Skip to content

Blog

Království za židli

Stohovatelnážidle Van Lier nese jméno svého tvůrce, je dokonale ergonomicky tvarovaná, cena od 17 000 Kč

Eliza , Design Annette Lang, cena od 16 000 Kč

Osobitou židli Thonos (design Ernst W. Beranek) si pořídíte již od 10 000 Kč

Otočná židle Trial s područkami, cena od 19 900 Kč

židle Link, design Mario Mazzer, výroba Jeson, cena 7 500 Kč

 

Pohodlí z Nizozemska a Německa
Židle, které se hodí nejen do kanceláří, ale jsou především zdrojem příjemného a zdravého posezení, vycházejí z dílny nizozemského designéra André Van Liera. André Van Lier vystudoval architekturu interiéru na Královské akademii výtvarných umění v Haagu.

V roce 1974 založil studio AVL Design pro architekturu a užité umění. Jeho židle Van Lier má ocelovou pochromovanou konstrukci, která může mít lesklý i matný povrch. Sedák a opěradlo židle jsou z překližky s bukovou nebo javorovou dýhou. Sedací část židle je odpružena a opěradlo je pohyblivé, takže se lehce přizpůsobí každému, byť sebemenšímu pohybu sedícího. Židle Van Lier je dokonale ergonomicky tvarovaná. Může být také opatřena čalouněním z kůže či textilu. Židle je lehce stohovatelná při úklidu a také spojovatelná do řad ve veřejných a komerčních místnostech.

Další lahůdkou na našem trhu je nadčasově laděná elegantní židle s trochu tajemným jménem Eliza od německé designérky Annette Lang. Je vyrobena z masivního ohýbaného buku různě mořeného či lakovaného (až 16 odstínů). Čalounění je možné objednat v kůži či textilu, židle je vyrobena v několika variantách, s područkami i bez nich.

Co způsobil dudlík
Osobitá židle Thonos vznikla v návrhářské dílně rakouského designéra Ernsta W. Beranka, který kdysi prohlásil, že jeho nejúspěšnějším designérským počinem byl dětský dudlík. Prodalo se ho totiž na miliony kusů.

Nicméně židle ladných křivek má také co říci. Její konstrukce je vyrobena z pochromované oceli, područky přecházející v přední nohy jsou z masivního ohýbaného buku. Sedák a opěradlo je z překližky s bukovou dýhou. Ta může být lakovaná nebo mořená. Oblíbené odstíny jsou přírodní buk, třešeň, hruška a černý lak.

Matrix přichází
Ptáte se, zda židle s názvem Trial „pózovala“ ve filmu Matrix? Je tomu tak. Skutečné je však i to, že si ji můžete na našem trhu celkem snadno pořídit. Celohliníková verze Hightech je vhodná i pro venkovní použití, zjemnělá verze Softened se dá kombinovat s jinými druhy nábytku. Stále oblíbenější je použití různobarevného polyuretanu.

Z dílny španělského designéra Joana Casase y Ortíneze vychází celá pozoruhodná kolekce židlí a barových stoliček Trial. Je vyrobena z matného či lesklého hliníku, přičemž konstrukce je z masivního hliníkového trojhranného profilu. Sedák a opěradlo mohou být buď z perforovaného hliníkového plechu, nebo z bukové mořené překližky, případně z polyuretanu, či čalouněné mikrovláknem.

Barová židlička Trial se vyrábí ve dvou výškách (65 nebo 80 cm) a její provedení je obdobné jako u židlí. Oslovila vás také tato „matrixová“ židle budoucnosti? Pak vězte, že si ji, stejně jako všechny doposud jmenované výrobky, můžete pořídit v prodejně firmy Thonet Praha.

Nepřehlédnutelný italský design
Italské firmy Jeson a Desalto podtrhují současný směr v návrzích sedacího nábytku. Ten je rok od roku smělejší. Židle s názvy Link a Wind od designéra Mario Mazzera splňují všechny podmínky dokonalého a zdravého sezení. Jedinečný přístup ke zpracování i kombinaci materiálů spolu s osobitými nápady posunují tyto výrobky na přední příčky v nabídce židlí.

To, že Desalto přichází s designem charakterizujícím aktuální dobu, zrychlenou a tepající, není pochyb. Odlehčená konstrukce židlí Zip (design Maran) to jen potvrzuje. Ocelová konstrukce výborně ladí se sedákem a opěradlem z polypropylenu. Studené barvy severu a ledového moře zlehčuje u dalších verzí čalounění z bavlny. Ať už fandíte severské kombinaci, nebo podstatně vřelejším čalouněným verzím, uspokojí vás nabídka sedacího nábytku v prodejně firmy Interiér Florida.

Německý perfekcionismus
Zajímavá je i kolekce s názvem Taurus od designéra Petera Malyho. Vytvořil ji pro německou společnost Cor. Kombinace dřeva, kovu a čalounění je promyšlenou taktikou, která upoutá netradičním řešením. Židle a křesílka jsou vyráběny v mnoha verzích podle požadavků zákazníků, kterým se přizpůsobuje také čalounění kůží či textilem. Vidět i zakoupit toto zboží lze v prodejní galerii Sirius design.

Pokud ještě stále nesedíte a nemáte na čem sedět, možná teď aspoň tušíte, na čem byste sedět chtěli. Nabídka židlí v České republice je bohatá – a věřme, že bude stále zajímavější.

Text: Marta Drahorádová, Foto: Archiv
Zdroj: Můj dům 4/01

Svět sklíček

Replika geolmtrálně abstraktní vitráže, čirá rastrovaná skla a fazetované kleněné kameny, 720x420 mm, cena 12 500, Ateliér renesance

Prosvětlovací okno v patře, cena 10 123 Kč, Ateliér renesance

Typizovaná výplň americkou vitráží, cena za pár (250 x 900 mm) 1 250 Kč, Ateliér renesance

Dělicí stěna, předěl ze spékanéko skla, 1 400 x 700 mm, cena 4 000, Vitrum

Detail vitráže použité jako dělící příčka, cena dílu (30 x 50 cm), 1 200 Kč celé vitráže 15 800, Ateliér renesance

Abstraktní dveřní výplň, pravá vitráž  v olovu, olovo černě patinováno, cena 6 220 Kč, Ateliér renesance

Původně byla technika vitráže určena výhradně k zasklívání oken v sakrálních stavbách, v měšťanských domech a veřejných budovách se vitrážová okna začala více používat až od 19. století. Opravdový rozmach přinesla vitrážovým sklům secese, která je povýšila na předmět denní potřeby.

Pravá vitráž, americký typ a Tiffany
Princip vitráže je jednoduchý. Pravá vitráž je složena z  množství menších skel spojovaných pevnými olověnými pláty. Mimo tuto techniku se však používá i vitráž americká, jejímž základem je tabule skla o velikosti konečného výsledku, který je následně rozčleněn do daného vzoru lepením olověných pásků přímo na povrch této skleněné plochy.

K  dokonalému napodobení pravé vitráže se jednotlivé plošky dekoru polepují speciální fólií s vysokou barevnou a rozměrovou stabilitou, nebo lepením kousků skla se zkosenou hranou (fazeta) přímo na nosnou tabuli skla, což lze s  úspěchem aplikovat i na silná či nerozbitná skla, kalená i vrstvená, protože vitráž vytvořená tímto způsobem nemá sklony k borcení. Navíc lze americkou vitráž vytvořit i na hotové, stávající výplni bez demontáže.

