|
|
Dům stojí v rovině nedaleko Kolína skoro uprostřed vsi, ale díky poměrně rozlehlému pozemku mohla být zvolena výtvarná koncepce, která vytváří obyvatelům dokonalé soukromí. Jedna jeho osa dlouhá téměř 43 metrů probíhá od východu k západu a půdorys objektu v tomto směru se blíží tvaru bumerangu. Hlavní vstup do domu se nachází v konvexním oblouku na severní straně obrácené k příjezdové komunikaci a na jižní konkávní stěně jsou situovány všechny prvky spojené s intimním životem rodiny. Tady je umístěn výstup z krytého bazénu, vedou sem velká francouzská okna z obývacího prostoru, na tuto stranu je obrácena většina oken dalších místností a odtud je také několik přímých přístupů do různých částí domu. Značnou plochu tohoto venkovního obytného prostoru počínaje prostranstvím před bazénem kryje dřevěná terasa, která je dokonale chráněna před zraky zvenčí a umožňuje obyvatelům nerušený pobyt venku.
Neokázalé materiály Přitažlivý vzhled domu přitom není dán ani nápadnými materiály. Naopak, na každém kroku je zřejmé, že byly voleny pro docílení estetického souladu, nikoli pro svou atraktivnost či nedostupnost. Betonové tvárnice a obyčejné smrkové dřevo na fasádě, neomítnutý beton v interiéru, technický plech jako koberec na schodišti a obložení parapetů, střecha z předzvětralého pozinkovaného plechu a přiznané konstrukční prvky na různých místech – to vše umocňuje jednoduchost a čistotu celkového řešení. Jednotlivé vnitřní funkční celky jsou oddělovány prolamovanými stěnami bez dveří, takže zde vznikly zajímavé průhledy interiérem jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru. V takto komponovaném prostoru je v přízemí otevřený obytný prostor, jídelní část, kuchyň, hygienické zařízení, garáž a technické zázemí domu. Ve druhém podlaží je visutá pracovna s průhledem do obytného prostoru, dvě ložnice a místnost pro hosta. Jednotícím prvkem interiéru jsou mimo jiné podlahy, na nichž je všude položeno korkové linoleum. Svislé konstrukce jsou zděné, pultové střechy mají dřevěnou trámovou konstrukci, která je nad bazénem doplněná lepenou vaznicí.
Dvojí tvář domu Z venkovního pohledu působí dům z každé strany naprosto odlišně. Určitá strohost severní fasády záměrně odrazuje nevítaného návštěvníka – dům se zde tváří tak trochu jako nepřístupná pevnost. Zato její protějšek, k jihu otevřená strana, působí naopak jako členité venkovské stavení skládající se z několika jednotek. Část domu, v níž se nachází za prosklenými otvíracími stěnami bazén, může být zcela zakryta posuvnými dřevěnými žaluziemi a v tomto stavu by mohla být považována i za velmi elegantní hospodářské stavení, což nemá být v žádném případě hanlivé označení. Následují velká francouzská okna vedoucí do obytného prostoru a na ně navazují dva různě vysoké bloky omítnuté bílou broušenou omítkou s nepravidelně umístěnými vstupy. Okna jsou tu náhle nevelká, dveře sice prosklené, ale jinak klasické, a dojem je opět ryze venkovský – čisté vesnické stavení, v němž jsou okna a dveře podřízeny vnitřnímu uspořádání místností.
Stejná krevní skupina Už mnohokrát bylo v této rubrice řečeno, že při vytváření projektu rodinného domu je ideální, když investor osloví architekta se shodným estetickým vnímáním a výtvarným názorem. Jedině v takovém souznění může vzniknout tvořivá spolupráce a na jejím základě obapolně uspokojující výsledek a třeba i mimořádné dílo. Oběma stranám však musí být současně zachována určitá míra svobody pro samostatné a druhou stranou respektované rozhodování, což zase předpokládá hlubokou vzájemnou důvěru. V tomto případě si investor vybral architekta Jana Línka na základě jiného realizovaného domu, který se mu okamžitě zalíbil. Časem se pak navíc ukázalo, že přes značný věkový rozdíl se investor a jeho architekt shodují i světonázorově a zpočátku pouze pracovní vztah přerostl v osobní přátelství. Takový vývoj dnes už není neobvyklý, protože se naštěstí lidé stejné krevní skupiny vzhledem k architektuře dokážou snáze než kdysi vyhledat, ostatně také díky médiím, která v tomto procesu účinně napomáhají. V něčem byly okolnosti zrodu tohoto domů přece jen mimořádné. Už první schůzka investora s architektem byla velmi krátká. Rychle se shodli na celkovém konceptu, architekt vyslechl představy zákazníka o tom, co by měl dům obsahovat, a dostal značnou volnost pro konkrétní řešení. Když přinesl na další schůzku prostorový model, vzbudil u investora nelíčené nadšení. A to už se tak často nestává. Boomerang se pak při realizaci přece jen poněkud přizpůsoboval jak přáním investora, tak dodatečným nápadům architekta, který programově řešil řadu detailů až ve vztahu ke konkrétní situaci.
Původní prostorový model byl však víceméně dodržen a vznikl tak výjimečný objekt, který plně uspokojuje jak majitele, tak architekta.
Slovo majitele Jsem přesvědčený zastánce funkcionalismu s hi-tech prvky a přál jsem si dům v tomto duchu. Než jsem architekta Línka oslovil, byl jsem se podívat na rodinnou usedlost v Kostelci nad Černými lesy, rovněž od něj, a bylo mi hned jasné, že jsem našel svého architekta. Dohoda pak probíhala velmi rychle, prostorový model mě nadchl, takže mé „ano“ nemělo stín zaváhání. Dnes mohu říci, že se zde všichni cítíme moc dobře, třebaže nám chvíli trvalo, než jsme si na tu prostorovou bohatost zvykli, protože jsme se sem přestěhovali z běžného panelového bytu. Zejména pro moji ženu to byl doslova šok, ale nedávno jsme se shodli, že už bychom se nechtěli vrátit do malých uzavřených místností s malými okny. Tady nám vstupuje příroda přímo do bytu a propojený interiér nám tak poskytuje netušenou svobodu.
Slovo architekta Rád projektuji rodinné domy a vily, třebaže s vědomím, že vždy na sebe beru nelehký úkol. Ta obtížnost spočívá zejména v tom, abych našel klienta, s nímž mám společnou řeč. Jakmile se ukáže – a to je možné rozpoznat velmi brzy –, že se naše výtvarné cítění rozchází, je vždycky lepší se rozejít, protože společné dílo by nám přinášelo namísto radosti frustraci. Bohudíky mám v poslední době štěstí na takzvané osvícené klienty, s nimiž přichází souzvuk jaksi samozřejmě. Vůbec mám pocit, že se ve výstavbě rodinných sídel u nás něco mění k lepšímu. Začínají se stále častěji objevovat zákazníci žádající nejen kvalitní bydlení a případně osobní reprezentaci, k níž bude jejich dům přispívat, ale chtějí se podílet na vzniku architektury s charakteristikou uměleckého díla. Nacházím vzdělané klienty, kteří mají vyhraněné estetické vnímání a hledají architekta s konvenujícími představami, ale jsou zároveň také schopni poskytnout mu dostatečný prostor pro tvůrčí experimenty. Ze strany architekta je vůči klientovi zase nutná maximální odpovědnost a respekt k jeho zájmům.
