Blog

Pracující školáci

Je počítač vhodný pro děti?
Začátek povinné školní docházky bývá pro většinu dětí spojený také s představou vlastní důležitosti – „teď už“ jsou přece velcí školáci! Pocit sebevědomí bychom jim neměli srážet, neměli bychom ani podceňovat jejich téměř „dospělácké“ potřeby. Berme na vědomí, že tímto okamžikem se z dětského pokoje stává skutečná pracovna a pořádný psací stůl je pro jejich činnost stejně potřebný jako pro tatínka, který si práci přináší s sebou domů.
Obě pracoviště se ve své podstatě liší pouze výškově, a pokud má stůl i židle nastavitelnou výšku, jsou rozdíly opravdu minimální. Samotná plocha pro psaní, čtení nebo kreslení musí být dostatečně velká, vhodně osvětlená denním světlem (optimální světlo přichází pro praváky zleva, pro leváky naopak) a měla by navazovat na odkládací plochy a úložné prostory. Dostatečné množství zásuvek a přihrádek může poskytnout kontejner na kolečkách, který se snadno přemístí podle potřeby dítěte, nad pracovním stolem mohou být zavěšeny police na sešity a knihy, poblíž stolu se určitě uplatní i dostatečně prostorná knihovna.
Možná se některým rodičům bude zdát přehnaný požadavek na umístění počítače, ale pro dnešní vyrůstající generaci už se počítač stává nepostradatelným pracovním nástojem. Pokud jej odmítáte pořídit dítěti v předškolním věku nebo v první třídě, alespoň pracovní stůl by s ním měl už předem počítat. Monitor, klávesnice, samotný počítač a tiskárna se rozhodně za pár let koupí snadněji (a někdy dokonce i levněji) než nový – pořádný – pracovní stůl, na který se všechno optimálně rozmístí.

Dětský nábytek je minulostí
Nástup do školy je možná tím správným okamžikem, kdy se dětský nábytek (provizorní, několikrát natíraný nebo jinak opravovaný, případně papírový) může vyměnit za stabilní, který školákovi bude vyhovovat i v pozdějším studentském období, dokonce může ještě další léta sloužit jako pracovna v nově založené rodině. V době školácké už tolik nehrozí případné poničení nábytku, děti rostou doslova jako z vody (během krátké doby budou potřebovat stejné rozměry stolu a židle jako dospělí), zařízení správných ergonomických tvarů zmírní únavu a neohrozí zdravý vývoj celého organismu. Vyplatí se tedy už zauvažovat i nad budoucími potřebami dítěte a zakoupit vybavení dražší, kvalitnější.
I v „dospěláckém“ nábytku malý školák nebo školačka umístí spousty hraček, v policích na knihy si ještě pár let bude vystavovat plyšáky nebo autíčka. Rozhodně nebude postrádat typicky dětské zařízení, naopak vzroste jeho sebevědomí, možná i pocit odpovědnosti, chuť udržovat si svůj nový pokoj v pořádku a čistotě.

Samostatně, ale blízko rodičů
Pokoj dívky, který představujeme na fotografiích, je velmi zdařilou ukázkou, jak si s vybavením pro školačku poradili rozumní a přemýšliví rodiče.
Zajímavým řešením je propojení dětského pokoje s ložnicí rodičů. Oba prostory se dají propojit otáčivou příčkou, vybavenou policemi na knihy jak na stranu ložnice, tak i do pokoje dcery. V případech, kdy dívka vyžaduje blízkost svých rodičů, zůstává její pokoj do ložnice otevřený. Ale jakmile obě strany potřebují soukromí, otočením příčky se z pokojů stávají zcela samostatné místnosti.
Pracoviště pro učení, kreslení, ale i hry na počítači dostalo podobu velkého stolu s pracovní deskou zalomenou do písmene „L“. Deska má zaoblené rohy i vnitřní navázání obou ramen stolu, takže dítěti nehrozí poranění, a navíc tento tvar umožňuje optimální využití všech částí pracoviště.
Přímo v rohu stolu může být umístěn monitor s klávesnicí (na monitor zůstává v rohu dostatek místa, nepřekáží tolik jako u jiných tvarů stolní desky). Kvalitní nastavitelná pracovní židle zaručuje zdravé sezení a dívka ji bude využívat určitě až do dospělého věku. Na tužky, pastelky, barvy a fixy jsou ideální zásuvky v kontejneru, další pomůcky pro učení i zábavu se vejdou do policových skříněk nad stolem.
Kousek od stolu stojí otevřená knihovna (zatím zaplněná spíš ještě hračkami). Okno po pravé straně stolu vyhovuje levákům (praváci potřebují opačné nebo čelní osvětlení), obrazovka monitoru je natočena tak, aby se v ní světlo okna neodráželo a aby neoslňovalo ani dívku, která u počítače sedí.
Nábytek v přírodní podobě dřeva je nadčasový, příjemný pro menší dítě i studentský věk, jednoduché funkční tvary nepodléhají žádným „módním“ vlnám. Základní sestava může být vždycky oživena výraznějšími barvami bytových doplňků, takže v průběhu dospívání si dívka může i několikrát změnit styl pokoje – jednou jej „zateplit“ barevnými polštářky, jindy mu dodat strohý charakter třeba černými nebo technicky kovovými doplňky. Vybavení dává prostor pro její práci, ale také fantazii a rozvoj vlastní osobnosti.

