Význam rodinného domu pro většinu lidí spočívá především v možnosti přímého kontaktu se zahradou. Podobného propojení bytu se zelení lze ale dosáhnout také u terasových bytových domů – velká terasa může byt někdy doslova objímat ze tří stran.

Oranžovou ve tvaru obdélníku na fasádě volil jeho autor ing. arch. Karel Slach proto, že oživila další dvě zde použité barvy – šedou a bílou, že je teplá, má schopnost rozjasnit, a tak – aniž si to uvědomujeme – i zlepšovat náladu. Mnozí lidé, zvyklí na myší šeď, která stále převládá na kabátech našich příbytků, však nechtěli rozumět. Nad oranžovým čtyřúhelníkem kroutili hlavami a ptali se: „Co to je? Solární panel?”

Adresu Černopolní 45, Brno znají architekti a příznivci architektury po celém světě. A jestli by některým z nich jméno ulice přece nic neříkalo, stačí adresu doplnit o dvě slova – vila Tugendhat. Oblíbeným úslovím jejího tvůrce, německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe prý bylo: „Bůh je v detailu.“ Nuže, vila Tugendhat je plná detailů svědčících o přítomnosti když ne Boha, tak určitě génia architektury.

Mariánský most v Ústí nad Labem byl v loňské anketě prestižního odborného časopisu Structural Engineering International zařazen mezi deset nejzajímavějších staveb světa posledních deseti let. Jen málokomu z našich architektů se na světové scéně dostalo tak výjimečného uznání jako autorům architektonického řešení Mariánského mostu.

Začlenit citlivě nový dům do okolního prostředí a vytvořit v něm optimální podmínky pro současný způsob života svých klientů představuje náročný úkol pro každého architekta. Výjimečně zdařilou realizací je venkovský domek trojice autorů Markéty Cajthamlové, Lva Lauermanna a Šárky Kohleové-Sodomkové.

Když z letadla uvidíte ptáka, nemusí jít vždy o nějakého opeřence. V prstenci lesů kolem Prahy to může být i dům, který má půdorys tvaru letící vlaštovky. Pokud budete mít štěstí a dům navštívíte, spatříte tutéž shora viděnou vlaštovku vytepanou do vstupních dveří.

Navštívit dům, který pyšní majitelé postavili za necelý půlrok jako ryze účelovou stavbu, bylo v mnohém zajímavé a poučné. Nezbylo místo na zbytečnosti ani na nepodstatné věci, zato zbyl dostatek času na oblíbené cestování manželů a jejich syna. Účelný dům poskytl navíc velký prostor pro pobyt na zahradě.

Jsou byty, ze kterých okamžitě vycítíte osobnost majitele, ať už je jejich interiér zařízen cíleně s vybraným vkusem nebo vznikal intuitivně a bez jakéhokoliv estetického záměru. Jsou také byty, jejichž vybavení majitelé přenechali odborníkům, protože sami ani necítili potřebu vytvořit si příliš osobní prostředí.

Jasný koncept, kompoziční řešení rodinného domu autorů Petra Koláře a Aleše Lapky a jeho usazení do okolí podává nesmírně působivý důkaz o perfektně zvládnutém prostoru a o poetice jednoduchých moderních staveb.

V loňském roce se vydal náš spolupracovník, technický poradce v oblasti architektury a stavebnictví Marek Dudák, do švédského Malmö. Cílem jeho cesty byl projekt BO01, což volně přeloženo ze švédštiny znamená „stavění v roce 01“.

Irena Pavlásková, režisérka filmů Čas sluhů, Corpus Delicti a Čas dluhů vyrůstala na pražských Vinohradech, a když se nedávno přestěhovala, tak zase na Vinohrady. Nový byt, kde žije s manželem Jiřím Chlumeckým a devítiletým synem Davidem, se zdá být příliš prostorný a málo vybavený. To proto, že jeho obyvatelé pochopili, že nic se nesmí uspěchat, a že dokonce i takové zabydlování bytu chce svůj čas.

