Blog

Pnoucí rostliny

Pro Šípkovou Růženku i babičku z jedové chýše má příroda stejný způsob utajení: ukrývá je za neproniknutelným závojem pnoucích rostlin. Růže nebo rdesno hadí kořen, všechny rostou rychle, spolehlivě a většinou bez větších nároků na péči. Kdo by se také staral o růže, když celé království spí?

Pnoucí rostliny dovedou vyrobit pohádkovou scenerii i v dnešním velmi realistickém prostředí. Podívali jste se někdy dobře kolem sebe? Jak by vypadaly drátěnkou obehnané ploty různých parkovišť a překladišť, kdyby je v létě nezakrývaly houževnatý chmel a psí víno? Napadlo vás někdy, jak nenáročné musí být rdesno, bohatě porůstající protihlukové zátarasy kolem dálnic? A co domky romanticky ukryté v břečťanu, přísavníku trojhrotém nebo psím vínu v duhových podzimních barvách… Pnoucí rostliny s námi planě žijí jen tak, samy od sebe. A my, nespravedliví ve své nevšímavosti, nevíme, co s temným vlhkým koutem za garáží. Vůbec nás nenapadne, že právě to je ideální místo pro pnoucí hortenzii, která by tady mohla vyčarovat nejkouzelnější zákoutí zahrady.

Letničky prozatím

Pokud ještě nemáte s popínavými rostlinami žádné zkušenosti, zkuste si k nim vybudovat vztah nejprve prostřednictvím letniček. Jejich květy vás určitě okouzlí a svou krycí schopností vám předvedou, jak se mohou i nezajímavá místa na vaší zahradě proměnit. Hrachor vonný, fazole, povíjnice, řeřicha nebo svlačec promění obyčejný plot v kvetoucí pestrobarevnou stěnu. Nebojte se záplavy barev, vždyť popínavky přinášejí do zahrady živelnou radost ze života. Až s prvními podzimními mrazíky uvadnou, budou vám chybět a za rok se k nim určitě vrátíte. Možná vás napadne, že místo, které tak oživily, by mělo být porostlé už napořád. Vysaďte růže nebo zimolez, ale na pár letničkových semínek nezapomeňte. Rostliny se navzájem propletou a svůj půvab jen znásobí.

Dřeviny nastálo

Při výběru trvalých pnoucích rostlin a jejich místa musíme uvažovat mnohem zodpovědněji. Není důležité jen vědět co zasadit a kam, ale také jak bude rostlina vypadat za rok a jak za deset let. Bude mít stále dost místa pro kořeny, popne se sama nebo s podpěrou, musíme jí připravit oporu a jak by měla být silná? A pokud se rozhodujeme pro neopadavou rostlinu, jsme si jisti, že v zimě nebude zbytečně stínit?

Znáte-li odpovědi na všechny otázky, odpovězte si i na tu poslední: Nebudou vaše popínavé rostliny zasahovat do soukromí sousedů? Zkušení zahradníci vám potvrdí, že jednou vysazené rdesno nebo psí víno už od plotu dostanete jen stěží, a věřte, že těmto rostlinám je úplně jedno, jestli pokrývají víc vaši stranu nebo stíní nad sousedovými záhonky. Pokud hledáte nenásilné vizuální oddělení od dalšího pozemku, zvolte buď popínavé letničky, nebo ze své strany vysaďte živý plot, který už dopředu počítá s tím, že mu občas přistřihnete křídla.

Pohádková zahrada

Pojďte s námi na procházku malou imaginární zahradou u malého, kdysi docela obyčejného domku. Nad brankou nás vítá záplava žlutých květů pnoucí růže, propletené s růžovými, bílými a fialovými trychtýřky povíjnice. Domek je na severní straně ukrytý v břečťanu, východní stěnu pokrývá přísavník a po jižní se pne podražec s velkými srdcovitými listy. Jeho opory částečně využívá i vistárie, která po okapu vyšplhala až ke střeše a teď se chystá na komín. Zahradní altán je dokonale schovaný pod rdesnem, ale od země se nahoru šplhají veselé květy lichořeřišnice kapucínské. Plot k sousedům hraje všemi barvami — kolem velkých sloupků se točí klematisy, mezi plaňkami řádí hrachorové pantoflíčky. O tyče sušáku na prádlo se opírá z jedné strany červený, z druhé zlatý zimolez a malým růžovým loubím projdeme až do nejtmavšího kouta zahrady — tady je místo pro přemítání, ukryté ze všech stran. Růžím se daří na sluníčku, hortenzie a břečťan si našly místo ve stínu.

Líbilo se vám v naší zahradě? A to si představte, že jsme se vůbec nedívali po ostatních rostlinách. Tak někdy příště.

TEXT: PAVLÍNA BLAHOTOVÁ

FOTO: JANA PYŠKOVÁ, ZDENĚK PRCHLÍK, JOSEF MOUCHA, ROBERT VIRT A ARCHIV

Zdroj: Moderní byt 5/01

Kontakty:

PARKCENTRUM ČTYŘLÍSTEK,

Bystrcká 40, Brno,

tel.: 05/46 22 40 33;

PRODEJNA OKRASNÝCH ROSTLIN,

Stará Benešovská, Nová Hospoda,

tel.: 0602 28 59 62;

STARKL–ZAHRADNÍK,

Kalabousek 1661, Čáslav,

tel.: 0322/31 49 81;

ZAHRADNICTVÍ ALFRÉD KOHOUT, Soběslavská 1746, Tábor,

tel.: 0361/25 99 67

Lehké doteky štětcem

Jsou pozemky, kterým je potřeba jejich kvalitu teprve dodat. Stránka je nepopsaná, dojmy žádné, a tak s chutí do práce… Co ale s místy, jejichž hodnota daná přírodou, kulturním pozadím či moudrým hospodařením člověka je taková, že se tají dech? Mohlo by se říct, že k takovému místu není co dodat. A podobný je i příběh zahrady z dnešní návštěvy.

Místo s historickou pamětí
Manželé, vášniví milovníci a znalci Šumavy, se rozhodli v jednom z jejích krásných koutů postavit dům, který dnes poslouží k odpočinku, později k trvalému bydlení. Pro to, aby vzniklo výjimečné dílo, byly dobře namíchány karty. Oba partneři mají dar vzácně dobrého vkusu, zostřeného vidění detailů, technické preciznosti, ale také laskavosti. Osud jim přivedl do cesty výborné architekty podobných vlastností a výsledkem dnes je velmi současný komfortní dům, vycházející ale z materiálových a stavebních zvyklostí kraje. Staletími prověřené architektonické detaily šumavských chalup zde nejsou samoúčelnou okrašlovací manýrou, ale plně funkčním konstrukčním základem, charakterem i ozdobou. Tenhle ojedinělý dům je postaven na ojedinělém pozemku. Mělo by se snad raději říct Pozemku, protože to místo si velké písmeno zaslouží: rozkvetlá horská louka se starým ovocným sadem a širokoúhlým výhledem na šumavskou nádheru. Do takových míst s historickou pamětí musí vstupovat po špičkách každý architekt, toho zahradního nevyjímaje.