Nejslavnějším a nejznámějším druhem vitráže je technika Tiffany. Ta se ale nehodí na větší plochy, protože je příliš měkká. Proto se používá především na stínítka lamp a dekorační předměty.

Letošní hit fusing
Oblíbenou novinkou v technologii vitráží je spékání jednotlivých barevných druhů skel za vysokých teplot. Takto vzniklé kusy nacházejí stále víc uplatnění jako prostorové dělicí příčky, protože jsou čisté, bez rušivých prvků olověných pásů. Spékáním různě barevných a tvarovaných skel spolu s vhodným umístěním lze docílit výrazných efektů, aniž by byla nějak závažně narušena koncepce místnosti, v níž je vitráž umístěna.

Vlastnosti
Vitráž, jakkoliv barevná a zpracovaná kteroukoliv technikou, nepotlačuje typické vlastnosti skla, tedy průhlednost a průsvitnost. Požadovaného stupně lze docílit vrstvením jednotlivých kusů skel, jejich různou barevností, případně použitím fólie (především u vitráží Tiffany). Vrstvené americké vitráže lepené na již stávajícím objektu, například vchodových dveřích, působí i jako zvýšená tepelná izolace.
Užití

Pro interiéry jsou nejvhodnější vitráže ze světlých skel s  výrazným použitím teplých tónů, zejména všech odstínů žluté, která připomíná sluneční paprsky. Máme-li vitráž umístěnou v  interiéru na severní straně bytu, působí místnost tepleji. Na fasády domů či k bazénům se vitráže zpravidla skládají z chladnějších tónů. Lze je úspěšně použít na prosvětlení schodišť či hal. Vitráž by měla být umístěná vždy v souladu s celkovou filozofií konkrétního domu nebo bytu.

Několik otázek pro bytovou architektku Jasanu Řezníčkovou z ateliéru Feston

Proč jsou vitráže znovu v módě?
Při stavbě domů jsou oblíbeným řešením k prosvětlení místností pomocí velkých skleněných ploch, ale při zachování soukromí. Poskytují obyvatelům domu či bytu pocit intimity.

Jaké vitráže jsou nejčastěji používané?
Takové, aby nenarušovaly vyváženost interiéru. Jestliže použijeme vitráž jako dělicí příčku nebo jako předěl dvou místností, měly by barvy rozhodně ladit s ostatním zařízením.

Která z technik je nejoblíbenější?
Záleží na celkové stavbě a zařízení. Pro většinu lidí je vitráž totéž co kostelní okno, tedy malé plošky skla a silné olověné pruty. Takové vitráže si lidé přejí na velké prosvětlovací otvory a do historizujících interiérů. Pro moderní byty je však rozhodně vhodnější fusing. Americké vitráže jsou často používané při renovacích různých typů oken a dveří. Každá z technik má své využití, záleží jen na vlastním uvážení.

Text: Terezie Pacáková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 3/01

Kontakty:
ATELIÉR RENESANCE,
Mánesova 3a, České Budějovice, tel./fax: 0388/67 05 385;
VITRAJ GLASS, Nádražní 159, Opočno, tel.: 0443/64 16 18,
fax: 0443/ 64 21 15;
VITRUM, Danuše Myslivcová, Přátelství 74/78, Praha 10, tel./fax: 02/67 71 21 73

Kam s těmi cédéčky!

Stojan Osamu od Zdeňka Duroně má horizontální sestru Medusu, A.I.T. Interier

Ron Arad sáhl po skle, Jeho Onda může viset na stěně nebo stát na podlaze s kovovými nožkami, ČR Cento

Ron Arad vytvořil skledebnici z plastu H a H pro firmu Kartell, Konsepti

Kov a kámen Pisy, originální stojan Jana Padrnose z třebíčského Blackboxu, slibijí CD překvapivě jistou budoucnost

Na počátku byl… dvojí formát!
Začalo to disketami dvojího formátu. Aby je bylo kam ukládat, aniž by se poničily, a abychom se v nich alespoň trochu mohli vyznat, vznikaly krabičky různých velikostí, přenosné i zabudované, zásuvky ve stolech i kontejnerech byly vybaveny plastovými výlisky – a my pak stejně jen hledali a hledali. A pak přišla CD. Ve vlastních krabičkách, plastových obalech, nebo téměř „nahatá“, nasunutá jen na plastovou osu s papírovým podkladem.

Doma se nám hromadí do kupiček, kupek a kup. A to je navíc třeba vědět, co je jejich obsahem, protože si to ne vždy pamatujeme a může se stát, že některé programy v domácích počítačích ani neotevřeme – a tak bychom se nikdy nedověděli, co nám nabízejí. Chytré firmy dávají k CD zmenšený výjezd s obsahem, u těch ostatních si to musíme zařídit jinak, ale pak se k onomu malému nosiči informací nové doby přidružuje opět starý dobrý papír, bohužel obvykle v jiném formátu, než má krabička CD…

Problému se ujali designéři
Nelze se divit, že designérům není problém lhostejný: také jejich studia začínají být „cédéčky“ zavalena. A tak vznikají různé typy stojanů. Jsou buď skryty a představují součást nějaké zásuvky či kontejneru, nebo se stávají kusem nábytku, rovnocenným s knihovnou obsahující „ty staromódní nosiče informací – knihy“. Stojany vznikají z různých materiálů, například z překližky, dřeva, kovu, skla i plastu.

Mnohdy jsou na kolečkách a dají se zaparkovat kdekoliv v bytě. Jindy vytvářejí umělecké skulptury, které si nárokují dostatek prostoru, aby jejich hodnota a útroby plné CD vynikly. Mohou být dlouhé a nízké jako had, vysoké jako sloup, baňaté jak kopeček hlíny, oválné, striktně geometrické… Mohou viset na stěně, ze stropu, ležet na podlaze či okenním parapetu. Mohou být otevřené nebo vybavené roletkou, aby se k citlivým CD nedostalo ani zrnko prachu. Ať je to jak chce, a přes všechna racionální opatření týkající se třídění, vždy marně hledám to „cédéčko“, které právě potřebuji. Jako kdyby CD měla schopnost přemisťovat se z oddělení do oddělení, nebo měnit kabátek, podle něhož poznám, co se skrývá uvnitř.

Text: Lenka Žižková, Foto: Iveta Kopicová a archiv firem
Zdroj: Můj dům 4/01

Dům mužským snům na míru

Jídelní stůl získal cenu Český design 2000, vyrobený na míru

Z kuchyně lze vyjít na terasu a dál do zahrady

Kuchyň vyrobená na míru, vybavená všemi moderními prvky

Specifickým požadavkem majitele domu, bylo umístit pohovku blízko kuchynské linky a televizoru

Oddělená pracovna v čistém pánském duchu

Pracovna je situována tak, aby se v případě potřeby mohla místnost oddělit.

