|
|
Nalejme si čistého vína: mnohým kupcům tilandsie skutečně uhynuly, ovšem rostliny za to většinou nemohly. Stačilo jen zajistit několik specifických podmínek, které tilandsie k životu v našich interiérech potřebují. Pojďme si je tedy připomenout tím, že si společně naaranžujeme volné tilandsie na vlastní ozdobný kmínek. Stříbrné královny větru Vodu a živiny přijímají nejen kořenovým systémem, ale v podstatné míře i celým povrchem těla. K tomu účelu se u nich vyvinuly zvláštní čerpací miniorgány, tzv. šupinky, které – podobné více či méně hustému a jemnému kožíšku – „vyčesávají“ z proudícího vzduchu vodní páry nebo nasávají vodu s rozpuštěnými živinami během dešťů či mlh. Právě šupinky dělají tilandsie tím, čím jsou, a stříbrně vybarvené růžice mohou jen stěží ujít pozornosti milovníků rostlinného krásna. Není divu, že se mnohé tilandsie staly vděčným květinářským zbožím a jsou nabízeny jak volně, tak i v řadě aranžmá (připevněné na kolíky, kameny, ale také na plastové či hliněné figurky různého stupně kýčovitosti). My se pro tentokrát zdržíme komentářů k podobným kompozicím a zaměříme se na výběr a výrobu vlastního tilandsiového kmene. Zlatá střední cesta výběru Jaké druhy si tedy pro první pokusy obstarat? Kdo si nechce zatěžovat hlavu latinskými názvy nebo chodit na nákupy s atlasem rostlin, měl by se při výběru řídit osvědčeným pořekadlem o zlaté střední cestě. V případě tilandsií lze tuto zásadu aplikovat především na úroveň jejich „stříbřitosti“. Nikdy nekupujte rostliny extrémně zelené. Ty sice přežijí zhoršené světelné podmínky, ale zároveň jsou z domoviny zvyklé na vysoké vlhko a dusno; ve volných bytových prostorách rychle vysychají. Ani opačný pól však není dobrý – maximálně stříbrným rostlinám, byť jsou ze všech tilandsií určitě nejkrásnější, v interiéru chybí přímé slunce a prudší vzdušné proudění. Bez čerstvého vzduchu přinášejícího vláhu na listové šupinky nemohou existovat a stejně jako jejich zelené kolegyně podléhají dehydrataci. Co z toho plyne? Vhodné druhy hledejme uprostřed mezi oběma popsanými extrémy. Avšak i u tilandsií existují výjimky potvrzující pravidlo. Proto bude lepší, když se s několika nejodolnějšími zástupci seznámíme podrobněji. Ideální bytové druhy Jednotlivé růžice rychle odnožují a vytvářejí ozdobné mnohohlavé trsy. Navíc je rostlina velmi variabilní a vytváří spoustu forem vesměs sympatického vzhledu. Protiváhou růžicovitých T. ionantha a její zvětšeniny T. juncea jsou cibulovité tilandsie T. caput-medusae (jméno velmi dobře vystihuje její vzhled – znamená „hlava medúzy“) a T. bulbosa („cibulovitá“). Oba druhy jsou opět nenáročné a pomalu rostoucí, což je vlastnost u aranžovaných tilandsií velmi žádaná. Díky svým zavalitým „postavám“ netradičního vzhledu dokonale rozhánějí tvarovou nudu klasicky růžicovitých druhů a přitahují na sebe pozornost. I když jsme v předchozí stati „zelené“ tilandsie zrovna nepřechválili, jmenujme dvě výjimky v podobě dokonale odolných a adaptabilních druhů – T. brachycaulos a T. tricolor. První z nich je měkkolistá a mírně stříbřitá, druhá naopak tuhá, hladká a svěže zelená. Nejlepší je starý kořen Kmínkový nosič by měl být dostatečně zkroucený a bizarní. Navíc musí být ze zdravého dřeva: jednak by nás s trouchnivějícím materiálem každá soudná hospodyňka vyhodila z obýváku, jednak by se nám tilandsie na rozpadající se podložku špatně upevňovaly. Nejvhodnější kmínky lze získat ze starých křivých „hlav“ vinné révy, dobrých možností je ale spousta. Před vlastním aranžováním necháme budoucí tilandsiový kmen dostatečně vyschnout a pokusíme se ho zbavit kůry (alespoň na místech, kam budou později upevňovány tilandsie). Dřevo nikdy nelakujeme. Raději připravíme přenosné aranžmá, s nímž lze pohybovat jak podle potřeb našich (tj. esteticko-praktických), tak i rostlinných (např. otáčení za světlem, letnění v příznivém období roku). Kmínek proto upevníme do keramického podstavce – může jím být vyšší květináč nebo plošší ozdobná miska. Keramika by měla být spíše nenápadná, aby na sebe nepoutala víc pozornosti než samotné rostliny. Pro stabilizaci dřeva použijeme v nouzi několika kamenů, mnohem lepší však bude dřevo do misek zasádrovat nebo zabetonovat. Aranžérem snadno a… pomalu! Máme tři možnosti, jak volné tilandsie ke kmínkům připevnit. Nejjednodušší, nejlevnější, k rostlinám šetrné, ale také namáhavé a nejviditelnější je vázání rostlin pomocí rybářského silonového vlasce dvacítkového průměru. Profesionální aranžéři se posledně jmenovanému problému vyhýbají pomocí tavných pistolí, kterými jsou na kmínky nanášeny dávky rozehřátého plastu. Věc má jeden háček: „lepidlo“ nesmí být příliš rozžhaveno, jinak bychom poškodili báze rostlin. Proto musíme po nanesení hmoty počkat na správný okamžik, kdy lepidlo začne mírně tuhnout – teprve potom do něj můžeme bez obav vtlačovat rostliny. Rostliny upevňujeme v určitém pořadí – nejprve rozmístíme dominantní (nosné) velké