 218 527, fax: 495 261 986; IBERIS/H – DESIGN, Orlí 3, Brno, tel.: 542 221 646, fax: 542 221 647; KONSEPTI, Komunardů 32, Praha 7, tel.: 222 326 928, fax: 222 321 358; LA VECCHIA BOTTEGA, Na Perštýně 10, Praha 1, tel.: 224 234 629; obch. centrum Nový Smíchov, Plzeňská 8, Praha 5, tel./fax: 257 320 204; LORD CS, Korunní 65, Praha 2, tel.: 222 521 172, fax: 222 510 112; M. G. DISTRIBUZIONE, Štěpánská 4, Praha 2, tel.: 224 941 431, tel./fax: 224 941 532; Husova 1, Praha 1, tel.: 222 220 191; NAUTILUS, bytové doplňky, Vinohradská 190/2405, Praha 3, tel./fax: 234 095 234, fax: 234 095 225; POTTEN & PANNEN, Horáčkova 5, Praha 4, tel.: 261 227 373; Václavské nám. 57, Praha 1, tel.: 224 214 936, fax: 224 216 794; obchodní centrum Nový Smíchov, Plzeňská 8, Praha 5, tel.: 257 324 413; RESTAURACE BLUE ORANGE, Tupolevova 676, Praha 9-Letňany, tel.: 286 006 238; VINÁRNA V ZATIŠÍ, Betlémské nám., Liliová 1, tel.: 222 221 155, fax: 222 220 629
text: Lenka Kopecká a Markéta Andrejsková foto: Martin Faltus a archiv zdroj: Moderní byt 12/2003 |
Stolek zvaný televizní
|
|
Jako každá jiná lidská činnost i konzumace televize ovlivnila nábytkové typy. Pohovky jsou opatřeny opěrkami hlavy a jsou doplněny podnožkami, případně jsou tak velké, že umožňují téměř ležet, to vše proto, aby sledování televize bylo co nejpohodlnější. Podobně jsou konstruována také lůžka, protože televize zdomácněla i v ložnicích.
Televizní přístroj už nestojí na jakékoli skříňce nebo bývalém květinovém stolku, ale má svůj vlastní kus nábytku – stolek televizní. Jeho význam stále roste, protože kromě samotné televize je třeba někam umístit video, případně další audiovizuální techniku, zásobu kazet a kompaktních disků s nahrávkami. Televizní stolky jsou dnes nabízeny v rozmanitém provedení – ze dřeva, kovu nebo ze silného tvrzeného skla. Dají se proto dobře začlenit do každého interiéru a svým designem mu mohou prospět.
Mobilní Umístění televizního přístroje dobře řeší zejména mobilní stolek, který ovšem nebývá příliš velký, takže nepojme mnoho přídavných zařízení. Jeho použití bude také ovlivněno délkou kabelů nebo množstvím vývodů antény po bytě. Pro menší obytný prostor je ale mobilní stolek ideální řešení.
Pevný Pevný televizní stolek může mít podobu podstavce s policemi nebo se zásuvkami, stojanu či držáku upevněného do zdi. Jeho velikost je pak dána velikostí místa, které mu můžeme vyčlenit. Obvyklá jsou dnes jak řešení horizontální, tak vertikální nebo i jejich kombinace. Některé pevné stolky umožňují podle potřeby televizor pootočit, což je důležité zejména v případě, že obrazovka nemůže být v ideální poloze vůči dennímu světlu.
Umístění Televizní přístroj na svém stolku – ať už pevném nebo mobilním – by neměl stát zády k oknu, protože pro sledování programů za dne je přirozené světlo nepřítelem obrazu i našich očí. Doporučuje se, aby stěna za přístrojem byla při večerním sledování nepřímo mírně osvětlována. Nejdůležitější je ale výška, v níž má být obrazovka umístěna. To jsou základní požadavky na správné umístění přístroje. Výběr vhodného televizního nosiče dnes tedy vůbec není problém. Záleží na našich možnostech – finančních i prostorových – jaký typ zvolíme vzhledem ke stylu ostatního zařízení.
Doporučení – Přístroj by měl být umístěn přímo před diváky. – Jeho vzdálenost se má rovnat nejméně trojnásobku délky úhlopříčky obrazovky. – Obrazovka má být umístěna ve výšce očí průměrně vysokého člověka sedícího v křesle, výška stolku či podstavce tedy bude 50 až 55 cm. – Televize umístěná na držáku vysoko na stěně je vhodná pouze do restaurací nebo tam, kde ji divák sleduje vestoje (např. při práci v kuchyni).