Při stavbě Boomerangu k takové ideální shodě došlo, třebaže byl mezi námi značný generační rozdíl. Práce na tomto projektu byla pro mě radostí a vím, že majitelům dělá dům radost rovněž.
Ing. arch. Jan Línek – 1943 v Praze – 1966 ukončené studium na ČVUT Praha, Fakulta architektury – od r. 1966 činnost v ateliéru GAMA architekta Karla Pragnera – 1970–1990 působení v týmu architektů spolu s Vlado Miluničem – od r. 1990 vlastní Architektonický ateliér L & P
Kontakty: ARCHITEKTONICKÝ ATELIÉR L & P, Kubišova 22, Praha 8, tel./fax: 284 681 145; STAVEBNÍ FIRMA ING. PAVEL MATYÁŠ, K Dílnám 684, Kolín, tel.: 321 714 302
text: Bea Fleissigová foto: Oto Pajer |
Blog
Křivoklátský letohrádek
|
|
Málokdy se podaří, aby přání investora a fantazie architekta byly v takovém souladu jako v případě tohoto osobitého víkendového sídla. Ještě před dvěma lety přitom stávala na jeho místě obyčejná chatka ze sedmdesátých let. Majitelé se ale tehdy rozhodli k demolici původního objektu a ke stavbě domu, který by jim poskytl příjemné, vkusné a kontemplativní prostředí k trávení volného času. Milují přírodu, mají výrazné múzické sklony a velkou fantazii. Asi i proto umožnili architektu Stanislavu Pickovi vytvořit osobitý projekt lesního sídla. Je inspirovaný kamennými zídkami, romantickými polozbořenými tvrzemi, vyhlídkami a poutními místy, typickými pro českou krajinu. Svou roli zde sehrálo i magické kouzlo pahorku, před nímž se doširoka otevírá vyhlídka na zalesněné křivoklátské kopce.
V magickém kruhu Při hledání specifické podoby domu vycházel Stanislav Picek nejprve z charakteru pozemku, který má tvar kužele s plochým, jakoby seříznutým vrškem. Navrhl zformování nejvyšší vrstevnice pahorku do tvaru přesného kruhu, což byl jediný výrazný kultivační zásah do krajiny s lesním porostem. Ohleduplný vztah k přírodě osvědčil architekt zachováním smíšeného lesního porostu na hranici kruhového palouku, přičemž jedna sošně vzrostlá borovice byla zakomponována i do prostoru magického kruhu. Do kruhového pozemku a svahu osázeného mateřídouškou a vřesy pak autor umístil dvoupodlažní objekt z červeného pískovce se strohou obdélníkovou dispozicí. Jeho střechu lze využívat jako prostornou obytnou terasu, přístupnou po „barokně“ velkorysém schodišti.
Rehabilitace padacího mostu Tvarová jednoduchost a minimalismus jsou charakteristickými rysy celého objektu. Podélný hranol se zkosenou zadní stěnou vklíněný do svahu zdobí jen efektní opláštění z hrubě opracovaného červeného pískovce, navozující romantickou reminiscenci gotických hradů. Do volných spár mezi kameny by se měly co nejdříve uchytit mech, lišejníky a břečťan, aby se celý dům postupně „ozelenil“ a splynul tak s okolním prostředím. Střídmá jednoduchost vnějšího pláště vychází i z důsledného užití pouze dvou stavebních materiálů. Z již zmíněného pískovce jsou například vyrobeny i parapety kolem oken. Beton byl použit na dvě venkovní úzká boční schodiště i na široké schodiště stoupající po šikmině ke střešní terase. Ta je pak vydlážděna takzvanou pražskou mozaikou. Z jejího středu vystupuje betonový hranol komínového tělesa protnutý na mnoha místech skleněnými čočkami. Těmi proudí do interiéru přirozené světlo. Hlavním účelem prostorného schodiště je ale předem promyšlená funkce auditoria při sezonních hudebních produkcích. Skutečně pozoruhodným estetickým a zároveň užitným prvkem této stavby je však „padací most“ uchycený na ocelových řetězech, který po vyklopení slouží jako balkon. Nepostradatelná součást obranného systému středověkých hradů zde získala novou roli, protože po spuštění otevírá celý prostor interiéru nádhernému výhledu na protější zalesněné jižní svahy. Po zaklopení se zase vrací ke svému původnímu účelu – funguje jako pevná okenice tvořená dřevěnými fošnami na kovovém rámu, nedobytně uzavírající celý objekt před nezvanými hosty. Mechanismus sklápění „mostu“ je ovládán důmyslným systémem ozubených kol a do jisté míry i lidskou silou, která musí před zaklopením manuálně sklopit subtilní kovové zábradlí.
Minimalismus a elegance interiéru Stejnou střídmost jako v exteriéru osvědčil architekt Picek i při řešení celkového pojetí interiéru. Promyšlená koncepce minimalistické jednoduchosti a přitom značného uživatelského komfortu je navržena na míru životního stylu majitelů. Centrem domu je podlouhlý obytný prostor, vzadu ukončený šikmým stropem pod schodištěm na střešní terasu. V bočních stěnách jsou pak barevně dokonale maskované neviditelné dveře do dalších místností, přesněji řečeno nik zapuštěných do obvodového zdiva. V nich se nacházejí zádveří, maličká pracovna, kuchyňka a koupelna s oddělenou toaletou. Zajímavým řešením je umístění dvou lůžek do takzvaných spacích nik v těsné blízkosti stěny, jež se do přírody otevírá zmíněným „padacím mostem“. Obě niky jsou vyloženy světlým dřevem a večer osvětleny nepřímým umělým osvětlením. Důležitým prvkem umožňujícím pohodlný kontakt obytného prostoru s volnou krajinou je posuvná skleněná stěna. Když zcela zmizí v bočních nikách, otevře se celý interiér jako hluboká lodžie. Obytný prostor je rozdělen komínovým tělesem s krbovými kamny, která ho vzhledem k nadstandardním tepelněizolačním vlastnostem objektu v chladném počasí dobře vytopí. Díky skleněným čočkám proniká dovnitř dostatek denního světla. V suterénní části nabízí dům ještě místnost s technickým zázemím domu, malou dílnu a úložný prostor na zahradnické náčiní.
Prostá krása jednoduchosti Zařízení interiéru stojí na poklidné harmonii barev a materiálů. Měkce bílé stěny, v nichž se pohledově ztrácí identický smetanově bílý lak všech dveří, navozují pocit vzdušnosti a čistoty. S ním ladí světlá barevnost užitého dřeva a subtilních ratanových křesílek. Kontrastně působí jen černá krbová kamna a především masivní kruhový mahagonový stůl, který je dominantou celého zadního prostoru. Zařízení pak už doplňuje jen malé klavírní křídlo, jehož zvednutá deska kopíruje zešikmení stropu. Další nábytek už dům ani jeho majitelé, kterým k odpočinku a pohodě postačí jen okolní příroda a pár knih, nepotřebují.
