Znáte doktorku Michaelu Quinnovou? Pokud jste někdy absolvovali alespoň prvních několik dílů tohoto amerického televizního seriálu, dobře víte, že doktorka Quinnová pro neustálé pracovní vytížení příliš nevaří. V kuchyni se s ní dokonce setkáte pouze ve chvíli, kdy vstává od stolu a pospíchá za akutním případem. Přesto je kuchyň v jejím domě přátelsky hřejivá a působí dojmem stále roztopené pece.
Author Archives: redakce
Posviťte si na děti
Pro pohodlí dětí je důležité, aby ve všech částech svého pokoje dobře viděly. Pro rodiče je zase dobré, když dobře vidí na své děti. To je už dost důvodů, proč ze všech zařizovacích prvků věnovat nyní pozornost právě osvětlení. Pro dobré osvětlení každé obytné místnosti je ideální vystřídat alespoň pět typů svítidel, která dostatečně pokryjí potřebu světla v místnosti. S módou bodového osvětlení se z dětských pokojů pomalu vytrácejí lustry. Úplně vynechat centrální osvětlení však není příliš praktické — děti si často hrají v celém prostoru pokoje a někdy je prostě třeba rozsvítit velké světlo, vyluxovat nebo vysbírat lego i z nejzapadlejších koutů a pak se zase vrátit k měkčímu světlu stojací lampy.
Paralelní světy
„Až ten dům dokončíš, bude krásný. Vím to,“ špitla Lenka Vlasáková Karlu Rodenovi ve filmu Paralelní světy. „Jak si můžeš být tak jistá?“ – „Prostě to vím. Má skvělou koncepci, je výborně řešený… a za padesát let pod ním na svahu vyrostou tajemné keře, co jsi o nich mluvil. Má šanci v dobrém slova smyslu hezky stárnout.“ Autoři českého filmu Paralelní světy si rozestavěný dům v Černošicích u Prahy nevybrali do exteriérových scén náhodou. V souladu se scénářem musela zvolená stavba splňovat náročná kritéria kladená na míru originality. Karel Roden v úloze architekta se do ní totiž snažil zakomponovat maximum invence i sny o ideálním bydlení.
Zítra objevené
„Jó, mít tak šálu z šifónu,“ říkala Ráchel Khonová na trhu u Josefova Luise Přidalové v roce 1843, když kupovala milostpaní okurku na pleť, „to by se mi pak hodil snad i šifonér.“ Smály se, až málem všechnu zeleninu vytřepaly pod kola drožky. Bláznivé holky. Za pár let přišla revoluce, bouřlivé změny… a šifonéry byly to poslední, na co kdo myslel. Zůstalo jim to do dnes. Jestli občas zajdete do obchodu s nábytkem — je jedno, jestli s drahým a designovým nebo s tím obvyklejším — zkuste se zeptat na šifonér, vysokou a štíhlou komodu s nejčastěji sedmi zásuvkami. Budete za blázna.
Dario Tanfoglio
Italskému designéru Dariu Tanfogliovi nejsou obvyklé tvary domácích přístrojů vůbec svaté. Jeho telefon připomíná kuželku, rádio Marťana… Přesto, nebo snad právě proto, je lidé horlivě kupují. V posledních letech vstoupil Tanfoglio do širokého povědomí zejména sérií drobných elektrospotřebičů nazvanou Gildo a vyvzorovanou pro italský koncern Guzzini, který je proslulý především spoluprací s velikány světového designu.
Rychlá toaleta
Rychle, ujede nám to! Můžu si dojít ještě na toaletu? Podobné výkřiky zpravidla slyšíme při příchodu či odchodu a týkají se pouze krátkého využití toalety. A komu se chce zouvat boty a utíkat přes půlku bytu, aby dosáhl svého? Proto, pokud máme prostorové i finanční možnosti, budujeme doma navíc ještě jednu — takzvanou rychlou toaletu. Ve většině velkých rodinných domů, mezonetových nebo rozlehlých bytů najdeme několik koupelen. Pro manžele, jejich děti (v některých případech má každé dítě svou), a pokud je součástí i hostinský pokoj, pak má zpravidla také vlastní koupelnu. Nechybí samozřejmě ani toalety, které jsou buď jejich součástí, nebo oddělené v těsné blízkosti. Jedna z nich je umístěna v přízemí v blízkosti vchodových dveří, případně společenského prostoru. Využívá ji celá rodina i návštěvy a používá se nejčastěji právě v uvedených situacích. Účelově je tedy prakticky nezastupitelnou součástí domácnosti.