Kontakty: 3DH INTERIER, Bredovský dvůr, Olivova 4, Praha 1, tel.: 224 210 391–92; ABITARE, Žitná 566/18, Praha 2, tel.: 224 919 140, fax: 224 918 127 AMBER INTERIÉR, Jugmanova 30/748, Praha 1, tel.: 221 969 791, /fax: 224 947 620; ARTEFAKT, Na Poříčí 30, Praha 1, tel.: 221 732 767, fax: 221 732 667; CASA ITALIANA, Vězeňská 4, Praha 1, tel.: 224 819 011, tel./fax: 224 819 094; DE.FAKTO, Vejvodova 3, Praha 1, tel./fax: 224 228 515, 603 154 158; DISEMO, Sázavská 30, Praha 2, tel.: 224 934 321, tel./fax: 222 515 277; FORM, Poručíka Hoši 512/2a, Kozmice u Hlučína, tel.: 595 032 419; KLOU DESIGN, Holečkova 1013/34, Praha 5, tel.: 257 317 964, fax: 257 317 965; KTC INTERIER, Vinohradská 8, Praha 2, tel./fax: 222 032 547; obchodní centrum Nový Smíchov, Plzeňská 8, Praha 5, tel.: 251 512 485, fax: 251 512 486
text: Bea Fleissigová foto: archiv |
Nejen jídlo, ale i zábava
|
|
Oba způsoby přípravy pokrmů – fondue i rakletování – se zrodily v horách na pomezí Švýcarska a Francie. To prý si jednou skupina walliských vinohradníků chystala společný oběd u ohně. Na stole vedle ohniště měli připraveno obligátní kolo sýru, chléb a víno. Protože poněkud více popíjeli, plameny neuhlídali a stůl začal hořet. Oheň ulili pohotově vínem a žárem roztavený sýr, který se roztékal po stole, se pokoušeli zachytit krajíci chleba. Chutnalo to báječně – a tak to vyzkoušeli i doma. Avšak s tím rozdílem, že sýr ohřívali na plochém kameni položeném na rozpálená kamna. Vidličkami do něj namáčeli kousky chleba, vařené brambory a osmažené kousky masa.
Fantazii se meze nekladou Namáčení chlebíčků do roztaveného sýra v pánvičce dnes označujeme jako fondue. Novější varianta – masové fondue – je ještě o něco zajímavější. Do vroucího oleje v pánvičce namáčíme kousky libového hovězího, vepřového či kuřecího masa, napíchnuté na vidlici označené barvou (každý má tu svou). Když osmahnutím zhnědne, stáhneme ho na svůj talířek s předem připravenými omáčkami, chuťovkami, ovocem i zeleninou a přílohami… Fantazii se meze nekladou. Postup se dá i obrátit. Na chlebíček či plátek veky položený na šikovnou pánvičku s držadlem si každý vybere z misek na stole nejrůznější pochoutky, vše pokryje plátkem sýra – a pánvičku zasune do přenosného rakletovacího grilu. Během několika minut má každý svoji vlastní sýrem obalenou sestavu. Tomu říkáme rakletování.
Fondue vyžaduje kotlík a kahánek nebo vařič Obdobu tepaných mosazných nádobek na dřevěném či litinovém stojánku s místem pro lihový kahánek dostanete ve vybraných obchodech i dnes za dva až tři tisíce korun s veškerým příslušenstvím. To tvoří i šest až osm dlouhých vidlic různých barev, z nichž si každý stolovník musí na začátku některou zvolit. Kahan na tekutý líh nebo lihový gel musí mít izolované držadlo, abyste se nepopálili. Jeho natáčením se odkrývají otvory pro vzduch, kterými se reguluje plamen, k jehož zhasnutí slouží přídavné víčko. Nádobky mohou být i smaltované, nerezové nebo litinové, nikdy jim však nesmí chybět tepelně dobře izolovaný držák k přenášení a manipulaci. Aby olej při masovém fondue nevystřikoval, mají některé výrobky prstencovou vložku s výřezy, do kterých se vidlice po zastrčení do vroucího oleje zapustí. Tahle maličkost udělá v kotlíku pořádek. Vidlice se nezaplétají a není třeba pracně lovit vypadlý kousek masa ze dna. Nejlevnější nerezová sada z IKEA stojí 1 300 Kč. Litinové nebo nerezové designové soupravy s vidlicemi z nerezu a s tepelně izolovanými držáky z barevných plastů nás však mohou přijít až na 5 000 korun. S plněním a regulací lihových kahánků jsou ale vždy starosti. Plamenům někdy vadí i průvan v místnosti, nebo občas dojde předčasně líh. Zábavu s jídlem je pak nutno přerušit a čekat, až kahan vychladne. Kdo se rozhodne do této prestižní hostitelské záležitosti investovat víc (3 000 až 5 000 Kč), měl by si pořídit elektrické fondue, jaké u nás nabízí Petra, Princess a Severin. Nádobky se obvykle vyrábějí z nerezu s nepřipékavou vrstvou uvnitř a s izolovanými držadly zabraňujícími popálení rukou. Staví se na vzhledný podstavec s elektrickou plotýnkou o příkonu 800 až 1 000 W. Stojan bývá obklopen kruhovým stolkem s otvory, do kterých lze zapustit až osm misek s krémy a přílohami.
Rakletovací obřad začíná Nástup přenosných elektrických grilů otevřel cestu k ještě rafinovanější přípravě pochoutek u společného stolu – k rakletování. Pod shora sálající topné články skryté v horní desce si každý ze čtyř až dvanácti účastníků hostiny zasune pánvičku s nepřipékavým povrchem, na kterou nejprve položí chlebíček či plátek veky. Z misek rozestavených na stole vybere nejrůznější pochoutky a ingredience a naskládá je na ně. Nakonec se „sestava“ pokryje plátkem sýra.
