„Podle mě takový dům buďto nemá žádnou definici nebo jich má bezpočet. Klidně tedy může být literárním klenotem i nenapsanou básní, šťastným partnerstvím i neopětovanou láskou, cílevědomou dřinou i přáním k padající hvězdě, mozolnatou realitou i třetím úderem dražebního kladívka, plnokrevným milováním i sexem bez vyvrcholení. Tečka.
No co, každý z nás alespoň jednou v životě v nočních vidinách alespoň na okamžik spatřil kontury vysněného obydlí. Měli bychom se však umět vrátit do reality a poklonit se lidské dovednosti. Dům snů opravdu vidím jako chutnou pečeni i sojovou selanku, v potu tváře složenou stavebnici i záhadný kruh v obilí, jako vyložené šťastné karty i kalendář s bezpočtem pracovních víkendů.
Kýžený sen může za pár měsíců vyšít developer na lukrativním místě v Horní Dolní, anebo jej, centimetr po centimetru, z kamenité parcely za Dolní Horní vypotí stavebníkova rodina. Celé to martyrium s bydlením pak jednoho přijde na sto milionů, zatímco druhý ke zhmotnění mnohem skromnějšího snu bude svádět mnohaletou bitvu s úroky hypotéčního úvěru.
Snové stavení jsou tudíž náhodně trefené křížky na sázkovém tiketu i součet mincí z rozbitého prasátka. Mimo zdi toho domu někdy a někde zuří sousedská nepřejícnost, zatímco uvnitř si mažou stržené mozoly.
A jen tak mimochodem – Dům snů je i titul románu Pauline Gedgeové a internetová nabídka typových projektů nejmenované stavební firmy. Dům snů je dokonce televizní reality show, zadělaná k upečení co největšího koláče sledovanosti.
Proto chápu dům snů jako pompézní cílovou prémii šťastlivců a žlučovitou hořkost závistivých, jako upřímné přání úspěchu i jako reklamní slogan, jako vynikající marketingový tahák i jako sůl v očích podvedených, jako výsledek poctivé řemeslné práce, jako jeden z nepsaných chlapských úkolů, jako…“
Přiznám se, i já občas sním. Jako špunt se pak ocitám v titěrné chaloupce s jedinou světničkou, v níž se mnoho generací rodilo, žilo, pracovalo a kde samozřejmě končila i lidská pozemská pouť. Kde to však i v tom snu voní bramborovou plackou, pečenou na rozpálené plotně, povidly, meltou a bylinkami.
Večer z pruhovaných duchen žadoním o pohádku a protože je už všechny znám nazpaměť, babička do klapotu šicího stroje začne vyprávět o chlebu, o jedličce zdobené křížalami, o lásce k božím bytostem.
Někdy je nás tu pět a jindy tolik, že mi nestačí ani všechny prsty na rukou. To když se zastaví kmotřenka, starší děti od sousedů nebo třeba když se narodí koťata. Čte se z dávných kalendářů, zpívá se a lidé se přitom drží za ruce.
Tak jako jsem tenkrát většinu konců těch vyprávěnek zaspal, dnešní sny se mi nedaří dosnít. Vím však, že v nějakém domě snů žil, snad dodnes žije či jednou určitě bude žít každý z nás.
* * *
Čtěte také:
