Blog

 Z vašeho domu na mne sálá protestantská strohost. Čisté, neozdobené stěny, rovné linie, všude převažuje bílá barva. Je to záměr, aby návštěvník ihned poznal, že se nachází v domě protestantského pastora?

Dům je nový a já se nechci ukvapit. Ty holé bílé stěny mne lákají, je to pro mne velká výzva. Vím, že budu dlouho rozvažovat, než se rozhodnu, čím je vlastně ozdobím.

 Každý dům prozradí svého majitele. Jste vyhraněná osobnost, a tak předpokládám, že zařídit dům podle vašich představ nebylo jednoduché.

Ano, vznikl například problém, co umístit do niky na domě a co dát do výklenku uvnitř domu v hlavní místnosti. Dřív se tam dávaly sošky svatých. Já mám však protestantskou duši a ta by neměla klid, kdyby tam stály, nebo kdyby prostor zůstal prázdný. Můj kamarád, umělecký sklář Aleš Vašíček, vyšel vstříc mému přání vyzdobit ta místa uměleckými díly, jež by nezpodobňovala konkrétní osoby, ale odkazovala na dílo Boží. Vytvořil tak artefakt, který jsem pojmenoval Oko. Je to překrásný skleněný předmět, který se dá ozářit. V domě je zase artefakt z modrého křišťálu, který jsem nazval Paprsek. Má to být vzpomínka na moji ženu Stáňu, kterou Aleš znal. Obě díla jsou strohá, nejsou lacině konkrétní a chápavý člověk v nich pozná odkaz na Boží dílo, které je pro nás nedopovězené a neuchopitelné.

Chystáte se sem nastálo?

Až skončím svou práci u Salvátora v Praze tak jistě.

 Nevadí vám, že budete žít v domě, který postavil někdo zcela jiný, jiného vyznání a možná i jiné národnosti?

Ne, ne. S tím problém rozhodně nemám, i když chápu, že někdo jiný v českém pohraničí by to jako problém mohl chápat. Statek byl totiž v dezolátním stavu. Z domu vlastně zůstaly jenom obvodové zdi. A tak jsme nemohli procítit jeho osobitou historii. Už také není selskou uzavřenou usedlostí, je domem světla, domem otevřeným i ostatním lidem. Záleží už jenom na nás, jak my si ho zabydlíme, jakou atmosféru v něm vytvoříme, jak dům proteplíme. A já to chápu jako výzvu.

Mluvíte-li o teplu, položím jednu konkrétní otázku. Kde ho berete?

Petr, spolumajitel tohoto domu, se dlouhá léta zabývá ekologií. Nechali jsme si tedy od třeboňské firmy Solarglas nainstalovat solární okna. Ta mají navíc výhodu, že jsou průsvitná — prosvětlí velký prostor pod sebou a jejich energie vyhřívá zásobník na pět tisíc litrů vody.

 A v zimě?

V zimě topíme dřevem. Plynový kotel ani nezapínáme. V domě jsme si nechali postavit dvě velké pece se zvláštním šnekem uvnitř. Vytvořil je můj další kamarád Karel Smat ze Znojma. Pomocí tohoto mechanismu se teplo rozvádí do podlah a vyhřívá se i bojler s vodou. Pece stačí vytopit celý dům. Když se v nich přestane topit, vydávají teplo ještě den a půl.

 Znovu zpět k domu a k jeho umístění v krajině. Většinu života jste prožil v Praze a poté ve švýcarské emigraci. Horizont při pohledu z okna vytvářela nejprve hradba městských domů, pak alpských vrcholů. Zvykl jste si na jihočeskou rovinu?

Odmalička jsem jezdil s tatínkem do jižních Čech k sedláku panu Samcovi. V letech 1944 až 1949 jsme trávili mnoho času i u Staňkovského rybníka, kde otec udělal vor a plachtu a křižovali jsme jihočeské vody. Je to zvláštní kraj, plný lesů a rybníků a také písku. Sáhla na něj lidská ruka a musím říct, že šťastně.

 Švýcarsko vás tedy neoslovilo?