Respekt k přirozeným hodnotám
Zahrady, které se mají založit v cenných biotopech, na místech starých parků či zestárlých štěpnic, by měly zásadně vycházet z hodnot, které jsou již v místě dané. Jednodušeji řečeno, co uvidíte při první návštěvě, je desetiletími i staletími prověřený výběr stromů, keřů i bylinného krytu. Nevhodně vysazené druhy nepřežily, zůstaly ty, pro které byly dané podmínky správné. Pro odborníka je pohled na takto selektovanou fytocenózu (rostlinné společenstvo) vzrušujícím dobrodružstvím. Lze z ní vyčíst přibližné složení půdy, její pH i zásobení dusíkem, pravděpodobnost výskytu specifických kalamitních škůdců a chorob i průměrné množství srážek v oblasti. Zpupnost se nevyplácí, a proto je v případě cenných parcel potřebná asistence odborníka hned na samém začátku. Musí provést dendrologický průzkum a označit stromy a keře perspektivní a cenné. Kritéria hodnocení však nemusí být totožná s oficiálními metodikami tabulkových dendrologických průzkumů. Pro budoucí zahradu může být cenná i osobitost pokroucené kdouloně nebo majestát stařičké vysokokmenné hrušně s puklým kmenem spoutaným řetězem. Jen odborník ale může posoudit perspektivu takového stromu, způsob jeho konzervace a hodnotu pro budoucí kompozici. Stejně pečlivě se však také musí prohlédnout, jaké kytičky to vlastně na louce máme. Dát palec dolů, nechat parcelu zválet stavbou a potom založit trávníky z hotové travní směsi – to je surové. V polopřirozených společenstvech, jakými staré zahrady a štěpnice jsou, se vyskytují i velmi cenné a krásné květinky. Buďte prozíraví, ať se později nemusíte dívat, jak vám bagr na kaši drtí rašící vstavače, medvědí česneky, arniky, jirnice a další křehké krásky. Neboť vězte, že všechnu tuhle nádheru lze kupodivu stále na českých loukách najít.

Uvážlivý přístup je cesta k úspěchu
Podobně opatrně se nakládalo s pozemkem, kam jsme se tentokrát vydali na návštěvu. Pečlivá prohlídka ovocných stromů určila ty nemocné k odstranění a zdravé se staly součástí budoucí kompozice. Užitná hodnota jejich úrody se v tomto záměru dostala na druhořadé místo – zůstala například krásná stará jabloň, jejíž ruměná jablíčka by ovšem labužníka určitě nenadchla. Ona je to ale také růžovými květy pokrytá jarní kytice a tisíci brunátných renetek obsypaná nádhera na podzim. Na jablíčkách si v zimě pochutnají srnky a nechají na pokoji nově vysazené rostliny. Tento způsob uvažování, spolu s velmi opatrným výběrem rostlin k dosázení, je princip, který by měl určovat rekonstrukce na pozemcích s dědictvím po předcích. Opatrněji než jinde se musí také sledovat, odkud a jaká zemina se dodatečně v podobě navážek či zahradnických substrátů na pozemek přiveze. Nešetrným zásahem se může ovlivnit stabilizovaný chemismus půdy, hrozí zavlečení panovačných plevelů a půdních chorob. Ani deponie skrývky místní zeminy nic nezachrání. Na vysoké hromadě se promísí jednotlivé vrstvy v různém stupni mineralizace, zničí zázračný systém mycelií půdních symbiotických hub a odkryje se povrch pro zaplevelení. Skutečným řešením je velmi střídmý zábor pozemku pro staveniště a ani jediný zpustošený metr navíc.

Ovocné stromy v jiné roli
Perspektiva stromů na starých parcelách má, jak už bylo řečeno, také svá specifická kritéria hodnocení. U starých ovocných stromů nemusí nutně jít o jejich užitnou hodnotu. Ačkoli jsou ovocné stromy charakterizovány jako krátkověké, způsob štěpování na vysoký kmen s dobrým kořenovým systémem, jak to dělali naši dědové, jim přejícně prodlužuje život až na dvoj- i trojnásobek stáří nižších tvarů. Nejlepší vyhlídky na regeneraci mají hrušně. Dají se radikálním řezem zmladit a konzervací se jim prodlouží život. Také staré vysokokmenné jabloně mají po zásahu zahradníka dobré vyhlídky. Tento řez, přihnojení a konzervace je už ale úkol pro odborníka. Třešeň, pokud není postižena klejotokem, je nádherný strom, schopný dlouho dožít. Nedá se ovšem zmlazovat řezem a ani pěstební zásahy mnoho její určený věk neovlivní. Meruňky, broskvoně a mandloně stárnou rychle a nelze s nimi počítat. Poměrně dlouhověké švestky, i když nejsou napadeny šarkou, je také rozumné odstranit, protože myrobalány, na kterých byly dříve štěpovány, se rozrůstají po pozemku jako plevel a ničí vše, co bylo obnoveno. Okrasné stromy je dobře vybírat ve dvou fázích. V první se odstraní všechny, které jsou viditelně poškozeny nebo napadeny. Po tomto prosvětlení se teprve dále rozhodne, které stromy a keře se ponechají z kompozičních důvodů. Také dendrologická hodnota dřeviny je důležitým kritériem. Pokud je identifikován nějaký cenný jedinec, dále se koncepce přizpůsobuje jeho umístění, aby se mohl uplatnit. Jinou cestou jde zahradník, když zakládá zahradu na zemědělské půdě, jinak se musí chovat v přírodním společenstvu a odlišné úkoly má na parcele, kde již předci odvedli kus díla. S čistým svědomím se nedají tyto podmínky zaměnit ani opomíjet.

Eva Vodrážková, Foto autorka

Zdroj: Můj dům 5/01

Věrný kousek hor doma na zahradě

Máte rádi divokou krásu hor a skalních útesů, výchozů, suků, kamenů, sutí, horských květin, ale čas a vzdálenost vám brání v častém naplnění této záliby? Dobře postavená a osázená skalka spolehlivě poskytne iluzi kousku hor a jejich květeny.
Poznal jsem řadu skalničkářů, takových, kteří měli pár kamenů a dvě tři kamenná korýtka, i těch, pro něž se stala velká strmá skála hlavním životním tématem. Vesměs to byli lidé klidní, rozvážní, vstřícní, jež hned tak něco nerozhází. Věřím, že kdyby se udělal průzkum, přišlo by se na to, že mezi nimi se jen vzácně vyskytují vážné civilizační choroby, infarkty, mozkové příhody a jiné.

Velká díla umělců
K těm drobným pokladům přírody, z nichž mnohé se uchytí a prospívají jen v úzkých skalních spárách, v místech, kde je kapka vody vzácností, v kamenné suti či jen v průrvách, kde vzlíná kapilární voda, se musí přistupovat s myslí vyrovnanou, klidnou, pozornou, protože stačí malá nerozvážnost, malá chybička a podmínky, vztahy, závislosti, celá ta křehká harmonie se poruší a pokazí. Když pozorujete třeba Jaromíra Grulicha ze Sedloňova v Orlických horách, jak leze po své vysněné skále, kterou mu jako zázrakem obnažil prudký poryv větru od stromů a keřů, jak trpělivě a soustředěně vysazuje a pečuje o rostlinky v místech, kde se sám sotva udrží, nebo tak činí ze zavěšené horolezecké sedačky, říkáte si, co žene toho muže, aby tu na ohromném prostoru pomáhal přírodě oživit a probarvit tmavou skálu, její velké předpolí a vytvořit neobyčejný útvar? Pochopíte to z jeho pohledu i slov, ze zvláštního zanícení – stejného, s jakým umělec přistupuje ke svému dílu. Vzniká tu vlastně obraz, skulptura, výtvory, které stejně jako v galerii přimějí mnoho lidí, aby vážili i dalekou cestu, zastavili se v tichém obdivu, potěšili se a hluboce se zamysleli.
Stejné otázky si člověk může klást u Karla Zvolánka v Dobřichovicích, kde se nad zahradní skalkou vysoko tyčí strmá skála s bohatou květenou, mezi níž nyní nechybí ani mnohé u nás vzácné rostliny Skalnatých hor. Jaká síla a touha to hnala manžele Švecovy z Českého Krumlova, že se vydali do opuštěného lomu plného haraburdí a odpadků, které místu zvanému Vyšehrad zrovna dobrou vizitku nedělalo, a vytvořili tu kouzelný kout, místo, které se silnými dojmy navštíví ročně stovky lidí?
Kde se vzal ten impulz, jenž přiměl manžele Tlatlovy, aby v Prusicích přetvořili smetiště v jeden z nejkrásnějších přírodních výtvorů u nás, před nímž v okouzlení stojí každý rok tolik lidí z domova i z daleké ciziny? Obdivu se netěší jen přírodní, oživené skály, ale také s invencí a s velkými znalostmi na zahradách vybudované skalky, imitující nejrůznější přírodní útvary, jakými se mohou pochlubit třeba Oto Vlasák v Bořanovicích u Prahy, známá zahradnická rodina Horákových v Bystřici pod Hostýnem, Evžen Gola v Nové Vsi u Frýdlantu nad Ostravicí a mnozí další. Jenom těch, kteří umožňují návštěvy, jsem napočítal přes osmdesát! To je fenomén, s jakým se v jiné zemi těžko setkáte. Naši skalničkáři patří ke světové špičce a není divu, že třeba ing. Jan Halda buduje skalky v Evropě a dokonce i ve Spojených státech.