Vlastní obřad zapékání sýrem se odehrává na pánvičkách, které si hlídá každý z účastníků. Při nastavené teplotě spirály, která se dá regulovat kolečkem od 100 do 200 °C, se plátek krémovitě roztaví a spojí vše, co bylo do pánvičky navrstveno, v gurmánskou pochoutku. Tu si každý účastník pomocí dřevěné stěrky seškrábne na jídelní talíř. Může k ní přikusovat pečivo, na horní desce grilu osmahlý toast nebo před začátkem rakletování připravený teplý oloupaný brambor z nádoby, kterou deska stále přihřívá. Do pánvičky velikosti dlaně položíte například plátek šunky, kolečko ananasu, nebo paprikový list, případně kolečko rajčete a olivu.
K rakletování se nejlépe hodí u nás běžně k dostání sýr Madeland. Dá se však nahradit i jiným tvrdým sýrem, který má v sušině kolem 45 % tuku.
Vybíráme rakletovací gril Rakletovače mají samozřejmě elektrický ohřev. Výrobci je důmyslně spojují s grilovací kovovou deskou nebo s lávovým kamenem. Deska s nepřipékavou povrchovou úpravou slouží i k udržování příloh a pokrmů na jídelní teplotě, dá se však na ní dokřupava osmáhnout i plátek slaniny nebo usmažit volské oko. Malé kompaktní rakletovací grily s hranatou, kruhovou nebo oválovou deskou a se šesti až osmi pávičkami s tepelně izolovanými rukojeťmi přijdou na 2 000–3 000 korun. Grilovací desky by měly mít nahoře převýšené okraje, kamenné desky naopak žlábek. Jejich úkolem je zachytávat šťávu z grilovaných pokrmů. Jak litinové, tak kamenné desky se dají po vychladnutí sejmout a omýt v dřezu či v myčce. Regulátor teploty, kterým se plynule nebo stupňovitě řídí elektrický příkon, je předností, která se uplatní zejména při grilování. Nižší teploty se nastavují pro rakletování, vyšší pro grilování. Jen nejlevnější přístroje postrádají světelnou kontrolku zapnutí. Ta má varovat (zejména když sedí u stolu i děti), aby se nikdo nepopálil o horní desku. Čtverhranné pánvičky jsou praktičtější než trojúhelníkové, v žádném případě jim však nesmí chybět tepelně izolovaná držadla.
Co budeme potřebovat na rakletování pro 4 osoby: – Mísu se třemi druhy uzenin: šunkou, kladenskou pečení, debrecínkou (celkem 50–60 dkg) – 1/2 kg ve slupce vařených a oloupaných brambor, postavených v hrnci s pokličkou na horní desce – Košíček s nakrájeným chlebem a pečivem – nejlépe slané křupavé rohlíčky – Nejméně 10 hlubších misek s ochucovadly, zeleninou a ovocem. Zejména se doporučuje: kečup, hořčice, křen s majonézou, různá neobvyklá chutney (čatní) vlastní produkce: např. banánové, jablečné, rajčatové, cuketové, dále olivy, kompotované ovoce, plátky rajčat a kiwi, na kroužky krájená paprika a cibule, nakrájená salátová okurka
Inspirace pro masové fondue – Libovou hovězí svíčkovou nakrájíme na kostičky – na osobu počítáme asi 20 dkg. – Na mističky připravíme omáčky, přílohy a ingredience podobně jako pro rakletování. – Na vařiči nebo plotně ohřejeme v nádobě fondue asi 0,3–0,5 olivového nebo arašídového oleje, přidáme bobkový list nebo větvičku tymiánu. – Pánvičku umístíme na stojan fondue uprostřed stolu a nastavíme plamen nebo regulátor topení tak, aby se olej udržoval v mírném varu. Účastníci namáčejí do oleje vybrané kostičky a po osmahnutí (1–2 minuty) je vyjmou, namáčejí podle libosti v omáčkách na mističkách, nebo je stáhnou na svůj větší talíř s vybranou ingrediencí.
Kontakty: GROUPE SEB ČR, Truhlářská 1104/13, 110 00 Praha 1, tel: 222 317 127 POTTEN & PANNEN, Vodičkova 2, 110 00 Praha 1, tel: 222 232 525 Václavské nám. 57, 110 00 Praha 1, tel.: 224 214 936, e-mail: office@pottenpannen.cz, www.pottenpannen.cz; LA CASA LAGOSTINA, Na Perštýně 10, 110 00 Praha 1, tel.: 224 234 629 IKEA, Skandinávská, 155 00 Praha 5, tel.: 251 610 110, e-mail: ikea.praha@memo.ikea.com, www.ikea.com NEMOX, srl., Německo, tel.: 0030 030 21060244, e-mail: info@nemox.de PRINCESS HAUSEHOLD APPL., Holandsko, tel:: 0031 765 217716, e-mail: unfo@princess.nl
text: Jan Tůma foto: archiv autora |
Teplo a ještě něco navíc
|
|
Několik funkcí dohromady Hlavním důvodem, proč se rozhodnout pro trubkové radiátory, je jejich polyfunkčnost. Lze je použít na vytápění i přitápění v koupelně, k sušení ručníků a drobného prádla a mohou být i působivým a dekorativním doplňkem interiéru. Některé dražší typy jsou dokonce vybaveny zrcadlem, osvětlením či úložnými prvky. Dají se k nim také dokoupit drobné doplňky jako různé úchytky, háčky a přídavné tyče.
