Dědečkové a tatínkové kdysi opravdu kutili, mnozí to dokonce uměli, neboť dílem chtěli a často jim nic jiného nezbývalo. Srovnám-li však dnešní dětství s tím mým dávno minulým, podobnou kritiku jsem slyšel už od své maminky, ta možná od babičky… A to jsem si v pěti vystačil s vlastnoručně vyrobeným autíčkem, s lodičkou vyřezanou z kůry, pytlíkem hliněných kuliček a četou různě „postižených“ cínových a sádrových vojáčků.
Později na základce jsme ale my kluci měli tzv. dílny a děvčata vaření a všichni dohromady jsme obdělávali školní políčka a zápasili s prvním knoflíkem. S modeláři jsem v deseti postavil opravdu létající letadlo, s oddílem „Malých bobrů“ ztloukl spousty ptačích budek.
Učili jsme se a zároveň bavili, prověřovali vlastní schopnosti a manuální zručnost. Zkrátka a dobře dělali jsme dospěláckou práci, poznávali realitu a krok za krůčkem vstupovali do světa dospělých.
V patnácti už většina kluků vlastnila řidičák na malou motorku a kdo nezvládl rozebrat a vyčistit karburátor nebo seštelovat volnoběh, ten v očích kamarádů a hlavně holek klesl hluboko, přehluboko. Taky se všude kolem chalupařilo, chatařilo a tudíž na koleně vyrábělo, jezdilo se trampovat a na brigády, troškou do mlýna přispěla i vojna a hlavně mladá, startující rodina.
Dnešní dědečkové ještě pamatují, tatínkové už nezažili. Vyznají se sice v tom rychlém elektronickém světě, poličky však v mnoha domácnostech věší a kapající kohoutky opravují jejich něžnější polovičky, v lepším případě sjednaní hodinoví náhradníci.
A dál?
Navzdory projevené skepsi se o šikovnost, talent a tvůrčí schopnosti dnešních dětí nebojím. Ubezpečují mě o tom hry vnoučátek, sahajících (zatím a ještě stále) častěji po kladívku, hřebíčcích a šroubováku než po televizním ovladači nebo tabletu.
Jednak to mě a všechny kolem udržuje v neustálé kondici – to když opravujeme věci poškozené jejich kutěním – a taky si myslím, že až jednou o šikovného a ochotného řemeslníka opravdu ani nezakopneme, opět zvítězí mužská ješitnost a vrátí se doba tvořivá.