Místnost se nachází v přízemí, které má členitý půdorys a rozlohu přibližně 60 m2. Z jedné strany vedou okna přímo do zahrady, proto tu jsou také dvoje dveře, kterými se vychází na terasu a dál do přírody. „Když jsme poprvé viděli prostor, byly už základní dispozice dané. Místnost byla otevřená, bez příček, pouze tu byl jednoduchý sloup se zabudovaným krbem. Na podlaze byla jednoduchá cihlová dlažba, rozmístěno bylo základní osvětlení a do patra vedly bukové schody s nerezovým zábradlím,“ říká Rostislav Černík ze studia

V srdci domu měl být umístěn obývací pokoj, kuchyň, jídelna a pracovna, a to tak, aby se jednotlivé části navzájem nerušily, aby bylo pocitově jasně určené jejich vymezení a přitom byly nenásilně propojené. Začalo se kuchyní, na niž navazuje jídelní kout, pokračuje se obývacím pokojem a končí pracovnou. Klient si přál mít pracovnu oddělitelnou, takže vznikl prostorový dílec, který směrem do obývacího pokoje slouží jako knihovna a ze stran jsou pojízdná zasunovací skla. Podle potřeby tak může být prostor otevřený nebo uzavřený.

Barevnost celé místnosti vycházela ze základních prvků, které tu už byly. Nábytek je proto z bukové dýhy a je kombinován s nerezovými prvky, sedací nábytek a ostatní doplňky jsou v pastelových nevtíravých barvách. Za odborné pomoci architektů vznikl útulný prostor, v němž se odráží citlivý a rozvážný výběr majitele, člověka, který ví, co chce. Sice se rozhoduje dlouho, ale zato vždy volí dobře.

Muž je muž
Interiér byl navrhován především pro jednoho muže a to se promítlo do návrhu vybavení. Majitel si totiž přál v těsné blízkosti kuchyně malou relaxační část, v níž by byla pohovka a televizor. Má to tak se šálkem kávy jen malý kousek k pohovce, do které se pohodlně posadí a může sledovat televizi.

Vše bylo podřízeno zejména pohodlí majitele, proto vznikl atypický prvek, bez kterého by nešla myšlenka zrealizovat. „Prostorový dílec je součástí kuchyně a má hned několik funkcí. Směrem k pracovnímu prostoru je zabudovaná mikrovlnná trouba, na druhou stranu, tedy k pohovce, slouží jako televizní stolek a shora je to barový pult, ke kterému si můžete přisednout,“ říká architektka Ivana Dombková.

FOTO: IVETA KOPICOVÁ, Text: Lenka Haklová
Zdroj: Moderní byt 4/01

Kontakty:
DONLIČ INTERIER, Bílkova 13, Praha 1,
tel./fax: 02/24 81 28 50;
A.M.O.S. DESIGN, Beethovenova 9, Brno, tel.: 05/ 42 21 28 98

Prostorný byt na střeše domu

Pohled z ložnice do koupelny

Modrá barva je nejvýraznějším prvkem v obytném prostoru

Otevřením dveří se propojí prostor s intimnější částí bytu

Za čelem manželského lůžka je ukryta prostorná stěna s vestavěnými skříněmi

Kuchyň opticky odděluje od obývacího pokoje pult z nepálených cihel

Schodiště je osvětleno shora, konstrukce dovoluje světlu prostoupit

Rozhodnutí přišlo od sousedů
Někdy se stává, že se lidé pustí do stavby, aniž by je k tomu přinutily neuspokojivé bytové podmínky nebo přání bydlet někde úplně jinde. Myšlenka na postavení domu či bytu může vzniknout náhodně, vlivem vnějších okolností.
Manželé Havelkovi, oba architekti, bydleli ještě nedávno v jednom ze dvou bytů řadového rodinného domu, který byl postaven v osmdesátých letech – a o stavbě vůbec neuvažovali.

Jejich nejbližší sousedy napadlo postavit na plochou střechu domu půdní nástavbu (okolní domy mají šikmou střechu) a získat tak další prostorný byt. Při územním řízení byl souhlas s nástavbou podmíněn tím, aby se šikmá střecha postavila i na zbývající domy v řadové zástavbě. Nápad zaujal i ostatní sousedy, k výstavbě střechy se v rámci územního řízení připojili.

Pro tvůrčí práci architektů je stavba vlastního bytu o to zajímavější, že při ní mohou realizovat své představy bez přesvědčování někoho dalšího, že nemusí vysvětlovat, proč právě navržené řešení bude tím nejlepším. Mohou si zvolit materiály či barvy podle vlastní tvůrčí invence, podřídit celou stavbu svým názorům na vyřešení prostoru i na zařízení interiérů. Pro architekty Zdeňku a Michala Havelkovy znamenal stavební záměr sousedů hozenou rukavici.

Uvolněná dispozice
Šikmá střecha orientovaná ve směru severovýchod–jihozápad předem určila polohu obytného prostoru na prosluněný a klidný jih do soukromých zahrad podél domků. Severovýchodní strana zase poskytovala velmi cenný výhled na celé město – zvláště z nejvyšších poloh střechy. Mladí manželé se rozhodli pro plně propojený obytný prostor se začleněnou kuchyní a jídelnou, otevřený až do špičky krovu, kde v horní části půdy vznikla galerie s ateliérem. Kromě střešních oken bohatě prosvětluje prostor i posuvná prosklená stěna na terasu, která v letních dnech dovoluje přímé spojení s venkovním prostředím, se zelení zahrad.

Na severní straně autoři vyčlenili ložnici s velkým francouzským oknem ve vikýři, na ložnici volně navazují šatna a koupelna. Pouhým otevřením dveří se tato intimnější část bytu propojí s obytným prostorem a umožní průhledy na obě strany současně.
Promyšlená práce s prostorem a se světlem se projevila dokonce i na schodišti před vstupem do bytů. Světlo střešních oken v ateliéru se dostává přes prosklenou podlahu galerie a přes nově postavené schody z ocelových roštů až do podlaží pod půdním bytem. Lehkost subtilní konstrukce schodiště ještě podtrhuje elegantní křivka nerezového zábradlí.

Soulad materiálů a barev
Nová konstrukce krovu ze smrkových trámů zůstala v interiéru částečně viditelná, odkryty jsou stolice i kleštiny ve špičce krovu, šikmé krokve byly schovány sádrokartonovým podhledem. Krov se stal ústředním motivem prostoru, na který materiálově navázalo zábradlí galerie, její podlaha i prosklená konstrukce posuvných oken na terasu.

Podlaha celého dolního prostoru včetně koupelny je vyrobena stejně jako pracovní plocha kuchyňské sestavy z průmyslových dubových parket. Lepené špalíčky dubového masivu jsou nejen velmi efektní svou barevností, ale navíc velmi odolné, ve své tloušťce více než dva centimetry dovolují i případné broušení při příštích renovacích.

Protože architekt Havelka je členem Skupiny ekologické architetury (o realizacích a projektech tohoto ateliéru jsme už několikrát v našem časopise psali), která se mimo jiné zabývá také hliněnou architekturou, nemohou na půdě chybět nepálené cihly. Objevují se na pultu mezi kuchyní a obytným prostorem, tvoří stěny, které oddělují prostor domovního schodiště od bytu nebo koupelnu od ložnice. Teplým a jemným barvám hlíny či přírodního dřeva vytvářejí kontrast sytě barevné části stěn štítů – cihlově červená v kuchyni a modrošedá v obývací části. Modrá barva, v celém interiéru nejvýraznější, dala podobu i schodům na galerii, třetím modrým prvkem je křeslo s podnožkou.

