Blog

Vnitřní omítky bývají obvykle dvouvrstvé (s výjimkou omítek sanačních) a nanášejí se ve skladbě hrubá (jádrová) omítka a jemná omítka (štuk). Existuje také celá řada stěrek jednovrstvých – omítek akrylátových, silikonových a silikátových, určených k finálnímu, dekorativnímu povrchu. Nabízí se i varianta povrchových struktur, kde dekorativní efekt umocňuje nanesení barev (batika, benátský štuk).

Před aplikací hrubých omítek je třeba místa, kde by mohlo docházet k pnutí s následným popraskáním, zpevnit perlinkou (speciální síťka), která zároveň zajistí i přilnavost omítky. V místech napojení omítky na okenní rámy a dveřní zárubně se umísťují systémové lišty, rohy se zpevňují rohovými lištami. Nejprve se omítají stropy, po nich stěny.

Nanášení vnitřních omítek

Jednovrstvé hmoty plní funkci vyrovnávací i funkci konečné vrstvy. Nanášejí se nejdříve dva měsíce po vyzdění stavby (z cihelného zdiva), jakmile malta dostatečně vyzraje a vlhkost zdiva nepřekračuje normu (3,5 % vápenopísková cihla, 4 % pálená cihla, 6 % lehké betonové tvárnice, 8 % pórobeton). Teplota okolí a omítaného povrchu by během práce a zrání neměla klesnout pod +5 °C. Pokud jsou odchylky od rovinnosti stěn větší než 5 mm na lati dlouhé 2 m nebo jsou vodorovné spáry hlubší než 5 mm či svislé širší než 5 mm, je nutný vícevrstvý systém omítání. Větší „defekty“ upravíte zdicí maltou nebo aplikovanou omítkou. Po jednotýdenní technologické přestávce nanesete cementovou maltu (spotřeba asi 4 kg/m2). Na dokonale rovné zdivo lze použít omítky se zrnitostí do 1,0 mm v tl. do 15 mm (tloušťka vnitřních omítek by vždy měla být min. 10 mm). Pro méně rovné zdivo se používají omítky se zrnitostí do 2,5 mm, v tloušťce od 10 do 20 mm.

Štukování na hrubou omítku

Pro konečnou vrstvu tvořící podklad pro malbu se používá štuková vápenná nebo vápenocementová omítka s velmi jemnou zrnitostí do cca 0,4 mm nebo jen jemnou zrnitostí do cca 0,7 mm, která se upravuje filcováním. Jemné omítky se nanášejí prakticky stejně jako hrubé, pomocí ocelových, plstěných nebo molitanových hladítek. Podklad musí být vyzrálý (asi dva týdny schnutí). Vrstvu v tloušťce 1 až 2 mm nechte zavadnout, poté hladítkem upravte a rozfilcujte. Pokud si na precizní provedení netroufáte, raději pozvěte řemeslníka.

Sádrokartonové konstrukce

Variantou povrchové úpravy může být montáž sádrokartonových desek (Knauf, Rigips) nebo instalace předsazených stěn. To se vztahuje i na zhotovení stropů (podhledy) a položení podkladní vrstvy pro lehké plovoucí podlahy. Velké a rovné plochy desek spolehlivě srovnají stavební „nepřesnosti“, je však třeba dodržovat některé zásady. Kupříkladu platí, že sádrokartonové desky lze připevnit k podkladu až po dokončení mokrých stavebních procesů (po zhotovení podlahových potěrů, omítek a štuků). Tedy až po ustálení vlhkosti, vyzrání podkladních vrstev a vyschnutí povrchů. Montáž se doporučuje až po osazení oken a kompletním uzavření stavby. Kromě toho je kvůli srovnání rozdílné vlhkosti vhodné uskladnit sádrokarton uvnitř budovy, nejlépe přímo v místnosti, kde jej hodláte použít.

Make-up sádrokartonu

Ať už jako finální vrstvu sádrokartonu zvolíte výmalbu, tapety nebo keramické obklady, je předtím zapotřebí řádně zatmelit povrch desek, prohlubně po vrutech a hlavně spáry mezi jednotlivými deskami a mezery v koutech a ve stycích. Výrobci sádrokartonu k tomuto účelu vyrábí práškové spárovací a pastové tmely, k vyztužení spár pak skelné nebo samolepicí výztužné pásky. Po dokonalém zaschnutí tmelu se místa přebrousí a očistí od prachu.

Vhodný materiál pod podlahovou krytinu

Na betonové konstrukce podlah můžete použít materiály na bázi cementu. Volte hmoty, obsahující speciální přísady pro urychlení tuhnutí a tvrdnutí, nebo aplikujte směsi, které zmíněnými vlastnostmi přirozeně disponují. Alternativou mohou být např. plastmalty (plastbetony), tj. epoxidové kompozice plněné kamenivem. Vždy je třeba dodržet předepsané technologické postupy.