druhy a vytvoříme si tak jakousi kostru. Tu poté doplňujeme menšími a malými druhy (např. zmiňovanými různě velkými exempláři druhu T. ionantha). Tilandsií by mělo být na kmínku raději víc než míň – kromě výraznějšího vzhledového efektu rostlinám vytvoříme i určité mikroklima a navíc věrněji napodobíme přírodní tilandsiová společenstva. Nepěkně vyhlížející zbytky plastu nebo silikonu kolem připevněné tilandsie zamaskujeme přilepením špetky skandinávského lišejníku, zavděk však lze vzít i usušenými tuzemskými mechy (rašeliník, rod Sphagnum). Pro snazší práci se suchým lišejníkem je dobré jej předem navlhčit a teprve po jeho zvláčnění lepit pomocí pinzety a tavné pistole na „postižená“ místa. Posledním krokem je zakrytí paty zabetonované podložky vhodným zásypem – např. kamínky určité velikosti a barevného odstínu, keramickou drtí nebo jiným materiálem. Pokud by někomu tvorba uvedeného typu tilandsiového kmínku nestačila, může zapustit kmínek do hlubšího květináče a volný prostor vyplnit substrátem, do něhož následně vsadí větší bromélie nebo jiné pokojové rostliny. Kam (a co) s ním? Pouze zimování tilandsií je „ošemetnou“ záležitostí – v bytě musíme najít místo s maximalním osvětlením a pokud možno nižší teplotou (15–18 °C). Co říci závěrem? Až někde narazíte na volné tilandsie, nebojte se jich a určitě to s nimi zkuste! Autor: Zdeněk Ježek, Foto: autor |
Blog
Čarodějné trumpety
|
|
Teprve při bližším ohledání (a očichání) nevěřící Tomášové zjišťují, že květy nádherně voní a jsou „pravé“. Pak zatouží pěstovat podobný rostlinný skvost ve svém domě… Kmeny se zelenou kůrou? Kam durmany řadíme? Do obrovské čeledi lilkovitých (Solanaceae). Mezi jejich blízké příbuzné tudíž patří i notoricky známé papriky, rajčata, brambory nebo tabák. Také v Evropě mají ovšem stromovité durmany svou „rodinu“: majitelé zahrádek v nejteplejších oblastech České republiky znají poměrně vzácný a vzhledný plevel – durman obecný (latinsky Datura stramonium). Tento druh je rozšířen na celé zeměkouli a v mírném pásmu vystupuje v roli byliny, která každoročně vyrůstá ze semen a podléhá už prvním podzimním mrazíkům. Květy našeho durmanu nezapřou příbuzenské pouto s tropickými bratranci – nejsou sice tak velké, přesto dokáží polaskat oko jak svým tvarem, tak oslnivě bílou barvou. Pěkný je i plod durmanu obecného – ostnitá tlustostěnná tobolka, která obsahuje mnoho olejnatých semen. Ale pozor! Ta jsou prudce jedovatá – stejně jako celá rostlina! Zmatek nad zmatek Díky snadné křížitelnosti jednotlivých druhů durmanů s převislými květy mají i v botanických zahradách problémy správně označit např. dva nejčastěji pěstované žlutokvěté durmany: durman zlatý (Brugmansia aurea) má mít květy žlutozelené a pravidelně rozšířené, druh B. versicolor nese květy s růžovým nebo oranžovým nádechem a s korunními trubkami naopak u báze silně zúženými a rozšiřujícími se až zhruba od poloviny své délky. Dříve hojně uváděný bíle kvetoucí durman stromový (B. arborea) se dnes v Evropě asi vůbec nepěstuje – jeho krev však koluje v celé škále bělokvětých kříženců. Taktéž bíle kvetoucí druh B. candida už byl silně potlačen konkurencí svých hybridních potomků. Jediným opravdu „stoprocentním“ druhem na zahradnickém trhu květem převislých durmanů je cihlově červená B. sanquinea, která se od všech ostatních odlišuje kromě zpravidla dvoucípého kalichu především atypickou barvou květů. Jejím potomkem je i nejčastěji pěstovaný žlutokvětý kříženec B. x flava, jenž vznikl spojením s druhem B. arborea – tuto hybridizaci ovšem neprovedly lidské ruce, ale sama příroda na svazích ekvádorských And, odkud oba rodiče pocházejí. Na zahradnických trzích se můžeme setkat ještě se jmény B. suaveolens či B. x insignis. Kolibříci na start Čarodějný nástroj šarlatánů V dobách inkvizice byla semena durmanů dokonce podávána i nešťastným obětem tzv. honů na čarodějnice. A protože mezi příznaky intoxikace durmanovými alkaloidy patří i prudké závratě, pocity letu, silných rotací a sexuálního vzrušení, neměli mučitelé při svých fanatických monstrprocesech příliš práce se získáváním potřebných výpovědí… Ale proč zacházet do historie – ještě dnes najdeme v základní výbavě šamanů a léčitelů přírodních lidí v Jižní Americe semena durmanů. Na závěr kapitolky tedy varujme zájemce o pěstování durmanů především z řad rodičů malých dětí: celé rostliny všech pěstovaných druhů a kultivarů jsou prudce jedovaté! Sladké pokušení Pokud tak neučiníme, viry se prostřednictvím např. létavých mšic postupně rozšíří na ostatní pěstované exempláře. Pozor, virózy se dají přenášet (podobně jako např. u převislých muškátů) i vrcholovými řízky při jejich vegetativním množení! V obchodech nabízené durmany většinou pocházejí z laboratorních množení, a tak se u nich viróz nemusíme obávat a můžeme je použít coby výchozí materiál k dalšímu řízkování. Podobně náchylné jsou durmany i ke škůdcům z řad svilušek a molic. Tady už si ovšem díky chemii poradíme mnohem účinněji. Svilušky (tedy miniaturní pavoučci sající na rubu listů a projevující se postupným tečkovitým žloutnutím celých listových čepelí) spolehlivě podlehnou několikrát opakované aplikaci přípravku Apollo. Na molice zase vyrukujeme např. s kombinací výrobků Applaude a Sumithion – druhý z nich navíc spolehlivě zlikviduje třeba i mšice nebo housenky motýlů. Hybridní kříženci durmanů jsou – jako u všech ostatních rostlin – mnohem odolnější vůči škůdcům (a třeba i pěstitelským přehmatům). Tuto skutečnost je nutné si uvědomit již při nákupu u nás snad jedině sehnatelného přírodního druhu B. sanquinea. Problém snad jen při zimování V letních měsících je durmanům určitě nejlépe venku na přímém slunci. V naprosto ideálním případě by durmanové stromky mohly být ještě chráněny před deštěm a silnějšími větry – jinak nám totiž měkké květy při větších lijácích „oprší“ a také křehké, barevnými zvonci obtížené větve mohou být snadno polámány. Koruny durmanových keřů či stromů je nutno tvarovat výchovným a zmlazovacím řezem (nejhlouběji řežeme především počátkem jara). Durmany bohužel nekvetou nepřetržitě, květy se objevují zpravidla v několika vlnách od července do začátku listopadu. Maturitní zkouškou našeho pěstitele durmanů je (jako u většiny tropických rostlin) zimování jeho oblíbenců. Máme v podstatě dvě možnosti. Buď rostliny zcela „uspíme“ tím, že je uložíme na suchém a třeba i tmavém místě při teplotě pouhých 5–10 °C (rostliny v tom případě shodí všechny listy), nebo zvolíme metodu, která sice nevypadá tak drasticky, její výsledek je ovšem o něco méně jistý – durman totiž necháme pomalu růst na relativně teplém (11–14 °C) a světlém stanovišti. Světla musí být v tomto případě maximum a teplota se nikdy nesmí přehoupnout přes kritických 15 °C – jinak se začnou vyvíjet slabé a neduživé pokřivené výhony, které rostlinu zbytečně vysilují a na jaře je musíme tak jako tak odřezat. Durmany množíme zakořeňováním dobře vyzrálých vrcholových řízků v jarním a letním období. Z řízkovanců předem odstraníme část listů a také všechna poupata, řezné plochy ošetříme práškem z dřevěného uhlí a stimulátorem. Řízky zapícháme do vlhkého písku nebo perlitu a držíme v teple a vlhku. Po zakořenění zasadíme do běžné zeminy. Text: Zdeňek Ježek, Foto: autor |
Obrazy mezi námi
|
|
Právě pro vás jsme společně s PhDr. Eliškou Schránilovou, majitelkou galerie a středoškolskou profesorkou dějin umění, připravili několik jednoduchých zásad. Pokud se vám je podaří při věšení obrazů v interiéru dodržet, budete mít ze svého bytu lepší pocit nejen vy, ale i hosté, kteří si možná na první pohled ani nevšimnou, co se vlastně změnilo. Mnoho rodin dědí z generace na generaci obrazy, které jsou jim blízké, a vůbec nezáleží na jejich vyčíslitelné hodnotě. Není nutné obklopit se všemi. Stačí, když z rodinného depozitáře vystavíme jen ty, které nás skutečně oslovují, a doplníme je novějšími díly, k nimž máme osobní vztah. Vůbec není třeba se bát kombinování starého s novým. „Nejdůležitější je, aby se člověk se svými obrazy ztotožnil,“ říká Eliška Schránilová. „Každý by si obrazy do svého bytu měl vybírat sám. Považuji za strašně riskantní, když rodiče kupují dospělým dětem i třeba jen grafiku, protože každé oko je úplně jiné.“ Jak vybrat správné místo Například na schodiště patří věci, určené pro pohled zblízka – grafiky nebo kresby, drobné fotografie rozmístěné tak, aby nad každým schodem sledovaly linii očí. Při plánování místa pro obraz bychom si měli položit ještě dvě praktické otázky: nebude viset na přímém slunci? Pak mu většinou hrozí nebezpečí – olej popraská, grafika nebo kresba vybledne. A bude na ně dobře vidět? Pokud se zasklený obraz pověsí proti oknu, budete si moci pohled na jeho krásu užívat jen při umělém osvětlení. Jedním z možných řešení je však antireflexní sklo, které je sice poněkud dražší, ale lesklost se ztratí. Jak zvolit dobrou výšku Jak vytvořit pěknou kompozici Jak najít odpovídající rám Setkáváme se s tím, že lidé sjednocují všechny grafiky v bytě do jednoho typu pasparty – může jít buď o minimalistický záměr, nebo o obavu z množství různých odstínů. Pokud se však na obrázek podíváme stejně jako na knihu (ke každému obsahu patří obal podtrhující jeho charakter), přestaneme se různorodosti rámů bát stejně jako pestrosti obalů knih v naší knihovně. Kresby: Ing. arch. Rudolf Schránil, Text: Pavlína Blahotová |
Znovuobjevená krása toaletního stolku
Stabilně nebo s kolečky
Na klasický toaletní stolek s velkým třídílným zrcadlem v mnoha domácnostech nebývá místo. Ale ani tehdy se jej žena nemusí vzdát. Zrcadlo na zdi místo neubere, naopak může příjemně zpestřit, a dokonce opticky zvětšit místnost a jako toaletní stolek poslouží i malý pojízdný kontejner se zásuvkami. Další možností je stolek s odklopnou deskou. Po jejím zvednutí se objeví zrcadlo a uvnitř uložené všechny přípravky potřebné k líčení i péči o pleť.