Skalní výchoz na zahradě
Stavbu rozmanitých druhů skalek dokonale popsali ing. Vojtěch Holubec a Oto Vlasák ve své knize Skalky a jejich stavba a každý, kdo uvažuje o rozšíření svého zahrádkářského záběru o tuto zvlášť pěknou zálibu, měl by si jejich doporučení podrobně přečíst. Dozví se, jak se skalka správně začleňuje do prostoru, jak se postupuje při základní úpravě terénu, jaké kameny pro různé typy skalek vybíráme, jak je dopravujeme. Jak se staví skalka z oblých nebo nepravidelných kamenů, z hornin s balvanitou odlučností, z valounů, z vrstevnatých hornin, kvádrů, deskových kamenů, jak se zavádí voda, jak se vedou cestičky apod. V tomto článku zaměříme svou pozornost více na typ skalek, které propracoval a zavedl ing. Jan Halda ze Sedloňova a u nás je staví zejména Karel Veselý z Kutné Hory. Jejich velkou předností je, že skalku můžeme budovat i na malé zahradě s přesvědčivým a věrným účinem. Je to útvar, s jakým se v přírodě setkáváme velice často – skalní výchoz. Název napovídá, že vystupuje z rovné nebo svažité plochy a v přírodě může být několik desítek metrů dlouhý nebo je dva tři metry vysoký. Na zahradě samozřejmě volíme minimální variantu. Zpravidla má jednu stěnu strmou a od ní se výchoz mírněji svažuje. Právě na této straně, je-li skloněna k jihu, k jihovýchodu či jihozápadu, vznikají erozí, pukáním skály vlivem vody a mrazu či přirozeným rozpadem horniny na vzduchu velice příhodná místa pro nejrůznější skalničky. Musím říci, že když jsem u Františka Lesáka z Čáslavi viděl poprvé tento typ skalky, velice jsem se podivil tomu, že její zadní stěna, od níž se skalka svažuje jižním směrem do zahrady a nabízí jedinečné pohledy od odpočinkových zákoutí u domu, má zadní opěrnou stěnu z betonu a tvárnic. To však není nic, co by vlastnímu účelu vadilo, protože stěna nezůstane díky popínavým, převislým a stínomilným rostlinám rostoucím u její paty dlouho obnažena. Celkový dojem, že tu na zahradě skutečné trčí ze země skála, je dokonalý. Samozřejmě, že sestavení kamenů je do jisté míry věda, protože zvětrávání hornin má sice svá pravidla, ale v konečném efektu jde o velmi rozmanité praskliny – vertikální, horizontální i šikmé, které se využívají pro různé rostlinky. V měkčím terénu musíme takovou skalku dobře založit, ať už na štěrkové, kamenné nebo pražcové lože, protože její konečná váha je značná a mohla by se propadnout.

Nějak se začít musí
Pravověrní skalničkáři pohlížejí na amatérské pokusy s určitým despektem. Ono první snažení, které často vyústí do bez plánu rozházených kamenů na stráňku, mezi nimiž rostou různé skalničky i květiny, které k nim nepatří, jim zpravidla nestojí ani za pohled, ale já to beru s pochopením. Nějak se začít musí a ne každý má čas se důkladně na věc připravit. Mnohý zakladatel podobných „skalek“ nezůstal jen u těch pohozených kamenů, ale postupně své dílo zlepšoval, přestavoval, až se propracoval k dobrému výsledku. I na skalkách těch nejzkušenějších pěstitelů se setkáváme s širší základní skupinou květin, kterou pak doplňují různé vzácnosti a exotické rostliny podle zaměření skalničkáře. Do té širší, opakující se skupiny, kterou najdete na většině skalek, patří hlaváček, česneky, tařice, pochybky, sasanky, úročníky, huseníky, trávničky, tařičky, zvonky, hvozdíky, dryádky, pryšce, hořce, šater, čemeřice, jaterník, štěničník, netřesky, lewisie, modřence, dračíky, plamenky, prvosenky, koniklece, úrazník, mydlice, lomikameny, ladoňky, rozchodníky, rozrazily a mnoho dalších. Vidíme, jak četná je tato skupina. A jak teprve široká je paleta těch vzácnějších a náročnějších!

Začínáme od jednoduchého
Stejně jako v užitkové zahradě se hned nepouštíme do pěstování vinné révy, kardů, přísně vedených kordonů a vřeten, také na skalce získáváme zkušenosti a postupně přecházíme k náročnějším druhům až po úspěších s těmi skromnými. Pro dobrou zahradní půdu s pískem a pro stanoviště na slunci (některé snesou i polostín) volíme nejprve pochybky, sasanky, huseníky, zvonky, ladoňky, štěničník skalní, modřenec, dobromysl. Pro suchá slunná místa, zpravidla s vápenitým podkladem, volíme třeba tařici horskou či skalní, trávničky, tařičky, drobné hvozdíky, netřesky, plamenky, koniklec. Dál doporučovat už by bylo zbytečné; jakmile se udrží a vykvetou první rostlinky na skalce, bývá náš nový skalničkář lapen. Už mu nestačí pár kamenů, ale pídí se po radách a odborné literatuře a časem si svůj okruh zájmu spolehlivě najde. Někdo dá přednost spíše rozchodníkům, jiný řebčíkům, případně jiným cibulovinám, další si oblíbí hořce a protěž, mnozí si opatří květenu balkánských, asijských, amerických a třeba i novozélandských hor. Skalka je skvělou kompenzací k dnešnímu hektickému, často stresujícímu, zvláště pak městskému světu. Učí trpělivosti, klidu, porozumění přírodě.