Úsměv zpod šindelové střechy
Přesnou dobu stavby zvláštního asymetrického domu sloužícího v Českém Krumlově kdysi jako špitál zatím nikdo přesně neurčil. První písemná zmínka v městském archivu je z roku 1630, a tak při procházce domem můžeme v představách zabloudit někam do těchto let. V té době často mění krumlovský hrad i přilehlé podhradí nejen podobu, ale také majitele. Z hradu se postupně stává pohodlnější zámek, a když Petr Vok prodává v roce 1601 starý rodový hrad císaři Rudolfu II., střídají zde Rožmberky císařští správci. Od roku 1622 je majitelem panství Jan Oldřich z Eggenberka a po něm je získali dědictvím Schwarzenbergové.
Soukromý kus vesmíru
Netradičně pojatý byt, který tentokrát společně navštívíme, dokládá, jak důležité je, aby se našel investor s tím pravým architektem. Schopnost vcítění se do životního stylu, potřeb a přání jiných lidí je umění. Zvlášť když ta přání nejsou úplně standardní. V tomto případě k souznění došlo. Investor měl potřebu vytvořit si vlastní svět, architekt, který není zvyklý chodit prošlapanými cestičkami, byl zadáním poctěn. Pár mimořádně zaměstnaných lidí neměl na vybudování svého domova dlouho ani pomyšlení a jejich byt připomínal spíš provizorium. Ale právě provizoria časem donutí člověka k akci a tou byl kousek vlastního vesmíru pod střechou jednoho činžáku v příjemně klidné části města.
S výhledem na Ještěd
Téměř každý z nás se považuje za moderního člověka – jdeme s dobou, využíváme počítače, internet a mobilní telefony. Rádi jsme odstavili trabanty, jezdíme ve vozech současných aerodynamických tvarů. Ale jakmile si náš soused postaví moderní dům, klepeme si významně na čelo… Je zvláštní, že kromě architektury snad není žádný jiný obor, ke kterému by se lidé stavěli tak konzervativně, přestože se intimně dotýká jejich osobního života, ale i reprezentace ve společnosti. Beze zbytku přijímáme novinky celého technického světa, sledujeme trendy oblékání, chceme se blýsknout moderním autem, jsme dokonce ochotní na sobě vyzkoušet i nejnovější poznatky kosmetiky či lékařské vědy. Ale jakmile si představíme svůj příští rodinný dům, zatoužíme po zámku splácaném ze všech možných prvků pseudohistorických stylů.A dokonce ani nebýváme moc tolerantní ke stavbám ve svém okolí, které si název „moderní dům“ právem zaslouží.
Počítače rostou do krásy
Počítač zatím většinou nepatří k předmětům, které by se mohly stát citlivým doplňkem interiéru. Zpravidla je to jen nevzhledná šedivá bedna, kterou je nejlépe zastrčit někam tak, aby nebyla moc na očích. Jak se však počítače stále více přesouvají z firem do domácností, designéři počítačových firem se snaží přijít s něčím zajímavějším a přitažlivějším. Dnes už mezi nimi najdeme exempláře, které by slušely zajímavému interiéru i umělecké galerii. U „písíčka“ pro kancelář na zjevu v podstatě nezáleží – počítač musí být především výkonný a přitom pokud možno nezabírat moc místa. Jenže zájem o firemní přístroje se blíží nasycení a výrobci stále častěji pošilhávají po mnohem větším trhu, který představují domácnosti a konzumenti televize vůbec. Vždyť počítač by jim mohl nabídnout další povyražení: hry, multimédia, internet. To by ovšem nesměl vypadat tak stroze a nevlídně, jak vyhlíží dnes.