Efekt vodní hladiny

Samonivelační litá podlaha je v podstatě směs na bázi pojiva, plniv a příměsí, zlepšujících zpracovatelnost hmoty. Směs sama o sobě může zcela nahradit běžně používané cementové potěry v suchém prostředí interiéru. Zásadní rozdíl spočívá v aplikované konzistenci. Cementový potěr se zpracovává v zavadlém stavu, samonivelační litá podlaha pak v řídké, kašovité až tekoucí konzistenci. Předností je aplikace bez vzniku dutin, rychlost zpracování (až 1 200 m²/den), vysoká objemová stálost zatvrdlé směsi, stoprocentní obklopení rozvodů podlahového topení a tím dokonalé zajištění přenosu tepla, možnost barvení směsi atd.

Nutnost a způsob zateplení fasády se kromě jiného odvíjí od použitého konstrukčního materiálu. Praktické zateplení pak představuje technologicky poměrně náročnou činnost, kterou rozhodně svěřte odborné firmě. Největší nedostatky se projevují ve výběru materiálu, v nedodržení technologických postupů a v nedostatečné kontrole. Životnost zateplovacího systému je závislá na všech položkách, které musí tvořit kompaktní celek. Snížením účinnosti jednotlivé složky se snižuje kvalita celého systému.

Bez nutnosti teplého svrchníku

Výrobci stavebních systémů neustále zdokonalují zdicí komponenty, které se o energetické úspory umí postarat „samy od sebe“. Trendem jsou aplikace jednovrstvých konstrukcí, zdiva bez nutnosti zateplování. Patří sem např. cihly Porotherm, Heluz, ale i tvárnice Liapor a Ytong (Xella) nebo kvádry KMB Sendwix či Thermoblock, ztracené bednění systému Velox aj. Přesto je třeba domovní nahotu nějakým způsobem umně skrýt. Finální úprava musí splňovat řadu speciálních vlastností. Výběr omítky by například měl složením korespondovat s podkladem, musí být pevný, soudržný, bez prachu a nečistot. Je vhodnější přizvat odbornou firmu, ačkoli mnoho kutilů si s touto fází dokáže poradit. Opět za předpokladu výběru vhodného materiálu, dodržení předepsaných postupů, se speciálním nářadím a bezpečnými pomůckami. Například lešení.

Souvrství omítané fasády

Pro vnější omítky obecně platí, že by se měly provádět s dostatečným odstupem po vnitřních omítkách, aby zdivo dostatečně vyschlo (vzhledem k obkladům, podlahám a dalším interiérovým úpravám je v seriálu opačné pořadí). Omítání se zpravidla provádí ve třech vrstvách ručním nebo strojním způsobem. Vrchní omítky se provádějí jako tenkovrstvé, mohou být minerální, akrylátové, silikátové nebo silikonové. Před nanášením je nutno provést penetrační nátěr, který sjednocuje nasákavost podkladu a prodlužuje zpracovatelnost hmoty na stěně. Minimální tloušťka je 15 mm.

Vrstvy omítky na beton bez kontaktního můstku.	Stěrková vrstva se síťovinou na jádrové omítce.

Platí, že všechny styky dvou různých podkladních materiálů (beton/cihla, pórobeton/cihla apod.) ve vnějším i vnitřním prostředí by měly být vyztuženy sklotextilní síťovinou (perlinkou). Výztuž se klade do jádrové omítky (krytí min. 3 mm). Štukování je způsob úpravy povrchu pod nátěr. Štuk se natahuje na podklad z jádrové omítky pomocí ocelového hladítka nebo hladítka z PVC. Ve vnějším prostředí se používá vápenocementový štuk zrnitosti do 0,4 nebo 0,7 mm. Šlechtěné omítky jsou modifikované povrchové úpravy připravené v pastovitém nebo suchém stavu.

Tenkovrstvé omítání

Do této skupiny patří minerální (šlechtěné), silikátové, silikonové a akrylátové (disperzní) omítkoviny, přičemž tři poslední typy se používají zejména k finální úpravě zateplovacích fasádních systémů. „Natahované“ omítky jsou vhodné zejména na pórobetonové a cihlové povrchy. Stavební trh ovšem nabízí i akrylátové pastovité omítky, které jsou vesměs barevně stálé, paropropustné i omyvatelné. Silikátové omítky jsou vysoce propustné pro vodní páry, prakticky se nešpiní a s výjimkou podkladů na bázi sádry je lze použít na všechny běžné minerální povrchy. A konečně zde figurují silikonové pastovité omítky. Paropropustné, velmi odolné, mikroporézní, s hydrofobními fungicidními vlastnostmi.

Každý objekt je nutné zásobovat elektřinou. V počátku slouží k provozu stavebních mechanismů, elektrického nářadí, k osvětlení staveniště atd. To však vyžaduje zřízení tzv. přípojky nízkého napětí s odběrným místem, napojeným na rozvod distribuční společnosti. Přípojka je ukončena hlavní domovní pojistkovou nebo kabelovou skříní, umístěnou na objektu nebo na hranici pozemku. Náklady hradí ten, v jehož prospěch byla zřízena.