Věra Konečná, Foto: Jaroslav Hejzlar

Zdroj: Můj dům 7/01

České pivoňky řeckého původu

undefined

Trocha etymologie nikoho nezabije
O vzniku latinského názvu pivoňky (Paeonia) existuje tato pověst: Paeon, který byl žákem Aeskulapovým, dostal na Olympu od bohyně Héry vzácnou bylinu s léčebnou mocí. Pomocí této rostliny uzdravil Pluta, raněného v trojské válce Herkulem. Aeskulap žárlil na lékařské úspěchy svého žáka a dal ho zavraždit. Vděčný Pluto však proměnil mrtvého Paeona v bylinu, jíž byl vyléčen – a ta už navždy nese Paeonovo jméno. Vysvětlení českého jména pivoňky nezapře jadrnou lidovou poetiku: jejich květy byly nejčastěji růžové až červené – a ten, kdo pil hojně pivo („voněl k pivu“), měl růžové tváře a červený nos! A pak že pivoňky nejsou českou národní květinou… Pověstí o původu tohoto jména je více, shodují se však v jedné věci: v léčivých účincích pivoněk. Řekové znali pivoňku jako dekorativní i léčivou rostlinu již více než 400 let před naším letopočtem. Také v Číně byla pivoňka považována za skvost a květ blízký bohům.

Pivoňky v Evropě
V Evropě se v minulých staletích pěstovala především pivoňka lékařská (Paeonia officinalis L.). Mnohem později, až v 19. století, byla do Evropy z Asie dovezena pivoňka bělokvětá (Paeonia lactiflora Pall.). V Číně, kde se jejímu šlechtění věnovali nejvíce, byla známa již před rokem 540. Proto je někdy označována jako pivoňka čínská. Po dovezení do Evropy šla „z ruky do ruky“: šlechtili ji v Anglii, Belgii, Nizozemí a Francii, později i v Německu a USA. Kromě zmíněných druhů se můžeme v českých zahradách setkat s pivoňkou dřevitou (P. suffruticosa Andr.), která pochází rovněž z Číny, případně s pivoňkou tenkolistou (P. tenuifolia L.) nebo balkánským druhem pivoňka obecná (P. peregrina Miller). Krásná sbírka pivoněk zdobí pozemky botanické zahrady v Průhonicích u Prahy (je přístupná všem zájemcům), byla a snad opět bude specializovaná výstava pivoněk v pražském Národním muzeu.

Slunce, vláha, živiny
Pivoňky vyžadují pěstování po řadu let na stejném místě. Proto vybereme slunnou polohu s kvalitní zahradní půdou bohatou na živiny. V době plného růstu vyžadují dostatek vláhy, ale trvalé přemokření jim škodí. Množíme je koncem léta dělením trsů. Nejvhodnější doba pro výsadbu a přesazování pivoněk je od konce srpna do začátku října. V prvním roce po vysazení poupata zpravidla odstraníme, aby se rostlina nevysilovala. V dalších letech, chceme-li mít zvlášť pěkné květy, odstraňujeme postranní poupata. Nejkrásnější jsou pivoňky šest až osm let staré. Na stanovišti je ponecháváme deset až patnáct let. Kvetou-li málo, je to známka, že rostlinám něco schází. Může to znamenat nedostatek živin, nevhodné stanoviště – anebo také příliš hlubokou nebo mělkou výsadbu. Správně by květní puky měly být umístěny přibližně tři centimetry pod povrchem půdy.

