Uchycují se na kmenech a větvích stromů a kořeny většiny z nich nikdy nezakoření na pevné zemi. Svému hostiteli neškodí, jen se jej drží, aby měly dostatek světla. Beze zbytku ovšem využijí vše, co uvízne za šupinkami kůry, v dutinách stromů a mezi kořeny: opadávající listy a květy, zbytky hmyzích těl, trus ptáků, stromových savců či plazů. Dešťovou vodu zachycují listovou růžicí nebo šupinkami na listech a tato zařízení se stávají rezervoárem nezbytným k jejich životu.
Většina z nich vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost. K zálivce a k mnohdy též nezbytnému rosení používáme vodu měkkou, např. dešťovou. Neměla by obsahovat vápník. Broméliovité rostliny rostou v kyselém substrátu. Mnohé, přestože v přírodě rostou epifytně, můžeme pěstovat v nádobách. Jiné naopak pěstujeme na epifytních kmenech nebo větvích, většinou ve speciálních bytových vitrínách, které jsou neobvyklou dekorací; navíc tak rostlinám zajistíme nezbytné životní podmínky.
Ananas
Nejznámější okrasnou a jedinou zároveň i užitkovou „bromélií“ je ananas (Ananas comosus). I v bytových podmínkách přináší sice menší, ale stejně sladké, voňavé a šťavnaté plody. Pochází z Jižní Ameriky, ale v současné době se pěstuje ve všech tropických a subtropických oblastech. Již méně se ví, že ananas lze velmi dobře pěstovat jako pokojovou rostlinu. Navíc je jednou z mála broméliovitých rostlin, která roste přirozeně na zemi, nikoliv v korunách stromů. Mimořádně dobře snáší podmínky moderních slunečných bytů s ústředním vytápěním. Častěji než běžný druh se pěstují kultivary „Variegatus“ a „Porteanus“ s pestře pruhovanými listy.
Rostlina v dobrých podmínkách má silné pevné listy a její růžice může dosáhnout šířky jednoho až dvou metrů. Pěstují se však i miniaturní kultivary. Ke květu rostlinu přivedeme například etylénem, který uvolňuje dozrávající ovoce. Můžeme dát třeba jablka do těsné blízkosti rostliny. Jistější možností je kousek karbidu vápníku rozpustit ve vodě a nalít do růžice. Vývoj od tohoto okamžiku až do dozrání plodu trvá nejméně půl roku. Poté mateřská rostlina začne pomalu odumírat. Novou rostlinu si vypěstujeme z vrcholové růžice na plodu nebo z dalších dceřiných růžic, které se obvykle vytvoří.
Pokud chceme použít růžici ze zakoupeného ananasu, a nyní k tomu máme více příležitostí než v ostatních obdobích roku, vybereme plod s růžicí pokud možno neoschlou a nepoškozenou. Vrcholovou růžici opatrně ukroutíme, pečlivě odstraníme zbytky dužniny, ránu zasypeme práškem z dřevěného uhlí a ponecháme několik dní oschnout. Na bázi rostliny jsou již patrné základy nových kořínků. Po dostatečném oschnutí růžici zasadíme do písčitého substrátu. Po zasazení nesmíme rostlinu neopatrným pohybem vyvrátit. Často pak již nezakoření a uhyne.
Ananas vyžaduje celoročně světlé a teplé stanoviště. Zvláště pestrolisté druhy vynikají lépe na slunci než v polostínu. V zimě může být teplota nižší, ale nesmí klesnout pod 15 °C. Vůbec však nevadí stálá pokojová teplota. V létě zaléváme hojněji a nenecháme substrát přeschnout. Zaléváme i do středu růžice. Hnojíme přibližně jednou za měsíc. V zimě zaléváme méně a nehnojíme.
Échmea
Méně často se pěstuje échmea (Aechmea fasciata) – vytrvalá epifytní rostlina, kterou můžeme pěstovat v nádobě, přestože v přírodě roste epifytně. Zasadíme ji do lehké směsi z rašeliny a listovky, nebo jen do čisté rašeliny. Patří k snadno pěstovatelným „broméliím“.
Velké, tuhé, sytě zelené listy jsou pokryté voskovými šupinkami a dávají rostlině šedozelený vzhled. Ze středu růžice vyrůstá velmi atraktivní růžové květenství. Mezi růžovými listeny se objevují drobné, fialově zbarvené květy. Échmea kvete zpravidla během letního období, ale dobu květu můžeme podobně jako u většiny broméliovitých načasovat. Mateřská rostlina po odkvětu odumírá stejně, jako je tomu v celé čeledi.
Dobře snáší suché ovzduší moderních bytů, slunce, ale i polostín. Optimální je běžná pokojová teplota a střední zálivka. V létě zaléváme přímo do trychtýře. Několikrát za rok vodu z trychtýře vylijeme, trychtýř důkladně vypláchneme a doplníme vodou. Tímto opatřením zabráníme hnilobám.