V bytových interiérech netradičním, ale praktickým materiálem je průmyslové drátěné sklo, které architekti použili místo obkladů mezi spodními a horními skříňkami kuchyňské sestavy a kterým jsou vyplněna i některá dvířka skříněk.

Jednoduché, ale nápadité zařízení
Půdní byt, u kterého vytváří atmosféru především viditelný krov a šikmé stěny, získává dojem zabydlenosti ještě před samotným zařízením místností. Stačí pak opravdu jen několik kousků nábytku, aby byl výsledek dokonalý. Naopak příliš mnoho vybavení by mohlo působit „přeplněně“, narušilo by koncept volného, vzdušného prostoru.

Čím méně předmětů chceme do bytu umístit, tím pečlivější musí být úvaha o jejich funkci, o tom, co rodina ke svému životu skutečně potřebuje. Na interiérech půdního bytu architektů Havelkových je tato rozvaha na první pohled zřejmá. Kuchyňský nábytek umožňuje snadnou údržbu a vyvolává dojem volných pracovních ploch i při vaření. Ve velkých vestavěných skříních je totiž uschováno další kuchyňské pracoviště s mikrovlnnou troubou a nejrůznějšími kuchyňskými spotřebiči. Stačí zavřít dvířka a je uklizeno.

Veškeré zařízení obývacího pokoje tvoří starožitná skříň, nízká policová skříňka na televizi a sedací nábytek – bílá pohovka, bílé křeslo a zmíněné modré křeslo. V ložnici je od jediného kusu nábytku – manželského dvojlůžka – bílou stěnou bez dveří oddělen prostor šatny s velkými vestavěnými skříněmi; na protější straně je stejně volně propojena také koupelna s vanou a sprchovým koutem.

Dveře šatních skříní i dveře od sprchového koutu jsou vyrobeny z poloprůsvitného plastu (macrolonu) v subtilních hliníkových rámech. Krásný design porcelánového umyvadla od Philippe Starcka vyniká na desce z dubových hranolků – stejných, jaké tvoří rovněž kuchyňskou desku a podlahu celého bytu. Několik obrázků, plastik a svítidel doplňuje celkový výraz bytu, který je působivý především velkoryse pojatým obytným prostorem. Prostor se otevírá nejen do krovu a ke všem funkčním zónám uvnitř bytu, ale také do exteriéru – k zeleni v zahradách, k městu, k obloze a ke slunci.

Foto: Ester Havlová, Text: Věra Konečná
Zdroj: Můj dům 4/01

Účelný, a přesto krásný dům

Pohled na dvougaráž v přízemí a okna tělocvičny v patře

Detail zahradní fasády se skleněnou střechou nesenou ocelovou konstrukcí

Vstupní hala s ústředním schodištěm

Mezonetový dětský pokoj s dřevěným schodištěm na ocelové nosné konstrukci

Centrální obytná hala

 

Odpověď hledaná v minulosti
Recept, jak dobře stavět, leží zřejmě v minulosti. Věděl to architekt Pavel Hon, když navrhoval dům na okraji Českých Budějovic. Respektoval přání majitelů — manželského páru se dvěma dospívajícími dětmi — a zúčastnil se duelu s konkurentem. Zvítězil, i když projekt pojal netradičně, alespoň na dnešní dobu.

Modernou první republiky se inspiruje kdekdo, ale většinou sahá do osvědčeného rejstříku čistého funkcionalismu. Architekt Pavel Hon zašel hlouběji a zvolil okouzlení puristicko-funkcionalistickým obdobím Adolfa Loose. Zvolil takzvaný Raumplan. Vyřešil dům výškově rozrůzněnou dispozicí jednotlivých místností tak, aby každá vyjadřovala měřítkem svůj účel. Hala je dvoupatrová s vysokým stropem, dětské pokoje jsou mezonetové a stropy bočních ložnic a místností se ani náhodou nekryjí s výškou stropu jiných místností. Prostě hra, kterou předvedl už Loos na slavné pražské Müllerově vile.

Císařská Vídeň
To, co si architekt Hon ponechal z vídeňské moderny před první světovou válkou a těsně po ní ve dvacátých letech, je exteriér. Lícové cihlové zdivo bylo vhodně prokombinováno s bílou zdí proraženou do okolní prostorné zahrady velkými okny, která umožňují obyvatelům v pravém smyslu splynout s krajinou. Raumplan totiž dovoluje otevřít se, stejně jako se uzavřít a opouzdřit centrální halu lhostejností vůči okolí a uchýlit se se tak do intimity.

Architekt sleduje také průběžné zařizování interiéru a svým stylovým purismem „nakazil“ i ženskou část majitelů domu. Ta hlídá detaily a libuje si v jednoduchosti interiéru ze skla a kovu, protože tvoří neutrální základnu téměř pro cokoliv. Majitelé se ztotožnili s architektem, interiérem a celým novým domem tak, jak se to podaří málokdy.

FOTO: VÁCLAV VÁVRA, Text: Petr Tschakert
Zdroj: Moderní byt 

Kontakty:
ATELIER OPUS, ing. arch. Pavel Hon,
U Tří lvů 1, České Budějovice,
tel./fax: 038/635 27 01

Domek „akorát do ruky“

Místo pro nový domov
Městská zástavba s barevnými fasádami však už kousek za náměstím přechází v typickou venkovskou – přízemní; většinou řadové domky se sedlovými střechami tu mají charakter zemědělského obydlí, nejstarší dochované statky jsou dokladem stavebního umění zednických mistrů až z období baroka.

Město nikdy v nedávné minulosti nepatřilo k nejbohatším, ani za posledních deset let tu moc nových domků nevyrostlo. Investice se vkládají spíše do rekonstrukcí a oprav starých objektů, které si ostatně důkladnou péči zaslouží. Skromná výstavba má ale i své velké výhody. Tím více vyniká kolorit historického jádra města, ani příměstské části kolem četných rybníků nebyly znehodnoceny „podnikatelským barokem“, které do většiny našich měst vnáší cizorodé prvky.

Majitelka domku, který představujeme, se v městečku narodila a prožila tu své dětství. Přestože bydlela po léta v Praze, cítila se vždy doma tady, kde ze zahrady kolem bývalého domu rodičů jediným pohledem obsáhne nejen sousední louky a rybník, ale i nedalekou vzrostlou zámeckou zahradu. Místo působí dojmem okrajové části města, ale na náměstí v centru je to jen pouhých pět minut chůze.

Myšlenka na postavení vlastního domku vznikla díky ideální poloze zděděného pozemku (vhodného jako stavební parcela) a možnosti získat základní kapitál na jeho stavbu prodejem nevelkých podílů na restituovaném a zděděném majetku. Navíc byla majitelka přesvědčena, že tento kapitál by měl zase zůstat v rodném městě a sloužit v rodině dalším generacím. Vlastní dům nesměl přesáhnout rozpočet jeden a půl milionu, dalších 300 tisíc bude zapotřebí na dlouhé přípojky inženýrských sítí, komunikaci, oplocení a kůlnu.