„Až ten dům dokončíš, bude krásný. Vím to,“ špitla Lenka Vlasáková Karlu Rodenovi ve filmu Paralelní světy. „Jak si můžeš být tak jistá?“ – „Prostě to vím. Má skvělou koncepci, je výborně řešený… a za padesát let pod ním na svahu vyrostou tajemné keře, co jsi o nich mluvil. Má šanci v dobrém slova smyslu hezky stárnout.“ Autoři českého filmu Paralelní světy si rozestavěný dům v Černošicích u Prahy nevybrali do exteriérových scén náhodou. V souladu se scénářem musela zvolená stavba splňovat náročná kritéria kladená na míru originality. Karel Roden v úloze architekta se do ní totiž snažil zakomponovat maximum invence i sny o ideálním bydlení.

Přesnou dobu stavby zvláštního asymetrického domu sloužícího v Českém Krumlově kdysi jako špitál zatím nikdo přesně neurčil. První písemná zmínka v městském archivu je z roku 1630, a tak při procházce domem můžeme v představách zabloudit někam do těchto let. V té době často mění krumlovský hrad i přilehlé podhradí nejen podobu, ale také majitele. Z hradu se postupně stává pohodlnější zámek, a když Petr Vok prodává v roce 1601 starý rodový hrad císaři Rudolfu II., střídají zde Rožmberky císařští správci. Od roku 1622 je majitelem panství Jan Oldřich z Eggenberka a po něm je získali dědictvím Schwarzenbergové.

Netradičně pojatý byt, který tentokrát společně navštívíme, dokládá, jak důležité je, aby se našel investor s tím pravým architektem. Schopnost vcítění se do životního stylu, potřeb a přání jiných lidí je umění. Zvlášť když ta přání nejsou úplně standardní. V tomto případě k souznění došlo. Investor měl potřebu vytvořit si vlastní svět, architekt, který není zvyklý chodit prošlapanými cestičkami, byl zadáním poctěn. Pár mimořádně zaměstnaných lidí neměl na vybudování svého domova dlouho ani pomyšlení a jejich byt připomínal spíš provizorium. Ale právě provizoria časem donutí člověka k akci a tou byl kousek vlastního vesmíru pod střechou jednoho činžáku v příjemně klidné části města.

Ve vesnici nedaleko Prahy stojí na samém okraji nových staveb dům, jejž si nechali postavit manželé, kteří valnou část života strávili v hlavním městě, kde také vychovali dvě dcery. Na venkov se odstěhovali s myšlenkou zařídit si interiér podle představ, po letech společného soužití zcela přesných. Důraz kladli na barevné řešení. Lépe řečeno — hlavní roli svěřili bílé barvě.

Zatím bohužel neplatí žádný zákon na ochranu krásného výhledu z oken, dokonce si většinou ani nemůžeme vybírat sousedy. Řešení však existuje. Staňte se sami svým sousedem! Potřebujete k tomu dostatek prostředků na koupi sousedních pozemků a také odvahu změnit představy ve skutečnost. Jako muž, jehož dům právě teď společně navštívíme.

S žádnou nevraživostí místních se majitelé těchto příbytků nesetkávali. Jejich halas, oheň, pestrý oděv žen, šlapací bruska na nože, jejíž služby vynalézavě nabízeli, to všechno patřilo k tehdejšímu koloritu města. Byli to boží lidé, vůbec ne nebezpeční, a semtam nějaká ta slepice? To liška, tchoř, jestřáb jich pochytali více.

Každá doba má svoje charakteristické stavby nejenom ve „velké“ architektuře, ale také při výstavbě rodinných domků. Ještě před pár lety u nás vládlo tzv. podnikatelské baroko, dnes už se stále více stavitelů obrací na architekty.