Jako toaletní stolek lze použít i jednoduché police připevněné na zeď. Toaletní stolek si můžete nechat udělat i na míru. „Vyrobit takový solitér podle přání zákazníka není problém,“ říká Alexandr Škalda ze stejnojmenné firmy z Vrchovin u Nového Města nad Metují, která se specializuje nejen na výrobu nábytku, ale i oken či dveří. „Používáme smrk nebo dub, přesně podle přání zákazníka. Ten musí ovšem počítat s tím, že třeba dub je podstatně dražší.“
Možností je víc
Někomu může vyhovovat i jakákoliv malá skřínka či odkládací stolek. Zajímavým tipem je víceúčelový stůl Twin od firmy Gazel s bočními policemi za necelých pět tisíc korun, který se používá i jako přebalovací pult pro miminko, nebo po rozložení jako psací stůl pro děti a samostatná komoda, jež poslouží jako toaletní stolek. Krásné kousky se dají objevit i ve starožitnictví, avšak jejich cena se pohybuje až v několika desítkách tisíc korun. Levnější verzí je stylový nábytek, který vyrábí například firma Antico.
Dobrá postel musí být hlavně pohodlná
Vybrat si dobrou postel je dnes o to složitější, že zpravidla nejde o levnou záležitost. Kvalitní matraci a rošt totiž pořídíte pod sedm tisíc korun jen velmi obtížně, pro dva to už znamená čtrnáct tisíc. K tomu je třeba zaplatit ještě kostru postele. A to představuje průměrně dalších šest až dvacet tisíc korun. Proto se ten, u koho rozhoduje jen cena, až příliš často nechá nalákat zejména na celočalouněná dvoulůžka za sedm či osm tisíc korun. Za pár let, případně už za pár měsíců se sice jeho páteř začne ohrazovat proti šetření na nepravém místě, ale tyto bolesti zad už člověk jen málokdy spojí s koupí špatného lůžka.
ODPOČINEK PŘEDEVŠÍM
»Přes všechnu popularitu sportu a nejrůznějších fitnesscenter dnes pravidelně cvičí jen málokdo,« tvrdí architektka Šárka Daňková z bytového studia Megaron, »proto je tak důležitá pohodlná postel, aby si v ní člověk skutečně odpočinul.« Ve spánku se totiž regeneruje až 90 procent všech duševních i fyzických sil. Na příliš tvrdé matraci dochází k přetěžování páteře a ke sníženému prokrvování na otlačovaných místech. Výsledkem je neklidný spánek, během něhož nejsou ploténky schopné uvolnit ani přijmout z těla tekutiny, jež je vyživují. Na měkké matraci nebo staré »vytahané« drátěnce se páteř zase prověšuje. Ploténky tak dostávají klínovitý tvar. Potom vás bolí záda, ale také žaludek či břicho.
V těle totiž dochází k takzvané blokádě pánevní oblasti, organismus si »neumí přečíst« příslušnou poruchu a do okolí vysílá zmatené signály o tom, co je v něm porouchané. Ideální matrace je tedy ta, na níž při poloze na boku zůstává osa páteře rovná. Aby člověk poznal, zda je lůžko příliš tvrdé či měkké, musí si na ně ovšem na určitou dobu lehnout – nikoliv se jen pokochat ladnými tvary postele nebo zajímavým čalouněním. Dobrou prodejnu poznáte právě podle toho, zda tuto možnost nabízí. Ulehnout do postele přímo v obchodě není žádný problém. Stačí plastové chrániče tam, kam přijdou boty, a ohleduplnost zákazníka, který by neměl na nákup chodit přímo ze stavby nebo si do postele lehat v mokrém plášti.
RADA ARCHITEKTA NEZASTÝLAT
Aby byl odpočinek opravdu dokonalý, doporučuje architektka Šárka Daňková mít postel v oddělené místnosti, kde není třeba zastýlat. Ranní uspěchané ukládání lůžkovin do peřináče není totiž vůbec nic hygienického. (Výjimkou jsou samozřejmě jednopokojové byty.) Pěkné povlečení může být ostatně ozdobou pokoje. V těchto směrech je tuzemský trh zásoben dobře. K dostání jsou už dokonce i luxusní povlečení, například od firmy Yves Delorme, která šije lůžkoviny i pro takové značky, jako je Givenchy, Kenzo, Christian Lacroix či Versace.
Značkové povlečení na jednu postel stojí ovšem asi 2500 až 3000 korun. »Současný trend představují tmavé ložnice, proto se také nejlépe prodává tmavé povlečení,« tvrdí Markéta Neumanová z pražského butiku Yves Delorme, který je ve východní Evropě jediný. Tuzemští výrobci – například Tiba – vám mohou ovšem nabídnout také kvalitní povlečení, a to již asi od 600 korun, byť jen ve svých podnikových prodejnách. Pokud je totiž od nich nakupují a pak nabízejí zahraniční prodejci, kteří působí na tuzemském trhu, počítejte s cenou nad tisíc korun. Pokud jde o designové řešení postelí, dnes jsou nejmódnější typy na nožkách a se zajímavě řešeným čelem. Zdaleka nejde jen o design.