Se ženou jsme vždy říkali, že hory jsou jen haldou neužitečného kamení. Na pohled je to sice hezké, ale obyvatelstvo je koncentrováno do souvislého pásu údolního osídlení, takže tam zase tolik té prostorové svobody není. Zatímco když vyjedete z Prahy směrem na Benešov, Znojmo nebo Třeboň, překvapí vás, jak jsou klidné partie zvlněné krajiny málo osídlené. Když za mnou přijede někdo ze Švýcarska, vždy žasne, kolik tu máme volného místa.

Předpokládám, že vy jste ho v zemi pod Alpami ve svém domě taky měl.

Já tam měl vždycky výhodu, že jsem bydlel na farách, které jsou rozlehlé a v dokonalém stavu. Nikdy jsem nemusel nic opravovat, o vše se staral místní sbor.

 Švýcarsko je jistě zajímavá země, originální svou architekturou, designem i způsobem bydlení. Převzal jste nějaké zkušenosti a zvyky ze země, kde jste prožil více než deset let?

Myslím si, že přímo ne. Inspiroval mne daleko více svět undergroundu. Toužili jsme mít vlastní prostor, kde bychom se mohli scházet. Tehdejší režim nám pořád něco boural a ničil. Touha mít svobodné místo se možná přece jen zkombinovala s jistou dispozicí švýcarského domu, který je velice účelně zařízený. Myslí se při něm na návštěvy v podobě hlavní rozlehlé místnosti, ale také na samotu majitelů.

 Tvrdíte, že chcete být svobodný a nezávislý na okolí. S lidskou duší je to možná snazší nežli se samotným domem, který je provázaný s okolím plynovými, elektrickými a desítkami dalších přípojek.

Já vím, že už moc neplatí pravidlo Můj dům, můj hrad. Ale i na tom se spolumajitelem Petrem pracujeme. Máme zatím vlastní teplo, ale chceme mít i svou vodu. A tak se chystáme vyhloubit studnu.

 Takový luxus nezávislosti je ovšem často velice nákladný.

Vím, že určité investice se nevrátí. Na druhou stranu například bojler a solární okna umožňují daleko levnější provoz. Od lidí, kteří mne navštěvují, a jsou jich desítky, nemusím díky tomu vybírat za vodu a teplo žádné poplatky.

 Všiml jsem si, že jste ve svém domě použil především světlý materiál.

Vše se točí kolem světla. Já mám světlo rád. Proto jsou zde stěny bílé, podlaha je z pískovce a dveře prosklené. Toto je dům světla.

 Myslíte to konkrétně nebo i abstraktně?

Tak i tak. Až jednou odejdu do penze, chci pobývat od května do září zde. Když už do toho tolik investuji, tak ať z toho mají užitek i jiní. V letních měsících se statek může proměnit na veselý starobinec. Starý člověk nepatří do města a do tmy. Patří do světla a do přírody.

 Domníváte se, že lidé pochopí, co jim vlastně nabízíte?

Mnozí to nepochopili. Posílají mi přihlášky a ptají se, jakou dostanou místnost a zda tam budou sami. My tu ale máme dvě velká indiánská týpí, každé pro dvacet osob, plus noclehárnu pro osmnáct lidí. I já sám budu přes léto venku. Všechno zde budou mít v našem veselém starobinci zdarma. Koncerty ve stodole. Ubytování. A sprchy a záchody tu jsou jako v luxusním motorestu.

 Je tu něco, co v motorestu nenajdou?

Malý, ale krásný klenutý sklep plný dobrého vína.

TEXT: PAVEL VONDRÁČEK, QUO

FOTO: OTO PAJER

Petr a Matěj Formanovi prosluli již v dětství rolemi ve filmu Ecce Homo Homolka a v jeho dalších dílech, později hráli např. ve Svěrákově Akumulátoru. Nejvíce času a energie věnují v dnešní době svému divadlu, známé jsou především jejich divadelní projekty Bouda — La Baraque a Nachové plachty. Rozhovor pro Moderní byt poskytl Petr Forman.

Spatřil jsem již mnoho českých bytů, které obývají známé osobností. Zdá se, že tento patří k těm nejzabydlenějším.

Doufám, že to nemyslíte ironicky.

Nikoliv. Jenom jsem rád, že jsem potkal někoho, kdo žije podle pravidla, že silný zvládá chaos, slabý si libuje v pořádku.