Pavel Chobotský, Snímky autor

Zdroj: Můj dům 5/01

Návrat zlatých časů

Čísla a barvy, které oslní
Každým rokem se do Frankfurtu nad Mohanem sjíždějí desetitisíce návštěvníků, obchodníků, galeristů, architektů, novinářů, aby vždy jako v pohádce či opojení textilem protančili (někdy spíše propotáceli) v rytmu hudby na pohyblivých chodnících úctyhodnou plochu 25 hektarů. A ta se v příštím roce rozšíří o další zhruba tříhektarový pavilon! Bez „via mobile“, jak jsou zde pohyblivé chodníky nazývány, a bez malých autobusů neustále projíždějících veletrh křížem krážem, by to tu asi přežil málokdo. Prohlédnout si všech 3000 předváděných expozic by nevydržely nohy ani boty – a nejspíš ani oči. Útoku barev a vzorů, které zabírají všechny vodorovné i kolmé plochy, odolají snad jen otrlí obchodníci, protože zdaleka nevnímají vše, nýbrž hledají jen své stálé obchodní partnery. Co však my, kteří chceme přijít, vidět a podat objektivní zprávu? Každý, kdo v bytovém textilu něco znamená, musí na Heimtextilu rok co rok představit nové kolekce; ty se vždy inspirují předchozím ročníkem, nicméně v nich je čitelná také invence vlastních firemních nebo externích designérů. Z České republiky se letos této přehlídky zúčastnilo 32 firem. Nejviditelnější byla jistě VEBA Broumov, neboť její produkce byla ve svižném duchu předváděna na jedné z hlavních módních show.

Jak veletrh přežít
Naštěstí jsou pavilony rozděleny podle toho, jakému typu textilu se věnují: stolnímu, ložnímu, závěsovému, potahovému, koupelnovému, podlahovému a tapetám. Najdete zde také firmy nabízející různé doplňky, technologie šití, tkaní či tisků, designérský servis dekorů i veškerou literaturu, která se ke všem těmto oborům pojí. Nejlepší světové firmy útočí na všechny smysly zákazníka. Ten, zcela omámen a udolán ušlými kilometry i působením barev a dekorů, usedá, ba někdy i uléhá do vystavených dokonale naaranžovaných křesel, pohovek či lůžek nebo na veletržní lavice ve foyerech jednotlivých pavilonů. Takových podřimujících nebo spících uondaných návštěvníků můžete zahlédnout stovky. Někdy je příjemné přijmout pozvání na skleničku dobrého vína (to hlavně u Italů a Francouzů) nebo alespoň na kousek čokolády či čerstvé jablíčko (snad u všech firem). V českých expozicích si člověk může být jist, že najde osvěžení naším pivem. Heimtextil však nabízí návštěvníkům více – především speciální show, mezi nimiž jsou nejdůležitější přednášky a zvláštní expozice trendů pro následující dva roky a tematicky zaměřené výstavní plochy navržené Deco Teamem. Tam je také velmi zajímavé sledovat, jak se návštěvníci chovají – jasně se totiž ukazuje, že bytový textil vnímají všichni bez rozdílu věku, pohlaví, vzdělání či rasy pocitově a všemi smysly. Ženy i muži textilie jemně mnou v prstech, čichají k nim, přikládají si je k lícím, zamyšleně obcházejí, aby se k nim po chvíli vrátili a znovu je bedlivě prozkoumali. Tohle laskání je úplný obřad.

O trendech
Protagonistou evropských (tj. současně světových) trendů v bytovém textilu je v několika posledních letech designér Gunnar Frank, žijící v Amsterodamu a spolupracující s mezinárodním týmem Cem Bory a Claudie Herke. Společně bedlivě sledují vše, co v oblasti bytového textilu ve světě vzniká. Získané firemní vzorky sestavují do tzv. trendových skupin. Letos se tak zrodila čtyři témata: Camping, Loft, Cafeteria a Salon. Každé z nich se pojí nejen s určitými barvami a dezény, ale vyjadřuje i charakteristický styl. V kosmopolitní skupině Camping zářily veselé, optimistické a dynamické letní barvy, proužky a velkoplošné vzory květin spojené s prázdninami, chatařením a rybařením, putováním na kánoi i na kole v době dovolené. Červená, žlutá, modrá či jarně zelená vzbuzovaly u návštěvníků dobrou náladu a úsměv na rtech. Luxusní Loft je určen mladým lidem zvyklým cestovat z kontinentu na kontinent, bydlet a žít ve starých továrnách s atmosférou studií, plných hliníku, chromu, high-tech prvků i zářivých plastů. Převládala šedá, bílá, béžová v kombinaci s rezatě nazlátlými tóny. Cafeteria plná sex-appealu je vzpomínkou na staré bary v Buenos Aires, Riu, Římě, Lisabonu, na tančírny tanga, špagety, Campari a plechovky s pitím. Teplé tóny červené, zlaté, fialové a hnědé byly plné vášnivého horka. Sofistikovaný Salon představoval klasickou eleganci třicátých let – dobrých časů spojených s asijskými prvky. Západní kultura se setkala s kulturou Dálného východu, aniž by byla redukována do zenu. Salon plný „pokladů“ – korálků, flitrů, perel, křišťálových ověsků se vracel k empíru, stylu art deco i rokoku. Dojem dotvářely damašky, hedvábí, žakárové vzory, mozaiky. Smetanově bílou doplňovaly béžové, zlaté, hnědé a měkce zelené barevné tóny. Novinkou letošního Heimtextilu byla prezentace trendových skupin i v oblasti tapet. Také zde vytvořil Gunnar Frank speciální expozice charakterizující styly Camping, Loft, Cafeteria a Salon. Konečně se začal někdo tapetami zabývat jinak než obchodně! Na davu procházejících návštěvníků bylo vidět, jak jsou rádi, že také tapety zapojili designéři do trendových skupin.

Co si myslí Gunnar Frank
„Pracujeme příliš mnoho… Domov proto pro nás hraje stále významnou roli. Domov je místo, kde žije srdce. Být doma znamená cítit se někde dobře. Nejde jen o čtyři stěny a střechu nad hlavou… Trend, který začal v módě mladých, se přesunuje do interiéru. Končí éra plochého funkcionalismu a elitářského purismu, uznání se opět dostává optimistickému vidění světa vyjádřenému chvějivými barvami v kombinaci s okouzlujícími dekory…“ To jsou slova Gunnara Franka. Podle jeho mínění by měli výrobci bytového textilu více naslouchat přáním zákazníků a sledovat, co oslovuje jejich smysly. Proto chce Gunnar Frank zapojit v budoucnosti do tvorby trendů mnohem více běžné konzumenty. Tutéž filozofii jistě vyznávali tvůrci z Deco Teamu, kteří vytvořili několik expozic s mottem Feel Good. Expozice s názvy Live smart, Live natural, Live sunny a Live fresh podněcovaly lidské pocity a emoce. Doprovázeny velkoplošnou projekcí s něžnými pohledy kamery a zvuky přírodních scenerií přiměly mnoho návštěvníků ke klidnému snění i uprostřed veletržního ruchu. Účinek byl tak silný, že se vnímavému člověku mohlo zdát, že cítí vůně květů, stromů, zurčících potůčků i doteky jemného vánku. Šlo však jen o iluzi a sen – okolní veletržní vření nezmizelo.

Co vystavovaly firmy
Ivana Trumpová, milující zlato, by si na Heimtextilu jistě vybrala. Transparentní i těžké brokátové tkaniny byly protkány zlatými kovovými nitkami, kouzelně nazlátlé hedvábí se třepotalo při sebenepatrnějším závanu vzduchu, surové hedvábí se zlatou strukturou v osnově i útku se dalo tvarovat jako v sádře máčená gáza, žakárové textilie házely mihotavé odlesky… Zlaté a žluté tóny vynikaly v kombinacích s modrými, zelenými i červenými dekory a doplňky. K firmám, které návštěvníka krásou textilií uváděly do vytržení, patřily například Création Baumann, Christian Fischbacher, JAB Anstoetz, Svensson, EnzoBertazzo, Sahco Hesslein, Nya Nordiska, Marimekko, Finlayson, Svensson, J & M Decoration a také italské a francouzské firmy zastoupené v expozicích La Piazzetta a Le Faubourg, označovaných jako Dreamland. Popis se týká závěsovin a tkanin určených pro čalounění. O ložních a koupelnových textiliích si povíme v některém z příštích čísel.

