Chaloupky už nejsou, co bývaly. Minimalismus a funkcionalistické tendence dorazily i na venkov a perníkové občerstvení pro bloudící nezletilce nepatří do lesa, ale do ústní lidové slovesnosti. Chaloupka architekta Jana Dvořáka je veskrze moderní, cosi z pohádkové poetiky v ní však zůstalo.

Snem našich curyšských hostitelů bylo postavit si vilu s rovnou střechou, která by stála ve svahu. Inspirací jim byl italský styl bydlení určený pro velkou rodinu, přátele a hosty. Parcelu ve svahu našli, plochou střechu však zástavba nedovolovala. S nutností pozměnit původní představu se vyrovnali po svém.

Chalupa manželů Retkových je nádherně obyčejná. Nevykřikuje do světa, že ji vlastní televizní hvězda a „pan doktor“. Jednoznačně sděluje, že tady občas žijí lidé, kteří ctí a milují jihočeskou krajinu.

Nelze brát doslova, že šaty dělají člověka. Svršky však do značné míry ovlivňují, jak se zrovna cítíme a jak se tím pádem jevíme svému okolí. Něco podobného platí i o bytech. Nové vybavení, zajímavé detaily dokážou z neuspořádaného bytu, postrádajícího jakoukoliv atmosféru, vytvořit elegantní a zároveň teplý domov.

Jak sám o sobě Petr Suske říká, pro mnohé své kolegy je „komickou postavičkou“, která se zabývá hlínou a slámou. Hliněná bašta v Průhonicích (MD 7/1999) byla na naše poměry opravdu výjimečnou experimentální stavbou. Jsou však projekty zaměřené na ekologii skutečně komické, nebo naopak zcela seriózní?

Pod pojmem architektura si mnozí lidé představují extravagantní domy, které se nikomu jinému než odborníkům nemohou líbit, složité kompoziční celky, jimž laik nemůže porozumět. Ale výjimečnou architekturou se může stát i maličký domek nebo třeba půdní byt.

Význam rodinného domu pro většinu lidí spočívá především v možnosti přímého kontaktu se zahradou. Podobného propojení bytu se zelení lze ale dosáhnout také u terasových bytových domů – velká terasa může byt někdy doslova objímat ze tří stran.

Oranžovou ve tvaru obdélníku na fasádě volil jeho autor ing. arch. Karel Slach proto, že oživila další dvě zde použité barvy – šedou a bílou, že je teplá, má schopnost rozjasnit, a tak – aniž si to uvědomujeme – i zlepšovat náladu. Mnozí lidé, zvyklí na myší šeď, která stále převládá na kabátech našich příbytků, však nechtěli rozumět. Nad oranžovým čtyřúhelníkem kroutili hlavami a ptali se: „Co to je? Solární panel?”

Adresu Černopolní 45, Brno znají architekti a příznivci architektury po celém světě. A jestli by některým z nich jméno ulice přece nic neříkalo, stačí adresu doplnit o dvě slova – vila Tugendhat. Oblíbeným úslovím jejího tvůrce, německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe prý bylo: „Bůh je v detailu.“ Nuže, vila Tugendhat je plná detailů svědčících o přítomnosti když ne Boha, tak určitě génia architektury.

Mariánský most v Ústí nad Labem byl v loňské anketě prestižního odborného časopisu Structural Engineering International zařazen mezi deset nejzajímavějších staveb světa posledních deseti let. Jen málokomu z našich architektů se na světové scéně dostalo tak výjimečného uznání jako autorům architektonického řešení Mariánského mostu.

Začlenit citlivě nový dům do okolního prostředí a vytvořit v něm optimální podmínky pro současný způsob života svých klientů představuje náročný úkol pro každého architekta. Výjimečně zdařilou realizací je venkovský domek trojice autorů Markéty Cajthamlové, Lva Lauermanna a Šárky Kohleové-Sodomkové.

Když z letadla uvidíte ptáka, nemusí jít vždy o nějakého opeřence. V prstenci lesů kolem Prahy to může být i dům, který má půdorys tvaru letící vlaštovky. Pokud budete mít štěstí a dům navštívíte, spatříte tutéž shora viděnou vlaštovku vytepanou do vstupních dveří.

Navštívit dům, který pyšní majitelé postavili za necelý půlrok jako ryze účelovou stavbu, bylo v mnohém zajímavé a poučné. Nezbylo místo na zbytečnosti ani na nepodstatné věci, zato zbyl dostatek času na oblíbené cestování manželů a jejich syna. Účelný dům poskytl navíc velký prostor pro pobyt na zahradě.

Jsou byty, ze kterých okamžitě vycítíte osobnost majitele, ať už je jejich interiér zařízen cíleně s vybraným vkusem nebo vznikal intuitivně a bez jakéhokoliv estetického záměru. Jsou také byty, jejichž vybavení majitelé přenechali odborníkům, protože sami ani necítili potřebu vytvořit si příliš osobní prostředí.

Jasný koncept, kompoziční řešení rodinného domu autorů Petra Koláře a Aleše Lapky a jeho usazení do okolí podává nesmírně působivý důkaz o perfektně zvládnutém prostoru a o poetice jednoduchých moderních staveb.

V loňském roce se vydal náš spolupracovník, technický poradce v oblasti architektury a stavebnictví Marek Dudák, do švédského Malmö. Cílem jeho cesty byl projekt BO01, což volně přeloženo ze švédštiny znamená „stavění v roce 01“.

Irena Pavlásková, režisérka filmů Čas sluhů, Corpus Delicti a Čas dluhů vyrůstala na pražských Vinohradech, a když se nedávno přestěhovala, tak zase na Vinohrady. Nový byt, kde žije s manželem Jiřím Chlumeckým a devítiletým synem Davidem, se zdá být příliš prostorný a málo vybavený. To proto, že jeho obyvatelé pochopili, že nic se nesmí uspěchat, a že dokonce i takové zabydlování bytu chce svůj čas.

„Až ten dům dokončíš, bude krásný. Vím to,“ špitla Lenka Vlasáková Karlu Rodenovi ve filmu Paralelní světy. „Jak si můžeš být tak jistá?“ – „Prostě to vím. Má skvělou koncepci, je výborně řešený… a za padesát let pod ním na svahu vyrostou tajemné keře, co jsi o nich mluvil. Má šanci v dobrém slova smyslu hezky stárnout.“ Autoři českého filmu Paralelní světy si rozestavěný dům v Černošicích u Prahy nevybrali do exteriérových scén náhodou. V souladu se scénářem musela zvolená stavba splňovat náročná kritéria kladená na míru originality. Karel Roden v úloze architekta se do ní totiž snažil zakomponovat maximum invence i sny o ideálním bydlení.