Architektka Zdena Maňáková z brněnské firmy Maniac Interier tyto postele doporučuje také ze zdravotního hlediska. Matrace zde dobře větrají i zespodu a navíc se vyhnete i další nepříjemnosti, která doprovází právě celočalouněná letiště. Plné bočnice dosahující po celé délce až k zemi totiž nedovolují »obtékání« vzduchu zespodu. Proto vzduch – či spíše průvan, o nějž není nikdy nouze – narazí na pevné boky, a pak se musí jako horolezec poctivě vyšplhat nahoru a »překonat« postel přes bílé vrcholky peřin, ovšem včetně vašeho ramene či hlavy. Pak se jen můžete divit, kde jste přišli k revmatickému rameni nebo bolestem hlavy.
MATRACE VERSUS HYGIENA
Vedle estetických a zdravotních aspektů je u lůžka nesmírně důležitá také hygiena. Matrace je totiž jako savý papír, který během jediné noci »přefiltruje« půl až jeden a půl litru potu, kterého se vaše tělo zbavuje. Aby se mohlo takové množství tekutin někam odpařit, musí být k matraci volný přístup i zespodu. Proto mají lékaři tak rádi lamelové rošty, které umožňují matraci volně »dýchat«. »Lidé by se měli ptát nejdříve na to, co je uvnitř matrace, ne na cenu,« radí Lubomír V ojta z firmy Purtex. Podle jeho názoru je sice latexová matrace o něco dražší než typy z polyuretanu se speciálními zářezy, ale jde o přírodní materiál, který vyhovuje prakticky každému.
Ceny latexových matrací se pohybují asi kolem tří a půl až pěti tisíc korun, polyuretanové přijdou přibližně na 2000 až 3700 korun. V obou případech je však z hygienických důvodů důležité to, aby měly snímatelný prací potah – ten stojí průměrně dalších 800 až 1000 korun. Jako novinka se na trhu objevily také speciální matrace z polyuretanu proti proleženinám z domácí produkce. Jejich cena se pohybuje asi kolem tří tisíc. Výrobek Purtexu uvítaly zejména nemocnice, ale ocení je i ti, kteří potřebují pohodlí pro méně pohyblivé členy domácnosti, kteří tráví v posteli většinu dne. Latexové a polyuretanové matrace jsou určené k použití na lamelové rošty, které mohou reagovat na pohyby vašeho těla.
Na pevné rošty nebo desky ty by však měly mít alespoň otvory na odvětrání – se doporučují klasické pružinové nebo také takzvané taštičkové matrace, které mají 480 pružin na metr čtvereční. Jsou proto vhodné zejména pro osoby s nadváhou. Pod pružinové matrace jsou lamelové rošty, jejichž cena se pohybuje průměrně kolem 1500 až 3500 korun, prakticky zbytečné, protože matrace s výškou 16 až 22 centimetrů nemůže »reagovat« na pohyb lamelového roštu. Pružinové matrace stojí asi 2500 až 8000 korun, ty kvalitní bývají vybaveny větracími otvory po stranách na odvádění vlhkosti.
| Co má mít dobré dvoulůžko: – rozměry alespoň 160 x 200, ale lépe 180 x 210 centimetrů, pokud má jeden z partnerů výšku nad 189 centimetrů – dvě samostatné matrace se snímatelným potahem odpovídající váze uživatele a dva samostatné rošty, nejlépe polohovatelné – místo pevných bočnic jen nožky – lehací plocha má být ve výšce nejlépe 45 až 50 centimetrů, hygienické minimum je 25 centimetrů – »Každý by měl být strůjcem své postele,« tvrdí doktorka Marie Suchánková z firmy Suma Interiér, »lůžko by si měl každý postavit na míru, jak potřebuje, nebo kolik má právě peněz.« |
Poležení něco stojí
Spaní je už řadu let předmětem vědeckého bádání, jehož výsledky využívají i výrobci nábytku, kteří si ovšem za použití nejlepších nápadů nechávají zaplatit. Patří k nim i systém Impulse, kdy na kvalitu spánku »dohlíží« soustava lamel a vzájemně propojených hydraulických pístů. Latexové jádro matrace obsahuje tvarované kanálky, usnadňující adaptaci na rozdíly ve výšce, způsobené pohybem pístů.
Za lůžko vybavené tímto systémem, který je světově chráněným patentem, je třeba ovšem zaplatit – rošt Impulse Basic stojí pro lůžko se šířkou 80 a délkou do 200 centimetrů přibližně 32 tisíc, ceny matrací se pohybují od 19 do 24 tisíc. Rošt se systémem Impulse Vision už ovšem přijde na 65 tisíc.