Majitelka, profesí stavební inženýrka, má však v projektování bohatou praxi, a tak se rozhodla pro maximálně úsporný návrh. Především jí nechyběla odvaha (zděděná zřejmě po babičce, která na počátku války postavila velký rodinný dům) a pustila se do stavby úplně sama. Nečekala však, že podstatně větším problémem než samotná stavba bude získání stavebního povolení.

Hluchoněmé úřady
Stavební úřad možnost stavby zamítl hned v úplném počátku, o nové výstavbě se tu s paní inženýrkou odmítali bavit. Město totiž nemělo dosud zpracovaný nový územní plán – možná za pár let. Místní úředníci si pro své domy sice potřebné území vyjmuli ze „zahrad“ a převedli je do „stavebních parcel“, ale jinak byly i soukromé pozemky občanů vedle vlastních obytných domů pro další výstavbu nevhodné.

Do podobných rozhodnutí stavebnímu úřadu nikdo nezasahuje, vedoucí kanceláře hlavního architekta města (jehož náměstí je dokonce v seznamu kulturních památek pod ochranou UNESCO) má totiž svoji funkci jako „vedlejšák“ a sídlí trvale v Praze. Hlavního architekta město nemá.

Výsledkem dvouletého jednání se stavebním úřadem bylo (i přes kladné vyjádření památkářů) písemné zamítnutí. Chuť do stavby malého domku, který už na papírech dostal konkrétní podobu, však byla silnější, než respekt před úřady. Navíc návštěva architektonického ateliéru, který v Brně pracoval na návrhu nového územního plánu, potvrdila, že na daném území se může se stavbou počítat. Paní inženýrka se pustila do boje a po roce a půl získala územní rozhodnutí, po dalším roce i stavební povolení.

Domek, původně zamítnutý jako nevhodný do daného prostředí, vychází z tvarosloví českých chalup a působí spíše jako rekonstrukce než novostavba. Je nejmenším objektem v okolí, schovaný v zeleni, působí velmi nenápadným dojmem. Zamítnutí je nepochopitelné i v kontextu s necitlivou přístavbou školy, která byla v 70. letech postavena v bezprostřední blízkosti.

Vyřizování stavebního povolení se nakonec protáhlo na více než čtyři roky. Postavení samotného domu trvalo osm měsíců (mimo přestávku tří měsíců v zimě, kdy má stavba správně vymrznout a usadit se). Po necelém roce od položení základního kamene už měl domek zařízené interiéry, na oknech visely závěsy a na stěnách obrázky.

Koncept stavby
Ing. Marie Řeřichová, majitelka domu a autorka projektu v jedné osobě, se snažila navrhnout domek, kde bude sice vše potřebné pro život rodiny, ale objekt objemově nepřesáhne rozměry nejmenších místních domků. Důvodem k takovému pojetí nebyly jen omezené finanční prostředky, ale i citlivý přístup k okolí. Nešlo jí v žádném případě o prezentování svých „architektonických“ schopností, spíše o respekt k původní zástavbě městečka: chtěla postavit chaloupku, která ale bude funkčně vyhovovat současnému způsobu života.

Pro svou rodinu se dvěma dcerami počítala majitelka nejprve s obvyklým dispozičním řešením, s obytným prostorem a kuchyní v přízemí, nahoře v podkroví měly být umístěny tři ložnice s koupelnou. Uvědomila si však, že dospělé dcery uvítají více soukromí, tím spíše, že si brzy mohou založit vlastní rodiny. V přízemí se tedy k obytnému prostoru přičlenila ložnice a malá pracovna (může sloužit i jako pokoj pro návštěvy) – vše pro starší generaci, podkrovní prostor je pojatý jako obytná hala a dvě ložnice. V rámci haly bude možné časem zřídit i kuchyňku, takže mladá rodina bude na přízemí zcela nezávislá.

Centrální obytný prostor v přízemí zabírá celou jižní stranu domku. Je propojený s jídelnou i kuchyní, prosklenými dveřmi také s venkovní terasou. Protože okna z obytného prostoru vedou do tří světových stran, za krásného počasí sem sluníčko svítí po celý den. Hned ráno celou místnost prosvítí východní paprsky, které dopadají oknem kuchyně pod mírným úhlem a pronikají hluboko do prostoru. Stejně prosvětlí celý prostor jižní fasáda v zimě. Před ostrým jižním sluncem v létě, které má však jiný úhel dopadu, je pokoj chráněn stříškou venkovní terasy.

Neobvykle řešeny jsou schody do podkroví – namísto původního otevřeného schodiště k ložnicím se zvolily raději příkřejší dřevěné schody, které se nahoře mohou uzavřít poklopem. Zaručí nejen větší soukromí oběma generacím, ale případná batolící se vnoučata ani neohrozí pád dolů. Navíc se v zimě ušetří: dcery v té době zůstávají často v Praze a prázdné podkroví s uzavřeným poklopem neubírá teplo vytápěnému přízemí. Pokud by někdy v budoucnu toto řešení přestalo rodině vyhovovat, schody se dají nahradit původně navrženými s mírnějším sklonem, na které zůstalo dostatek místa.

Jednoduché řešení
Objemové omezení na základní prostory potřebné pro rodinu bylo prvním předpokladem, aby se rozpočet nevyšplhal nad finanční možnosti. Dalším faktorem byla uvážlivá volba materiálů. Dům není podsklepený, odpadly tedy nákladné zemní práce. Je postaven z cihelných bloků Porotherm (tloušťky 44 cm), které dům dostatečně izolují tepelně a nepotřebují dodatečnou izolaci s přizdívkou. Podkroví je zatepleno minerální plstí Orsil, stejně jako stropy mezi přízemím a podkrovím (pro případ zmíněného úsporného vytápění). Na střechu se sklonem 45°, který je pro české kraje typický, byly vybrány pálené tašky, materiálově odpovídající původní zástavbě.

Klasickou omítku zvolila majitelka v nazelenalé barvě, na které vyniknou bílé šambrány kolem oken. Podobné řešení se totiž objevuje v místní zástavbě velmi často, venkovská stavení jím poněkud vyjadřovala, že přece jen patří k městu. Přírodní dřevo na okenních rámech a na konstrukci zastřešení venkovní terasy doplňují celkový dojem jednoduchého, levného domku. Žádné střešní vikýře, valby či balkony ve štítu nevnášejí do stavby prvky, které by stavbu prodražily a navíc působily v české krajině cizorodě. Snad nejlépe vystihl charakter domu desetiletý syn blízkých známých, který projevil přání v podobném domku také bydlet: „Ten je takový akorát do ruky.“

Foto: Jaroslav Hejzlar, Text: Věra Konečná
Zdroj: Můj dům 4/01

Koberce podmiňují pohodlí

First Edition, 100% polyamid, provedení všívané role (š.4 m) a tkané (š.2 m), cena 2 530 Kč/m2 až 5 335 Kč/m2, INTERFLOOR

Ponte, vlněný koberec, rozměry od 170 x 240 cm výše, 50 barev, cena od 73 900 Kč, INPRO CZ

Íránský gabeh, předložky 160 x 190 cm, osová vazba z ovčí vlny, cena 9 800 Kč/ks, INTERDESIGN