Krása, která léčí
Pokud chceme pivoňky pěstovat pro řez květů, vysazujeme je do řad vzdálených necelý metr, v řadě pak asi půl metru od sebe. V takových vzdálenostech udržují vzpřímený vzrůst. Do vázy řežeme zcela uzavřená poupata, která právě začínají ukazovat barvu. Na dotek by měla být měkká. K léčebným, ale i okrasným účelům se pěstuje pivoňka lékařská. Sbírají se korunní plátky z plně rozkvetlých květů. Léčivé jsou rovněž kořeny. Léčivé účinky pivoněk využívali Evropané hlavně v antice a ve středověku. U nás se v současné době nevyužívají. V lidovém léčitelství sloužila pivoňka při křečích hladkého svalstva trávicího traktu a ke zmírňování bolestí. V poslední době byly zjištěny rovněž protinádorové účinky pivoněk.

Jan Stanzel (redakčně doplněno textem Ivana Dvořáka), Foto: autor a Zdeněk Prchlík

Zdroj: Můj dům 7/01

Zelený fráček (nejen pro vodníka)

Popínavky ve službách domu
Kompaktní porost břečťanu má v zimě stejné izolační vlastnosti jako zdivo na šířku cihly. V jižní Evropě naopak zelené kabáty brání přehřívání. Kromě prostého efektu zastínění je část energie vyzářena odrazem a část je proměněna transpirací – dýcháním s vypařováním vody. Tepelná energie je pohlcena až ze 70 %. Teplotní setrvačnost, kterou takto chráněné zdivo má, zajišťuje tepelnou pohodu, zvláště u stavebně nedokonale izolovaných domů. Ochrana zamezí prudkým výkyvům teplot způsobujících pnutí zdiva a spárovacích hmot.

Takto stabilizovaná stavba nepodléhá tolik stárnutí.
Příroda není žádný hlupáček. Naučila své rostliny mírného klimatického pásu vystavovat listy do optimálního úhlu vůči dopadajícímu světlu. Pro popínavé rostliny to znamená, že listy rovnoměrně nastavují své čepele jako šindelová střecha. A jako střecha chránící před poryvy deště také fungují. Popínavá zeleň chrání, ale zároveň nechává zdivo dýchat. Zeptejte se kteréhokoli zkušeného stavitele, jakou cenu právě tato vlastnost pro dům má. Také předpoklad, že bujně porostlý dům bývá vlhký, je z kategorie pověr. Déšť, který k fasádě nepronikne, nemá možnost zdivo zvhlčovat, a mohutný kořenový systém současně odebírá vodu ze základové spáry a vysušuje celé základy. Kořeny však nejsou natolik agresivní, aby mohly potrhat byť jen průměrně dobře provedené zdivo. „Rozežírá omítku, trhá fasádu,“ zní nejčastější další námitky. Popínavým rostlinám vybaveným příchytnými kořínky a terčíky není dáno něco rozežrat. Princip uchycení spočívá v měkkých destičkovitých buňkách v přirůstajícím pletivu. Ty se přichytí podkladu a záhy zkorkovatí. Nefunguje zde žádný chemismus jako u pravých kořenů a zmíněné úchyty se také od nich morfologicky liší. Jen vlastní vahou mohou rostliny omítku odtrhnout. Jenomže v takovém případě je omítka nepochybně zvětralá a brzy by opadala dobrovolně. Neboli – rostliny poničí to, co by samo dožívalo. Rozšíří pukliny, odtrhnou odfouklou fasádu. Jen trochu slušně zachovalému povrchu však ublížit nemohou, naopak prodlouží podstatně dobu mezi opravami.
To všechno dělají rostliny pro dům. A co dělají pro nás?