Funny koupelny
|
|
„První série van byla určená pro nadaci Archa Chantal, jež vanami vybavila dětské nemocnice. Když jsem si s Pavlem Šťastným poprvé povídala na téma FUNNY VANY, nad otázkou, zda se vany budou prodávat a za kolik, ještě visel velký otazník. O tom, že vany mají úspěch a prodávat se určitě budou, se všichni tvůrci projektu brzy přesvědčili. Ale chtělo to něco víc než jen vany. Interiér koupelny přece tvoří i obklady, sanitární vybavení a doplňky. Neuplynul ani rok poté, co se do projektu přidaly k firmám INEOS ACRYLICS (dodavatel akrylátu) a RIHO (výrobce van) ještě keramičky CHLUMČANSKÉ KERAMICKÉ ZÁVODY a KERAMIKA HORNÍ BŘÍZA (obě obchodně zastupuje LASSELSBERGER) a projekt se rozrostl na FUNNY KOUPELNY. Kolejiště Rybičky Zvířátka Koupelna Nela Text: Lucie Brzoňová, Foto: Archiv KONTAKTY: |
Dům, který se dívá do lesa
|
|
Dům s krovkami Věděli také, co by měla celková dispozice domu obsahovat. „Po konzultaci s architektem jsme se dohodli na trochu netradičním řešení,“ říká majitel domu a má tím zřejmě na mysli především řešení obývacího prostoru a jídelního koutu, které pod pětačtyřicetistupňovým úhlem vystupují z roviny obvodové zdi. Venku tak tvoří střecha jakési do zahrady přesahující „krovky“. Z jejich cípů jsou nataženy chrliče z řetězů, po kterých dešťová voda odtéká přímo do zahradního rybníka. Úhly tvoří v interiéru zajímavé průhledy do ostatních místností a do chodby. Do roka a do měsíce Dům stál už v době, kdy nejbližší sousedé teprve začínali s úvahami o budoucí podobě svého domu. Výsledkem byli ovlivněni natolik, že zvolili nejen stejného architekta (Jaroslav Němec), ale i totožnou stavební firmu (Vlček Kladno). Nyní se domlouvá i podobný návrh zahrady. Takový přístup lze pochválit, neboť obě sousední parcely dělí jen provzdušněný plot. Návrh počítá s tím, že zahrady na sebe budou navazovat. Se stavbou domu se započalo v půli září roku 1997 a do Vánoc byla hotova hrubá stavba. Naši předkové vždy zastávali názor, že dům má vymrznout a pak stavba bude dostatečně bytelná. Tuto zásadu dodrželi i naši hostitelé. Na jaře začaly znovu práce a dům byl kompletně hotov v říjnu. Majitel sám jen nepřihlížel, ale na stavbě trávil dovolenou broušením stěn a malováním interiéru. Dnes hrdě říká, že jeho cílem bylo postavit ne okázalou stavbu, ale praktický dům z kvalitních materiálů. Zahradníkem roku zcela zaslouženě Podle přání architekta i majitelů má plot působit naprosto nenápadně. Nakonec, po zvážení všech pro a proti, je z jedné strany plný, betonový; z druhé, severozápadní strany je tvořen dřevěnými plaňkami. Také vedlejší dům má podobný plot, což umožnilo vytvořit harmonický celek zbavený nežádoucích rušivých prvků. Bydlení na zkoušku Ve vstupní části jsou znát prvky, které ovlivnil použitý úhel 45 stupňů. Hlavní vstup do domu je řešen z boku, nikoliv z čelní strany. V prostorném proskleném zádveří je zabudována vestavěná skříň. „Považujeme tento prostor za velmi důležitý a jsme rádi, že máme kam uklidit sezonní boty a šaty. Vstupní prostor tak není ničím rušen,“ dodává náš hostitel. Spoustu zkušeností si manželé přinesli z prvního bydlení. Až vzniká pocit, že první dům měli jaksi na zkoušku. Na podlaze měli v původním domě šedobílou dlažbu, která se velmi osvědčila – je proto v hojné míře i v novém domě. Je nejen praktická, ale velmi pěkně i vypadá. Osvědčená barevná kombinace se proto prolíná ve všech místnostech. Celek působí příjemně a vyváženě. „Je to ideální a účelová věc. Mít psa v domě a mít světlou podlahu by totiž jinak byla katastrofa,“ říká majitel domu a dívá se přitom na Daisy, fenu Rhodesian Ridgeback z jižní Afriky, která se vyhřívá na sluníčku v obývacím pokoji. Je to pes, který má svůj domov na teplém kontinentu, a tak je vděčen svým páníčkům za velká dřevěná euro-okna, která umožňují celodenní přístup slunce. Dům je postaven tak, že slunce při své pouti od východu k západu postupně prosvětluje většinu obytných místností. Interiér charakterizuje své obyvatele Paní domu ráda šije, a tak si pořídila svou vlastní pracovnu v patře. Celý prostor nad garáží je důmyslně využit. Nachází se tu prádelna, již zmíněná pracovna, ale také oddělená bytová jednotka nabízející veškeré zázemí. Jedna místnost se sociálním zařízením je řešena tak, aby její budoucí obyvatelé nebyli rušeni a zároveň aby neovlivnili zaběhnutý chod domácnosti. Obývací pokoj se dělí na dvě části. Jedna umožňuje posezení u televize a druhá slouží k siestě u krbu. Další místností je jídelna, kde je dominantou velký rozložitelný stůl – v návrhu kulatý, ve skutečnosti obdélníkový a situovaný diagonálně. „Jsme dost početná rodina a máme spoustu příbuzných. Potřebujeme proto, aby se nás sem vešlo co nejvíc. Je tu osm základních míst a po sestěhování všech židlí v domě se sem vejde až osmnáct lidí,“ spokojeně konstatuje majitel domu. Společné posezení považuje za důležitou součást komunikace mezi příbuznými a přáteli. Kolem kuželky Jak už to bývá, představy majitelů a architekta se ne vždy shodovaly. „Do zásadních věcí si mluvit příliš nenechal, protože, na rozdíl od nás amatérů, si dovedl představit výsledek. Ale například se nám podařilo změnit řešení v jídelním koutu, kde měly být místo okna ještě jedny dveře na zahradu. Chtěli jsme ale dodržet vilový charakter, a tak jsme celý objekt trochu uzavřeli,“ dodává majitel. Například koženou sedací soupravu si člověk nekupuje každý den. Manželé se shodují v zálibě ve starožitném nábytku, nicméně přizvukují si v tom, že „ucpat“ interiér kusy nábytku není to pravé. „Těch pár kousků, co tu máme, má svou poezii,“ říká náš hostitel. Foto: Robert Virt, Text: Marta Drahorádová |
Nový byt ze starého
Kdyby se měl napsat postup rekonstrukce, měl by mít tři základní body – koncepci, stavební plány a rozpis finančních nákladů. „Nejhorší jsou hurá akce. Protože první, co si musí člověk připravit, je koncepce,“ tvrdí architektka Šárka Daňková ze studia Megaron, které se rekonstrukcím bytů často věnuje. „Přemýšlet se musí dostatečně dlouho a pečlivě, s bytem by se totiž nemělo hýbat alespoň deset let. Proto je nutné si připravit víc variant, zvažovat je a postupně vyřazovat ty, které něčím nevyhovují. U velkých rekonstrukcí se tak většina lidí bez architekta neobejde.