To platí jenom tady, v přízemí, kde máme s bratrem pracovny a dílny. To je naše část domu. V dalších patrech, kde bydlím já se ženou a dětmi a bratr s přítelkyní, je situace zcela opačná. Ostatně, tam vládne žena.

Uznáváte tedy, že existuje rozdíl mezi mužem a ženou i v takových drobnostech, jako je přístup k úklidu bytu?

Samozřejmě. Ženám je pořádek dán již od počátku, zatímco muži se jej celý život učí. Potvrdila mi to i moje bývalá učitelka matematiky, kterou jsem nedávno potkal. Má ve třídách třicet dětí a každé z nich se musí starat o svou lavici. Zatímco hochům jejich věci přetékají až do uličky, holky si udržují svůj metr čtvereční v dokonalém stavu a téměř asketické čistotě. Mentalita ženy a muže je prostě odlišná.

Kdo všechno žije v tomto domě?

Tři děti, dvě ženy, dva bratři, dva ptáčci, jeden kocour a jedna kočka, čtyři psi, z toho jeden bojovník — šarpej, který když uteče do vsi, tak se všem psům ježí srst hrůzou, dva kříženci a ještě jedna fena labradora, která je již stará a téměř se nepohybuje. Abych nezapomněl — taky dvě krysy.

Krysy? To ale opatrujete velkou vzácnost! Krysy jsou zákonem chráněné a na rozdíl od přemnožených potkanů se jedná o velmi čistotné a inteligentní tvory.

Dostali jsme je darem ve Francii. Jsou to opravdu nesmírně učenlivá zvířata — nakonec hrají s námi i na divadle.

Obyčejné domy mají své obýváky, koupelny a ložnice. Ty neobyčejné mají ještě pracovny. Vidím zde provazy, rydla a štětce, nářadí i rozbitá barevná skla snad na mozaiky, snad na vitráže. Vyznáte se v tomto světě?

Já i bratr ano. Horší to bývá ve chvílích, kdy zde pracuje najednou i patnáct lidí — připravujeme zde některá svá divadelní vystoupení. Museli jsme tedy vypracovat jistá pravidla a také značení, kam co patří. Věci můžou ležet na těch nejrozličnějších místech, vždy se ale musí vrátit na stejné místo.

Zdá se, že vás pracovny fascinují?

To ano. Když člověk spatří pracovnu chirurga — operační sál, ani se nepodiví, že dlaždice září a vše je srovnané a sterilní. Stejně tak mne nepřekvapí koňská stáj. Je také čistá, samozřejmě svým způsobem. V úžasu však hledím na dílnu automechaniků. Vždyť auto je přece věc tak špinavá, olejnatá, bahnitá a zakouřená. Dodnes neznám odpověď na otázku, proč zrovna v autodílně to vypadá jako na chirurgickém sále.

Můj první dojem z prvního patra, poté co jsme opustili pracovny: Je zde mnoho místností. Každý člověk žijící v tomto domě má svůj pokoj. Kde však trávíte nejvíce času, pokud jste doma?

V kuchyni. Ten prostor vznikl spojením společenského pokoje s kuchyní. Samozřejmě se mi to tak líbí a také můj bratr, který bydlí nad námi, má podobnou prostorovou dispozici. Považuji to za přirozené. Poznal jsem například několik hospod na Šumavě. Když jste do nich vešel, měl jste pocit, že jste se ocitl u někoho doma v kuchyni. Mám rád, když v každém domě existuje aspoň jedna místnost, ve které dochází k prolnutí se životem ostatních lidí.

Češi jsou zvyklí na bílé zdi svých domovů, bývají deformováni dětstvím plným optimistických barevných válečků a striktním oddělováním místností na spaní, na práci, na hraní, na pojídání. V českých bytech vůbec vládne jistá uniformita. Zní to sice nadneseně, ale ve většině se nedá zabloudit, jsou stejné. Zdá se, že vy toto vše úspěšně překonáváte, dokonce i pomocí barev.

Mně se líbí textilní tapety. To je ono, anglické látkové tapety, jsou však příliš drahé. Bílá barva se mi nelíbí, je příliš tvrdá, pustá a prázdná. Pamatuji se z dětství, kdy jsem navštěvoval dědečka, že jeho místnosti byly barevné. To, co kdysi bývalo běžné, je dnes vzácné.