Lenka Žižková, Foto: archiv firem

Zdroj: Můj dům 5/01

Pod zeleným baldachýnem

Pergola vhodně dotvoří nejen obraz zahrady a domu, ale nabízí i další skvělé vlastnosti, jako závětří, pohledovou clonu, stín. Můžeme v detailu vnímat krásu květů, vůní a často i chutných plodů.

Přestože o tento druh staveb je velký zájem až v poslední době, patří pergola k nejstarším zahradním „vynálezům“ vůbec. Její historie je úzce spjata s pěstováním vinné révy – a víno, jak víme, bylo oblíbeno a ctěno již v nejstarších kulturách. Kult vína byl bujaře slaven nejen ve starém Řecku, ale především v antickém Římě. Příslušní bohové vína a plodnosti, jako byl rozšafný a obtloustlý Dionýsos alias Bacchus, byli oblíbeným tématem literatury a výtvarného umění.

Od pergoly k loubí

Ale vraťme se k pergolám, ty totiž sloužily po staletí jako opora právě pro révu. Ovšem nejen víno v tekutém stavu, ale i zralý hrozen je opravdovou lahůdkou, a proto nebývaly pergoly příliš vzdáleny od budov, často byly dokonce jejich součástí. Při procházkách po zahradě pak již nebylo těžké přijít na to, že pod baldachýnem z listí a plodů je příjemný stín, vůně, a vůbec že se tu dá báječně odpočívat nebo besedovat s přáteli. A pergola v dnešním smyslu byla na světě. Časem jsme sice vinnou révu nahradili celou škálou okrasných popínavých rostlin, ale princip odpočivného zákoutí byl zachován až do dnešních dnů.

Pergola však může mít nejen mnoho podob, ale i funkcí. Když ji vybudujeme nad cestou a vznikne krytý koridor, nazýváme ji loubím. Naopak když ji zúžíme a podepřeme jen jednou řadou sloupků, vznikne zástěna chránící před bočním sluncem, větrem a pohledy.

Dřevo stále vítězí

Tradičním materiálem pro stavbu pergoly je dřevo. Klasickou podobou je ovšem kombinace sloupů z kamene (nejlépe kararského mramoru) a cedrového dřeva z Libanonu. Ne, neděláme si legraci, tak totiž byly budovány pergoly pro římské císaře. My se musíme spokojit se skromnější kvalitou, ale spojení zdiva a dřeva je stále velmi působivé. Sloupky lze dobře vystavět z kamene, bílých nebo ostře pálených lícovek a podobně. Na ně pak již položíme dřevěnou konstrukci z desek nebo jen kuláčů.

Jinou možností je použití kovu, který byl jako materiál velmi oblíben v předválečném období. Jednalo se především o litinu, která je odolná proti korozi a v té době byla i levná. Jednotlivé části byly pak propojeny jen pomocí silných napjatých drátů. Dnes bychom si vypomohli kovovými profily, ale tento způsob není obecně rozšířen. Jak je ale vidět, možností je opravdu celá řada a fantazii se meze nekladou.

Důležité hledisko: impregnace

Ocel, mosaz, nerez

Základem dlouhověkosti je tedy především co nejlepší ochrana. To souvisí i s dalším požadavkem, a sice vzdáleností od země. Je všeobecně známo, že nejkritičtější místo pro životnost dřeva je 5–10 cm nad povrchem půdy. Stálá vlhkost, vzdušný kyslík a dřevokazné houby z půdy si dříve nebo později poradí s každým druhem dřeva. Proto je velmi významným opatřením oddělení pergoly od povrchu země. K tomu slouží řada prvků, které jsou běžně v prodeji. Jedná se o různé ocelové pozinkované trny, které se pomocí šroubů upevňují na spodní konec sloupků a druhou stranou zapouštějí přímo do země, nebo ještě lépe zabetonovávají do patek.

V této souvislosti si ještě připomeňme, že i ostatní spojovací materiál, jako jsou děrované plechy, vruty, šrouby a podobné kovové součástky, musí rovněž odolávat korozi. Nejlepší je nerezová ocel, případně mosaz. Dostatečnou životnost mají i pozinkované díly, které jsou nejběžnější.

Dalším důležitým kritériem, zvláště když si pergolu stavíme sami, je i pevnost celé konstrukce. Ta je dána jednak silou a druhem materiálu, ze kterého je zbudována, jednak předpokládanou vahou popnuté rostliny. Uvážíme-li, že některé dřeviny se dožívají požehnaného věku, nepřekvapí váha i několik stovek kilogramů. Tak tomu bude u známé a oblíbené vistárie (Wisteria sinensis), která je v příznivých podmínkách více než vitální. Za pár let se vplete do pergoly s takovou vervou, že případná výměna nějakého dílu je prakticky nemožná. Na druhé straně ale časem výhony natolik zesílí, že již drží v požadované pozici vlastní silou. Proto je v tomto případě i velmi dobrým řešením použít zpočátku lehké kovové konstrukce a drátu, které časem do mohutných výhonů zarostou.

Široký výběr

Jiří Prouza, Foto autor

Zdroj: Můj dům 6/01

Většina pnoucích rostlin je však mnohem méně agresivní. Často jsou to jen letničky, které se každým rokem znovu vysazují, jak je tomu u okrasné fazole (Phaseolus coccineus), povíjnice (Ipomoea tricolor) a jiných. Nejvýznamnější skupinu tvoří rostliny, které sice vydrží řadu let, ale v zimě částečně zmrzají, čímž si zachovávají přibližně stálou velikost. Typické to je pro plamének (Clematis) a pnoucí růže (Rosa). Tyto dva rody jsou zároveň i tím nejefektnějším, co lze na pergolu pustit. Mezi další vhodné druhy patří zimolez (Lonicera caprifolium x tellmanniana), loubinec (Fallopia aubertii), přísavník (Parthenocissus), v přistíněných místech hortensie (Hydrangea „Petiolaris“), břečťan (Hedera). V chráněných polohách je to pak trubač (Campsis), krásnou rostlinou je i kiwi s jedlými plody (Actinidia).
Zapomenout bychom však neměli ani na prapůvodce vzniku pergoly, na vinnou révu, u níž existuje řada vhodných okrasných, ale i plodících odrůd. Už bylo řečeno, že nejběžněji se pergoly budují celé ze dřeva. Je to materiál plně vyhovující, dobře se zpracovává, je dostupný a relativně levný. Navíc je v zahrádkářských centrech velká nabídka již hotových dílců, ze kterých si pergolu postavíme snadno i sami. Nejedná se sice o příliš kvalitní dřevo, ale díky tlakové impregnaci a při dodatečném ošetření vhodnými nátěry vydrží spolehlivě i několik desítek let.

Kvalita dřeva je u venkovního použití samozřejmě vždy velmi důležitá, ale praxe ukazuje, že kvalita impregnace je ještě důležitější. U špičkového dřeva, jako je dub, akát, modřín a podobně, však zaplatíme nejen citelně vyšší cenu, ale musíme počítat i s tím, že tento materiál se rád kroutí a pilně pracuje. Naproti tomu smrk nebo borovice jsou sice mnohem měkčí, ale i spolehlivější. Ne nadarmo jsou tak oblíbené u truhlářů a příbuzných řemesel.