Možnosti instalace Žebříkové radiátory můžete do koupelny nainstalovat kdykoli, to je jejich výhoda. Lze je napojit přímo do elektrické sítě nebo prostřednictvím klasické zásuvky, ale mohou se stát také součástí ústředního vytápění vašeho bytu. Navíc je možné zkombinovat obě varianty umístěním tzv. patrony s odporovým tělesem do radiátoru. Tato patrona se zapojí do klasické zásuvky a radiátor lze takto použít i na přitápění mimo topnou sezonu či k sušení vlhkého prádla a ručníků. Tento typ žebříkového topení je možné nainstalovat na zeď nebo umístit do prostoru. Radiátor můžete vybavit i časovým spínačem, který bude pravidelně ve vámi nastavenou dobu topení zapínat a vypínat.
Zvolit správnou velikost a typ Pokud si vyberete ozdobné trubkové těleso, musíte počítat s tím, že jeho tepelný výkon je o něco nižší než u klasického radiátoru. Můžete zvolit jednu z několika možností: buď si pořídíte velké trubkové těleso, nebo zkombinujete menší s podlahovým vytápěním, případně zvolíte panelový radiátor. Velikost topného tělesa se dá přibližně odvodit podle doporučeného výkonu 60 až 100 wattů na jeden metr krychlový a velikosti vaší koupelny. Panelové topení je sice dražší, ale svým výkonem bez problémů vytopí celou koupelnu. V současné době je možné si vybrat na trhu žebříkové i panelové topení různého provedení, barev a způsobu instalace. Ty nejjednodušší a menší typy v klasickém bílém provedení můžete zakoupit už od dvou tisíc korun. Chcete-li však topení tvarem i barvou sladit s interiérem vaší koupelny, můžete si vybrat z široké škály bohaté nabídky. Žebříkové topení lze pořídit i v chromovém provedení, které je ovšem asi třikrát dražší než klasické.
Klasika, nebo moderní design? Pro nenáročné zájemce jsou v nabídce jednoduché typy žebříkových radiátorů s rovnými nebo zahnutými příčlemi do oblouku. Jednotlivé příčle mohou mít pravidelné rozestupy nebo naopak nepravidelné s praktickou konstrukcí pro lepší věšení prádla a ručníků. Typy se zakulacenými příčlemi jsou sice o něco dražší, ale jsou praktičtější. V nabídce jsou též designově zajímavé žebříkové i panelové radiátory s různými tvary trubek či panelů, kombinované se dřevem nebo sklem. Na trhu je i luxusní provedení trubkového vytápění vybaveného nejen zrcadlem, úchytkami na zavěšení, ale i netradičním úložným prostorem v podobě skleněných, drátěných nebo dřevěných poliček. Některé typy lze umístit i do prostoru a opticky ho tak rozdělit. Vyrábějí se jak v klasickém žebříkovém provedení, tak v panelovém s otvory.
Na co se zaměřit – Je vhodné si předem promyslet, jaký typ trubkového radiátoru chceme do koupelny umístit, jeho velikost a způsob instalace. – Žebříkovým topením získáme asi jen třetinu tepla oproti klasickému radiátoru. Je nutné uvážit, zda pořídit větší a výkonnější trubkový či panelový radiátor, nebo zkombinovat menší s podlahovým topením. – Velikost radiátoru si můžete odvodit od skutečnosti, že na vytopení 1 m3 je potřeba výkon 60 až 100 W. – Trubkovými či panelovými tělesy lze opticky oddělit prostor (např. mezi koupelnou a toaletou). – Pro sušení a přitápění i mimo topnou sezonu lze do radiátoru umístit tzv. patronu s odporovým tělesem. Pro větší komfort a úsporu energie pak časový spínač.
Kontakty: ARBONIA, ing. Jaroslav Škubal, tel.: 602 429 988, e-mail: arbonia_c z@kermi.de ; NERIA, Vinařská 244/1, Hustopeče u Brna, tel.: 519 411 271–3; SAPHO, Pakoměřice 87, Líbeznice, tel.: 283 090 756, fax: 283 090 751
text: Renata Raušerová foto: archiv |
Být normální není ostuda
|
|
– Jakou roli hraje ve Studiu acht, v němž působíte, projektování rodinných domů? Rodinnému bydlení se věnujeme docela podrobně a se zájmem. Vůbec to nebereme jako okrajovou záležitost. Na druhou stranu se strašně bráníme tomu, aby mnoho projektů na jedno téma nekazilo kvalitu. Chceme dělat zajímavé věci, které mají souvislost se stavem společnosti, a nejen s reálnou, tvrdou poptávkou. A možná i s ohledem na další vývoj, protože ono je vždy dobré koukat ne na to, co se právě děje, ale na to, co se bude dít. Vytváříme si tedy jakýsi katalog projektů, které by se daly i standardizovat. Že se teď zrovna něco dělá, ještě neznamená, že za pět let nebude zapotřebí něco jiného. Třeba dnešní satelitní městečka představují minimální produkci. Kdo tam staví?