Člověk se neustále ptá po významu. Jaký má význam barevná stěna?

Barvy oživují zájem o bydlení. Donutí vás přemýšlet nad každou místností, nad tím, kdo v ní stráví nejvíce času a komu je určena.

Každý rok upravujeme jednu místnost. Velký pokoj jsme vymalovali v okrovooranžové barvě. Musím přiznat, že jsme se té barvy poněkud báli, ale překvapila nás, zvláště v zimě. Vyzařuje z ní teplo.

Nehrozí nebezpečí, že se z vás jednou stane Věra Bílá, zpěvačka, která je proslulá tím, že každou sobotu zaměňuje ložnici za obývák a ten zase za dětský pokoj?

To snad ne, i když s domem je to jako se zdravím. Když nic necítíte, nežijete, a pokud dům neupravujete, už nestojí. Někdy jsme si říkali, že jsme dům měli zbourat a postavit nový ihned poté, co jsme jej v polovině osmdesátých let koupili. Není totiž postaven z dobrého materiálu. Dnes jsem rád, že jsme to neudělali.

Divadlo bratří Formanů proslulo mimo jiné pohráváním si s detaily. Který z bytových detailů ve vašem domě máte nejraději.

Manželka vytvořila papírové šablony zvířat a já jsem je v jednom dětském pokoji nechal nastříkat barvou na zeď. Pomyslně běhají kolem dokola, těsně pod stropem, v jakési úzké chodbě. Obrysy zvířat se ale vzpouzejí řádu — například jedno prase se snaží jít v protisměru, tady se zase koza šplhá na hřbet prasete a kráčí si to po horní lince. Potom spadne, koza.

V tom případě jich musí být na zemi plno?

Celá hromada. Když odtáhnu tuto krabici, tak vidíte, že jsou tam samé spadané namalované kozy. Je to humor, ale možná že probouzí v dětech fantazii a právě onen cit pro detail i ironii.

Z vašeho okna je výhled na středočeskou krajinu. Přímo naproti vám je malá chatová osada, sezonně obývaná zvláštním druhem člověka. Neznervózňují vás zvuky elektrických komárů v podobě zahradních sekaček?

Někdy ano. Fascinuje mne ale, jak se za těch posledních deset let proměnila jejich výbava. Já to chápu. Když jsem chtěl mít šroubovák, tak jsem také toužil po tom nejlepším.

Tento dům pochází z poválečných let. V hlavní místnosti je krb a já tedy nepřepokládám, že je původní.

Krb pro nás není zbytečností, ani přepychem. Máme jenom rádi Francii a každý dobrý francouzský dům má krb. Ten je možná důležitější než desítky jiných věcí v domě. Krb dává teplo.

Žijete blízko letiště. Někomu by zvuk přelétávajících letadel nebyl příjemný.

Zvykl jsem si, není to hrozné. V jistých okamžicích jsem docela rád, že bydlíme tak blízko, protože vím, jak je příjemné, když vás někdo na letišti očekává. Snažím se proto tuto radost dopřát všem svým blízkým a oni zase mně.

Spatřil jste někdy váš dům z letadla?

Ano. Ale naprosto neskutečný pocit prožívám ve chvíli, kdy tam dole pod sebou spatřím auto svého bratra, který mi jede naproti.

Auto, letadla, lodě, kočovné divadlo. Něco mi v tomto příběhu chybí… Myslím, že je to…

…karavan. Také ho máme a já tvrdím, že jeho stavba a úprava podléhají stejným principům jako stavba a úprava domu. Dokonce je to ještě důvtipnější činnost, neboť se jedná o jakousi miniaturu domu. V karavanu na rozdíl od domu nemůžete udělat chybu. Jinak v něm nevydržíte.

Udělali jste chybu?

Ne.

TEXT: PAVEL VONDRÁČEK, QUO

FOTO: OTO PAJER

Narušil jsem váš denní rytmus?

Já snad žádný přesný rozvrh dne nemám. Pravděpodobně bych v tuto dobu byl ještě v peřinách. Možná také ne, neboť jsem stále na cestách. Jeden pevný bod v mém životním vesmíru by se ale jistě našel — nikdy nechodím spát dřív než ve dvě hodiny v noci. Volný večer — to by pro mě byl časový zázrak.