Vřes a mateřídouška S takřka středověkou jednoduchostí a přirozeností byla vyřešena i zahrada obklopující tuto pískovcovou „tvrz“. Centrální kruhový palouk pokrývá udržovaný kvalitní trávník. Ze dvou třetin pak kruh výrazně kopíruje kuželovitý terén svahů osázených mateřídouškou a vřesem. Objekt s kruhovým paloukem je vsazen do lesního porostu. Celek této osobité víkendové chaty v křivoklátských hvozdech působí vkusně neokázale a harmonicky s okolím. Přes inspiraci romantismem se jedná o soudobou architekturu.
Architekt: Ing. akad. arch. Stanislav Picek (1945) absolvoval v roce 1963 na střední uměleckoprůmyslové škole obor výstavnictví, interiér. V letech 1963–1969 studoval na Fakultě architektury ČVUT, ve studiu pak pokračoval na pražské AVU. Po absolutoriu působil v zahraničí – nejprve v Íránu, kde v polovině sedmdesátých let realizoval budovu Pahlavi Museum And Audiovisual Theatre Of The 6th Bahman v Teheránu. Dále působil například v kanadském Vancouveru (je autorem Pavilonu Britské Kolumbie s náměstím Národů a Pavilonu pro společnost Canadian Pacific na výstavě Expo ‘86 i dalších objektů). Další jeho projekty byly realizovány v USA, Japonsku, Belgii, Švýcarsku a SRN. Jeho dílo je zastoupeno i ve sbírkách architektury 20. století Národní galerie v Praze. Poslední realizovaná práce – Anděl City Multikino v Praze – získala v roce 2002 v Cannes prestižní ocenění MAPIC Award za nejlepší projekt v oblasti zábavního průmyslu v Evropě. Multikino bylo rovněž oceněno v rámci Grand Prix Obce architektů.
Technické údaje: Obestavěný prostor: 486 m3 Obytná plocha: 60 m2 Užitná plocha: 112 m2
Kontakt: Satra Picek Architects, s. r. o., Ing. akad. arch. Stanislav Picek, Sokolská 32, 120 00 Praha 2, tel : 296 337 171, fax : 296 337 179,
text: Lucie Konášová foto: Pavel Štecha |
Petra Minářová – Zařizování mě baví
|
|
To ukáže čas. Ráda bych se stejně jednou přestěhovala do domku za Prahu. Bydlet blízko přírody a současně nedaleko rušného života velkoměsta považuji za ideální varian-tu. Taky bych si tam mohla občas vozit milovanou kobylku – sní o budoucím životě dlouhonohá kráska, které bydlení na sto metrech čtverečních prozatím bohatě stačí.
Vzpomínky z cest Právě úspěch v prestižní soutěži krásy odstartoval její modelingovou dráhu, která obnáší hodiny strávené na cestách mezi světovými metropolemi. Odměnou jí je nejen zajímavá práce, ale zároveň možnost poznat nejrůznější kouty světa a jejich kulturu. Z cest si modrooká blondýnka přiváží drobnosti, které nakupuje cíleně kvůli zútulnění svého domova. Jakmile jsem vstoupila do bytu, bylo patrné, že tu ještě nedávno vládla ruka architekta, i když do jisté míry řízená přáním majitelky. Jaké jste měla nároky při zařizování svého domova? Přála jsem si jednoduchý moderní styl v kombinaci se starožitným nábytkem. Proč právě takovou kombinaci? Líbí se mi starožitný nábytek, mám pocit, že ze sebe vyzařuje du-cha minulosti. Cítím z něj určitou noblesu, ale v bytě zařízeném pouze jím bych se necítila dobře. Nábytek je tmavý a myslím, že by byt působil ponuře. Proto jsem zvolila moderní nábytek, který jsem okořenila starožitnými kousky. Sledujete současný styl bydlení? Ano, ale abych řekla pravdu, příliš se s ním neztotožňuji. Preferuji hřejivější styl, například Provence – jemné krémové barvy, hodně dřeva, kameny, mozaiky atd. Ale doma ho nyní nemáte… Nějak se sem nedostal. Nehodil se k některému nábytku, který už jsem měla, tak jsem nakonec zvolila jinou variantu. Ale třeba se to jednou změní. Myslím, že v tomto směru dozrávají lidé časem. Všechny ovlivňuje prostředí, ve kterém žijí. Hodně cestuji a nasávám atmosféru jiných kultur, čím víc se rozhlížím, tím víc se mění můj názor. Na všechno, bydlení nevyjímaje. Jsem kreativní člověk a nebojím se udělat radikální změnu a domov celý proměnit. Co vás baví na zařizování? Sedm let jsem navštěvovala výtvarnou školu, mám jisté umělecké sklony a zařizování mě baví, ostatně jako většinu žen. Vybírám nábytek, kombinuji a hledám doplňky. Navíc to dělám pro sebe, do bytu se každý den vracím a je pro mě podstatné vcházet do útulného domova, kde najdu dostatek prostoru pro relaxaci. Ke spolupráci jste přizvala architekta… Ano, jeho názor je určitě důležitý. Manžele Greguškovy jsem potkala ve chvíli, kdy jsem si vybírala v jejich showroomu nábytek. Dost mi pomohli, i když hlavní myšlenka byla moje. Preferují totiž současný moderní styl, který na mě působí dost studeně. Byt musí být v první řadě útulný. Máte pocit, že vás architekti posunuli v oblasti bydlení dál? Pomohli mi s výběrem nábytku a ukázali mi několik docela jednoduchých triků, které jsem neznala a které interiéru určitě pomohly. Například jak místnosti zútulnit pomocí barev a materiálů. Můj byt je v historické zástavbě, kde jsou dost vysoké stropy a poměrně velké místnosti, chtěla jsem, aby byt působil zabydleně. Ukázali mi, jak působí kombinace nástěnné malby s textilními tapetami. Výsledek skutečně ohromně pomohl celkovému vzhledu. Nenapadlo vás, že byste se mohla věnovat zařizování profesionálně? Samozřejmě že přemýšlím, co budu dělat dál, ale přestože se mi tato oblast líbí, asi ji přenechám povolanějším. Mám několik kamarádů, kteří vystudovali architekturu, a dobře vím, že to nebyla procházka růžovým sadem. Na druhou stranu si myslím, že se dokážu vcítit do přání a pocitů svého okolí, možná že bych navrhovat interiéry uměla.
Kontakt: ABITARE (interiérové vybavení), Žitná 566/18, Praha 2, tel.: 224 919 140, fax: 224 918 127
text: Lenka Haklová foto: Tomáš Pánek |
Madeira – vzpomínka z ráje
|
|
Madeira leží v Atlantském oceánu 978 kilometrů od Portugalska a 545 kilometrů od břehů Afriky. Oblévá ji Golfský proud, který je důvodem stabilního subtropického klimatu. Zdejší květena se rozvinula do překvapivé bohatosti. Prakticky na každém rohu kvetou hortenzie, fuchsie, ibišky nebo azalky. Orchideje Madeiřané i vyvážejí. Většina flóry je však soustředěna do botanických zahrad otevřených veřejnosti a mnohé jsou soukromé.