– Stavební firmy. No především. Je jasné, že rychlé, bohaté a agresivní firmy zcela vykoupily během devadesátých let pozemky. A teď toho využívají. Ale spravedlivě, protože je prostě koupily. Ptám se spíš na to, kdo tam ty baráky staví? Je to vůbec střední třída?
– Zatím se asi teprve tvoří. Až střední třída skutečně bude, pak můžeme říci: máme pět procent nahoře, pět procent dole, to je všude na světě, ale těch osmdesát, pětaosmdesát, devadesát, nebo sedmdesát procent táhne ekonomicky celou společnost.
– Domy se staví na desítky let dopředu. Hrozí nebezpečí, že tvůrce podlehne nějakým momentálním módním vlivům? V tom je ta krása – vy si můžete vybrat. Buď podlehnete, nebo nepodlehnete.
– Vzniká už u nás vrstva lidí, kteří mají představu o tom, co je a není vkusné, nebo hodnotné? Ale ta vrstva tady přece je, i když o tom ještě třeba ani neví. Je to potenciál těch osmdesáti, nebo nevím přesně kolika procent normálních lidí, kteří ráno vstanou a jdou do práce, večer přijdou, vyzvednou děti ze školy nebo ze školky. Tato ohromná síla lidí svojí postupnou kultivací může nezvratně zvyšovat míru obecného vkusu.
– Právě realizujete rodinný dům, který bude investora stát 2,7 milionu korun. Takové stavby už jsou dostupné. S dnešními hypotékami ano. Chce to sice nějaké uskromnění a střízlivý pohled na svět, na své ekonomické možnosti. Jde o virtuální realitu některých časopisů – Nejlepší dům, Nejkrásnější dům, Nejskvělejší dům. To už by mnohdy bylo lepší, kdyby přišel nějaký vydavatel a řekl: „Vydáme Šeredný dům, Hnusné bydlení, Odstrašující byt, To jste ještě neviděli.“ Prestižní časopisy o taková témata nemají zájem, protože říkají, že se zabývají jenom kvalitou. Ale já se zabývám realitou, protože lidé jsou reální. Nejefektivnější metoda poznání je srovnání. Lidé by měli vědět, co je špatné.
– Klienty asi často válcuje komerce. Víte, co je smutné? Když už konečně trh připustil hypotéky, tak už je vlastně trochu pozdě. Pozemky jsou skoupené, a střední třída je vláčená monopolními vlastníky. Na pozemky navazuje projektant, na něj navazují typové projekty, stavební firmy, na ně navazují materiály. Standardní projekty jsou navrhovány tak, aby těm materiálům vyhovovaly – čili produkci a výrobě. A to je past. Na druhou stranu – střední třída uvažuje takto: „Advokát, psychiatr, architekt… No to jsou služby, na které nemám, to je nesmysl.“ Přitom si myslím, že správný postup by měl být takový, že lidé si architekta vyberou stejně jako svého zubaře. Znají jeho rukopis, budou spolu hovořit. Nejdřív ale společně vyhledají parcelu.
– Už jsem viděl dokonce i domy „nalepené“ ke hřbitovní zdi. Jestli ani hřbitov pro nás nic neznamená… O tématu smrti a stáří se vůbec nemluví, to neexistuje. Všichni jsou krásní, všichni se smějou, a tak dále. Ale abych se vrátil ke střední třídě. Ráno se vstane, jde se do práce, do školy – prostě rodina. Myslím, že návrh domu, návrh místa, kde budu žít a prožiju svůj život, kde vychovám děti, kde umřu, kde se stane v mém životě něco důležitého, je daný právě tím místem a zadáním.
– Když vyberete parcelu, musíte přemýšlet nad tím, co rodina chce, co potřebuje. Dům by měl být v souladu s místem i lidmi. To je samozřejmé. Navíc je zapotřebí spojit do jednoho celku investorovy peníze, požadavky na funkčnost a názory na estetiku. To se musí dělat od začátku. Architekt má názor na různé poměry věcí, o kterých mluvíte – estetiku, peníze a funkci. Jde o sladění. Co bude platné, že máme stejný názor na estetiku, když se neshodneme na funkci, nebo když bude mít zadavatel zkreslený názor o financování? Ale většinou platí, že když se klient shodne s architektem od samého počátku, tak pak nedochází k nějakým výraznějším kolizím. Vytvořit někomu prostředí, kde prožije život, je strašně intimní a důležitá věc. To jsou dvě protínající se přímky – časová a obsahová. Někde se narodíme, jsme sami, pak vznikne nějaký vztah a rodina. Najedenou vidíte, že v průběhu času se naprosto logicky objevují různé nároky na bydlení – prostorové, funkční… No a přijdou děti, pubertální věk, období čtyřicátníků a padesátníků, stáří a konec.
– Snad aby byl architekt trochu i psychologem a sociologem… Je to o harmonii a o balancu, abyste neudělal nějakou blbost třeba v životě. A u architektury to je stejné.