Jste kočovník?

V pravém slova smyslu ne. Podívejte se na místa, kde jsem žil. Nebylo jich mnoho. Narodil jsem se v Hošticích u Vyškova (čestné občanství této obce leží na klavíru — pozn. red.), ale již ve dvou letech jsem se přestěhoval do Zlína, do Mokré. Potom jsem studoval v Brně, hrál v Ústí nad Labem a v druhé polovině sedmdesátých let jsem odešel do Prahy. Jsem zde dosud.

Považujete se za Hanáka, Valacha nebo Pražáka?

Hlásím se k Valachům!

Zlínem se ovšem táhne pomyslná duševní hranice, vymezená zasahujícím vlivem slivovicových Vizovic a vinného Uhersko- hradišťska? Vy jste…

…od slivovice. Měli jsem doma trnky na zahradě a zbytek natrhali kolem cest. Vždy jsme dali dohromady dvě stě litrů kvasu, sehnali kvalitní ovocné dřevo a vše odvezli do pěstitelské palírny v Drnovicích. Tam vám bylo čisto jako v nemocnici.

Léky patří k nemocnici a slivovice je vlastně lék.

Víte, že máte pravdu? Moje babička si každý ráno dala štamprli slivovice, kmínky nebo ořechovice, pořádně ten lék vylízala, večer to zopakovala a dožila se devadesáti šesti let.

Předpokládám, že znáte i tzv. institut zakopávání slivovice?

Ano, jednou jsme otevřeli dvacetiletou, byla nádherná, křišťálově čistá, táhla se jako olej, ale bohužel nebyla dobrá. Děda do ní tehdy přidal hrušku, a to nebyl dobrý počin. Vypili jsme ji ale, samozřejmě, to dá rozum.

Byly vám dva roky, v jedenapadesátém, když jste se přestěhovali do Zlína. Dětství jste tedy prožil v proslulých cihlových baťovských domcích?

Ne, otec pracoval v ZTS a ty pro své zaměstnance postavily dvojdomky. Byly docela hezké, měly klasickou střechu a celé byly ze dřeva. Lidé si je v šedesátých letech omítly. Bydlení to bylo skvělé, všude mnoho hřišť, zeleně a hlavně plno volného prostoru. Zažil jsem ještě ten opravdu klasický Baťův Zlín. Cihlové domy, cihlové továrny a tam, kde dnes stojí sídliště Jižní Svahy, byl jenom kopec a na něm stála osamělá lípa.

Zlín, to je synonymum pro obuvnické továrny, ale také pro filmové ateliéry, odkud vzešlo mnoho herců a především dětských filmů. V jakém prostředí jste se pohyboval vy?

Já patřím k té první skupině. Jsem vyučený kožař, obor pryžová obuv. Kdybych dnes nebyl herec, vyráběl bych nejspíše gumáky. Mám na to maturitu.

V Brně jste bydlel na…

…kolejích. Vlastní byt jsem měl až v Ústí nad Labem. Hrál jsem tam v Divadle hudby, které bylo v areálu chemičky. Největším paradoxem na tom bylo, že přestože jsou severní Čechy zafixované jako krajina temna, já mám vzpomínky barevné. Vždyť řeka Bílina byla jednou červená, podruhé modrá. Nedaleké Lovosice vypouštěly do ovzduší téměř duhové kouře. Ale i tam se našli lidé, kterým to nevadilo. Pamatuji se, jak jsme jeli někam k Bílině na zájezd, a já spatřil pod těmi jedovatými mraky člověka na zahrádce, jak s láskou pečuje o své papriky, okurky a rajčata. Dodnes mě ta scéna fascinuje.

Byt v Ústí byl dostačující?

Já to měl docela dobrý, pokoj a kuchyň, ale takový Jiří Bartoška musel přebývat v cimře tak dva krát čtyři metry plus suchý záchod. Chtěl si to za každou cenu vylepšit a tak se rozhodl, že to vymaluje na modro. Jenže ani já, ani on neumíme míchat barvy, pokoj byl nakonec černý. Bylo to strašný doupě, tma a zima. Později se mi podařilo sehnat větší byt v centru města, byl tak veliký, že se tam vešel i kulečník, a to znamenalo jediné — permanentní mejdan.