Mezi nejkrásnější patří park rodiny Blendyů, v jehož středu stojí rodinné sídlo. Od nenápadné tabulky s nápisem Private ke vchodu domu jednoho z nejbohatších madeirských klanů zabývajících se pěstováním a vývozem vína vás dělí jen pár metrů. Až si kdekoliv na světě koupíte láhev aperitivu Madeira s nápisem Blendy’s, možná si vzpomenete, že jste byli téměř u nich doma.
Sedm set druhů Tropické rostliny jako orchideje nebo banánovníky by vlastně na Madeiře správně neměly co pohledávat, jenže Portugalci byli odjakživa zcestovalí, takže v průběhu staletí svezli na ostrov květenu z různých koutů světa a klimatických pásem. Madeira je hornatá a od pobřeží až k vrškům pohoří nabízí rozličné teplotní úrovně. Každá rostlina si našla tu svou a ujala se. Dnes je na ostrově přes sedm set druhů flóry. V nížině si můžete připadat jako v jihoamerickém pralese a za hodinu obdivujete v horách jehličnany.
Orchidej ve vlasech Dokonce ani hory nejsou pro milovníky květeny bez poezie. Na rozdíl od většiny jiných ostrovů, na něž z Čech doletíte za pár hodin, nejsou vyprahlé. Příroda nabízí třetihorní pralesy s množstvím jezírek a vodopádů. Vodu z hor svádějí Madeiřané pomocí kanálů zvaných levady, podél nichž vedou turistické trasy až do údolí. Na Madeiře můžete své milované nosit kytky třikrát denně, vplétat jí do vlasů orchideje, očarovat strelícií nebo jí připít z kalichu mohutné kaly. Vsaďte se, že o návštěvě ráje budete vyprávět ještě vnoučatům.
Květinové slavnosti Konají se ve dnech 3. až 4. května. Hlavní ulice města Funchal jsou lemovány květinovými koberci s překrásnými motivy. Vždy v sobotu ráno nosí děti květiny ke Zdi naděje, která stojí na hlavním náměstí Praca Municipal. Slavnosti vrcholí průvodem.
Kontakt:
text: Petr Tschakert foto: autor a archiv |
Leden – měsíc české zabijačky
|
|
Po svátku Tří králů si lidé spjatí se zemědělstvím mohli odpočinout a načerpat sílu na jaro, protože práce na poli bylo v zimě poskrovnu. Ne nadarmo se v tento čas odehrávalo nejvíce zabijaček, které neminuly téměř žádný statek či chalupu. Přálo jim ostatně i mrazivé počasí. Děvčata měla údajně v tomto čase jíst co nejvíce masa, aby měla pěkná, pevná lýtka. Zabijačka byla pro celou rodinu svátkem. Ještě před druhou světovou válkou jedli maso častěji než dvakrát týdně jen zámožní lidé, a běžná, převážně zemědělská populace ho měla prakticky jen ze zimních zabijaček. Vyšší obsah tuku přitom našim předkům nebyl ke škodě, protože těžce fyzicky pracovali a polovinu roku stále mrzli.
Přípravy vrcholí Kdy měl nadejít čas zabijačky, záleželo na třech předpokladech: byla-li pořádná zima, žralo-li prase a bylo-li ho ještě čím krmit. Bohatší sedláci zabíjeli i dva tři čuníky najednou – jedním podělili hosty, příbuzné a sousedy, zbylé maso pak zůstalo do zásoby na zbytek zimy – zejména uzené, sádlo a škvarky. Zvyk daru ze zabijačky vznikl z nutnosti rychle spotřebovat snadno se kazící potraviny. Zabijačce samotné předcházely důkladné přípravy. Nejprve se za zimních večerů z třísek a špalíků měkkého dřeva vyřezávaly špejle. Dva dny před zabijačkou muži dobrušovali nože na řemenu ze silné vepřovice. V předvečer zabijačky ženy s dětmi vybraly pěkný ječmen na kroupy do jelit. Kroupy se uvařily, aby do rána změkly a nabobtnaly. Aby byla jelita hladší, přikoupila se ve mlýně pohanka, na pohankovou kaši. V železném či mosazném moždíři se tloukl pepř, majoránka a další koření, krájela a smažila se cibule, loupal česnek, škrábala mrkev, petržel a celer.
Pára nad hrncem V pašíkův soudný den se začali hosté scházet už kolem páté ráno. Sousedky stavěly v síni vedle sebe kastrůlky na výslužku. V hrncích vřela voda a světnice byla plná páry. Když za rozbřesku dorazil řezník, muselo být vše připraveno.
Pomocníci chytili prase za uši, nohy a ocas a vytáhli ho z chlívku na dvůr. Tam mu řezník zasadil do čela ránu palicí či tupou stranou sekery, a pak mu ostrým (zapichovacím) nožem prořízl krční tepnu. Bodnout musel přesně, aby bylo maso správně vykrvácené a nepodléhalo tak rychle zkáze. Ženy chytaly teplou krev do mísy a přelévaly ji do hliněných hrnců. Zabité prase se pak hodilo do necek, posypalo pryskyřicí a spařilo vařící vodou donesenou z plotny. Všichni se chopili řetězů, zvonků, škrabek a nožů, anebo jen holýma rukama zbavovali kůži štětin, z nichž se vyráběly štětky na holení a kartáče.
Spařeného vepře přenesli chasníci do světnice, kde ho zavěsili za zadní nohy na krumpolec, což byla dřevěná tyč, zavěšená spolu s mincířem na stropním trámu uprostřed místnosti. Prase se nejprve zvážilo na mincíři a pak se začalo s bouráním a porcováním masa. Muselo se pracovat rychle, aby hlava a lalok byly co nejdříve v kotli, protože o desáté se už po vsi musel roznést hotový ovar.
Vnitřnosti a zabijačkový oběd Ihned poté, co řezník prase vyvrhl, dostala nejváženější osoba od hospodáře upražený mozeček s vejci jako nejlepší sousto. Děti dostávaly ledvinky. Po vyvrhnutí bylo na řadě praní střev. Ta se nejprve obrátila, pak buď drhla v obilném šrotu, nebo se po nich šlapalo ve sněhu a nakonec se prolévala vlažnou vodou, dokud nepřestala zapáchat. Připravená byla střeva teprve tehdy, když mezi prsty vrzala jako struny. Řezník pak střeva roztřídil na ta vhodná na jelita, na jitrnice a na tlačenku. Na jednom konci je zašpejloval a přichystal k plnění. Mezitím pomocníci oškrábali prasečí nožky na sulc neboli huspeninu.
Hospodyně dala vařit hlavu (pokud se zabíjela dvě prasata, druhá hlava se vždy udila), pupek a vnitřnosti. Vedle na plotně se zatím vařila krev na prejt, jelita a černou tlačenku a také zabijačková polévka. Maso a prejt se pekly v kamnové troubě nebo v peci na chleba.