Popínavky v našich službách
Kromě tepelné pohody uvnitř domu ovlivňují popínavé rostliny i mikroklima svého okolí. Výparem z povrchu listů snižují teplotu v okolí a zvyšují jeho relativní vlhkost. Hmota, kterou rostliny rychle vytvoří, je srovnatelná se součtem listové plochy starého stromu včetně jejího blahodárného vlivu na spotřebu kysličníku uhličitého a zároveň produkci kyslíku. Tento zázrak zvaný fotosyntéza je základem existence veškerého života na Zemi. Díky nenáročným popínavým rostlinám je možné progresivně rozšiřovat plochy zeleně i v městech, v ulicích, kam kvůli chaoticky ukládaným inženýrským sítím stromy nemůžeme vlastně vysadit. Malá vynechávka v dlažbě opatřená kompostovou zeminou umožní vývoj mnoha metrům čtverečním fotosynteticky aktivní zelené plochy bez nutnosti žádat pokorně o povolení deset zarytých institucí správců sítí. Malé zahrady i veřejné prostory získají naopak popnutím zdí biologickou a estetickou hodnotu, kterou by jinak omezený prostor neumožnil dosáhnout. Víte, jak se chová zvuk v uličním koridoru? Jako pingpongový míček. Odráží se od hladkých stěn a tím násobí svou intenzitu až do stupně nepříjemného hluku. Povrchy fasád členěné vegetací právě tento efekt zásadně potlačují. Zkušenost říká, že zeleň sama o sobě má bídné zvukověizolační vlastnosti, avšak právě účinek roztříštěného odrazu zvukových vln má velmi pozitivní význam pro celkové velké snížení hlučnosti prostředí.

A co můžeme udělat my pro rostliny?
Správně si vybrat. Pro velké plochy jsou ideální samopnoucí rostliny, které vytvářejí velké koberce a nepotřebují oporu (přísavníky, břečťany). Pro menší stěny jsou naopak vhodné druhy ovíjivé a šlahounovité, kterým jejich životní prostor determinuje podpůrná konstrukce (růže, zimolezy, révy, plaménky).
Svislé konstrukce jsou výhodné pro ovíjivé druhy. Ale například silná rostlina vistárie může po čase zcela zdeformovat rouru okapu. Mezi rostlinami u nás použitelnými je však ojedinělým případem. Použití popínavých rostlin jim určuje místo u paty domu. To často bývá pod střešním převisem ve srážkovém stínu. Někdy se musí rostliny vysadit do vynechávky v dlažbě okapového či obvodového chodníčku a opět je to stav vodního deficitu. Na to musíme myslet a loubinec, přísavník, révy i břečťan po tři roky zalévat. Později to již není nutné, protože bohaté kořeny si již vláhu najdou. Subtilnější druhy, většinou na trelážích, potřebují však zalévat podle potřeby dlouhodobě. Když přece jen potřebujete omítku domu opravit, nestrhávejte nikdy rostliny živé, v plné síle, ale nejprve je podřízněte nad kořenovým krčkem s několika spícími očky a hmotu na zdi nechejte zcela uschnout. Suchá rostlina se dá lépe odstranit bez rizika hlubokého poškození omítky. Pokud se podaří po dobu rekonstrukce uchránit kořenový systém matečné rostliny s nepoškozeným kořenovým krčkem, je pravděpodobné, že v krátké době se porost rychle obnoví v celé kráse.

Text a foto Eva Vodrážková
Zdroj: Modrní byt 7/01

Plastu vstup nejen povole

V životě to však často vypadá jinak. Zatímco při rozhodování o sedací soupravě do obývacího pokoje dá hlavy dohromady celá rodina, zběhá se řada obchodů a prolistují se stohy časopisů, na zahradě se často dlouhá léta sedává na tom, co dům či kůlna dá. Přitom chvíle strávené v místech, kterým od jara do podzimu mnozí z nás věnují značnou část svého volného času, patří k těm nejkrásnějším. Celkovou pohodu pak umocňuje právě pohodlný zahradní nábytek, jenž se nemalou měrou podepisuje i na celkovém vzhledu zahrady.