Nezatoužil jste někdy po té zahrádce pod čadícími komíny?

Mám jednu takovou. Krásnou zemědělskou usedlost v jižních Čechách s uzavřeným dvorem. Božský klid a ticho. Kdybych nemusel pracovat, okamžitě bych se tam odstěhoval, pořídil si koně a… To je ale jenom sen!

Co vám chybí k jeho splnění?

Čas. Pořád někde lítám.

Slyšel jsem, že i skutečně.

Ano. Lítám v cessně, ve větroni, na ultralightech. Nádhera, v tom větroni je nádherný ticho, slyšíte jen něžné šustění větru. Lítání, to není o boeingu, ale i o těch tři sta metrech nad zemí. Připadáte si jako pták a nejvíce mne láká, že je kolem neskutečné množství prázdného místa, ohromného prostoru. Když vidím ty mravence tam dole, tak si vždy řeknu, má to vůbec cenu, vrátit se dolů, do problémů?

Vraťme se zpět na zem, do Prahy. Kde jste bydlel nejdříve?

Na sídlišti Novodvorská, ve tři plus jedna, v paneláku. Jsem rád, že jsem se přestěhoval do centra Prahy. Nikdy bych se už do paneláku nevrátil. Zvykl jsem si na vysoké štukové stropy, na parkety, na krb v bytě, na leptané skleněné výplně dveří, na kované zábradlí.

Ve středu města ale bývá dost hlučno.

Z jedné hospody sem doléhal křik a ten v poslední době zmizel. Bydlení v centru má pro mne už jenom výhody. Mám to všude blízko — do televize, do divadla i do baru Solidní nejistota, který hraje i roli valašského konzulátu v Praze.

Přezdívku Čmáňa jste údajně získal od “valašského krále” Bolka Polívky. Co ta přezdívka znamená?

Bolek mne tak jednou nazval a ono už mi to zůstalo. Donutil se ho pořád ptal, co to vlastně znamená, Čmáňa… Polívka se na něj otočil a povídá: “Vždyť se na něj podívej, celá Janžurová!”

Měl jste někdy emigrační tendence?

Ne, měl jsem ale nabídky, abych v cizině zůstal. Když jsem však viděl, jak emigranti mají doma Švejka, knihy a český porcelán jako vzpomínky na domov, věděl jsem, že bych to nevydržel. Já nechci mít vzpomínky na domov. Já chci doma žít.

Přesto, neláká vás žít alespoň část roku někde jinde?

To ano. Já nemám rád čtvero ročních období. Nemám přímo podzimní nebo jarní deprese, ale není mi v tento čas nejlépe. Konec podzimu, zimu a začátek jara bych rád strávil někde v teple, pod sluncem. Takové Mexiko by mi plně vyhovovalo.

Mnozí lidé se realizují ve svých bytech. Musel jste i vy zde dělat zásadní změny?

Musel. Boural jsem příčky, vytrhával linoleum a celý byt uvolňoval a provzdušňoval. Já se ale v něm nerealizuji. Jediné, co jsem si dopřál navíc, je krb. Byla zde kamna na dřevo a já našel slušného člověka, co místo nich dokázal vytvořit krb. Oheň mě uklidňuje.

Ten nástroj, co leží na stole, to je klarinet?

Ne! To je sopránsaxofon! A nemyslete si, že jím ruším sousedy. Právě naopak. Měl jsem sousedku, paní Bachovou, a ta mě vždy ráda poslouchala. Dokonce, když jsem si večer pouštěl nahlas muziku, většinou klasiku, druhý den jsem se jí omlouval. A ona mi povídá: “Pane Zedníčku, neomlouvejte se, já jsem vás naopak chtěla požádat, abyste to zesílil, protože já mám hudbu ráda.” Nejcennější na bydlení jsou dobří sousedé.

Chystáte se tento byt ještě nějak zásadně proměnit?

Potřebuji knihovnu. Knihy mám po celém bytě ve skříních, v krabicích pod postelí v ložnici, všude.