Jelítka a jitrnice Při následujícím obědě se většinou podávala bílá polévka z drobů, ovar s jablečným křenem a vše se zapíjelo slivovicí, žitnou nebo borovičkou, podle krajového zvyku. Hospodyně zatím přichystala výslužku – mezi dvěma talíři nacházeli sousedé ovar, kus ucha a kousek jater, k tomu nastrouhaný křen. Když se sklidilo ze stolu, obrátila se jeho deska naruby a vyklopily se na ni vařené vnitřnosti, ovar a kusy kůže. Řezník vše nejprve posekal na malé kousky kolébkou či sekáčkem, okořenil, naposledy zamíchal a dochutil krvavé „těsto“ na jelita a černou tlačenku. Pak začal nacpávat jednotlivé přesně dávkované směsi do vypraných střev. Ta se nadívala pomocí 15 až 20 cm dlouhého kravského rohu s uříznutou špičkou. Nakonec řezník naporcoval zbylé kotlety, kýty a žebírka, čímž jeho práce skončila.
Zašpejlované jitrnice, tlačenky a jelita se daly pomalu vařit na plotnu do zbylé ovarové polévky. Když vyplavaly na povrch, vyndaly se na vydrhnuté fošny a hospodyně podělila hosty jednou až dvěma jitrnicemi, jelitem, dílem tlačenky a kusem karé (vykostěný pás kotlet ze hřbetu – tzv. pásek). Kmotr, rychtář nebo jiná vážená osoba dostala jako zvláštní specialitu největší jitrnici nacpanou do tlustého střeva, takzvanou „odřitnici“.
Zábava a zabijačková večeře Když byla zabijačka u konce, daly se ženy společně do úklidu a umývání a chystaly slavnostní večeři. Navečer celá rodina usedla nastrojená k připravenému stolu. Co bylo na jídelním lístku zabijačkové večeře? Nejprve ovarová polévka s kroupami či malými nudlemi a trocha pohankové kaše. Následoval ovar a k němu omáčka buď křenová, nebo černá zabijačková. Hlavním chodem bylo pečené maso s kyselým zelím, jitrnice a jelita s vařenými sušenými švestkami nebo červenou řepou. Na závěr se podávaly koblihy nebo „boží milosti“ s čajem, smažené na sádle z loňské zabijačky. Nescházela samozřejmě štamprle slivovice, pro ženy sladká rosolka a pro všechny pivo ze džbánu. Chudá večeře to rozhodně nebyla.
Pořiďte si pašíka Není nutné vlastnit chlívek a pracně vykrmovat prase, protože živého vepře si můžete koupit. Kilo živé váhy se pohybuje v rozpětí 40–50 Kč. Přírůstek váhy prasete se pohybuje kolem 400 gramů za den a zvíře se vykrmuje zhruba devět měsíců. Dospělé jateční prase váží 120–150 kg. Dříve se zabíjená prasata také musela zvedat na trojnožku přes kladku třeba i autem. Řezník na venkově si za odvedení práce až po finální výrobek účtuje zhruba 400–600 Kč. K jeho honoráři neodmyslitelně patří naturální výslužka. Z vepře průměrné váhy vyrobíte podle délky střev 75–80 jitrnic, kolem 40 jelit a 8 až 12 tlačenek podle toho, kolik do nich dáte masa a kolik se sní ovaru. Prase domácí má střeva dlouhá přibližně jako člověk, tj. zhruba 25 metrů. Lze koupit i umělá střívka, i když to už samozřejmě není ono.
Tip odborníka
Připravte si jablečný křen K čerstvé zabijačce se nic nehodí tak jako klasický český jablečný křen. Jeho přípravu zvládne bez problémů každý: Nejprve si do misky připravíme nálev z vody a trochy octa. Přidáme do něj dvě jemně nastrouhaná jablka bez jádřinců – musíme míchat, aby jablka nezhnědla. Do směsi najemno nastrouháme očištěný křen, promícháme, mírně osolíme, dochutíme cukrem a podle potřeby citronovou šťávou.
text: Michal Jankovec foto: ISIFA, new profimedia |
Barvy v zahradě
|
|
Barvy nás obklopují celý život. Jakmile otevřeme oči, hned přijímáme nejrůznější barevné vjemy. Nepřekvapí tedy, že barvy hluboce ovlivňují naše pocity a nálady, vytvářejí určitou atmosféru. Některé odstíny nás uklidňují, jiné naopak stimulují k aktivitě.
Nejen barvy samotné, ale rovněž světelné podmínky a okolí ovlivňují vnímání přírody. Světlé tóny jsou příjemné v ranním a večerním slunci nebo stínu, v poledním žáru však mohou být až příliš ostré. Naopak tmavší spektrum je ve stínu poněkud nevýrazné.
Barevné spektrum Samostatnou kapitolu tvoří barevné kombinace, které jsou ještě působivější nežli jednotlivé barvy. Podle toho, jak jsou vybírány, rozeznáváme pojetí harmonické (oranžová a zlatá, červená a purpurová, modrá a fialová) nebo komplementární, doplňkové, kontrastní (oranžová a modrá, červená a zelená, žlutá a fialová). Tyto barvy leží v barevném kruhu naproti sobě, což znamená, že se vzájemně doplňují. Podobně to platí o takzvané teplotě barev. Bílá, modrá, stříbřitá, světle růžová a krémová výrazně „ochlazují“ kompozici. Žlutá, oranžová, červená a purpurová nás naopak pořádně proberou. Důležitá je i velikost a povrch barevných ploch. Jemné bílé kvítky šateru působí lehce a vzdušně, zatímco mohutné květy dřevité pivoňky nebo čajové růže téže barvy jsou těžké a majestátní.
Módní vlny Volba barev v zahradě podléhá samozřejmě i určitým módním vlivům. Je zajímavé, že ve viktoriánské Anglii devatenáctého století vnímali barvy na záhonech jinak než dnes. Kombinovali pouze základní barvy – modrou, červenou a žlutou, nanejvýš je lehce doplňovali sekundárními barvami – fialovou, oranžovou a zelenou. Barvy na záhonech byly podrobovány přísné vědecké analýze. Výsledkem byly kompoziční doktríny, které dnes chápeme jako málo rafinované a dokonce nudné.
Až teprve slavná zahradnice Gertrude Jekyll začala barevné kombinace pro zahradu hledat na plátnech největších malířů-krajinářů, jako byl třeba William Turner. Naučila se například dávat modrou barvu na vzdálený konec záhonu, neboť opticky prodlužuje – podobně jako na obrazech modravé dálavy. Koncem devatenáctého století si porozuměla s Williamem Robinsonem, který také kritizoval přísnost tehdejšího stylu, a společně vytvořili prvek smíšených záhonů – kombinaci květin a keřů.
Barvy pro krásu Je třeba si uvědomit, že barevné jsou nejen květiny, ale i listy a jehličí dřevin, kůra a plody. Od jara do podzimu hraje podstatnou roli trávník, v zimě holá půda na záhonech. S barvami květin si můžete hrát bez obav, protože případné chyby se dají snadno a levně napravit. Naopak zdrženlivost je důležitá při vysazování barevných kultivarů dřevin – jejich účinek je trvalý a velmi silný.