Rodinnému domu, zahradě plast neubližuje
Kdo se rozhodl, že si pořídí zahradní nábytek, čeká ho, ostatně jako v případě mnohého jiného sortimentu, nesnadné rozhodování. Jaký nábytek si vybrat? Dřevěný, kovový, plastový…? Nabídka trhu je v tomto směru skutečně bohatá.
Vzhledem k tomu, že předchozí léta patřila v našem časopise především dřevu, podívejme se tentokrát na poněkud diskutabilní plast. Tento materiál se po letech přehlížení navrací, samozřejmě v kultivovanější podobě, nejen do našich kuchyní, koupelen i obytných místností, ale proniká i do našich zahrad. Vůbec mu nevadí, že mnozí lidé tvrdí, že plast na opravdový trávník, pod živé stromy, mezi kvetoucí květiny nepatří, že narušuje přírodní krásu a harmonii.
Plastový nábytek si lze jen velmi obtížně představit např. u roubené chaty na kraji lesa, jejíž majitelé se snaží okolí rekreačního objektu uchovat původní ráz. V tomto prostředí plast skutečně nemá místo, představoval by rušivý element. V jiné pozici se však ocitá na terase nebo přímo v okrasné zahradě rodinného domu, kterou si člověk přizpůsobil svým představám, v zahradě, kde louku nahradil anglický trávník, původní zeleň okrasné keře, stromy a nejrůznější druhy květin.
Také standardní rodinný dům snese jiné „doplňky“ než zmíněná dřevěná chata. Plastový nábytek v jeho blízkosti vůbec nepůsobí jako cizorodý prvek. Proč tedy mít zábrany při jeho použití a proč naopak nevyužít jeho předností?

Nebojme se barev
A které vlastnosti plastového nábytku především oceníme? Je jich hned několik. Kromě přijatelné ceny je to nízká hmotnost, která nám umožňuje jeho snadné přemísťování, útěk před sluníčkem nebo stěhování za ním. Plast nás nenutí ke spěchu ani při nenadálém dešti – voda mu totiž neubližuje. Pod střechu jej uklidíme pouze na zimu, na období, kdy nám počasí stejně neumožňuje vysedávání venku.
Vzhledem k tomu, že jde o snadno formovatelnou hmotu, některá křesla a sedačky skutečně nabízejí velice pohodlné posezení, a tak jsou s nimi spokojeni i ergonomové. Za přednost lze označit i pestrou paletu barev, ve kterých se jednotlivé kusy zahradního nábytku vyrábějí. Tato přednost však u nás stále zůstává nedoceněna. Největší zájem je v obchodech o nábytek hnědé barvy, který vzhledu zahrady sice neublíží, ale také ji na rozdíl od pastelových barev nikterak zvlášť neprojasní. Ale proč si do zahrady nepořídit třeba jasně červenou, bordó, modrou či tmavě zelenou sedací soupravu? Při pozornějším pohledu byste v zahradě, na domě s největší pravděpodobností objevili prvek téže barvy. Sedačka může ladit se střešní krytinou, barvou okenních rámů, ale i s barvou květů na vaší zahradě.
Ale ani když k synchronizaci barev náhodou nedojde, není třeba se vzdávat živějších barev. Mají totiž moc značně oživit např. zastíněnou, na pohled poněkud smutnou zahradu apod.

Kam se ubírá vývoj
Sortiment zahradního plastového nábytku se rok od roku rozšiřuje. Kromě židlí a stolů dnes zahrnuje nejrůznější lehátka, servírovací stolky, houpačky, stany pro garden party…
Nabídka zahradního plastového nábytku se však soustavně nejen rozšiřuje, ale i vyvíjí vstříc zákazníkovým potřebám. Kromě stohovacích židlí vám dnes nabízí židle, křesla či lehátka, které se velice snadno rozkládají a skládají a značně tím slevují ze svých nároků na úložný prostor. Většina skládacích lehátek a mnohé židle jsou zároveň polohovací. Mobilitu, především u lehátek, usnadňují kolečka.
V souvislosti se stále stoupajícími požadavky na pohodlí, můžeme na většinu lehátek, židlí, křesel a lavic zakoupit polstry, vyrobené převážně z molitanu potaženého bavlněnou tkaninou rozmanitých dekorů. Ty nám opět umožní synchronizovat a zároveň oživit prostor okolo nás. Výrobci nezapomněli ani na to, že polstry je třeba občas vyprat.
Při výběru plastového nábytku bychom si měli vždy vyzkoušet, jak se nám v něm sedí či leží. Jinak plast je moderní výrobní materiál, který si své místo v podobě vkusného zahradního nábytku zaslouží. Z toho důvodu by neměl skrývat svoji identitu, tvářit se třeba jako dřevo, někdy navíc vyřezávané, a krčit se jako ošklivé kačátko někde u zdi.