Riskujete ale, že dopadnete jako Karel Čapek. Ten se též jednou rozhodl, že si utřídí knihy a dá je do nové knihovny. Vždy se ale do nějaké začetl a knihy měl na zemi celých pět let.

Dokud četl, tak žil. Když jsem se sem nastěhoval, pozval jsem režiséra Ewalda Schorma, ať mi poradí, jak dál s bytem. On mi poradil: “Pavle, nikdy byt nedodělávej. Jak ho jednou doděláš, tak zemřeš!” Držím se jeho rady.

Dřevěný zvon na stěně, co se podobá chomoutu, je váš?

Ne, ten patřil jednomu thajskému slonu. Ale ty dvě hole jsou moje. (Pavel Zedníček bere do ruky obě hole a předvádí, jak se bude ve stáří šourat přes přechod na ulici.) Je v nich ukryto vše podstatné k životu.

Co tím myslíte?

No, když u jedné odšroubuju rukojeť, objeví se skleněná nádoba na moč!

A co je v té druhé?

Co potřebuje stařec, který se belhá přes přechod. Slivovici!

 

Text: Pavel Vondráček, QUO

Foto: Oto Pajer

“Orgie” v nudli

Samozřejme jde o orgie gastronomické. Nudlí se rozumí maličká úzká kuchyňka v pražském družstevním bytě dva plus jedna. Ve dvou se tu stoluje u okna na pultíku, který se zasouvá a vysouvá podle potřeby. Pro větší počet hostů se rozkládá stůl ve vedlejší místnosti. Je to k neuvěření, ale v tak stísněném prostoru dokáže tandem Pilarová–Kolomazník chutně nasytit pěkných pár žaludků. Druhdy tu například hodovala málem celá Holiday on ice, kterou přivedl na večeři Ondřej Nepela.

Přesto se ale moji hostitelé snaží přijímat větší návštěvy raději v létě na chalupě, kde je na rozdíl od Prahy prostoru habaděj. “Zase se tam ale v kuchyni hrozně naběhám,” stěžuje si Jan Kolomazník. Jeho žena si nicméně pochvaluje dostatek místa a hlavně možnost popustit uzdu své vášni pro prostírání a úpravu jídelního stolu.

 

Pitevnu ne!

Když Eva a Jan viděli svoji pražskou kuchyni na fotografiích, vylekali se: vždyť ty kachlíky tady vypadají jako v pitevně! A hned vyrazili do OBI, aby nedostatek napravili. Nové obkladačky mají jemný dekor a korespondují s dlažbou na podlaze. Kuchyni — ostatně stejně jako veškerému interiéru — vévodí bílá, barva čistoty. Eva Pilarová je totiž na úklid metr, a proto ho kromě sebe svěří nanejvýš ještě manželovi.

Rekonstrukce kuchyně trvala sice jenom dva dny, ale stačilo to, aby celý byt a nervy jeho obyvatel dostaly pěkně zabrat. Jediný kocour Lorda sledoval pracovní ruch s nelíčeným nadšením.

Vymoženosti ve stropě

Nevelká kuchyňská linka pojme skutečně jen to nejdůležitější nádobí. A třebaže je tato domácnost vybavena snad všemi možnými přístroji a chytrými udělátky, většinou čekají na svou příležitost pěkně zabalené v krabicích ve stropní skříni. Dočkají se však zřídkakdy. “Nebaví mě pořád lézt nahoru a dolů pro mašinky, raději použiju vlastní ruce,” směje se Jan Kolomazník.

Jak už bylo řečeno, na chalupě je to jiná káva, tam se vaří a stoluje s plnou parádou, tam dojdou uplatnění veškeré ubrousky a prostírání, kterých má hostitelka habaděj. Velká přípravna, jídelna, obrovská spíž a dva velké sklepy… To se paní Evě líbí. Její protějšek však dává jednoznačně přednost kulinářské svatyňce v Praze.

 

Letní hity

Eva Pilarová miluje exotická kořeněná jídla. Právě těmi — jak přiznává — zničila svému muži slinivku, a proto se musela naučit vařit “jemněji”. Svou porci si však dodnes štědře přichutí. Jeden čas paní domu vášnivě sbírala čínské recepty, její sbírka příslušného nádobí a ostatních doplňků čítá přes tisíc kusů. Na chalupě je v čínském stylu zařízen celý pokoj.