Důležité jsou jeho technické znalosti, ale i jeho psychologický přístup. On by měl klienta uklidnit, zbavit ho obav a naučit ho těšit se na byt, jaký bude po rekonstrukci.“ A také upozornit klienta třeba na to, že většina rekonstrukcí začíná výměnou oken. K čemu by byly finančně náročné změny v bytě, kdyby vám oknem utíkaly tisíce korun za zbytečně protopenou energii?
Čím začít
O rekonstrukci uvažovala rodina Jelínkových snad tři roky. Všem děti nevyjímaje – totiž vadily příčky plné formaldehydu, odchlipující se tapety, jekor na podlahách i umakartová koupelna. Hlavně však nevyhovovala dispozice bytu. „O změnách velmi dlouho přemýšleli,“ popisuje Šárka Daňková jeden z bytů, který po rekonstrukci získal zcela novou tvář, „koncepce totiž neznamená, že si vyberete barvu obkladaček nebo nový nábytek do kuchyně.
Dispoziční řešení musí vyhovovat i za řadu let. Za minimum se tady počítá deset let.“ Proto Šárka Daňková radí všem, aby si kladli i takové otázky jako: Neodstěhuje se dcera či syn za dva či tři roky pryč? Nebudeme si muset vzít k sobě babičku, protože nevyjde pět podlaží v domě, kde teď bydlí? Snesou se za pět let sourozenci v jediném pokoji, až bude synovi čtrnáct a dceři jen o rok méně? Všechno samozřejmě předvídat nelze, ale mnohému je možné předejít.
Třeba když si člověk rekonstruuje koupelnu a WC v pětapadesáti či šedesáti letech, měl by důsledně dbát na snadný přístup do vany, zvážit výhodnost sprchového koutu a nezapomenout na použití madel. A také raději zvolit širší dveře. Když je totiž člověk plný energie a síly, běžně používané dveře široké 60 centimetrů mu stačí, ale sotva se objeví hůlka nebo sádra na noze, může mu problémy dělat už jenom pouhý vstup do koupelny.
Ošidné je také ukázat na stránku časopisu a říci – takto chci bydlet. „Katalogy se připravují většinou v ateliérech, s reálným bydlením tak mají pramálo společného,“ tvrdí architekt Tomáš Janáček z firmy Interio, „kopírovat by se neměly ani byty vašich známých. Každá rodina mívá svůj životní styl, který se promítá i v bydlení. Převzít jej jen tak se nevyplácí.“
Je třeba vydržet
Jakmile je jasná koncepce, měla by přijít takzvaně na papír. Dobrý architekt proto klientovi předkládá hned několik variant, z nichž se postupně vybírá ta nejlepší, pro niž se vypracují potřebné plány. „Právě tady přichází často krize. Může se to zdát přehnané, ale spousta lidí se unaví jen z porovnání několika možností, z obíhání obchodů a veletrhů, kde hledají tipy pro svůj byt,“ vysvětluje Šárka Daňková, „jenže když to vzdají a pustí se do změn bez plánů a přesného finančního rozpočtu, doplatí na to.“
Samozřejmě že se vám spousta stavebních firmiček pustí do stavby bez jakýchkoliv plánů, a to i tam, kde je nutné stavební povolení, o stavebním ohlášení nemluvě. Jenže pak se nesmíte divit, že se vám tento ‚vyšlismus‘ pěkně prodraží. Tímto -ismem označuje architektka Daňková situace, kdy se staví, „jak to vyjde“. Těžko se pak sejdou spáry u obkladů s hranou vany nebo kuchyňské skříňky. „Krása je v detailu, ne v tom, že si pořídím obklad za dva a půl tisíce korun,“ tvrdí Šárka Daňková. U „vyšlismu“ se však většinou nesejdou ani představy majitelů bytu a řemeslníků při placení.
| Hlavní etapy rekonstrukce
* příprava koncepce |
„Když máte přesné plány, udělá vám slušná firma kalkulaci na korunu, žádné patnáctiprocentní či jaké rezervy se nemohou objevit. Bohužel, lidé tyto finanční rozpisy nevyžadují a pak platí vatu,“ varuje Šárka Daňková, „do smlouvy si nedají časový harmonogram ani sankce za jeho nedodržení. I proto je tak výhodné zjednat si na rekonstrukci jednu firmu, třeba architektonické studio, které ručí za všechno, od autorského dozoru až po závady v elektroinstalaci.“Ti, kteří mají smutné zkušenosti se stavebními firmami, pak radí nezapomenout na dobrou pojistku. Pracovníci pojišťoven hovoří většinou o pojištění na takzvanou novou hodnotu. Když se pak něco stane, hradí se nejen vzniklé škody, ale třeba i vymalování a úklid vám i sousedům.
