Blog

(Připraveno ve spolupráci se společností Wienerberger)

Manželé a majitelé rodinného domu v této krásné lokalitě si podobnou zkušeností prošli zcela nedávno. Deset let starý rodinný dům dostal v době svého vzniku od jisté firmy titanzinkovou střešní krytinu. Firma jim materiál vychválila s tím, že vydrží až 90 let, a i sami majitelé se o této krytině dočetli jen to nejlepší. Střecha byla dokončena, dostali 5 let záruky a začali bydlet.

Po deseti letech…

Zhruba tak dlouho trvalo rodinné štěstí pod titanzinkovou střechou. Pak začalo na čtyřech místech zatékat. Panu Buřiči to přišlo jako docela závažná porucha, která se navíc k proklamované životnosti krytiny dostavila velmi brzy. Povolal odborníka a ukázalo se, že v plechových pásech se vytvořily malé podlouhlé trhliny.

„Když jsem tady měl pracovníka na výškové stavby, řekl mi, že napočítal na 200 trhlin. Byly v takovém stavu, kdy je nutné zamyslet se nad tím, že s tou střechou se musí něco udělat“, vysvětloval pan Buřič.

Odborník mu dal na vybranou dvě varianty: „První jednoduchou a levnou. Použít nějaký tmelící prostředek, kterým se dají štěrbiny zacelit, což ale nevylučuje, že se časem neobjeví nové. Anebo tu druhou variantu: udělat novou střechu…“.

V tuto chvíli do hovoru energicky vstoupila paní Buřičová: „A poslední kapkou tady k tomu všemu bylo, že asi před čtyřmi lety tady proběhlo velké krupobití. Kroupy byly velké asi jako golfové míče. Na celé střeše nám to udělalo ďubičky, takže i ta estetika dost zamávala vzhledem domu. Alespoň mně to silně vadilo. I to přispělo k tomu, že jsme se s manželem dohodli, že uděláme výměnu celé té střechy“.

„Střecha povrchem připomínala pomerančovou kůru, nebo spíš celulitidu, aniž bych chtěl tedy kohokoli urazit“, přisadil si pan Buřič. „Jedna věc je, jak ten materiál vypadá pohledově, druhá, jak vám to řemeslně udělají. Domnívám se, že materiál byl velmi špatný, a navíc i mizerně provedený na střeše – například na falce neměli techniku, takže při pohledu z blízka to byli takové vlnovky, jako zurčící potůček“, popisuje pan Buřič detaily.

Do toho všeho přišla zajímavá reakce pojišťovny, která manželský pár zaskočila prohlášením, že jde „pouze o designerskou záležitost, pohledovou, ale jinak že je střecha funkční“, takže jim na celou zdevastovanou střechu vyplatili něco přes 19 tisíc. Tím to pojišťovna považovala za vyřízené a dál se nebavila.

5x a dost!

Co dál? Jak postupovali, aby se draze nabitá zkušenost znovu neopakovala? A jak přišli na to, co bude na jejich střechu to pravé?

„To jsem spíše řešila já“, ujala se slova paní Buřičová. „Vybrali a oslovili jsme asi 5 firem. Z toho dvě nedodaly žádnou nabídku, dvě daly nabídku srovnatelnou a jedna sice nabídku srovnatelnou, ale obsahovala mnohem více položek a daleko lépe se s nimi komunikovalo.

Jedna z firem, z těch, co dali nabídku, s námi odmítla vést jakoukoli diskuzi a odmlčela se. U další firmy jsem si srovnala cenově jednotlivé položky a na dotaz proč mají například pokrývačské práce tak předražené, se odmítly vyjádřit a po týdnu nám sdělili, že už s námi žádnou střechu dělat nechtějí“, popisuje paní Buřičová strasti s některými realizačními firmami. „Zůstala nám jediná firma, kterou nám nabídnul vlastně tady výrobce krytiny“, pokynula směrem k oknu.         

Nová střecha přes kopec

Ukázalo se, že manželé „přes malý kopeček“ koukají na fabriku Tondachu. Jejich návštěvu jim vzápětí oplatila regionální manažerka Jitka Strankmüllerová, která přímo na místě zhodnotila situaci, doporučila a obratem na místě zajistila i osvědčenou realizační firmu. Buřičovi byli nadšeni, protože dodavatel i přes nabitý pracovní kalendář vyhověl jejich časovým požadavkům.

Na jednání manažerky a následnou práci dodavatelské firmy jsme vyslechli velké množství velmi závažných pochvalných slov. „A navíc“, jak řekl pan Buřič „je to lidské – zrovna tu krytinu, která se nám líbí, měli ve slevě“.

Musí se to umět!

Taková byla úvodní poznámka ČKAITem autorizovaného dodavatele pana Jana Cibulky. Poměrně jednoduše vysvětlil, v čem byl problém s titanzinkovou střešní krytinou: „Titanzinek je na jedné straně bezúdržbový, na druhé straně je to špatný materiál nebo lépe řečeno – musí se to umět tak, aby fungoval! V praxi to znamená, že ten plech zespoda musí dýchat. Takže buďto se tam používá speciální rohož anebo se dělá klasická větraná mezera.

Plech byl namontovaný přímo na OSB desky, bez nějaké separace, což vlastně zapříčinilo to, že to tam začalo kvasit. Byla tam určitá vlhkost, a navíc docházelo ke kondenzaci. Vznikala tak reakce mezi difuzně nepropustnou, chemikáliemi a lepidlem napuštěnou OSB deskou a plechem, kterému se to nelíbilo.“.

Výsledkem byly bílé sedimenty naznačující, že ty desky postupně plechovou krytinu rozežírají. Mikrotrhliny se sice objevily jen v určitých místech, ale bílý sediment byl na rubu plechu po celé ploše, jinými slovy, byla to časovaná bomba. „Dříve nebo později by to ten titanzinek úplně rozsypalo“, dodává pan Cibulka.

Industriální ráz s pálenou taškou

„Majitelé se snažili zachovat takový ten industriální ráz toho domu, což se jim sice pohledově povedlo, ale technologicky vůbec“, vzpomíná pan Cibulka. Bylo tedy nutné sundat veškeré plech včetně demontáže OSB desek, což bylo velmi důležité. Nová střecha se řešila jako difuzně otevřená skladba, aby kondenzát, který odchází, zůstal na difuzní folii a pomocí okapničky odfrčel pryč.“

Navíc při demontáži se zjistilo, že folie ani nebyla po celé ploše a místy rovněž chybělo zateplení. „Vše jsme opravili a doplnili a nakonec jsme položili tašku Tondach Figaro 12 glazura Amadeus černá, kterou si Buřičovi vybrali. Podle mně je ten výsledek z estetického hlediska ještě lepší, než byl původní záměr s šedou industriální titanzinkového plechu.

Střecha je výraznější a v kombinaci s oplechováním vystouplých částí působí velmi atraktivně. Navíc Buřičovi získali vysoce kvalitní a trvanlivou krytinu“.

S tímto závěrem nelze než nesouhlasit, ostatně posuďte sami podle obrázků ve fotogalerii.