Ručně tkaný vlněný koberec, nepápský vzor, cena 22 000 Kč/m2, Nepálské koberce

Ëlso, 100% bavlna, speciální ůprava proti zašpinění, 140 x 200 cm, i v červené, cena 1 290 Kč, IKEA

Kintyre Axminster, tkaný, 80% vlna, 20% polyamid, cena 1 533 Kč/m2, INTERFLOOR

Koberce Impulse, vyšívaný polyamidový koberec, 80% vlan, 20% polyamid, cena od 1 171 Kč, INTERFLOOR

Frauen am Bauhaus, 100% polyamid, probedeníé vyšívané role (š. 4 m) a tkané (š. 2 m) ceny 2 530  Kč/m2 a 5 335 Kč/m2, Interfloor

Ručně tkaný koberec z Nepálu, 100% vlna, cena 20 000 Kč/m2, Nepálské koberce

Grästen, ručně tkaný koberec, 100% bavlna, cena 7 990 Kč

Nepálský koberec ( 2 x 3 m), 100% novozélandská vlna, cena 49 000 Kč, INTERDESIGN

Rozšíření nabídky na trhu s podlahovými krytinami dovoluje dnes různé řešení podlah v obývacích pokojích. Za krajní varianty výběru jsou považovány celoplošné koberce a vůbec žádné koberce. Zlatou střední cestou jsou pak koberce kusové.

Celoplošné koberce
Mezi celoplošné koberce jsou počítány netkané (vpichované) textilie, což je například jekor, a ty se do obývacích pokojů většinou nepoužívají. Jinak je to u všívaných koberců (koberce na rubové straně podlepené mřížkou). Jde o smyčkové koberce, u nichž se smyčky buď nechají, nebo se rozstřihnou. Střižený vlas je komfortnější, smyčkový zase jednodušší na údržbu.

Střižený koberec by měl být vždy hustší než smyčkový, aby se rychle nesešlapal. Při výběru je důležité dbát právě na hustotu smyček — čím má koberec vydržet více, tím musí být hustší.

Další možností — také u celo-plošných koberců — jsou tkané textilie. Na rozdíl od všívaných se nemusejí lepit na podlahu a jsou také dražší. Celoplošné koberce bývají výjimečně z polyesteru, častěji z polypropylenu (vlákno není příliš pružné, koberec se dříve sešlape), ale ve valné většině z polyamidu — nylonu (vlákno je výrazně pružné).

I celoplošné koberce mohou být z přírodních materiálů, nejběžnější a nejpraktičtější je ovšem směs 80 % vlny, 20 % nylonu.

Kusové koberce
Kusové koberce se v současnosti vyrábějí hlavně strojově, ale trh je dosti bohatě zásoben i dovozem ručně tkaných textilií. Pokud jsou produkovány průmyslově, platí pro ně — co se týká materiálů, četnosti jejich použití a vhodnosti do obývacích pokojů — v podstatě to samé jako pro celoplošné koberce. Mnohem častěji jsou ale z přírodních materiálů, převážně z vlny, vlny a bavlny, vlny a hedvábí, bavlny atd. (Samozřejmě koberce mohou být z nejrůznějších dalších přírodnin od sisalu po koňské žíně, ale ty se v obývacích pokojích používají minimálně.)

Zajímavým zpestřením trhu jsou koberce, které můžeme shrnout pod označení orientální. Jsou buď tkané, nebo vázané, vždy z přírodních materiálů a ve velké škále vzorů — od těch, které se dodržují po staletí téměř beze změn, po zcela moderní, a dokonce i podle návrhu zákazníka. U těchto koberců je určující hustota vlasu, proto je dobré vybírat nejen očima. Důležitou hodnotou je udávání počtu uzlíků na decimetr nebo metr čtvereční, ale s těmito údaji lze dělat kouzla. Pokud sami nejsme znalci, neměla by koupě takového koberce být věcí náhody, vždy by se měla odehrávat ve specializovaném obchodě či na prověřeném místě, u odborníků, kteří se touto problematikou zabývají dlouhodobě a seriózně.

Koberce v různých rolích
Koberec v obývacím pokoji má svou významnou úlohu. Je pravda, že od používání celoplošných koberců v obytných interiérech se upouští a na významu získávají koberce kusové. Má to několik důvodů. Jednak dostupnost a dokonalost nově pokládaných laminátových a dřevěných podlah, ale také přesvědčení o tom, že koberce mohou mít vliv na alergická a jiná onemocnění spojená s vdechováním prachu či roztočů.

Skutečností ovšem zůstává, že prachu je v bytě s koberci nebo bez koberců stejné množství. Důležité je, jak často a důkladně ho odstraňujeme. Při výkonnosti moderních vysavačů a dokonalosti filtrace vycházejícího vzduchu by dnes ani s likvidací prachu a různých malých částic z koberců neměl být problém.
Pomocí kusových koberců lze v obývacím pokoji vyznačit klidové zóny. Umísťujeme je tam, kde na ně nejčastěji můžeme pokládat nohy nebo se posadit – u pohovky, před křeslo, pod konferenční stolek… A velmi často k nim saháme v případech, kdy potřebujeme tlumit hluk.

Koberec v obývacím pokoji je jakýmsi obrazem položeným na zem — na rozdíl od visících obrazů na nás nepůsobí jen vizuálně, ale i hapticky. Má také schopnost pokoj prosvětlit, zmenšit, rozlišit v něm komunikační a relaxační místa. A vždy by ho měl zútulnit.

Vlastnosti koberců, o nichž se příliš nehovoří:

– tlumí hluk v interiéru

– na omak příjemná textilní vrstva zaručuje pohodlnou chůzi

– dodávají podlaze pružnost, a pokud jsou správně položeny, i protiskluznost

– snižují namáhání kloubů a páteře

Text: Eva Poláčková, Foto: Archiv
Zdroj: Moderní byt 4/01

Kontakty:
IKEA, Shopping Park Praha, Skandinávská 1, Praha 5,
tel.: 02/51 61 01 10;
INTERFLOOR, Vršovická 21, Praha 10,
tel.: 02/71 74 59 03, fax: 02/71 74 69 99;
INPRO CZ, Pražská 293/12,
Hradec Králové, tel.: 049/553 28 60,
fax: 049/553 28 33;
INTERDESIGN PRAHA,
Ve Smečkách 31, Praha 1,
tel.: 02/96 22 41 15, fax: 02/96 22 41 16;
LIGNE ROSET, Ječná 15, Praha 2,
tel./fax: 02/24 91 95 99;
NEPÁLSKÉ KOBERCE,
Ing. Michaela Nováková,
tel.: 0602 16 32 76, fax: 02/51 56 15 59

Od půlky dubna lze žádat o zvýhodněný úvěr

Tiskopisy žádostí lze od půlky dubna vyzvednout na pobočkách hypotečních bank, stavebních spořitelen, na krajských a okresních úřadech a u samotného fondu, a to i na jeho internetových stránkách www.sfrb.cz. ČTK to dnes řekl ředitel fondu Jan Wagner.