| Co se vyplatí u rekonstrukce
* v koncepci zvážit více variant |
ARCHITEKTKA ŠÁRKA DAŇKOVÁ RADÍ:
Tradičně nejobtížnější bývají rekonstrukce, kde je v bytě nutné bydlet i během stavebních prací. Zásada je poměrně jednoduchá – stavební práce by měly probíhat ve dvou etapách tak, aby fungovala alespoň jedna stoupačka, a byla tak k dispozici voda.
| Rekonstrukce bytu s povolením, či bez? |
Začít si opravovat byt nebo dům bez ohlášení či povolení se nemusí vždy vyplatit. Většinou se najde někdo, kdo to v „zájmu lidstva“ oznámí. Ten, kdo stavěl načerno, může dostat pokutu až deset tisíc korun. A co lze tedy zvládnout bez stavebního povolení? Jde především o takzvané udržovací práce, zpravidla menší úpravy fasády, obklady stěn a podlah (pozor, nemusí to platit vždy!), opravy vnitřních omítek, střechy, výměna a oprava okapů i komínu. Ani na výměnu vany není nutné svolení úřadů. Je však nutné si pamatovat to, že každý stavební úřad mívá v určitých případech jiný metr. Typická je právě výměna podlahové krytiny, speciálně dlažby. Někde je to vůbec nezajímá, jiný stavební úřad vyžaduje dokonce povolení. Důvodem jsou spory sousedů kvůli hlučnosti, pokud se nepoloží pod dlažbu odpovídající protihluková podložka.
Ohlášení
K menším změnám, kterými nezasahujete do nosných konstrukcí, neměníte vzhled stavby či způsob jejího užívání, postačí často pouze takzvané ohlášení. Tam uvedete druh, rozsah, účel a místo stavby včetně čísla parcely a dokladu, že vám místo patří, a stručný popis provedení a jednoduchý situační náčrt. Například na bourání příček by mělo stačit ohlášení. Avšak při stavbě panelových domů se často používaly různé konstrukční systémy, kde příčky plnily nosnou funkci. Tam se zpravidla bez povolení, k němuž potřebujete vyjádření statika, neobejdete.
Stavební povolení
Než začnete provádět nějakou větší úpravu v domě či bytě, potřebujete souhlas vlastníka objektu. Teprve pak se můžete vypravit na stavební úřad. K tomu, abyste povolení získali, potřebuje nejen zaplatit poplatek tři sta korun, ale i žádost, ve které uvedete jméno a adresu stavebníka, druh, účel, místo stavby a předpokládaný termín dokončení.
U domu pak číslo parcely, druh stavebního pozemku a sousedních pozemků s uvedením vlastnických práv, projektanta, základní údaje o stavbě a seznam účastníků stavebního řízení (například majitele sousedních pozemků). K ní přiložíte projektovou dokumentaci stavu současného a budoucího zpracovanou takzvanou autorizovanou osobou ve trojím provedení. Pokud bydlíte v bytě, je vhodné na práce upozornit i sousedy, například oznámením na domovní vývěsce nebo třeba u výtahu. A to včetně toho, kdy budete potřebovat vypnout vodu.
Aby motor dobře Shell
|
|
Když před více než sedmdesáti lety postavil architekt světového významu Mies van der Rohe vilu, kterou prosklenými stěnami donutil vstoupit do dialogu s okolní krajinou, sklidil dvojí reakci — obdiv kritiky a opovržení dalších potenciálních klientů svého ateliéru. Je přinejmenším pozoruhodné, že po tolika letech na podobný počin reagují lidé v podstatě stále stejně. Kultivovaný investor Protáhlý obdélník Dům na míru Foto: JAN DVOŘÁK, Text: Petr Tschakert Kontakty: |
Nábytek v pohybu
|
|
Nábytek ve spojení s kolečky má i dnes hlavně praktický význam, i když zrovna teď můžeme hovořit také o módnosti tohoto prvku. Kolečko a životní styl Změnu v chápání přineslo až rozšíření plastů do interiéru a hlavně pak rozvoj a dostupnost sdělovací a komunikační techniky. Právě technické vymoženosti jsme si zvykli stavět na nábytek s kolečky. Týká se to především televizorů (televizní stolky na kolečkách dovolily snazší přesun přístroje), později hifi souprav, kontejnerů na CD a videokazety a ještě později počítačů. Kolečka se nezastavila ani před nábytkem pro obývací pokoje. Souvislost se změnami životního stylu je zřejmá. Obývací pokoje se otevírají, nejsou to „pokoje parádní“, které se udržují, ukazují a slouží sterilnímu programu, ale společenské místnosti, v nichž to z celého bytu „nejvíce žije“. Velmi často bývají propojeny s kuchyní nebo jídelnou, takže různé servírovací stolky a pojízdné kontejnery našly mezi těmito provozy smysluplnou a nerušenou cestu. Na koleč- Nové koncepce Pomocí koleček lze příslušný kus nábytku přemístit zcela mimo obývací stěnu. Na rozdíl od prvků „ke stěně“ mají kvalitní povrchovou úpravu ze všech stran a mohou tedy stát i v prostoru. Od onoho keltského sofa s osmi bronzovými kolečky jsme hodně pokročili. Kolečka nejsou ničím výjimečným. Dnes můžeme i u větších kusů nábytku vedle několika materiálů, případně tvarů noh zvolit právě je. Pokud uvažujeme o této variantě, je vždy nutné kýžené kolečko porovnat s podlahovou krytinou v bytě. Kolečka mohou být nejen dřevěná, skleněná, kovová, ale i plastová, potažená pryží, kůží, také různých průměrů a nosností (na tento údaj dávejte obzvláště pozor, jestliže si chcete kolečka namontovat dodatečně sami). Nábytek na kolečkách? NE Text: Eva Poláčková, Foto: Archiv Kontakty: |