Alena Vondráková, Foto Antonín Vodák, archiv redakce

Zdroj: Můj dům 7/01

Život s uměním

Je málo lidí, kteří si do volného prostoru bytu postaví moderní sochu, kteří knihám věnují několik stěn a obrazům svěří jednu z hlavních estetických rolí. Naši hostitelé jsou ovšem právě takoví.

Rodinný život

Přízemí domu je určeno především rodinnému životu, tak bohatému, jak může mít rodina se třemi syny ve školním věku od sedmi do jedenácti let. Téměř celé přízemí tvoří průchozí, maximálně otevřený prostor s kuchyní, jídelnou a obytnou halou-knihovnou. Podlahy jsou zde keramické a dlažba prochází ze zahrady až do kuchyně. Rodiče malých kluků z toho měli zpočátku trochu strach, ale po čase si uvědomili především dobré vlastnosti tohoto materiálu. Oceňují snadnou údržbu, sjednocující efekt a ve srovnání s patrem, kde jsou položeny celoplošné koberce, také fakt, že ani po delší době nevadí přemístění nábytku a bytových doplňků (což na kobercích vždy zanechá nějakou stopu). Byt totiž chápou jako živý organismus vyvíjející a měnící se spolu s nimi.

V domě je podlahové topení a dlaždice jsou v tomto případě ideální krytinou — v zimě příjemně hřejí, v létě působí chladivě.

Jejich představě rodinné pospolitosti vyhovuje také ostrůvkové řešení kuchyně, kdy je i při vaření vidět do otevřeného prostoru a především k jídelnímu stolu, centrálnímu bodu, v němž se nejčastěji scházejí všichni. Stůl podle návrhu ing. arch. Mikoláše Vavřína, který spolunavrhoval řešení interiéru, má masivní lipovou desku, nohy a luby z ořechu. „Máme ho již pár roků, ale lípa pořád krásně voní,“ říká otec rodiny, „a proti ostatnímu nábytku, který jsme si pořídili většinou v prodejně Ikea, je to neuvěřitelný rozdíl.“ Dům nebyl pro tuto rodinu nijak levný a tak jeho vybavování nábytkem probíhá již několik let a postupně. Nábytek z Ikey zvolili pro jeho nadčasovost, jednoduchost, možnost přestavování a dokupování a rovněž pro cenovou dostupnost.

Několik nábytkových prvků je však atypických a dělaných na míru tomuto interiéru. Vedle jídelního stolu je to především knihovna v obytné hale a „technická skříň“ ve stejné místnosti, v níž se za dřevěnými žaluziovými dvířky skrývá televizor a další audio-video technika.

Knihy, obrazy, sochy

Když dům koupili, působila rozlehlá spodní místnost s osmi dveřmi a schodištěm jako nádražní hala. K jejímu polidštění přispěla knihovna, otevřené regály, které kopírují dveřní otvory a jakoby prorůstají domem, i když na ochozu se mění v policový systém Billy (Ikea). Knihovny dodaly hale na útulnosti, proteplily ji, odizolovaly ji i zvukově.

Ovšem to první, do čeho se nový interiér „oblékl“, byly obrazy. „Když jsme rozvěsili několik obrazů do nového domu, hned začal vypadat zabydleně. Gauč si můžeme koupit kdykoli, řekli jsme si, ale obraz? Třeba bychom se k tomu už nikdy nedostali. A tak jsme začali několika obrazy a sochami,“ líčí náš hostitel zcela atypický přístup k zařizování domu. Soustředil se na dva své oblíbené autory — Vladimíra Komárka (obrazy) a Vladimíra Preclíka (sochy a drobné plastiky). „Tyto autory jsem měl moc rád už dlouho, ale teprve po osmdesátém devátém jsem se seznámil s Vladimírem Komárkem. Tehdy jsem zjistil, že ti, které jsem si postavil na piedestal téměř posvátné úcty, jsou přátelští a milí lidé. V roce 1993 jsem se seznámil po jedné výstavě i s profesorem Preclíkem. Zbavil jsem se trémy a požádal ho o pomoc při zabydlování domu. Byl pro a od té doby se naše spolupráce prohlubuje. Stalo se totiž, že jsme koupili jeho sochu, umístili ji v interiéru, on pak přišel na návštěvu a byl hodně posmutnělý. Ukázalo se, že je smutný právě z toho umístění. Tak jsem ho požádal, aby svá díla dal tam, kde se mu to zdá nejlepší. Dnes musím říct, že správné místo a podstavec dělají jednu třetinu z celkového dojmu,“ líčí muž své zkušenosti.