Fond bydlení bude posuzovat schopnost žadatele hradit splátky úvěru, je tedy nutné k žádosti přiložit doklady o výši příjmu žadatele či jeho partnera. Dále se přikládá stavební povolení vydané nejdříve 1. ledna 2000, kopie  půdorysu stavěného bytu nebo podlaží rodinného domku.

Pokud bude žadatel financovat výstavbu bytové jednotky pomocí úvěru ze stavebního spoření nebo hypotečního úvěru, k žádosti přiloží příslib nebo smlouvu o hypotečním úvěru nebo úvěru ze stavebního spoření, pokud ho již má k dispozici.

Úvěr lze použít na výstavbu bytu o podlahové ploše do 80 metrů čtverečních, výstavbu rodinného domku o podlahové ploše do 120 metrů čtverečních nebo na změnu, jíž vznikne byt z prostorů, které byly kolaudovány k jiným účelům než k bydlení. 

Žadatel nesmí být vlastníkem nebo spoluvlastníkem bytu, bytového domu nebo rodinného domku a v roce podání žádosti nesmí dovršit 36 let. U žádajících manželů musí podmínku věku splňovat oba, úvěr ale získají jen na jednoho.
    Státní fond rozvoje bydlení má na tento účel letos vyčleněno 350 miliónů korun.

Banán může být i růžový


 

Na rozdíl od klasického jednlého banánovníku vyrustá plodenství nově nalezeného druhu na rostlině vzpřímeně a strvává v této poloze po celou dobu vývoje plodů

Samotné nažloutlé kvítky nového banánovníku nejsou příliš nápadné, jsou však dostatečně efektně podbaveny černofialovými listeny

Během finální fáze zrání růžových banánků dochází k malému překvapení - plody puknou v podélných švech a všechny najednou se velmi efektně rozevřou. Banánovník tak rozkvétá podruhé

Helikonie jsou banánovníkům blízce příbuzné a vyobrazený druh byl dokonce nalezen na lokalitě růžovo-plodého  objevu

Na malých plodech o délce puhých 5-8 cm si příliš nepochutnáte- dužina je téměř potlačena množstvím kulatých tvrdých semen

Krajin av okolí ekvátorského města Banos de Tungurahua z těchto míst k nám přicestoval růžovo-plodý banánovník

Těžká doba moderních hledačů rostlin
V současnosti nemají „náhončí“ předních světových šlechtitelských firem na růžích ustláno. Dnešní rostlinný svět je díky technickým vymoženostem téměř dokonale zmapován, prozkoumán a komerčně využit. Nové odrůdy a kultivary okrasných rostlin se nyní objevují především díky šlechtitelům, jejichž práce ovšem také není jednoduchá – vždyť genetické zdroje dávno objevených přírodních druhů nejsou nevyčerpatelné.
Přesto se u nás nedávno objevila zajímavá novinka, která by mohla trochu zvlnit až příliš stojaté vody zahradnického sortimentu: v bytech a domech České republiky se zabydluje růžovoplodý banánovník!

 

Opravdu to není překlep?
„Růžový banán – propánakrále, co to na nás ten zahradník vytahuje? Nebo je to tisková chyba? A i kdyby podobný banán existoval, kde by se vzal zrovna u nás?“ Podobné úvahy jistě probleskly hlavou nejednomu čtenáři. Ovšem ať to zní jakkoliv nepravděpodobně, není „český“ růžový banán ani výmyslem nesvéprávného autora článku, ani produktem práce šíleného šlechtitele… Růžovoplodý banánovník skutečně roste a plodí a byl nalezen (lépe řečeno „znovuobjeven“) právě českými botaniky. Že by tedy lovci rostlin ještě nevymřeli?

 

Překvapení z Ekvádoru
Odkudpak se inkriminovaný banánovník do zemí Koruny české vloudil? Odpověď může zasvěceného odborníka trochu překvapit – jihoamerický Ekvádor a vůbec celá Jižní Amerika přece nejsou považovány za historické centrum vzniku kulturních banánovníků. Ekvádorský stát je sice světovým vývozcem jedlých banánů číslo jedna, ovšem banánovníky tam původní nejsou; s největší pravděpodobností byly dovezeny už před stovkami let z jihovýchodní Asie.
Právě v teplých asijských tropech totiž žije nejméně 30 druhů divoce rostoucích botanických druhů banánovníků – především tento fakt přivedl vědce k domněnce, že pravlast rodu Musa (jak se banánovníky latinsky jmenují) musí být právě tam. S prapůvodem jedlých banánovníků je to ovšem pěkně zamotané; tak jako v případě mnoha jiných užitkových plodin (včetně např. kokosové palmy, kukuřice nebo dokonce některých našich druhů obilí) jsou doba a místo jejich vzniku zahaleny tajemstvím.
Plané růžovoplodé banánovníky podobné ekvádorskému nálezu údajně rostou v jižní Číně (a jsou pojmenovány pracovním názvem Musa uranoscopos). Ovšem přesnou cestu, po níž se mohly dostat do ekvádorské přírody, nejspíš do světové zahradnické mapy hned tak někdo nezakreslí…

 

Pytlík semen do batohu
Jak přicestovali růžoví exoti z Ekvádoru k nám? Tahle otázka už není tak složitá: rostliny nalezl autor tohoto článku během svých toulek ekvádorskou přírodou. Přestože jeho malá
expedice hledala v buši středního Ekvádoru úplně jiné rostlinné druhy, nejcennějším „úlovkem“ se stala právě semena inkriminovaného banánovníku.
Ano, čtete dobře: růžovoplodý banánovník má – na rozdíl od svých žlutých „bratrů“ – plody plné velkých a tvrdých semen. Tahle vlastnost sice znemožnila jeho objevitelům konzumaci lákavě vyhlížejícího ovoce, na druhou stranu ovšem velmi usnadnila dovoz a rozmnožení druhu v České republice.

 

Ideální pokojová rostlina?
Ať už to se zařazením a původem „našeho“ banánovníku dopadne jakkoliv, nic mu to neubere na kráse. Druh má velkou budoucnost coby pokojová okrasná rostlina – i v nekvetoucím stavu má totiž velmi sympatický vzhled, je nenáročný, jeho žlutočervené květy jsou docela zajímavé a dávají vzniknout trsu ozdobných, trvanlivých a výrazných plodů.
Z estetických důvodů je velmi výhodné, že se nově vzniklé drobné banánky (délka 5–8 cm) zvětšují a plně probarvují už několik dní po svém vzniku – a protože jejich následné zrání trvá i tři až pět měsíců, doba, po kterou je můžeme naplno obdivovat, je příjemně dlouhá. Navíc si plodící exempláře ponechávají pro závěr své ozdobné „kariéry“ ještě jedno velké překvapení: v době plné zralosti všechny bobule puknou v podélných švech a zpětně se srolují. Banánky pak vypadají, jako bychom je přímo na rostlině oloupali a připravili k jídlu. A protože všechny plody zpravidla uzrávají současně, budí celé zralé plodenství dojem nesmírně bizarního souboru „masitých“ červenobílých květů!