Rizika neznámého

Je vždy výhodné vybudovat elektrickou přípojku tak, aby mohla být využita jak pro zásobování staveniště, tak následně i hotové nemovitosti. Po dokončení stavby se prostě na základě žádosti (v návaznosti na změnu sazeb za spotřebu) a revizní zprávy o stavu elektrické instalace v objektu připojí nový elektroměr a… Ale to se vracíme o pár týdnů či dokonce měsíců zpět. Do doby, kdy se budoucím staveništěm proháněl vítr a kdy se do země poprvé zakousla lžíce bagru. Náš, respektive váš dům už stojí a zbývá „vdechnout“ mu život.

Ti, co se vyznají v drátech

Každá stavba se realizuje na základě projektové, nebo jinak řečeno stavební dokumentace, jejíž součástí je i technická zpráva jednotlivých částí (stavební část, topení, plyn, zdravotně technické instalace, kanalizace, voda a samozřejmě elektro…) a projekt všech uvedených částí včetně přípojek (rovněž elektro). Pokud jde o elektřinu, stavební zákon a spousta předpisů i norem jsou nekompromisní. A kromě toho „rána proudem vždycky bolí“. Důvodem, proč si pořídit kvalitní projektovou dokumentaci, je především dodržení všech zmíněných požadavků, ale také specifikace individuálních přání vůči realizační firmě a z toho vyplývající cenová nabídka. Projekt kromě toho slouží jako závazný podklad pro realizaci vašich záměrů, a čím je detailnější, tím lépe. Zde je však nutné říci, že ideální projekt prakticky neexistuje a vždy se najde „něco“, co je třeba předělat, přidělat nebo nač přijdete až při práci elektrikáře. Kvalitní a pokud možno co nejreálnější projekt elektroinstalací ovšem vyžaduje podklady.

A zase ta čísla

Cíleně sekat do zdí, škrábat v nich namalované drážky, ve zhotovených cestičkách natahovat kabely a na jejich konci instalovat zásuvky představuje jen jednu, byť důležitou praktickou, stranu mince. Tou druhou, více teoretickou, nicméně stejně důležitou, jsou přesné propočty. Každé elektrické zařízení a každý spotřebič má svůj vlastní odběr. Měří se ve wattech (W) a kilowattech (kW). Příkon spotřebičů ovlivňuje napětí ve voltech (V) a počet fází, na něž je napojen. Existuje napojení třífázové nebo taky trojfázové (3 × 400 V – 50 Hz) a jednofázové (230 V – 50 Hz). Ovšem aby bylo možné připojit dům na elektrickou rozvodnou síť, projektant musí spočítat celkový maximální odběr (v kW) a podle něj pak určit hodnotu proudu jističe před elektroměrem v A (ampérech). Úměrně velikosti proudu tohoto jističe dodavatel stanoví taxu za připojení. Proto je nutné znát pokud možno co nejpřesnější hodnoty výkonu u spotřebičů s vyšším odběrem, abyste zbytečně neplatili za naddimenzovaný jistič.

Od projektu k realizaci

V malém až středním rodinném domě vás standardní elektroinstalace vyjde asi na 150 až 200 000 Kč, tzv. inteligentní řešení podle rozsahu řízených technologií může představovat investici až trojnásobně velkou. Novostavba si žádá tzv. třístupňový projekt: pro stavební povolení (jednoduchý informační nákres), prováděcí projekt (detailní řešení, sloužící dodavatelské firmě jako podklady, co, jak, a kudy kam) a konečně projekt skutečné realizace (záznam reálného stavu se všemi změnami, sloužící hlavně reviznímu technikovi a pro kolaudaci).

Tři projekty ovšem představují tři platby. I proto, ale nejen proto se častěji uplatňuje jednostupňový projekt – realizační se zanesenými případnými změnami. Ohlídat je třeba hlavně harmonogram prací, položkový rozpočet na materiál a dílčí práce, přesnost a pravidelnost záznamů do stavebního deníku (s kopiemi) s písemným odsouhlasením všech změn, připomínek a víceprací (vždy konzultujte s autorem projektu elektroinstalací) a konečně pečlivě kontrolujte, jaké materiály jsou uvedeny v rozpočtu a jaké firma nebo řemeslník skutečně používá.

Dojde-li ke změně, materiál by měl být výhradně stejné kvality nebo lepších parametrů. A rozhodně trvejte na tom, aby práci prováděl certifikovaný specialista a nikoli „zkušený všeuměl“, s nímž se špatně domluvíte v rodném jazyce. Pozor na obvyklé „mám tady nějaký zbytek, tak vám to dám za polovic“. Jestliže si nevěříte, nevyznáte se nebo nemáte čas, svěřte starosti s realizací autorskému nebo stavebními dozoru.