Králové jarní zeleně

Pár slov z historie

Do Evropy se dostaly první rododendrony (Rhododendron ponticum) z Malé Asie již v druhé polovině 18. století. Nejprve to byla Anglie, jejíž přírodní podmínky – vlhké a mírné klima – rostlinám velmi vyhovovaly. Dokonce zde i zplaněly. K nebývalému zvýšení zájmu došlo však až tehdy, když byly dovezeny z Himálaje, jihozápadní Číny a Barmy četné, dosud v Evropě neznámé druhy. Dodnes bylo objeveno v těchto a dalších oblastech přes tisíc botanických druhů. I Evropa má své domácí druhy. Našli bychom je například v Alpách.

Pestrá škála

Snad největší předností rododendronů je jejich obrovská mnohotvárnost a škála barev květů (od čistě bílé nebo krémové přes mnoho odstínů žluté, růžové, lososové, meruňkové, karmínové, šarlatové, purpurové či fialové až po téměř modrou). Jsou zde zastoupeny rostliny relativně drobné, vhodné do skalek a menších zahrádek, ale i keře dorůstající úctyhodných rozměrů. Zákoutí v zahradě můžeme ladit do nejrůznějších tónů a barevných kombinací. Pokud pečlivě zvolíme odrůdy, které na sebe navazují dobou květu, můžeme se z těchto atraktivních keřů těšit po delší dobu. Nebo naopak lze kvetení načasovat najednou a vytvořit kouzelný barevný efekt, který zahradu doslova rozsvítí. Po odkvětu jsou tyto keře s tmavozelenými lesklými listy vhodným pozadím pro záhony letniček i trvalek podobně jako konifery.
Rododendrony zpravidla dělíme na dvě skupiny: azalky a vlastní rododendrony. Azalky bývají většinou opadavé. Toto dělení je však umělé – obě skupiny patří do rodu Rhododendron.

Pár slov k pěstování

Pěstování, až na nepatrné výjimky, je u obou zmíněných skupin stejné. Rododendrony vyžadují kyselý substrát. Jestliže na zahradě máme půdu neutrální nebo dokonce zásaditou, vykopeme pro výsadbu keře větší jámu a vyplníme ji směsí, která bude mít hodnotu pH kolem 5 až maximálně 6, což značí substrát kyselý. Do této směsi přidáváme rašelinu nebo lesní hrabanku. Pro přihnojování používáme zásadně hnojiva kyselá, která neobsahují vápník. K zalévání je nejvhodnější dešťová voda.
U rododendronů nebývá problém s přesazováním i větších rostlin a lze tedy hned na začátku vytvořit již částečně zapojené seskupení. K přesazování a výsadbě vůbec se nejlépe hodí duben či květen, na podzim pak září a říjen. Rostliny prodávané v kontejnerech lze vysazovat po celé vegetační období.
Co se týče řezu, máme situaci u těchto rostlin usnadněnu. Řez bývá nutný jen zcela výjimečně při bujnějším růstu. V takovém případě lze odříznout i celou větev až u hlavního kmínku. Takový zásah děláme zpravidla krátce po odkvětu. Po odkvětu také vylamujeme květenství, aby se rostliny zbytečně nevysilovaly tvorbou semen.
Vřesovcovité rostliny, mezi které rododendrony patří, koření poměrně mělce a nesnášejí okopávání. Pokud je substrát slehlý, pokryjeme povrch rašelinou nebo lesní hrabankou, která podpoří růst nových kořínků a zabrání nadměrnému vysychání.
Rododendrony v přírodě rostou (s výjimkou horských druhů) zpravidla v polostínu. Také na zahradách se mnoha kultivarům daří lépe na stanovištích mírně zastíněných například korunami listnáčů. Pokud keře pěstujeme na plném slunci, je třeba upravit substrát tak, aby příliš rychle nevysychal – např. přidáním dostatečného množství kvalitního kompostu a rašeliny do jámy ještě před výsadbou.
Rododendrony bývají poměrně citlivé na mráz. Proto na zimu vytvoříme kořenovou přikrývku z listí, rašeliny nebo drcené kůry. U menších rostlin je vhodné přistínit i nadzemní část, kupříkladu chvojím.

Novinka z Japonska

Kromě mnoha běžně pěstovaných kultivarů se objevují stále nějaké novinky. Jednou z nich jsou kultivary vyšlechtěné z druhu Rhododendron yakushimanum, což je endemit z jednoho japonského ostrůvku. Zde roste na plném slunci, bohatě kvete a má nízký kompaktní vzrůst.
Tyto vlastnosti využili šlechtitelé k vytvoření odrůd vhodných do alpin, na zahrádky, ale také do nádob. Pěstují se ve tvaru drobných keříků, ale i stromků s kmínkem. Rostliny v nádobách nevystavujeme plnému slunečnímu úpalu, aby nedocházelo k přehřátí substrátu v nádobě. Nutností je drenáž a odtokový otvor.
Většina rododendronů nesnáší dlouhodobější přemokření. Na zimu tyto rostliny přeneseme do studeného skleníku, na verandu či světlou chodbu, anebo je zakopeme na zahradě tak, aby nádoba byla celá ponořena pod povrchem okolní půdy.

Jan Stanzel, Foto: autor

Zdroj: Můj dům 6/01

V tradici funkcionalismu

Místo v klidné zeleni, s výhledem na celou Prahu, ale přitom v přijatelném dosahu centra vytváří z celé oblasti velmi atraktivní lokalitu pro bydlení. Nabízí se představa moderního obytného souboru ve stylu předválečného sídla Baba, tedy volné navázání na nejlepší tradice českého funkcionalismu. Takové regulační podmínky byly pro celou oblast stanoveny a jsou závazné i pro případnou architektonickou soutěž na „volný individuální dům“ (garantovanou Obcí architektů).
Mít přímo v podmínkách výstavby návaznost na funkcionalismus je výhodou pro každého zastánce současné moderní architektury. (Většinou opačná situace nutí i naše přední architekty do téměř beznadějného boje se stavebními úřady, které vyžadují na svém území pouze domy se šikmou střechou, nezávisle na skutečných kvalitách předkládaných projektů.) Vila Třešňovka autora Borise Moravce je svědomitou odpovědí na daný úkol: je domem postaveným na hodnotných myšlenkových základech funkcionalismu, ale realizovaným v současných podmínkách. Používá tedy soudobých technologií a vychází z dnešního způsoba života, z potřeb současného klienta, z estetických hledisek moderní architektury.

Dům introvert
Základem kompozice domu je kubický tvar, tolik obdivovaný i zatracovaný dům-krychle, který je však po obvodu doplněn dalšími válcovými hmotami. Na čtvercovém půdorysu pater se odehrává úzký rodinný i společenský život, vybíhající ovály ukrývají další navazující funkce – ať už místnosti s většími nároky na soukromí (pokoj dcery, pokoj hostů, pracovna), nebo s provozy vyžadujícími odlišné osvětlení či speciální technické vybavení (televizní kout, fitnesscentrum, bazén). Hlavním principem dispozičního řešení se stala volná návaznost všech prostorů, horizontální i vertikální propojení celého domu, které dovoluje v plné míře rozehrát hru se světlem a poskytuje nesčetné množství zajímavých průhledů. V interiérech se tak uplatňuje působení celého prostoru vily, jeho optické vnímání dává pocit plnějšího estetického využití.
Právě uvolněnost prostorů vedla k tomu, aby se dominantou interiéru stalo schodiště, spojující průhledem všechna tři podlaží. Do jeho středu míří okno ve střeše, odkud sluneční paprsky mohou pronikat celým domem až do společenské části obytného prostoru v přízemí. Obrovským rohovým oknem přes dvě podlaží vstupuje do domu také exteriér – velkolepý panoramatický výhled na horizont Prahy. Okno, lemováno zvenčí balkonem, je uvnitř prostoru odděleno od obývacího pokoje v přízemí i ložnice rodičů v patře skleněnou stěnou, která sice oba prostory odděluje zvukově, avšak opticky je opět sjednocuje. Do hmoty domu prostupují dvě atria – odlehčují fasádu a dovolují sem situovat méně důležitá okna, takže vnější fasáda jimi není rozbitá, zůstává čistější, s dostatečným množstvím hladkých, plných ploch. Atria však nejsou jen samoúčelným kompozičním prvkem, zvyšují soukromí obyvatel domu a chrání místa pro intimní posezení venku před povětrnostními vlivy.
Na rozdíl od domů postavených ve volné přírodě, plně využívajících propojení se zahradou a okolím, vila v městském prostředí je spíše uzavřena sama do sebe. Odkrývá sice na jedné straně atraktivní výhled, na druhé straně se však distancuje od pohledů na nedaleké paneláky nejen vedením oken do atria, ale také jinými prvky na fasádě, například plnou deskou, clonící pracovnu v patře i terasu v nejvyšším podlaží.