 

Banánovníkové bonsaje
Proti svým „obyčejným“ příbuzným má růžový banán i další výhodu – jeho červeně žíhané listy a tenké „kmínky“ nikdy nedorůstají nebytových rozměrů. Pokud jej budeme pěstovat v chudší zemině a i jinak omezovat ve výživě, zestárnuvší rostlina je schopna rozkvést i při výšce kolem 40 cm. V takovém případě můžeme s trochou nadsázky hovořit o pravých banánovníkových bonsajích.
Růžovoplodý banánovník navíc intenzivně odnožuje, takže pokud se pěstovaná rostlina „neskladně“ vytáhne (zejména v zimě), můžeme ji beze strachu odříznout – přerostlého otesánka totiž rychle nahradí některý z čekajících dceřiných výhonů.
Když už jsme u výhonů a kmínků – co vlastně jsou banánovníky a jak je to s jejich kvetením a vůbec životem?

 

Určitě to nejsou palmy?
Přes svůj vzhled nemají banánovníky s palmami vůbec nic společného. Jde o byliny(!), které vytvářejí nepravý kmínek složený z těsně na sebe nasedajících a velmi pevně stavěných listových bází. Stavba „kmene“ je naprosto dokonalá, zvlášť uvědomíme-li si, že nejvyšší druhy rodu Musa dorůstají až do desetimetrových výšek a jediným stavebním materiálem jejich stonků jsou relativně měkká a velmi šťavnatá pletiva. Každý z nových listů se musí doslova protlačit středovou dutinou ve zdužnatělém řapíku svého předchůdce a je tedy vždy o něco málo delší.
Kvetení u jednotlivých banánovníkových exemplářů probíhá pouze jedinkrát za život: poté, co na rostlinách vyroste určitý počet listů (udává se kolem 45 kusů), vysune se ze středu listové růžice masivní květenství. To se u jedlých kultivarů postupně sklání k zemi. Ze samičích květů se zakládají nám dobře známé chutné bobulovité plody, samčí kvítky záhy opadají.
Poté, co banány plně dozrají, mateřská rostlina vždy odumře. Přes tuto na první pohled neradostnou skutečnost však můžeme o banánovníku mluvit
jako o dokonale nesmrtelné bytosti. Každý exemplář má totiž už dávno před svou smrtí „zaděláno“ na budoucnost: několik silných a různě velkých odnoží je připraveno pokračovat v tradici rodu.
Množení semeny není u vyselektovaných kultivarů banánovníků možné – plody totiž vznikají bez opylení a v jejich sladké dužnině téměř nikdy nenajdeme semena. Jinak je tomu ovšem u divokých druhů – na jejich bobulích (respektive na obsahu bobulí v podobě kamenných a velkých semen) bychom si určitě vylámali zuby!

 

Banánovníkový boom
Pěstování klasických banánovníků z okruhu jedlého druhu Musa paradisiaca prodělalo v našich domácnostech za uplynulých jedenáct let vzestup i pád.
Za časů „železné opony“ byly banánovníky vzácnými chloubami botanických zahrad. V bytech je téměř nebylo vidět – snad s výjimkou příbytků některých šťastných specialistů a prominentních jedinců pobývajících občas v tropech.
Po otevření hranic se k nám díky sílícímu proudu cestovatelů dostalo množství „nadivoko“ dovezených odkopků žlutoplodých jedlých banánovníků. Začaly se také prodávat tisíce kvalitních sazenic zakrslého klonu „Dwarf Cawendish“, pocházející z farem holandských producentů.
V obou případech ovšem rostliny končily zhruba stejně – po několikaměsíčním intenzivním růstu přesáhly prostorové možnosti svých majitelů, jejichž nadšení z exotického nájemníka pohasínalo úměrně vzrůstu rostliny… Pokud banánovník nezlikvidoval sám pěstitel (ať už záměrně, nebo nedostatečnou péčí), postaraly se o to přílišné teplo a tma našich zimních bytů nebo smrtelná invaze svilušek – tyhle „neviditelné“ potvůrky jsou sladkými a šťavnatými banánovníkovými listy přitahovány jako železo k magnetu.
Dnes mají banánovníky u nás zlaté časy za sebou. Přežívají – až na výjimky – především ve velkých halách bank či autosalonů a na chodbách nemocnic a úřadů. Je to určitě škoda, vždyť tyhle rostliny k žití (a efektnímu vzhledu) zas tak moc nepotřebují. Snad může k návratu banánovníkových „palem“ do našich domovů přispět i nový růžovoplodý minibanán.

 

Banánovníková plantáž v obýváku
Pěstování rychle rostoucích a velmi vitálních růžových banánovníků není složité a prakticky se neliší od péče o běžné banánovníkové kultivary. Důležité je jen dobře sladit trojici hlavních růstových faktorů – teplotu, světelnou intenzitu a výživu.
Růžové banány mohou plodit i při minimální výšce. Pokud jim ovšem poskytneme příliš mnoho živin (např. formou nadmíru bohatého substrátu nebo velké pěstební nádoby), mohou nám brzy přerůst přes hlavu. Ideální je držet banánovníky ve středně humózním a chudším substrátu, tak abychom měli možnost kontroly jejich výživného stavu. Pokud rostliny ve vyčerpané zemině zastaví růst, hned nepřesazujeme a raději přihnojíme.
Světla by mělo být poskytováno vždy co nejvíce, zato teploty rozhodně nemusí okupovat extrémní hodnoty (zvláště v zimních měsících by se nám v přílišném teple banánovníky nevhodně vytahovaly – pokud se tak děje, pravidelně otáčíme květináčem). Letní teplotní optimum kolísá mezi 19–25 °C, v zimě postačí 15–18 °C (samozřejmě za předpokladu maximálně světlého stanoviště). V bezmrazém období roku je dobré rostliny vynést ven na slunné místo v závětří.
Banány můžeme množit dobře odříznutými výhony (podmínkou je co nejmenší řezná plocha ošetřená např. práškem z dřevěného uhlí), v případě růžového banánovníku i výsevem sklizených semen.
Listy všech banánovníků překypují sladkou vlhkostí a jsou v suchém ovzduší interiéru neodolatelným lákadlem pro svilušky – tahle zvířátka v České republice zlikvidovala rozhodně nejvíc banánovníků! Proti jejich masovým útokům se zřejmě nelze ubránit jinak než občasným preventivním postřikem spodních stran listů (např. přípravkem Apollo nebo Omite). Přemnožení svilušek poznáme snadno – na rubu listů najdeme jemné pavučinky a při detailním zkoumání i jejich droboučké pobíhající „autory“. Nadměrné sání svilušek po čase způsobuje nápadnou tečkovitost rostlinných pletiv a sílící žloutnutí listových okrajů a celých ploch. Občas mohou na rostlinách napáchat škody také mšice, vlnatky nebo slimáci. Boj s nimi ovšem není tak obtížný.
Takže, milí obdivovatelé netradičních pokojových rostlin, banánovníků se rozhodně nemusíte bát. Až příště na nějaký v květinářství narazíte, určitě jej tam nenechte. A chcete-li se brzy dočkat plodů a nestěhovat se přitom z bytu, zkuste to třeba s naší růžovoplodou novinkou!


Zdeněk Ježek, Foto autor
Zdroj: Můj dům 7/01

PARTNEŘI WEBU

MDKK MUJDUM STAVBAWEB IMATERIALY RODINNYDOM BMONOE
Copyright © BUSINESS MEDIA ONE, s. r. o. 2006–2025