„Nikdy jsem nemyslel, že — kromě spousty problémů — může zařizování bytu člověku něco dát. Mě a mou rodinu ovšem skutečně obohatilo, seznámil jsem se se vzácnými osobnostmi, nejen s architektem, sochařem a malířem, ale třeba také s Jakubem Pávkem, truhlářem. Jeho práce s dřevem nadchla moje kluky tak, že ten nejmladší momentálně touží jít k panu Pávkovi do učení.“

TEXT: EVA POLÁČKOVÁ

FOTO: PETR ZHOŘ

Bílý obraz domova

Změnou podlahové krytiny se od schodiště mění společenská část domu v intimní

Bílá dominuje celému interiéru, v přízemí ji doplňuje několik odstínů hnědé, mezi nimiž na sebe nejvíce upoutává pozornost barva mědi, v patře bílou najdeme v kombinaci s modrou a s nábytkem převážně v barvě přírodního dřeva. (Pro obrazovou dokumentaci byly vybrány pouze charakteristické záběry.)

Hledání příměstské pohody

Majitelka se svěřila, že obraz nového domova se v její hlavě rodil několik let. „Chtěla jsem se nastěhovat do prostředí, které bude odpovídat mým představám.“ Za sjednocující prvek zvolila několik barev, z nichž bílé přiřkla dvojjedinou úlohu — vzbuzovat pocit čistoty a jemné romantiky. Díky volbě velmi praktické podlahové krytiny, keramické dlažby v barvě usychajícího listí, získal interiér zvláštní atmosféru, v níž bílá nepůsobí sterilně.

Dlažba také vyhraňuje tento byt jako vesnický, v němž není zbytečných bariér mezi zahradou, terasou a interiérem, ale naopak, příroda se v keramické podobě dere dovnitř a rozkládá se po celém přízemí.

Rozlehlá hlavní místnost má tvar písmene L, kde jednu část tvoří obývací kout s protilehlou jídelnou a druhou prostorná světlá kuchyň. Obě zóny jsou barevně odlišeny, doplňující barvou odpočinkové je tmavě hnědá, která se objevuje hlavně na celočalouněné kožené sedací soupravě, konferenčním stolku a jednoduché skříňce na televizi a další audiotechniku. Ladění dohněda v tuto chvíli končí a hnědá se objevuje už jenom v kuchyni v měděných tónech. Střed místnosti naznačuje krb a hned za ním začíná jídelní část. Ta je bílá stejně jako kuchyň. U jídelního stolu může pohodlně zasednout osm osob. Piano, umístěné ve společenské části bytu, pak v této rodině umocňuje pocit pospolitosti. Kuchyň řešená do tvaru písmene U je od jídelního prostoru oddělena barovým pultem. Zaujmou v ní měděné doplňky, s nimiž se dobře snáší i zlatavé kování na kuchyňském nábytku. Měděné nejsou jen nádoby, ale i hodiny, vázy na květiny, stejně tak miska na ovoce, čajník či cukřenka. Jak se svěřila naše hostitelka, kupuje si tyto kousky už řadu let, ale teprve v novém domě našly náležité uplatnění. Bílé obklady mezi spodní a svrchní částí kuchyňské sestavy jsou kladeny diagonálně a byla zvolena větší velikost, než bývá v kuchyních obvyklé. Vedle hlavní místnosti je v přízemí ještě pracovna, koupelna se saunou a hala se schodištěm do patra.