Vlastnosti barev Bílá barva je často označována za „nebarvu“, protože není obsažena ani v barevném spektru, ani v barevném kruhu. Jiní tvrdí, že je to naopak nejdokonalejší barva, protože v sobě obsahuje všechny ostatní barvy. V každém případě je barvou čistého světla, elementem bez emocí a vášní, neutrální a snášenlivá.
Žlutá patří mezi základní tóny a je barvou slunce a zlata, vydává oslňující zář a v záhonu je vpravdě planoucí pochodní. Žlutá je nejjasnější barvou barevného kruhu, je lehká a žhnoucí jako plamen.
Oranžová je v mnoha směrech podobná žluté, ale díky silnému podílu červené barvy je více dynamická.
Červená je dramatickou, vzrušující a neklidnou barvou, ale také symbolem pomíjivé moci. Zatímco na modrou oblohu se můžeme v klidu dívat celé hodiny, rudě zabarvené červánky nám zrychlí tep.
Fialová je barvou sekundární, vytvořenou smícháním základních barev modré a červené. Její působení proto leží „někde mezi“, není již tak chladná jako modrá, ani neklidná a vzrušující jako červená. Představuje vznešenost i moc (kardinálský purpur).
Modrá je velmi chladná, odměřená a propůjčuje každé kompozici dojem dálky a klidu. Je to pokojná barva naděje a melancholie.
Zelená vzniká smícháním modré a žluté, je tedy sekundární barvou. Díky zeleni listů, jehlic a jiných částí rostlin je v zahradě nejhojněji zastoupena. Působí osvěžujícím dojmem, kontrastuje s červenou a harmonuje se žlutou a modrou.
text: Jiří Prouza foto: Petr a Jana Pyškovi |
Židle v proudu času
|
|
Se židlí byly v dějinách problémy. A nejen s ní, ale i s jejími staršími sourozenci; sestrou stoličkou a bratrem křeslem. Členové této rodiny si byli často na první pohled podobní, ale přitom se v zásadě lišili funkcí a do jisté míry vyjadřovali i společenský status sedícího majitele.
První svědectví o stoličce pochází z 3. tisíciletí před n. l. Na mezopotámském reliéfu (tzv. Urská standarta) sedí účastníci při hostině na nízkých stoličkách a podobné výjevy se opakují i na pečetních válečcích oné doby. Také na vyobrazeních ze starého Egypta posedávají na stoličkách obětníci před nízkými stolky, stejně tak při běžných pracovních činnostech. Ani antika a středověk, vyjma luxusnějších materiálů a čalounění, nepřinesly zásadní změny. V Římě to bylo jednoduché, často skládací sedadlo (sella) bez opěradla, na které se kladly polštáře. S opěradlem vzadu se vytvořil typ křesla (solium) používaný při významných společenských příležitostech.
Odtud již byla krátká cesta k trůnním křeslům, které od středověku došly svého uplatnění především v rámci panovnických ceremoniálů.
Základní tvarové schéma – vertikálně podepřená horizontální plocha – se stalo kulturním i kultovním fenoménem a zároveň vyjadřovalo vztah člověka k prostoru. Oproti předchozím typům čekala židle na své plné uplatnění až do 17. století. V tomto období se čím dál častěji objevovaly stoličky nejprve se zvýšeným okrajem, aby se vzápětí zadní opěradlo stalo hlavním symbolem židle stejně jako její neměnná funkční vazba k jídelnímu nebo pracovnímu stolu. Právě společnosti pozdní renesance a hlavně baroka, které vytvářely nové rituály u stolu, byly velmi citlivé na podobu v podstatě novověkého sedacího nábytku.
Jestliže křeslo sloužilo k sladkému spočívání v salonu, potom židle sloužila několika činnostem a měla vliv na nové uspořádání interiérů. Tato proměna souvisela i se vznikem jídelen, které byly projektovány jako samostatný prostor teprve od konce 18. století. Kruhový nebo oválný jídelní stůl doplněný patřičným počtem židlí – nejčastěji 6 až 12 – hned v úvodu 19. století naplno vstoupil do dějin interiéru. Stal se kultovním objektem, kolem kterého se v pravidelnou dobu scházeli členové rodiny a neobešla se bez něho žádná spořádanější měšťanská domácnost.
Židle se rychle stala základní součástí interiéru a přirozeně se na ni zaměřila pozornost návrhářů a výrobců. Rané židle se většinou vyráběly z místně dostupných dřevin (dub, buk), ale brzy je začaly nahrazovat vzácnější druhy – ořech, jasan nebo mahagon. Podobně jako jiné druhy mobiliáře i tvar židlí odpovídal dobovým slohům a stylovým proudům. Průkopníkem nového pojetí židle se stal slavný anglický tvůrce Thomas Chippendale (l718 až 1779), který vydal katalog nábytkového designu Gentleman and Cabinet-maker’s Director (1754).
Ve svém teoretickém, ale i praktickém díle rozvinul všechny dekorativní možnosti, které nabízí tvarová struktura židle; gotiku založenou na lomených obloucích, rokoko se zvlněnými liniemi i jemné dřevořezby inspirované tehdy objeveným čínským nábytkem. Pozoruhodné byly především Chippendalovy návrhy židlí s prořezávaným opěradlem a prohnutými nohami.
Nový život vztahu židle–prostor však vdechl teprve biedermeier, alespoň v oblasti střední Evropy. Interiér začínají ovládat jednotlivé ostrůvky, mezi nimiž vynikal jídelní stůl se židlemi jako sestava stylově ucelená. Vedle souborů jídelních židlí se vyrábělo i velké množství příležitostných židlí v různých tvarových modifikacích, často doplňovaných bohatým čalouněním, které si nezadalo s křesly a smazávalo hranici mezi židlí a křeslem.
Celkově měkké tvary židlí a zdobná hravost detailů naznačovala jistou blahobytnost a poživačnost při trávení času. Odpovídaly tomu i použité drahé dřeviny a snad vždy čalouněné sedáky, které odkazovaly k zahálčivému posezení.
Rozhodující význam pro emancipaci židle mezi sedacím nábytkem přinesly nově vznikající veřejné prostory – kavárny a restauranty. Z hlediska funkce se tu židle stala trvale nezastupitelnou. Židle odtud vytěsnily lavice, stoličky a příležitostná křesla a v lepších zařízeních zcela ovládly tyto místnosti. V jednom prostoru se najednou ocitaly desítky až stovky židlí a zcela změnily jeho vizuální charakter. K židli se obrátil zájem řady výrobců, kteří rázem vytušili, že jde o věčný produkt. Příběh židle pokračuje i v přítomné době a další podobu se jí snaží vtisknout celé týmy designérů.
Těžko však mohou obejít problémy a požadavky, které se zdánlivou naivitou formuloval autor encyklopedie pro paní a dívky: „Židle, na kterých sedáme u stolu, jsou většinou neúčelně zařízeny. Pravý úhel sedadla s lenochem, zvlášť je-li tento tvrdý a rovný, nutí tělo do nepříjemné, nepřirozené polohy, tím nepříjemnější, je-li i sedadlo nějak nevhodně vypouklé a nepružné. Proto u moderních židlí dává se lenochu tvar oblý, někdy nazad prohnutý…“ (Domácí vševěd, Praha,1926).