Se stále lepší nabídkou ovoce a zeleniny na našem trhu se cizokrajné ingredience samozřejmě častěji objevují i v jídelníčku našich hostitelů, nejlépe v čerstvém stavu nebo jen mírně tepelně upravené. “Vůbec máme rádi potraviny spíš méně než více vařené, včetně těstovin a rýže,” tvrdí shodně. “Lépe se tak zachová jejich nutriční hodnota.” Oba milují ryby a nejrůznější plody moře, a protože jsou dnes už běžně k dostání, často je využívají pro své kulinářské zázraky. Na chalupě vymýšlejí každé léto jídelní hity. To loňské probíhalo ve znamení instantních nudlí a velmi populární se stala indonéská miska s mušlemi a krevetami.

Bez váhy se neobejde

Přestože paní Eva ráda mlsá, sladkosti, ani vánoční cukroví se v této rodině nepečou. “Prostě to neumíme,” vysvětluje Jan Kolomazník. Takže buchty na jídelníčku nebývají a o Vánocích prý vypomohou maminky.

Kde se dobře vaří, jí a dokonce rádo mlsá, neměla by chybět váha, nikoli pouze ta na potraviny. Eva Pilarová ji samozřejmě má. “Jakmile naskočí kilíčko, zařadím odlehčovací zeleninový nebo ovocný den a hned je všechno v náležitých kolejích,” prozrazuje tajemství své stále stejně štíhlé postavy.

Z receptáře Evy Pilarové

Indonéská miska

Potřebujete: 2 balíčky instantních nudlí MI GORENG, 10 kousků mušlí ve skořápce (slávky), balíček mražených krevet, 4 stroužky česneku, 2 lžíce oleje, kousek červené, zelené a žluté papriky (dohromady asi jako jedna střední paprika).

Mušle společně s krevetami vhodíme do menšího množství vroucí vody, po sedmi minutách varu scedíme. Papriku nakrájíme na tenké nudličky, spaříme a taky scedíme. Instantní nudle přelejeme vroucí vodou a po třech minutách vyjmeme. Obsah malých sáčků vložených do balíčků s nudlemi (kromě koření a omastku obsahují rovněž sůl, takže jídlo jen mírně přisolíme) dáme na suchou rozpálenou pánev, přidáme na tenké podélné proužky nakrájený česnek a zamícháme. Když směs začne vonět, vmícháme nudle a osmažíme. Poté přidáme krevety společně s mušlemi ve skořápce a spařenou papriku. Dobrou chuť!

Takovou bych chtěla

“Kuchyň mých snů musí být rozhodně bílá nebo smetanová. A musí z ní doslova vyzařovat teplo domova,” prohlašuje Eva Pilarová. “Proto dávám přednost rustikálnímu stylu. Moc by se mi líbila sestava na tomhle obrázku, ale pochopitelně v té mojí oblíbené světlé barvě. I když se to může zdát nepraktické, stejným tónům dávám přednost i pokud jde o dlažbu a keramické obklady. To, co jiní považují za nedostatek — tedy že na bílé nebo smetanové je všechno vidět — mám já naopak za přednost: špína se musí hned zlikvidovat a snadno tak udržíte pořádek.Kdybych si mohla vybrat, líbil by se mi teď populární varný ostrůvek, nad ním pěkná digestoř a od stolu výhled na moře…, jak jsem to viděla v Americe. A taky se mi tam moc líbily ty velikánské chytré lednice, které nejen uchovávají potraviny, ale umějí vyrábět ledové kostky, tříšť… a mnoho jiného.”

Takovou bych Nechtěla

“Vůbec nic mi neříká techno styl. V takové kuchyni bych si připadala spíš jako v nějaké laboratoři nebo na operačním sále. Nikdy!Taky mě nechává chladnou design, který mi až moc připomíná sektor a kdysi populární umakart. A nikdo by mě nepřesvědčil, abych si svoji kuchyni vybavila nábytkem v přepestrých barvách. Zvlášť v modré si svoje kulinářské království vůbec nedovedu představit. Ani v jednom z těchto prostředí bych se jako kuchařka a hospodyně necítila dobře.”