Elegance v bílé a šedivé
Členění hladkých bílých fasád, ať už zakomponováním balkonů nebo prostupem atrií, vytvořením stínicích prvků či pergol (stropní trámky vystupující z interiéru ven na terasu), to vše v exteriéru vyžaduje ochranu omítky na horizontálních ploškách. Čistota tvarů by se však prostým oplechováním vytratila, fasáda by značně ztratila na své eleganci. Podobné detaily by se mohly řešit například použitím betonových stěn, ale ani ty se nemohou vyrovnat jemné struktuře omítky. Navíc i na betonu se časem vliv deště nebo teplotních rozdílů projeví. Právě tady se Boris Moravec rozhodl využít možností moderních technologií – omítkového systému Baumit.
Silikonová vrstva omítky Baumit je stejnoměrně probarvená v celém svém objemu, nevyžaduje tedy žádné nátěry a při jakémkoliv zásahu či poškození zůstává stálobarevná. Jediná údržba, kterou může po čase vyžadovat, je omytí proudem vody. Horní plochy na zábradlí, ale třeba i na parapetech oken, není nutné chránit proti účinkům deště oplechováním, protože omítkový systém užívá vlastní způsob ochrany impregnací. Architekt Moravec navíc neponechal náhodě ani případné znečištění venkovní fasády stopami po zateklé dešťové vodě – horní plochy zábradlí jsou vyspádovány směrem na terasu, odkud se omítka na vnitřní straně zábradlí omyje velmi snadno.
Fasáda byla zvolena v noblesní kombinaci bílé a šedivé barvy a doplněna eloxovanými hliníkovými rámy oken, prvky v matné nerezové oceli nebo u vstupu čirým sklem v subtilním, téměř neviditelném kovovém rámu. Okna jsou proti přehřívání opatřena vnějšími pojízdnými žaluziemi, takže obytným prostorům nehrozí účinky skleníkového efektu, v zimě naopak žaluzie napomáhají bránit úniku tepla z interiéru. Současně jsou i výtvarným prvkem, s jehož účinkem se předem počítalo.
Navázání na funkcionalismus, využití moderních materiálů a technologií, vyřešení fasády v jednoduchých formách a citlivé barevné řešení bylo oceněno v soutěži Fasáda roku 2000, kterou vypsala společnost Baumit. Vila Třešňovka v ní zaslouženě získala 1. cenu.

Věra Konečná, Foto Petr Hojda

Zdroj: Můj dům 6/01

Přehlídky krásy na balkonech

Co že tam hledají? Samozřejmě: na podzim kamsi založené a už zapomenuté květinové truhlíky! Když je objeví, ihned se shánějí po kvalitní zemině a samozřejmě po sazenicích vhodných druhů rostlin. Berou útokem nádherně barevná pařeniště „svých“ (pohříchu pomalu vymírajících) klasických zahradníků i přeplněné pulty kvalitně zásobených supermaketů.
Nabídka tzv. truhlíkových rostlin je rok od roku bohatší a přibývá množství novinek – jak se tedy v přepestré květinové záplavě vyznat? Pojďme si tedy na tuto otázku odpovědět, nechat se trochu inspirovat a správně jarně naladit! Nejprve se však vraťme k našim truhlíkům.

Chvála plastu
Truhlíky si většinou nepořizujeme na jeden rok, a tak bychom jejich výběru měli věnovat pozornost. K dostání jsou především výrobky plastové – ty jsou k pěstování rostlin určitě nejvhodnější, ovšem i zde je dobré vybírat a zbytečně nešetřit.
Především by truhlík měl být dostatečně objemný – v malých nádobách rostliny rychle spotřebují veškeré živiny. Navíc příliš hustě prokoření celý vnitřní prostor, čímž se radikálně zmenší možnosti ukládání vodní zásoby po zálivce: voda při zalévání rychle vyteče mimo dosah kořenů a zvláště během suchých a teplých letních dní rostliny pernamentně strádají suchem.
Pozor, plastická hmota, z níž jsou truhlíky vyrobeny, je někdy příliš měkká. Toho si většinou všimneme až poté, co nádoby doma naplníme zeminou a ony se nám ve střední části nepříjemně roztáhnou a někdy doslova „rozjedou“. Přes snížený okraj potom při zálivce uniká rozmočený pěstební substrát.
Mnohý laický pěstitel „truhlíkovek“ dělá jednu zásadní chybu: zapomene zkontrolovat, zda mají truhlíky vyrobené otvory pro odtok přebytečné zálivkové vody! Tahle na první pohled přehlédnutelná maličkost je pro řadu rostlin otázkou života a smrti. Trvale přemokřené kořeny totiž nevydrží dlouhodobý nápor prostředí bez půdního vzduchu a podlehnou ataku hnilobných bakterií. Pokud výrobce otvory „zapomene“ udělat, musíme si je, např. pomocí vrtačky nebo rozžhaveného hřebíku, vytvořit sami.
Barvu truhlíků volíme podle svých estetických potřeb a vkusu; nepříliš vhodné jsou nádoby bílé (barva může dominovat nad krásou pěstovaných květin) a zcela černé (obsah takto zbarvených truhlíků se na sluníčku příliš přehřívá). Z uvedených důvodů je asi ideální červená imitace pálené hlíny.

Keramika neuškodí
Pokud se někdo zhlédne v keramických nebo kameninových pěstebních nádobách, také nedělá chybu. I v takových truhlících, mísách nebo žardiniérách se rostlinám daří dobře, ovšem péče o ně má některá specifika.
Zálivka rostlin pěstovaných v pálených výrobcích s neglazovaným povrchem musí být intenzivnější – pórovitá struktura totiž umožňuje odpar nezanedbatelného množství vlhkosti. Problémy může dělat rovněž větší hmotnost keramiky nebo nadměrné usazování špatně odstranitelných uhličitanových solí na vnitřním povrchu nádob.
Vrtání opomenutých otvorů na dně keramické nádoby je poněkud složitější a je dobré je svěřit zkušenějším rukám – pokud tato možnost není, použijeme speciální tvrzený vrták určený k práci v betonu a zdivu. Vrtáme při nízkých otáčkách a na dno nádoby nalijeme kvůli chlazení trochu vody.
Dřevěné truhlíky byly doménou našich babiček, dnes se s nimi setkáváme už jen zřídka a k pěstování rostlin je nelze doporučit.

