|
|
Zlínská rodačka Eva Jiřičná již odmalička snila o tom, že se stane chemičkou. Pak se ale na gymnáziu nepohodla se svým profesorem chemie a to ji odradilo. Nakonec studovala architekturu na ČVUT a poté postgraduál u Jaroslava Fragnera na AVU.
Svůj typický křehký rukopis začala architektka rozvíjet po odchodu do Anglie v roce 1968. Mezi poznávací znamení jejích realizací patří točitá skleněná schodiště s průhlednými stupátky, která jako šperky zdobí interiéry luxusních butiků či hotelů. Schody jsou přitom zavěšeny na kovových táhlech. Tímto decentně elegantním, avšak novátorským přístupem se Eva Jiřičná zařadila mezi představitele high-tech stylu.
Raketový start Ve svých tvůrčích počátcích architektka pracovala v ateliéru Louis de Soissons a pak u Richarda Rogerse. V té době vytvořila vnitřní design administrativní budovy Lloyds Headquarters. Se svým tehdejším životním i pracovním partnerem Janem Kaplickým poté v osmdesátých letech navrhla celkový koncept butiku Way-In v Londýně.
Dalo by se říci, že hvězdnou kariéru Jiřičné odstartoval právě Way-In. Není divu – vždyť se jednalo o doslova novátorský projekt. Interiér vynikal užitím chromových konstrukcí věšáků a poliček nezvyklých tvarů a barev. Designu autoři přizpůsobili i takové zdánlivé drobnosti jako například ramínka, nákupní tašky, balicí papíry či plnicí pera. Realizace si získala renomé i díky netradičně řešené grafice loga. Nápis „Way-In“ totiž tvořila pouze jediná křivka, která v sobě skrývala všech pět písmen. Butiky se staly jednou z oblíbených domén Jiřičné. V Londýně navrhla interiéry obchodů Huga Bosse, v New Yorku a Paříži zase svým designem podpořila značku Joseph, Joan & David.
Hra lehkosti a transparence Časem si Jiřičná vybrousila mimimalistický a čistý styl, který jen obtížně nalézá ve svém oboru konkurenci. Není proto divu, že její schody ze skla a oceli odborná veřejnost uznává podobně, jako by byly kryty ochrannou známkou. Staly se centrální částí interiérů butiků, bank, administrativních budov i hotelů, které autorka navrhla. Jiřičná sice tvrdí, že nemá žádné tvůrčí krédo, v její tvorbě však lze najít několik společných jmenovatelů: lehkost, transparence a úcta k materiálu. Například s průsvitným sklem pracuje velmi rafinovaně. Využívá jeho minimalistickou strukturu i dekorativnost. Díky své neutrálnosti totiž sklo umožňuje vyniknout barvám a výraznějším prvkům. Jeho funkčnost zase spočívá v tom, že skrze něj proniká dostatek slunečního světla. Není tedy divu, že vzdušnost sálá ze všech interiérů, které Jiřičná navrhla. Dalším materiálem, se kterým architektka ráda pracuje, je ocel. Používá ji u detailů, jakými jsou kliky u dveří, okenní kličky či kohoutky u umývadel. Ty jsou pečlivě propracované tak, aby vynikla struktura materiálu, z něhož jsou vyrobeny. Kombinace s průsvitným sklem je proto nejlepším řešením. Sklo a ocel přitom představují příjemnou protiváhu ke kamenné podlaze, jejíž skladba dobře vynikne právě v kombinaci s odlehčeností skla.
Věrnost rodné zemi Přestože začala tvořit v zahraničí, na svoji rodnou zem Jiřičná nikdy nezapomněla a ráda se do ní vrací. Působí totiž i jako profesorka architektury na pražské VŠUP a na své studenty nedá dopustit. V České republice navrhla například interiéry dvou pater pražského „Tančícího domu“ nebo půdní byt Karla Schwarzenberga ve Voršilské ulici. Exteriér Pražského hradu zase obohatila o elegantní oranžérii z kombinace oceli a skla.
Zřejmě nejvýraznější pražskou realizací Evy Jiřičné je hotel Josef v Rybné ulici, který autorka navrhla až do posledního detailu. Jako první hotel v České republice se stal součástí celosvětové sítě takzvaných design hotelů (později k němu přibyl hotel Andel‘s na pražském Smíchově z autorské dílny britského ateliéru Jestico + Whiles). Mimochodem – aby se hotel stal „design hotelem“, musí splňovat přísná architektonická i návrhářská kritéria. K řešení hotelu Josef přistoupila Jiřičná se stejnou lehkostí a ženskou intuicí jako ke svým ostatním projektům. Nechybí tu pověstné schodiště, interiér je laděn do chladivých barev s minimálními dekoracemi. Proto může vyniknout barevné polstrování polštářů či kontrasty pestrých lahví na barových sádrových policích. Ani výběr doplňků neponechala autorka náhodě: například židle v lobby a pokojích nesou jméno slavného designéra Philippa Starcka.
Drsná škola komunismu Jistě je sympatické, že architektka při svých pražských realizacích spolupracuje výhradně s českými firmami, které si nemůže vynachválit. „Mám štěstí, že jsem se setkala se skupinou řemeslníků, kteří jsou schopni tvořit a pracovat stejně kvalitně jako jejich konkurenti ve Velké Británii. Lidi tu už zajímá kvalita, není možné práci odbývat jako dřív.“ Jiřičná je životní optimistkou, která si nestěžuje. Nelituje ani toho, že prožila léta v komunismu. „Mám pocit, že oproti svým britským kolegům nejsem tolik rozmazlená. Jsem schopná víc vydržet a nemám přehnané nároky. Dokážu se přizpůsobit drsnějším podmínkám i ve smyslu finančního ohodnocení.“ Inspiraci Jiřičná nachází v přírodě, obdivuje její dokonalost a zastává názor, že architektura a příroda jsou ve vzájemném propojení. A jak se Eva Jiřičná dívá na svoji profesi? „Jde o neustálý boj,“ směje se, „je nutné mít smysl pro humor, aby se z toho člověk nezbláznil.“
Kontakty Eva Jiricna Architects Ltd., Third Floor, 38 Warren Street, United Kingdom, London W1T 6AE, tel: 004420 75542400, e-mail: mail@ejal.com, www.ejal.com
text: Klára Bobková foto: Pavel Štěcha, Ivan Němec |
Architektka se smyslem pro humor
Je málo umělců, kterým by sláva nezamotala hlavu. Patří mezi ně i architektka českého původu Eva Jiřičná, drobná blonďatá dáma. Její hvězda se drží na vrcholu již několik let, ale ona sama stále zůstává nohama pevně na zemi. Právem tvrdí, že není natolik rozmazlená jako někteří západní tvůrci. schopnost přizpůsobit se drsnějším podmínkám získala v době, kdy žila v někdejším komunistickém československu. na rodnou zemi však nikdy nezanevřela, a proto dnes můžeme obdivovat i řadu jejích pražských realizací.