– U domu ale musíte přemýšlet třeba na šedesát let dopředu. Ale společně s investory. A dávat jim třeba i nepříjemné otázky. Probrat vše z rizikových hledisek, a ne se půl dne bavit o tom, kde bude rodina rožnit. Půl dne se proplácá o tom, kde bude krb, a přitom ta rodina rožní dvakrát za rok. Ale že musí na záchod přes čtyři dveře, na to se tak trochu zapomene. Když ale půjdete časovou osou přesně, tak si můžete říct, co je v kterém časovém období pro rodinu důležitější. Kdy je to velký dětský pokoj, kdy pěkná ložnice, kdy bidet a kdy rakev, když to přeženu.
– Dalo by se říct základní priority… Druhá přímka je to místo. Jsme ve střední Evropě, máme čtyři roční období a čtyři světové strany. Proč lidé pořád chtějí byty na jih, když je jim tam v létě strašně teplo? Proč nemají rádi severní strany, když je tam nádherné světlo? Jedno z nejkrásnějších světel. Když zahodíte ty kila časopisů, pardon, i Mého domu, a budete s architektem jezdit a povídat si o tom, jaký jste, co chcete, a co je pro vás v životě důležité – jestli děti, práce, kolo nebo zahrada – bude tenhle, třeba půl roku trvající rozhovor důležitější. Pro rodinu jde o životní rozhodnutí. Nebudete stavět tři domy za život.
– To také předpokládá umět se optimálně vypořádat s danou lokalitou. Jsou samozřejmě názory, které jsem slyšel od různých kolegů, dokonce už i na veřejnosti jsem byl opraven: „Ty jako architekt přece musíš zvládnout každý pozemek. Proto jsi architekt, že na pozemku z těch negativ uděláš pozitiva.“ To jsou ale komerční plácy. Samozřejmě že každý pozemek má své kvality, v něčem je lepší, v něčem je horší. Ale kde je ten člověk, ten zadavatel? A pak dochází k paradoxům. Můžeme se bavit o tom, co to je prostota. Život sám je strašně rozmanitý. Já tomu říkám „široká rozmanitost prostého uvažování“. Být normální. A teď vám budu říkat úplně opačné paradoxy. Člověk je ovlivněný přírodou, vztahy, a bohužel – já to nemyslím zle, ale jako fakt – médii, virtuální realitou. Ráno se dozvíte od perfektní komentátorky z televize, že sluníčko vychází v 6.55. Nekouknete se z okna, jestli vychází. Ten prostý úkon, že nekouknete z okna… Máte to teda přesně, ale přijdete o to.
– Co může virtuální realita „napáchat“ v oblasti bydlení? Někdy to jsou až patologické úkazy. Vezměte si kuchyně. Čím víc máme strojů, čím jsou roboti a mikrovlnky výkonnější, tím by vlastně měla být menší. Ale ona je větší. Dneska, kdo nemá kuchyň za půl milionu, tak není „in“. Ale přitom v ní stráví míň času než naše mámy a babičky.
– Ale to by možná fungovalo i bez médií. Nešlo by to tak rychle. To je prostě byznys. Na hlouposti se vydělává mnohem lépe a rychleji. Ale přitom se lidé ochuzují, třeba z hlediska výtvarného názoru a estetického prožitku.
– Pro vás jako tvůrce je tedy důležité se od mediální reality odtrhávat a moc ji nevnímat? Skoro. Lidem, kteří mají zájem se mnou spolupracovat, říkám: Odložte ty časopisy – ne proto, že by tam byly špatné věci, ale vy znejistíte, vy z toho zešílíte. Rozmyslete si, jak to vlastně chcete. Ze stromu padá listí, to je hotová věc. Chcete ho mít na zahradě? Na jabloni roste jablko. Musí se utrhnout, nebo spadne na zem.
– Začínáte od těch nejprostších věcí. Od těch úplně nejjednodušších. Samozřejmě jsou věci, které je těžké odhadnout. Můžete si tisíckrát přát pět dětí, a budete mít jenom jedno. To tak má asi být, to se dá těžko naplánovat. Těžko si můžeme naplánovat svoje zdraví, svoji úspěšnost v životě, svoji úspěšnost ve vztahu. Prostý a úsporný přístup pak ale paradoxně přináší mnohem větší flexibilitu než postup: nevíme, co bude, tak radši uděláme tři pokoje.
– Je těžké vejít se při stavbě domu podle individuálního projektu řekněme do tří milionů korun? Je to těžké. Snažím se najít typ domu, ale s individuálním přístupem. Tak, abych od studie věděl, kolik co stojí – možná se na mě bude spousta kolegů zlobit. Jinak to ale nemá smysl. U baráku, který se pohybuje kolem tří milionů, to architekt musí vědět.
– Uhlídat cenové relace ale asi není jednoduché. To není, hlavně ve vztahu ke kvalitě. Ale znovu jsme u prostoty. Proč číst dvacet katalogů italské keramiky, když mohu používat tuzemské materiály. Ale pozor, velmi kvalitní! Na Šluknovsku je úžasný, světový syenit, na Mariánskolázeňsku zase trachyt. Máme úžasné škály pískovců, v Železných horách pak senzační škály žul. A také vůbec není ostuda použít normální betonové dlaždice, žádné přiblblé zámkové dlažby. Není ostuda natřený beton, není ostuda běžná taška, není ostuda být normální. Vidím jediný klíč k tomu, jak oslovit, jak pozvednout obecnou míru vkusu. Nemusíme si hrát na nějakou velkou architekturu. Jde o to, aby i základní běžná standardní stavební produkce byla kvalitní. Podívejte se na stovky vil, vilek, řadových zástaveb, bytů a bytových domů z dvacátých třicátých let… Nikdo pod tím není pyšně podepsaný. Autorská díla jsou sice skvělá, my ale potřebujeme kvalitnější většinovou produkci.