Čistota – půl zdraví
Osázené truhlíky vydrží na parapetech oken nebo na balkonových zábradlích díky stále teplejšímu klimatu až do pozdních podzimních měsíců; teprve začátkem prosince rostliny nenávratně zničí první silnější mrazy. Tehdy jejich majitelé na okamžik přeruší svůj zahradnický zimní spánek a truhlíky i s obsahem prostě někam schovají. Dělají chybu!
Všechny pěstební nádoby by totiž měly být ihned po ukončení sezony vyprázdněny – a když ne přímo dezinfikovány (např. výplachem slabě růžového roztoku hypermanganu), tak alespoň řádně vyčištěny a umyty. Tímto na první pohled zbytečným opatřením snížíme riziko jarních invazí živočišných škůdců.
Při několikaletém používání se v truhlících mohou usazovat pro rostliny příliš „slané“ nánosy zmiňovaných uhličitanových solí. Z plastikových truhlíků je odstraníme mechanicky, např. pomocí nože nebo drátěného kartáče. Horší je to s usazeninami v keramických nádobách. Tady je nejlepší sáhnout k osvědčené „chemii“ našich hospodyněk – truhlíky ponořit na 24 hodin do octové lázně a poté vše důkladně odrhnout a vymýt pod tekoucí vodou.

Zemina základem úspěchu
A teď jeden vzkaz šetřílkům: rozhodně nelze opakovaně užívat tutéž zeminu po dobu dvou a více let! Substrát je i po jednosezonním pěstování rostlin znehodnocen příliš intenzivním využíváním – půdní struktura je zborcená, pH vychýleno od běžných hodnot a časté jsou i infekce a zvýšené koncentrace kořenových chorob a škůdců. Proto je dobré obsah truhlíků každoročně kompletně vyměnit a starou zem i se zbytky kořenů nechat zregenerovat někde na kompostu. Jaká zemina je tedy nejlepší a kde ji vzít?
I když jsme v posledním desetiletí zahradnickými firmami rozmazlováni a přibývá „zaručeně nejvhodnějších“ substrátů např. pro muškáty, petúnie nebo jiné truhlíkové druhy, opět je na místě zdrženlivost při jejich výběru. Ne všechny typy zemin jsou totiž nejvhodnější.
K výrobě směsí nabízených v obchodní síti je většinou používána jen mírně obohacovaná a upravovaná těžená rašelina. Ta je sice relativně dobře vzdušná, horší je to však s udržováním optimální půdní vlhkosti a především s obsahem důležitých minerálních látek. Takže při nákupu „čistých“ rašelinných substrátů je třeba počítat s tím, že budeme muset častěji zalévat a hnojit (nejlépe jednou za 1–2 týdny roztokem komplexního hnojiva, např. Kristalonu či Vegafloru).
Majitelé zahrádek mohou koupený substrát vylepšit přimícháním objemové třetiny až poloviny lehčí humózní zahradní země (pozor ovšem na půdní zásobu semen plevelných rostlin!). Použití „čisté“ zeminy z polí a záhonů není pro truhlíky nejvhodnější – je příliš těžká a hutná (což lze někdy upravit přídavkem bílého říčního písku). Pro nápravu podmínek výživy rostlin v chudých rašelinných směsích lze využít i pomalu rozpustné hnojivové tablety, které při sázení mladých rostlin ukládáme v blízkosti jejich kořenů.

Každý podle svého gusta
Truhlíky lze osazovat mnoha způsoby. O tom, jak budou výsledná truhlíková „aranžmá“ vlastně vypadat, rozhodují nejen estetické potřeby a vkus tvůrců, ale také jejich zahradnická erudice a prostorové možnosti. Je nabíledni, že jinými druhy budeme osazovat např. zábradlí severních a jižních balkonů, značné rozdíly musíme udělat také mezi denně opečovávanými domácími nádobami a „firemními“, často až příliš opomíjenými lodžiovými „minipopelníky“…
Většina českých fandů a fanynek balkonového pěstovaní květin dává, vzdor rozšiřující se rostlinné nabídce, přednost tradičním „monokulturám“ starých dobrých převislých muškátů, petúnií nebo surfinií. Proti gustu žádný dišputát – ale pohled na pestrobarevný truhlík, sesazený třeba z desítky barevně a vzrůstově sladěných druhů,
není vůbec špatný. Stačí jen trocha odvahy a vše může vypadat jinak. Sesazované kompozice mají kromě své rozmanitosti i jiné výhody – např. má-li některá z použitých rostlin květní útlum, nahradí ji hned několik jiných. Návodem ke konkrétním způsobům a možnostem kombinovaných výsadeb je obrazová příloha článku – snímky představují ty druhy rostlin, které jsou krásné a navíc vhodné k tvorbě sesazovaných truhlíků.

Zdeněk Ježek, Foto: autor

Zdroj: Můj dům 6/01

To máte cihly, tvárnice, hřebíky…aneb jde to i bez pana Lorence

Majitelé sice bydlí v pěkném velkém bytě v centru města, ale rádi ho každý víkend vymění za malou chaloupku v Podkrkonoší.

Před několika měsíci dokončili její rekonstrukci a pozvali nás na návštěvu do kuchyně, která ještě voní novotou a borovým dřevem.

Od podlahy

Nejprve musela celá chalupa projít důkladnou rekonstrukcí — od zasypání sklepa, přes novou instalaci elektřiny, bourání příček, stavby krbu, pokládání nových dřevěných podlah a dlažby. Teprve potom přišla na řadu kuchyň. Začalo se od podlahy. Tu původní dřevěnou, která se už místy propadala, vyměnili majitelé za ohoblovaná podlahová prkna z masivního dřeva, která jsou ošetřená bezbarvým lakem. Usoudili, že plovoucí podlaha sice vypadá dobře, ale sem na chalupu by se přece jen nehodila. Pak přišla na řadu elektřina — bylo nutné instalovat nové rozvody a zvýšit příkon, neboť se majitelé rozhodli vyměnit kamna za elektrické přímotopy. Ještě oškrábat zeď,

vymalovat a pak přišlo na řadu to příjemnější — zařídit kuchyň nábytkem.

Vyhrála LIBELA

Vzhledem k tomu, že kuchyň bylo nutné vměstnat do určitého prostoru, připadala v úvahu některá z firem, jež zhotovuje kuchyně na zakázku. V soukromém konkurzu majitelů to vyhrála firma LIBELA, která nabízela to, co měla budoucí kuchyň mít. Tedy přírodní dřevo, nejlépe borové, rustikální vzhled, slušnou cenovou relaci. Přestože v domácnosti se v kuchyni u sporáku vyskytují ve stejné míře muž i žena, manžel nechal výběr kuchyňské linky na manželce. Ta si z vypracovaných návrhů vybrala ten, který nejlépe lahodil oku a také splňoval určité nároky — dostatek prostoru ve skříňkách, velké police, kam se mohou vystavit dózy a starožitné kuchyňské předměty. Malý problém nastal s lednicí, která měla být vestavěná do linky. I s tím si však firma poradila. Jídelní kout

orientovali majitelé do prostoru pod oknem, a protože kuchyň je poměrně prostorná, mohli si

dovolit velký stůl, rohovou lavici a židle (vše zhotoveno na zakázku).

To nejpříjemnější

na konec

Dá se říct, že teď už se majitelé chalupy jen baví — dokupují obrázky, hrnečky, květináče, košíky, starožitné nádoby… zkrátka všechno, co dělá chalupu chalupou. A co navíc — spolu s koupením chaloupky v sobě majitel objevil skryté kutilské vlohy. Práce jako přivrtání konzole či přibití obrazu, na které si dříve musel zvát odborníky, zvládá nyní sám.

Text: Lucie Brzoňová, Foto: Matěj Fleissig

Zdroj: Svět kuchyní 3/01

KONTAKT:

LIBELA, Zámecká 41/IV,

Český Dub, tel.: 048/514 71 17