Kontakty: Ateliér Reno, Hradební 1, Praha 1, tel.: 602 267 655 Galerie Thun-Hohenstein, Malá Štupartská 5, Praha 1, tel.: 224 827 198
text: Karel Holub (autor je historik umění) foto: Oto Pajer |
Pozor, klouže a pálí!
|
|
Pokud dbáme na dodržování základních bezpečnostních předpisů, vybíráme vhodný nábytek a zařízení a používáme různé ochranné pomůcky, můžeme riziko úrazu výrazně snížit.
Tři zásady Při stavbě nebo rekonstrukci koupelny dbáme na to, aby elektřinu zapojoval odborník, který se musí řídit příslušnými normami. Je nutno respektovat následující: Všechny elektrické spotřebiče i zásuvky v koupelně musí být zapojeny přes proudový chránič. Toto citlivé zařízení je napojeno před běžnými jističi, a jakmile dojde k nějaké závadě, reaguje přerušením. Takzvaná ochrana polohou představuje normu určující vzdálenost zásuvek od vany, umyvadel a sprchových zástěn. Ochrana spojením znamená, že jsou všechny elektrické spotřebiče napojeny na hlavní zemnící bod. Pokud jsou všechny spotřebiče a zásuvky instalovány podle předpisů, není již nutné používat speciální zásuvky s příklopkami. Jsou- -li ale v rodině malé děti, uzavřeme dostupné zásuvky vyjímatelnými chrániči.
Bez klouzání Při volbě podlahové krytiny se zaměříme na dlažbu se strukturovaným povrchem, který není kluzký. V žádném případě bychom neměli pokládat na zem před vanu či sprchový kout různé koberečky či osušky bez protiskluzové úpravy. Jakmile nezpevněná textilie nepřilne rubovou stranou pevně k podlaze, klouže a zakopává se o ni. V místech, kde na podlahu nejčastěji stříká voda, můžeme nalepit protiskluzové pásky. Možnost uklouznutí a následného pádu hrozí i ve vanách a sprchových koutech. Také zde, pokud není dno vany opatřené protiskluzovým povrchem, můžeme použít speciální podušky.
Pohodlné je bezpečné Řadu opatření, která učiníme v koupelně pro svou bezpečnost, možná později oceníme i z jiných důvodů. Opěrná madla poslouží jako opora starším lidem, při vstávání a opouštění vany je ale pro své pohodlí ocení i zdravý a dobře pohyblivý člověk.
Sprchové zástěny se nyní vyrábějí už jen z bezpečnostních skel. Slabší sklo by se na takto exponovaném místě nemělo objevit. Výsuvné dveře zástěn jsou opatřeny ložiskovými pojezdy, které zajistí jednoduchou manipulaci. Dveře se mají otevírat směrem z místnosti, a to pro případ, že by tu někdo upadl, nemohl vstát a tělem dveře zablokoval. Zakopnutí minimalizujeme také tím, že dveřní práh nahradíme přechodovou lištou. Při výběru koupelnového nábytku je lepší volit kusy se zaoblenými hranami. Ostré rohy lze dodatečně opatřit plastovými chrániči.
Ochrana dětí Zvýšenou péči věnujeme bezpečnostním opatřením při zařizování koupelny, kterou budou používat malé děti. Vhodné je pořídit stabilní stupátko před umyvadlo a redukční prkénko na toaletu. Opaření horkou vodou zabrání termostatická baterie. Abychom zabránili uskřípnutí prstů, zajistíme dvířka a zásuvky skříněk speciálními pojistkami. Z dosahu malých dětí ukládáme mycí a prací prostředky a při nákupu drastičtějších čisticích přípravků obsahujících žíraviny dbáme na to, aby měly bezpečnostní uzávěry. Voda z pračky má být svedena přímo do odpadu, nikoli do vany či umyvadla.
Zásady bezpečnosti – Koupelnové vybavení by nemělo mít ostré hrany. – Před opařením chrání termostatické baterie. – Instalaci elektřiny v koupelně svěřte vždy odborníkovi. – Kluzkost podlahy zmírní protiskluzové pásky. – V koupelně neskladujeme léky.
Kontakty: IDEAL STANDARD, Černomořská 10, Praha 10, tel.: 271 740 310; Zemská 623, Teplice, tel.: 417 592 111, fax: 417 560 772, IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5, tel.: 251 610 110; Shopping Park Brno, Skandinávská 4, Dolní Heršpice, Brno, tel.: 543 539 111; Shopping Park Ostrava, Rudná 110, Ostrava-Zábřeh, tel.: 596 783 462, KERAMAG (SANITEC), Komenského 2501, Tábor, tel.: 381 254 907, fax: 381 254 908, LASSELSBERGER, Adélova 1, Plzeň, tel.: 377 811 811, fax: 377 973 617, MEUSCH (JIŘÍ PRÁŠEK), Havlíčkova 46, Dašice, tel.: 466 951 103; NOVASERVIS, Merhautova 208, Brno, tel.: 548 428 011, fax: 548 428 012; SEBOLD Centron, Českomoravská 18/142, Praha 9, tel.: 266 039 212
text: Libuše Lhotská foto: archiv |
Chvála rozumu
|
|
Stále důležitější roli ve vztahu zákazník – dodavatel (ať už se jedná o dodávku čehokoli) hraje samotný proces jednání a plnění závazků na obou stranách. Ing. arch. Ivana Dombková, spolumajitelka společnosti Donlič interier, ráda konstatuje, že v poslední době se stále častěji setkává s moudrými klienty, kteří mají vyhraněně racionální způsob myšlení, jsou zvyklí na uvážená, ale zároveň rychlá rozhodnutí a jejich jednání klade jednoznačně důraz na fair play. Tito lidé staví i obchodní vztahy na důvěře a spolupráce s nimi je velmi příjemná. Často hledají tzv. rezidenční bydlení, což je dokonale upravený a z větší části i zařízený byt na dobré adrese s dalšími nadstandardními službami. V oblibě jsou dnes zejména byty půdní, kde je možné vytvořit mezonet. A právě byty tohoto typu firma Donlič interier buduje. Za takové důvěryhodné atmosféry probíhala rekonstrukce velké půdy jednoho domu na vltavském nábřeží v Praze. Architektka zde vstoupila do nijak neděleného, nově zastřešeného prostoru, opatřeného pouze okny a přípojkami na vodu a elektrický proud. Klienti jí sdělili své představy o jeho členění a zformulovali i své očekávání týkající se celkové atmosféry bytu, zejména barevnosti a osvětlení. Vzápětí odjeli na čtrnáct týdnů do zahraničí. Definitivní rozvržení a využití téměř 450 metrů čtverečních pro konkrétní účely už bylo na invenci architektky a sehranosti realizačních týmů, které musely zvládnout tento nemalý úkol v poměrně krátké době. Taková důvěra je nesmírně zavazující a motivující zároveň.