– Nečeká architekty ještě mnoho práce, když lidé bydlí ve zmiňovaných satelitních městečkách? To není přece úkol pouze pro architekty, ale pro celou společnost. Nejde jenom o problém satelitních městeček. Všimněte si, jakou lidé poslouchají hudbu, na jaké filmy chodí…
– Promiňte, že se pořád vracím k jednomu a témuž. Možná se satelitním městečkům na začátku 90. let ani nešlo vyhnout… To je strašné poznání. A čemu se šlo vyhnout? Já jsem si taky bláhově myslel, že z některých chyb se někdo poučí. Nepoučí. To je jako s generacemi. Můžete tisíckrát dětem vykládat, že něco nemají dělat, a dokud si ten čumák nenabijou, tak to nepochopí. To je normální. Došlo ke změně z demagogického režimu, který likvidoval úplně všechno. Zbyl děsivě frustrovaný národ bez vkusu. Generace našich dětí je jiná, ale společnost jako celek má bohužel obrovskou setrvačnost. Rychle postavíme vily, budeme zdobit, já se chci ukázat. Náš ateliér je hodně ovlivněn Holandskem, jsme česko-holandská firma. Holandsko je příklad země s vysokou mírou obecného vkusu a názoru na architekturu. Jsou prostí, mají nádherné řadové bydlení, bytové domy. Jsem ale optimista, jinak bychom tady nemohli být. Člověk musí být pozitivní a předávat pozitivní energii i zadavateli. Věřím tomu, že většina lidí bude chodit do práce; říkat dětem, že se nemá lhát a krást, že je normální chodit do práce. Tihle lidé chtějí bydlet, jenom se o nich nemluví, protože to není zajímavé. Čtyři miliardy lidí vědí, kdo je Arnold Schwarzenegger, ale neznají svého souseda. Nazdar, hotovo, tak to je…
Architekt: Ing. Václav Hlaváček (1963) vystudoval v roce 1987 Stavební fakultu ČVUT v Praze – v ateliéru architekta Vladimíra Dleska absolvoval obor rekonstrukce budov. Pracoval ve Státním úřadu pro rekonstrukce památkových měst a objektů pod vedením architekta Pavla Kupky. Poté spolupracoval s architektkou Jindřiškou Crickettovou. Společně s Benem Hoekem, Ronaldem ver Maasem a Villemem Kaujitem založil v roce 1993 v Praze pobočku rotterdamského ateliéru Studio acht. Pod vedením Václava Hlaváčka v něm pracují Michal Mihalčík, Jana Strachotová, Milana Šnajdrová, Pavla Knoblochová a Igor Gál. Členy konstrukční skupiny jsou Petr Kopeček, Vlastimil Osouch, Tomáš Průcha, Tomáš Saifrt a Ludmila Saifrtová.
Kontakt: Studio acht, spol. s r. o., V Zákoutí 4/1029, 170 00 Praha 7, e-mail: studioacht@studioacht.cz, www.studioacht.cz
text: Filip Hubička ilustrace, foto: allphoto images, archiv Studia acht |
Čestmír Huf: Na světě jsme jenom jednou
|
|
O design se začal zajímat už během studií, kdy v ateliéru Navrhování interiéru a výstavnictví pod vedením docenta Jiljího Šindlara připravil první prototypy nábytku, blíže se seznámil s pravidly a nejrůznějšími možnostmi přístupu k zařizování. Startovací motory pro jeho interiérovou tvorbu byly zažehnuty, stačilo už jen přidat plyn.
Zlaté české ručičky Velmi brzy si uvědomil, že cena zahraničního nábytku je zpravidla neúměrná, a tak našel firmu, která na základě jeho návrhu nábytek vyrobila. Zpočátku to bylo jen několik kousků, zejména pro přátele, díky kreativním nápadům a kvalitnímu provedení se klientela začala rozšiřovat.
Tím se zvětšilo i pole působnosti, vedle jednotlivých solitérů přibyly návrhy místností, části interiéru a posléze celých bytů a domů. Během krátké doby si sice vytvořil vlastní designérský rukopis zachovávající určitý styl, jeho tvorba je však různorodá. O ní a dalších věcech jsme si povídali v jedné pražské kavárně.
Kde nacházíš inspiraci pro své návrhy? Všude kolem sebe. Několik let odebírám zahraniční časopisy s architekturou, jezdím na mezinárodní veletrhy nábytku a zúčastňuji se setkání mladých začínajících návrhářů. Nasávám atmosféru a přenáším ji do své tvorby. Inspirující je pro mě rovněž část historie, zejména myšlenky slavného architekta Le Corbusiera, jehož poselství si velmi vážím.
