Po skončení DAMU, od svých 27 let, jste kvůli profesi vystřídal spoustu měst (Ostrava, Opava, Český Těšín, Pardubice, Ústí nad Labem atd.). Teď, když jste zase zpátky v Praze, kde navíc pravidelně točíte v televizi, pracujete v dabingu nebo zkoušíte divadlo, ji paradoxně znovu opouštíte. Proč jste se rozhodl odejít z města?

Jako každý rodilý Pražák, i já jsem byl přesvědčen, že jinde než v Praze bych bydlet nemohl. Poznal jsem však menší města, na kterých bylo příjemné, že měly blíž k přírodě. Navíc, když jsem se vrátil, zjistil jsem, že Praha je pro mne příliš hektická a nemohu si na ni zvyknout. Mění se v něco, co nemá nic společného s tím, co si pamatuji. Každodenní stres, silniční zácpy, kriminalita, necitlivé bourání a výstavba nových domů… Bydleli jsme v malém bytě na Malé Straně, kde jsme o sebe vysloveně zakopávali. Malá Strana se dnes, bohužel, vylidňuje. Lidé tu vždycky drželi pohromadě, pamatuji i rázovité malostranské figurky. Teď se to prudce mění, byty skupují různí zahraniční investoři a předělávají je na drahé kanceláře. V zahraničí už přišli na to, že je to chyba, a s velkými náklady vracejí původní obyvatele zpátky… Pro domeček za Prahou jsme se rozhodli už dlouho před tím, než jsem začal uvádět „milionáře“. Utéct z Malé Strany na sídliště pro nás nepřipadalo v úvahu, chtěli jsme ven. Nakonec se nám to povedlo, i když jsem se zadlužil do konce života. Na vesnici máme především klid a hezké, zdravé prostředí.

Přízemí vašeho domku tvoří prostorná otevřená kuchyň, oddělená od obývací a jídelní části s krbem jenom odkládacím pultem. Byl to váš nápad, nebo jsou tak stejně řešeny všechny domky?

Základní proporce navrhl stavitel, my jsme si jen změnili některé drobnosti, jako je třeba dřevěná podlaha. Výrobce kuchyně jsme vybírali společně s manželkou, ale ve finále se o to starala vlastně sama, protože já nemám absolutně žádný volný čas. Byla to však příjemná práce, protože kuchyňské studio SYKORA nám nejdříve vypracovalo počítačovou simulaci kuchyně, obrázek, který je k nerozeznání od skutečné fotografie. Byla to dobrá spolupráce. Pracovníci z firmy dokázali každý problém vyřešit operativně hned na místě a navíc byli velmi milí. Nechtěli jsme ani laboratoř, ani rustikální kuchyň a už vůbec ne s chalupářskými prvky. Chtěli jsme moderní, maximálně funkční kuchyň a oni do puntíku naplnili naši představu.

Patříte k mužům, pro které nepředstavuje vaření nic neobvyklého. Pořídil jste si do nové kuchyně nějakou novou „výzbroj“?

Ve svém oblíbeném obchůdku v Holešovicích, kam chodím nakupovat suroviny pro čínskou kuchyň a koření, jsem si koupil velkou pánev WOK. Docela obyčejnou, jenom je dole zabroušená pro elektrickou plotnu. Na Malé Straně jsme měli prastarý plynový sporák, teď si musím zvyknout na sklokeramickou desku a tím i na jiný způsob vaření.

Co vás přimělo k tomu, že jste se naučil vařit?

Nouze naučila Dalibora housti… Když máma hlásila v televizi, neměla na mne čas, býval jsem často sám doma. S tátou se rozvedli a o mne se starala jedna paní. Zpočátku jsem s jídlem jenom experimentoval, ale pak mě to chytlo do-opravdy. Rád vařím podle kuchařky, i když jsem schopen improvizovat cokoliv z nejrůznějších národních kuchyní.

Máte svou vlastní specialitu?

Čím jsem starší, tím méně vyhledávám rafinované recepty a motivace v drahých restauracích a dávám přednost klasické české kuchyni. Poslední dobou vařím guláše, zkouším, co všechno se dá s nimi udělat. Jsou to nekonečné variace téhož. Přidáte brambor, nebo papriku, pivo, víno, zakysanou smetanu, zahustíte…

Máte s vaší paní při vaření vyhrazena svá teritoria?

Manželka je „salátová“, já zase hodně kořením a mastím. Není divu, že jsem začal tloustnout a bylo to k nezastavení. Pak jsem objevil svou metodu. Ráno bohatě posnídám, na-obědvám se a poslední jídlo si dávám ve čtyři odpoledne. A takto, aniž bych se mučil, bezbolestně hubnu, anebo si alespoň udržuji svůj status quo. Teď už si dokonce můžu dovolit dát i jídlo navíc.

Vaše nová kuchyň je vybavena i různými technickými vymoženostmi, které jste ve starém bytě určitě neměli. Z čeho máte největší radost?

(Vladimír Čech tentokrát ode-vzdává slovo manželce Miladě:)

Agathy Christie se kdysi ptali, kam chodí na své úžasné náměty, a ona odpověděla, že všechny rafinované vraždy jí přicházejí na mysl při mytí nádobí. Nebyla jedinou ženou, která by při této činnosti nejraději „vraždila“. Já jsem jednou nalepila na kuchyňský dřez lísteček se slovy: „Nehodlám strávit zbytek života mytím nádobí!“ Chvíli to fungovalo, ale myčka je přece jenom jistější… Moc se těším na myčku, na troubu s výsuvným vozíkem i drtič odpadků!

Drobné doplňky a různé pomocníky do kuchyně nakupují především ženy. Když koupí něco chlap, je to většinou něco většího nebo mimořádného. Jaká byla vaše „životní“ kuchyňská investice?

Jednou jsem měl větší práci v dabingu a vydělal jsem si poměrně hodně peněz. Naplánoval jsem si, že za ně koupím tu největší lednici vybavenou mrazničkou s výsuvnými boxy, jaká u nás existuje. Nakonec jsem takovou našel, je větší než já. V té době byla manželka na návštěvě u své sestry v Kanadě. Přemýšlel jsem, že místo obří lednice si koupím letenku do Kanady, zazvoním u švagrové, předám manželce kytku a poletím zpátky, jelikož jsem měl téměř každý den představení. Ale jsem měkkota, nakonec jsem koupil lednici. Máme ji už deset let, je naprosto přeplněná a funguje bezchybně. Jsem moc spokojený, že jsem ji koupil, i když uvnitř mě stále hlodá ta Kanada…

Text: Beata Jirešková, Foto: Lukáš Hausenblas

Zdroj: Svět kuchyní 2/02