Počínaje schodištěm, mění se charakter interiéru ze společenského na intimní, což je avizováno především změnou podlahové krytiny. Dlažbu nahrazuje modrý koberec, který napovídá, že po něm se dostaneme do soukromé zóny bytu. Koberec není jen v koupelně, kde jsou dlaždice s jemným vzorem laděné domodra. Pocit příjemné relaxace byl navozen i výběrem lehkého rattanového nábytku umístěného tak, aby byl co nejčastěji zalit lázní denního světla. Velkou šatní skříň opodál zjemňuje bílá barva, prostor zvětšují velkoplošná zrcadla na jejích dveřích. Zatímco hala v přízemí je jakousi křižovatkou cest, o patro výše lze najít klidné místo pro rozjímání nebo četbu. Nábytek v pokojích je povětšinou z prodejny Ikea a byl ponechán v barvě přírodního dřeva, lazurovaný světlým nátěrem. Výsledek přísnějšího barevného a materiálového výběru dokládá, že bílá dokáže být ve spojení s výraznými pastelovými barvami a s jemnými přírodními tóny prvkem, který dodá bytu punc zklidnění a pohody. Ukazuje se, že v cestě za hledáním odpovídajícího výrazu interiéru příměstského stavení je volba přírodních materiálů a barev ve spojení s bílou sympatickým řešením.

TEXT: JIŘÍ ROTH, FOTO: MARIE BONAVENTUROVÁ
Zdroj: Moderní byt 7/01

Modrý horizont

Zdánlivý chlad

Modrá stejně jako zelená podporuje koncentraci, ale působí subjektivně chladněji. Z toho důvodu bývá ideální volbou pro ložnice, kde je vítaná nižší teplota. V jídelnách účinkuje zajímavým způsobem: snižuje chuť k jídlu. Většina potravin totiž nemá modrou barvu a lidé si vývojově podvědomě zafixovali, že modrý pokrm nebude nejspíš žádná delikatesa. V přírodě mají takovou barvu dokonce zejména plody jedovatých rostlin.

Pokud však modrou užijeme jen na ojedinělých solitérech, její možná trochu kuriózní vlastnosti se utlumí a vystoupí nesporná kvalita — elegance. Faktem je, že s modrými doplňky přežije interiér bouřlivé změny obliby barev s menšími šrámy než třeba s červenou, žlutou nebo oranžovou.

Symbolika

Je symbolem věrnosti. V malířství patřila vždy vedle červené k barvám nejvyššího významu. Vyjadřuje nebe, nekonečnost, nedosažitelnost, hlubokou víru a smíření

Užití v interiéru

Světlejší tóny rozšiřují prostor a navozují dojem čistoty. Subjektivně snižuje teplotu místnosti a objektivně lidský tep. Tmavší modré solitéry jsou spíše opticky potlačeny. Na stěnách se nejlépe hodí do ložnic a koupelen, u nábytku kamkoliv, kde nechceme ztratit šanci pro umístění drobných zařizovacích předmětů ve světlých a teplých barvách

Text: Petr Tschakert, Foto:archiv
Zdroj: Modrní byt 7/01

Zelené ticho

Soustředění

Různé druhy zelené poskytují široké spektrum barevných efektů. Žlutozelená je barva přívětivá a mladistvá. Přidáním bílé vznikne již mnohem vážnější trávová, a přidáme-li ještě modrou s černou, dosáhneme smrkového, výrazně slavnostního odstínu. Zelená se doporučuje do interiéru s potřebou navodit subjektivní dojem klidu nebo podpořit soustředění. K jejím oblíbeným místnostem patří zejména ložnice, ale mohou to být i jídelny, pracovny nebo vstupní prostory.

Světlo a detaily

Zelená člověka uklidňuje. Lidské oko navíc rozeznává největší počet jejích odstínů, a dokonce pod zeleným světlem vidí detaily, které jiná barva spolehlivě zatají. Ve společnosti zelené se zkrátka cítíme poměrně jistí. Nezanedbatelná a v interiéru využitelná je i její schopnost subjektivně snížit hladinu hluku.

Symbolika

Je barvou naděje, klidu a rašícího jara. Navozuje pocit bezpečí a ticha. Má schopnost snižovat psychické napětí. Názor na symboliku zelené podléhal v průběhu historie mnohým změnám. Například v době renesance se stala typickou barvou ženských svatebních šatů

Užití v interiéru

Ideální barva pro ložnice nebo pracovny a obecně pro všechny místnosti, v nichž si chceme odpočinout nebo se soustředit. Doporučuje se do hlučného prostředí. Ve světlých odstínech na stěnách rozšiřuje prostor, v tmavých ho naopak zužuje

Text: Petr Tschakert, Foto:archiv

Zdroj: Moderní byt 7/01