Co tě nejvíc baví při zařizování? První fáze, kdy se seznamuji s klientem. Naslouchám jeho přáním a o nich pak přemýšlím a hledám nejlepší řešení. Každý člověk je jiný, takže i návrh nikdy nemůže být stejný. Někdo preferuje vzletný styl, někdo určitý prvek okázalosti. Fascinuje mě různorodost.
Z čeho vycházíš na začátku každé realizace? Důležité je přání investora. To je stěžejní a od něho se odvíjí vše ostatní – můj názor, možnosti daného prostoru i jeho genia loci.
Vidíš posun ve své práci? Rozhodně, každý se přece vyvíjí. Myslím, že nejdůležitější je běžná praxe. Čím víc realizací, tím víc zkušeností. Zatímco jsem na začátku své činnosti našel jedno nebo dvě řešení, dnes jich najdu mnohem víc. Dokážu také mnohem lépe reagovat při konzultaci s klientem.
Jak tě berou investoři coby mladého designéra? Začátky byly pro mě těžké, nebyl jsem totiž zcela připravený přijímat kritiku. A ta je v mé práci docela běžným jevem, připravujete-li pro někoho nábytek či zařizujete interiér, musíte vnímat jeho názory a do určité míry se jim podřizovat, případně klienta orientovat určitým směrem. Dnes kritiku beru jako přínos.
Své návrhy realizuješ u českých firem. Jsi s jejich prací spokojen? Hodně to záleží na jejich vybavení. Koncem devadesátých let ještě neměly dostatečně připravenou technologii výroby, což se častokrát projevovalo na konečném výsledku. Dnes už je to mnohem lepší. Troufám si říct, že leckteré české výrobky jsou co do kvality lepší než některé zahraniční kousky. Český národ je šikovný.
Jaké materiály rád používáš? Nejvíc sklo a kov. Jsou neutrálně zbarvené, takže interiér lze doladit pomocí doplňků, textilií apod., které lze časem změnit. Oba materiály rád kombinuji se dřevem.
Začal jsi jako absolvent vysoké školy a dnes po relativně krátké době máš za sebou hezkou řádku realizací. Je něco, co bys chtěl vzkázat začínajícím návrhářům? Maximálně zúročte svá studia, realizujte své sny a nebojte se. Alespoň to zkuste, na světě jsme jenom jednou.
Čestmír Huf – narozen 24. 9. 1974 ve Zlíně, vystudoval fakultu architektury v Brně – 2000 účast na workshopu v Kolíně nad Rýnem – 2000 účast na workshopu ve Vídi – 2001 účast na Satellite – eorkshop v Miláně
Kontakt: ČESTMÍR HUF, Hilmarova 979/2, Praha 5, tel.: 604 657 131
text: Lenka Haklová foto: archiv |
Zlatý střední proud
|
|
Když si všímáte venkovského bydlení v západních částech Německa, nelze přehlédnout všudypřítomný smysl pro řád a preciznost. Architektonický vývoj zde nebyl narušený žádnými pokusy o takzvanou socialistickou výstavbu vesnice. Očividný respekt k lidovému stavitelství pak ve většině případů nepřerostl v nekritické a nelogické přebírání různých dekorativních detailů, které někdy dokážou poničit vzhled i jinak příjemné stavby.
Podsklepený rodinný dům nedaleko Norimberku, kam majitelé dojíždějí za prací, potvrzuje, že stavby na bavorském venkově mají většinou konzervativní tvář. Sedlová střecha částečně přechází v pultovou, ložnici a dva dětské pokoje v podkroví prosvětlují jednoduché vikýře. Jejich tvar je charakteristický pro tvorbu studia, které vede architektka Christa Lotze: při pohledu z boku připomínají trojúhelník, jehož pomyslná přepona tvoří hranu okenního otvoru. Obdobné řešení se objevilo i u domu Hopfenberg, který jsme představili v čísle 3/2003.
Dřevo v interiéru Nápaditě vyřešený exteriér domu působí svěžím dojmem: kombinace lícového zdiva, tmavě mořeného dřeva a červených tašek příjemně ladí s okolní zelení.
Vnitřní prostor rytmizují výrazné tmavé stropní trámy a krokve, kontrastující s obkladem ze světlých palubek. Obývací pokoj je spojený s jídelnou, do níž vniká světlo i z prosklené zimní zahrady.
Z obývacího prostoru lze francouzskými dveřmi projít do pergoly. Až její sloupy porostou popínavými rostlinami, bude toto lehlé loubí pro chvíle odpočinku přirozeně a vzdušně zastíněno.
Hledat netradiční, nebo dokonce extravagantní rodinné domy nemá v Bavorsku smysl. Tamní krajině ale rozhodně nechybí to, co čeští architekti někdy označují jako „kvalitní většinovou stavební produkci“ – tedy vkusné, nepředražené domy pro střední třídu.
Architektka: Německá architektka Christa Lotze (1947) vystudovala architekturu na univerzitě v Kasselu i na tamní vysoké škole výtvarných umění. Od roku 1985 vede vlastní ateliér. Kromě tvorby rodinných domů se věnuje také návrhům administrativních a průmyslových staveb.
text: Filip Hubička foto: Ota Pajer |
