…Závlahu zajišťovaly nekonečné rozvody hadiček. Místo deště rostliny nasávaly neobnovitelnou vodu z hlubokých podzemních vrtů, obohacenou o chemická hnojiva. Tato voda z podzemních vrtů je mimochodem stará desetitisíce let a nestačí se doplňovat, na pouštích málo prší. Čerpá se stále z větších hloubek, jednoho dne dojde. Usazená sůl z umělých hnojiv a vysychající vody postupně sytí písek a zhoršuje pěstební podmínky.
Vzhledem k nepřirozené monokultuře výsadeb musí být nasazeny velké dávky pesticidů a fungicidů, pro ochranu před škůdci a plísňovými chorobami. Plodiny nemají valnou chuť a jsou plné chemie (jedli jsme je tam denně, naskočily mi potom na těle vyrážky a ekzémy). Celé to jen spoléhá na další vývoje technologií, které vyřeší všechny přibývající problémy. Stroj na peníze v poušti, produkující krásnou chemickou zeleninu.
Hydroponicky se zelenina pěstuje i ve Španělsku, Maroku a jiných zemích, dokonce i u nás. Nemá žádnou půdu, kořeny rostou přímo z vody nasycené chemickým hnojivem, horní část je postřikována pesticidy. Díky optimalizovaným procesům je zelenina výrobek, vděčící za vznik chemickému průmyslu. Nemusí se pak ani omývat, nemá se kde ušpinit od půdy.
Rajčata a jiné plodiny se stříkají proti škůdcům každých 14 dní a před sklizní jsou cherry rajčátka postříkána něčím, co zajistí dozrání celého hroznu najednou. Květák patří mezi nejstříkanější plodiny syntetickými látkami, aby zůstal tak bílý a netknutý. Brambory nahromadí spoustu chemie během své pěstební sezony a ještě se na závěr před sklizní chemicky zabíjí jejich nať. Jahody se v posledních letech řadí mezi nejjedovatější ovoce, s obsahem až 20 druhů pesticidů. Nektarinky, jablka, hrozny a další druhy jsou v těsném závěsu.
Různé tyto jedovaté postupy by se asi nikomu nelíbily, kdyby je viděl. Udržují v chodu hlavní zdroj zeleniny pro naše supermarkety. Ne, opravdu to tam nenosí v nůších babičky ze zahrádek. Celá Evropa je zaplavena produkcí z pouští nebo pěstebních hal. Je to škodlivé pro životní prostředí, otravuje to moře, spodní vodu, přehrady s pitnou vodou i konzumenty, kteří bez přemýšlení a hlubšího uvědomění nákupem pouštní zeleniny tento nesmyslný a neudržitelný systém sponzorují.
Mnohá zelenina v obchodech je i naše, česká, nebo z okolních zemí. Pokud však není označena bio a nepochází od menších farmářů, nasazení chemie na její pěstování je také značné. Zajeďte se někdy podívat na pole do Polabí, na ty chemické kaluže kolem cest mezi poli, na kterých roste salát nebo okurky. Zjistěte si, kolikrát se stříkají vinice na Moravě nebo česká jablka. Bohužel mockrát, jde o desítky postřiků ročně. Nechtěli byste si to koupit, kdybyste to viděli celou sezonu pěstovat.
To všechno jsou pádné důvody, proč si pořídit vlastní skleník a oddat se nádherné pestrosti odrůd rajčat a paprik a všech plodin ze záhonů. Je to určitý výdaj peněz, času i energie. Když neznáme důvod, chybí motivace to dělat. Vytvářet si vlastní potravu má ale velké příznivé důsledky pro naše těla, pro naši mysl, přispívá to k dožití se vysokého věku v plném zdraví, užívání si života naplno. Zároveň to přenáší zodpovědnost za životní prostředí přímo tam, kam patří, poblíž našeho domu, kde si s tím můžeme dělat jen to nejlepší. Těžko můžeme chtít, aby se někde nepouštěly chemikálie do řek, moří a podzemních vod, budeme-li závislí na úrodě, která se tímto procesem pěstuje.
Autor: Jaroslav Svoboda, spoluautor knihy , Zelenina z ekozahrady (Smart Press 2018)
Kontakt: Ekozahrady.com
