Blog

Elegantně si hrajete s tématy, které připomínají dobu socialismu, zdánlivě obyčejné věci a do jisté míry i kýč, a to již od dob vašich studií na VŠUP. Nebyla tato cesta, po níž jste se tehdy vydal, riskantní?
Řekl bych dobrodružná. Studoval jsem v ateliéru keramiky a porcelánu, což nebyl žádný med. Keramika je hodně zprofanovaný pojem, vyvolávající představu nějakého kýče na Karlově mostě nebo laciných hrnků z trhů na Výstavišti. S tímto pocitem, v podstatě nesvobodou, jsem studoval. Ke konci školy jsem začal přemýšlet o své diplomové práci. Materiál jsem si spojoval s tradičními možnostmi, takže jsem si připravoval návrh čajového setu z porcelánu v přísně geometrických formách. Ale nakonec jsem to vzdal. Začal jsem si totiž uvědomovat, že materiál disponuje daleko širším záběrem, než připouští tradice. Studium jsem si o rok prodloužil a začal pracovat na kolekci, jež materiálem přesně konkretizovala dobu, v níž jsem žil. Gumáky, v kterých lidi kydají hnůj nebo chodí po poli, najednou změnily význam. Jsou bílé, nechrání před vodou, ale naopak ji obsahují. Tato informace už něco znamená, na něco upozorňuje.

celý text

Nebo provokuje…
Designem sděluji myšlenku, kterou chci lidem předat. Pokud si ji uvědomí dnes, za deset let nebo si ji neuvědomí vůbec, to záleží na nich. Ale chci o svých věcech mluvit. Snažím se, aby měly příběh a lidé se ptali, proč to funguje tak a ne jinak, aby o designu přemýšleli.

Nestačí, aby věc byla prostě jen vizuálně krásná?
Nesouhlasím s tvrzením, že nejlepší věci jsou ty, o nichž nemusíme nic říct. Když si koupím mixer nebo video, také mám uvnitř návod a rád si ho přečtu. Totéž může fungovat i u designu. Pokud navrhuji tvar, jenž vypadá jako uříznutá pet flaška od koly a doplním ho cibulovým vzorem, sděluji tím, že fastfood se stává naší klasikou a že nahrazuje původní cibulák. Starý ornament na současné věci vzbudí dojem jakési zkameněliny konzumu, a právě s tímto momentem pracuji.

Nevadí vám, že ornament je již několik sezón trendovním hitem?
Trend vnímám podvědomě, ale nevyrábím ho. Nesvezu se na jeho vlně, i když si ho někdy rád zparoduji. V současné době jsem dokonce v roli, kdy ho ovlivňuji. Když jsme přišli s Qubusem na trh s kelímky a gumáky, někteří se na nás dívali dost absurdně. My jsme tomu ale věřili. A ornament? Ten jsem začal používat už před deseti lety, protože to mělo svůj důvod.

Designové studio Qubus, jehož jste spoluzakladatelem, se v Praze objevilo před sedmi lety. Jaké byly začátky?
Když zakládal můj kolega Jakub Berdych studio Qubus, přinesl jsem mu svou diplomku, aby se na ni podíval. Vystavil ji, sklidila úspěch, a proto jsme se rozhodli ji vyrábět a dál ji produkovat. Spolu věci vyvíjíme dodnes. Téměř osmdesát procent však vyrábíme pro zahraničí. Češi si musí přece jen na design zvykat. Na štěstí už o něm začínají přemýšlet, což je pozitivní.

Nejsou na vině vysoké ceny, které lidem brání si „design“ pořídit?
Samozřejmě, některé věci mohou být dražší, protože jsme závislí na ruční výrobě, a ta je drahá. Vyrábíme v Evropě, ne v Číně, čímž ale podporujeme lokální identitu a autenticitu naší země i její hospodářství. De facto tím, že vyrábíme v Česku, dáváme lidem práci a odvádíme státu daně. Lidé věci používají a podporují koloběh prostředí, v němž žijí. To se také snažíme s Qubusem řešit.

Jaké zásady byste volil pro výběr designu?
Nechci radit. Stačí jen vědět, že člověk je to, co si kupuje. Pokud jde do obchodu, měl by přemýšlet, kdo dané zboží navrhl, z čeho je a kde se vyrobilo. Pokud si vybere věci vyrobené v Asii, podporuje formu nevolnictví, protože tam lidi pracují za dolar denně, jsou týraní a často umírají ve velmi nedůstojných podmínkách. S nákupem se člověk identifikuje s určitým názorem, takže se může rozhodnout, zda volit produkt vyrobený v Číně, anebo si koupí něco českého a podpoří nejen kreativní studio, které ho navrhovalo, ale také fabriku, zaměstnávající sto padesát lidí. Myslím si, že design je sociální záležitost, je vše, co nás obklopuje. Na designu stojí naše ekonomika, ať už si to politikové přiznají, nebo ne.

Jako kreativní ředitel UP závodů a také jako designér, nebojíte se hospodářské krize a jejích důsledků?
Samozřejmě. Padají velké firmy jako Crystalex, Škodovka neprodává. Nevíme dne ani hodiny. Jak už jsem ale naznačil, vyrábíme také pro zahraničí, účastníme se výstav a veletrhů. Je úžasné pracovat například pro světově známou firmu, legendu rakouského sklářství Lobmeyr, pro jejíž showroom jsem loni na podzim navrhoval instalaci skleněných měst. A ještě za ni dostat ocenění od prestižního časopisu Wallpaper za nejlepší zakázku roku …

Mám tomu rozumět tak, že byste neměl problém odejít pracovat do zahraničí?
Určitě. Pro designéry je zahraničí mnohem příjemnější. Klienti jsou milí, rozumějí naší práci, jsou otevření k dialogu. U nás chybí marketingoví a kreativní ředitelé, kteří by se starali o to, co se děje ve světě, a přemýšleli, jak docílit toho, aby i svět věděl o nich. Problém je také v tom, že firmy nezaměstnávají designéry. Pevně věřím, že po hospodářské krizi se podniky a společnosti začnou o designéry více zajímat.

Vaším častým námětem jsou vázy. Máte některou hodně oblíbenou?
Vázu Catastrophe. Je obalena hlínou a parafrázuje proces archeologa, který vyjme nádobu ze země, a do té doby, než ji umyje, nemůže identifikovat ani její stáří, ani původ. Z ornamentu a dekoru na vázách se dovídáme mnoho informací o životním stylu lidí. Moje váza však zůstane navěky zakrytá hlínou.

Pokud si ji koupím, nebudu mít problém s údržbou?
Váza se může omývat, hlína nepustí.

Říká se, že židle je symbolem designu a každý z oboru si aspoň jednu za svůj život navrhne.  Vy už jste si ji zrealizoval?
Ano, v rámci projektu Ikeana. Jde o kombinaci nábytku z Ikea ve tvaru ušáku. Mám ji ve své soukromé sbírce, ale nechci ji prodat.

Máte nějaké přání, které souvisí s vaší uměleckou kariérou?
Baví mě navrhovat interiéry, a proto bych se chtěl v budoucnu dostat blíž k architektuře.