Byt je díky vysokému hřebenu střechy mezonetový. Jeho spodní část (cca 330 metrů čtverečních) obsahuje prostory pro všechny běžné denní činnosti. Je zde vstupní hala, šatna, toaleta, pracovna, kuchyň s jídelním koutem a dva odlišně pojednané obytné prostory. Jeden s velkou sedací soupravou, druhý intimnější jakoby v japonském duchu. Jsou od sebe odděleny televizí na otočné tyči a „japonská“ část je navíc vyvýšena o tři schody. Celková dispozice zde umožnila vytvořit dvě samostatná „ramena“, navazující na tento centrální segment. V jednom je pokoj, šatna a koupelna pro chůvu, ve druhém jsou situovány dvě ložnice se šatnami a velká relaxační koupelna. V horním podlaží se nachází bar a vstup na terasu obehnanou živou zelení a další klidové křídlo s pokojem, šatnou a koupelnou.
Jak je ze snímků patrné, jsou všechny úložné prostory vyřešeny „neviditelně“, takže celý byt působí velmi čistě. Je to především výsledek koncepčního řešení architektky, která umisťovala potřebné úložné prostory do vytvořených nik, zakrytých různě řešenými dveřmi. Prostor tak získal úžasnou přehlednost a čistotu, která je podtržena i použitými materiály a jednoduchou barevností. Je tu hodně využíváno kalené sklo, nerez a velkoformátová keramická dlažba s vysokým leskem, bílá a jemně fialková barva tvoří kontrast k tmavě mořenému dubu, černé kožené sedací soupravě a příjemně akcentuje i šedý lak a bělený dub.
Absolutní důvěra zákazníků nebyla ani trochu zklamána. Po návratu ze zahraniční cesty je čekal nový, stavebně perfektně dokončený a dokonale uklizený byt, damaškové povlečení, koupelny opatřené vším potřebným včetně osušek a šatny připravené pojmout obsah všech zavazadel. Tito klienti vědí, že se mohou na svou dodavatelskou firmu kdykoli obrátit nejen se zdůvodněnou reklamací (takový případ je vzhledem ke kvalitě dodávky naprosto ojedinělý), ale i s méně naléhavým problémem spojeným s užíváním bytu. Firma Donlič interier se pro ně stala trvalou zárukou pokojného bydlení.
Absolutní důvěra zákazníků nebyla ani trochu zklamána. Po návratu ze zahraniční cesty je čekal nový, stavebně perfektně dokončený a dokonale uklizený byt, damaškové povlečení, koupelny opatřené vším potřebným včetně osušek a šatny připravené pojmout obsah všech zavazadel. Tito klienti vědí, že se mohou na svou dodavatelskou firmu kdykoli obrátit nejen se zdůvodněnou reklamací (takový případ je vzhledem ke kvalitě dodávky naprosto ojedinělý), ale i s méně naléhavým problémem spojeným s užíváním bytu. Firma Donlič interier se pro ně stala trvalou zárukou pokojného bydlení.
Kontakty: AZ INTERGIPS (sádrokartony), U Cukrovaru 2, Opava, tel.: 553 733 055; DONLIČ INTERIER, Bílkova 13, Praha 1, tel./fax: 224 812 850, tel.: 604 207 323; U Cukrovaru 2, Opava 5, tel./fax: 553 733 066, tel.: 603 807 989; DOMARK, Dolné Pudiny 1, P. O. BOX C-42, Žilina, tel.: 00421 41 56 62 780, fax: 00421 41 56 62 779; E TECH (zabepečovací technika), Počernická 96, Praha 10, tel.: 267 021 212–13; LAAX DEVELOPMENT, Bílkova 13, Praha 1, tel.: 603 807 989
text: Bea Fleissigová foto: Iveta Kopicová |
Jak na liány
|
|
Tak jako každá činnost, která je prováděna nesprávně, může i chybná volba a použití popínavých rostlin představovat riziko. Ne každý druh se hodí všude – některé se pnou samy po stěnách (samopnoucí), jiné potřebují oporu. Důležité jsou stanovištní podmínky, velikost pokrývaných objektů a také jejich kvalita a stabilita.
Zelené stěny Pro pokrytí větších ploch jsou vhodné samopnoucí druhy. Pomocí adhezivních terčíků nebo příčepivých kořínků se dokážou držet zdi a nepotřebují nosnou konstrukci. Kvalitní vyzrálou omítku neponičí, pokud se ale olupuje, spadnou časem i s ní. Velmi špatnou omítku tedy raději odstraňte, popínavé rostliny zeď ochrání lépe. V našich podmínkách takto roste břečťan (Hedera helix) a přísavník trojhrotý (Parthenocissus tricuspidata).
Tam, kde chceme ozelenit jen část stěny, použijeme popínavé rostliny, které oporu vyžadují, a tím je usměrníme. Můžete tak řešit i situaci, kdy chcete zkrášlit sousedovu ošklivou stěnu a on si nepřeje, aby obrůstala. Na konstrukcích se pěstují liány, které se okolo nich ovíjejí: například vistárie (Wisteria floribunda a sinesis) nebo podražec (Aristolochia macrophylla). Konstrukci vyžadují i úponkaté druhy (réva – Vitis, plamének – Clematis), anebo takové, které se neumějí samy opory chytit a je nutné je vyvazovat (jasmín – Jasminum, popínavé růže – Rosa, trubač – Campsis). Oba typy popínavých dřevin můžete, a později i musíte, vychovávat správným řezem.
Popínavky a stavba Přirozenou oporou pro popínavky se zdají být okapy, sloupy, hromosvody, ale tam je na místě opatrnost. K okapovým rourám nesmíte sázet ovíjivé druhy, které by je časem rozmačkaly. Například zimokeř (Celastrus) je pro svou sílu německy nazýván „Baumwürger“ – škrtič stromů, nebezpečná je i vistárie. Tyto druhy nesázejte ani k mladým stromům.
Rizikové jsou i druhy s negativním fototropismem – odklánějí se od světla. Sice si snadno najdou oporu (za ní je méně světla než před ní), ale jejich výhony s úponky nebo příčepivými kořínky zalézají do tmavých koutů – do spár, škvír, mezi střešní tašky a trámy. Perfektně prověří práci obkladačů a pokrývačů, ale tento test může vyjít dost draho.
Světlo, půda, voda Stálezelený břečťan se svými nároky trochu vymyká: může růst ve stínu a toleruje sušší půdu (ovšem trápit ho suchem nesmíte), nesnáší však sluneční úpal. Na konstrukci ve stínu poroste i podražec a některé plaménky. Vydrží tu i přísavníky, ale na podzim se neprobarví. Výslovně slunomilný jsou trubač (Campsis), vistárie (Wisteria) a révy (Vitis).
Jak je dobře známo, plaménky mají rády „nohy ve stínu, hlavu na slunci“. Většina druhů je poměrně nenáročná na půdu, ale třeba hortenzie (Hydrangea anomala ssp. petiolaris) nesnáší vápno, potřebuje totiž kyselejší půdu. Většina lián ocení kvalitní substrát, hlubokou půdu (zejména vzrůstné liány) a dostatek vody v mládí. Později si pro vodu „sáhnou“ i do hloubky několika metrů. Pokud máte vlhkost v základech domu, liána ji spolehlivě odsaje.
text: Samuel Burian foto: Jana Pyšková |