Guzmánie
V deštných pralesích Střední a Jižní Ameriky roste epifytně v korunách stromů další „bromélie“, která se stala oblíbenou pokojovou rostlinou. Patří ke středně velkým rostlinám. Vlastní květy jsou drobné a nenápadné, ale listeny jsou zpravidla zbarveny křiklavě červeně. V poslední době se objevují na trhu rostliny nejen s listeny červenými, ale i žlutými, oranžovými, růžovými a fialovými.
Koupíme-li si kvetoucí rostlinu, můžeme se po dlouhou dobu radovat z jejího květenství. V této době nevyžaduje žádnou zvláštní péči ani speciální podmínky. Po odkvětu však listová růžice odumírá a chceme-li pěstovat dále dceřiné rostlinky, musíme jim zajistit podmínky podobné, jako jsou v deštných pralesích, tedy vlhko a teplo.
Pokles teploty pod 18 °C guzmánie špatně snáší. Vlhkost vzduchu by se měla pohybovat kolem 80 %. Takové podmínky připravíme rostlinám nejlépe ve vitríně, paludáriu či tropickém skleníčku. Zaléváme měkkou vodou. Ta musí snadno odtékat od kořenů. Volíme proto lehký a propustný rašelinový substrát. V zimě by měly mít rostliny dostatek světla, abychom se dočkali květů.
Neoregélie
V literatuře se uvádí, že neoregélie pocházejí z deštných pralesů Brazílie. Zachyceny ve větvích stromů visí v teplém a vlhkém prostředí. Všem přibližně třem desítkám druhů tohoto rodu je společná rozměrná růžice s vodním trychtýřem. V době květu se střed růžice zabarvuje zářivě růžově nebo červeně. Intenzita zbarvení je ovlivněna podmínkami.
Rostlina vyžaduje velmi světlé, pokud možno slunné stanoviště. Chráníme ji pouze před letním úpalem. Neoregélie vyžaduje teplo a vlhčí vzduch. Během vegetačního období ji zaléváme měkkou vlažnou vodou přímo do trychtýře. V zimě zaléváme jen tak, aby kořenový bal zcela nevyschl.
Neoregélii můžeme množit semeny, ale jednodušší je k tomuto účelu využít odnože, které se začínají tvořit v období květu. Mladé rostlinky opatrně vysadíme do malých květináčků s vlhkou směsí rašeliny a písku. Pro počáteční období rostlinky zakryjeme fólií, abychom zvýšili vlhkost prostředí. Dva až tři roky potrvá, než dceřiná rostlinka sama vykvete.
Bilbergie
Zatím velmi zřídka pěstované jsou u nás bilbergie (Billbergia). Mají dekorativní květy, ale také velmi efektní vybarvení listenů. Květenství je převislé, vyrůstá z pevné růžice listů. Ta po odkvětu odumře, ale předtím vytvoří několik nových růžic.
Bilbergii pěstujeme na světlém a teplém místě. V letním období teplota nesmí nikdy klesnout pod 12 °C. V zimě je optimum kolem 15 °C, ale může být i víc. Půdu v květináči nepřemokřujeme, zaléváme mezi listy. Zálivka závisí na teplotě. Zaléváme vlažnou odstátou vodou.
Vrísea
V poslední době se u nás začíná stále více pěstovat vrísea (Vriesea). Z růžice listů vyrůstá atraktivně zbarvené klasovité květenství, které může mít výšku několika decimetrů. Květy mohou mít žlutou, červenou, nachovou nebo zelenou barvu. Ční z křiklavě červeně nebo bíle zbarvených listenů.
Kvetoucí rostlina potřebuje světlé a teplé stanoviště, které je chráněno před prudkým letním sluncem. V růžici udržujeme zálivkovou vodu. Kořeny stálého převlhčení ušetříme. Neškodí občasné rosení růžic. V květinářských obchodech se objevuje několik druhů a mnoho kultivarů. K nejznámějším patří Vriesea splendens.
Tilandsie
Zcela samostatnou kapitolou je rod Tillandsia, nesmírně rozmanitý a bohatý na druhy. Tilandsie na původních stanovištích rostou na skalách, v korunách stromů a na dalších místech bez substrátu. Druhotně se objevují i na zcela nepřírodních materiálech, jakými jsou např. dráty elektrického vedení.
Některé druhy se mohou pěstovat v květináči, ale většině vyhovuje připevnění na epifytní kmínky a větve nebo na kameny. Často se tak vytvářejí „zahrádky“ z několika rozdílných druhů. Bohužel se objevují též nevkusně nabarvené do nejrůznějších křiklavých odstínů a prodávají se jako pouťová atrakce.
Tilandsie mají na svém povrchu povlak z jemných šupinek, které jsou uzpůsobeny k zachycování a přijímání vláhy. Pěstujeme je v dostatečně vlhkém prostředí, nebo je musíme velmi často rosit. Do vody, kterou rostliny rosíme, občas přidáme hnojivo určené na list. Optimální teploty se po celý rok pohybují v rozmezí 20 až 25 °C.
Tilandsií existují stovky druhů, které se liší tvarem a uspořádáním listů i tvarem a barvou květů. Jsou mezi nimi půlmetroví obři i drobečkové, kteří dosahují sotva několika centimetrů.
