Jak známo, teakové dřevo je mimořádně odolné proti vlivům počasí, což se o člověku říct nedá. Vystavit tělo rozmarům počasí není nic příjemného, ale můžete si být jisti, že teaku ty kapky deště, sněhu a paprsky slunce neškodí. Příroda byla v jeho případě velmi štědrá.

Výrobu hedvábí objevili Číňané již před 5 000 lety. Jako dobří pozorovatelé přírody si všimli, že larvy bource morušového se při zakuklování zamotávají do jemného vlákna (dodnes je surovinou pro výrobu pravého hedvábí). Vzácnosti svého objevu si byli vědomi, a proto byl za jeho vývoz ze země stanoven trest smrti.

Velký čínský filozof Lao-c’ kdysi řekl: „Vládnout velké krajině se podobá vaření malé ryby.“ A jisté je, že vaření patří v čínské kultuře výsadní postavení. Je ale smutnou pravdou, že v Říši středu obyvatelstvo stále více propadá evropskému a americkému životnímu stylu.

Zatímco u žen se za korunu krásy pokládají vlasy, byt má svůj pomyslný vrchol přesně na opačném konci – na podlaze. O prvním i konečném dojmu z vašeho interiéru tak rozhodují právě podlahové krytiny, nikoliv nábytek nebo obrazy na stěnách.

Povídat si, číst si, hodně spát o víkendu, být vzhůru dlouho do noci – a dělat to všechno svobodně, v prostoru, který neomezuje, v nábytku, který poskytuje dokonalé pohodlí, a v čase, kdy si to člověk přeje. Z těchto potřeb dnešního člověka se zrodil v italské firmě Rossi di Albizzate koncept nazvaný Soft dream, který posléze přerostl v celou výrobní řadu.

Václav Postránecký, režisér a herec, člen Národního divadla a žádaný host několika dalších divadelních souborů, je v civilu velmi klidný a pohodový muž. Udiví to každého, kdo ho viděl v představení Štika k večeři v Divadle U Hasičů, kde na jevišti srší temperamentem v roli milence tří žen. Když se s Moderním bytem pustil do zařizování fiktivního bytu, ani trochu ho nerozházela v poslední době obvyklá kalamitní situace v pražské dopravě. Konečně totiž bydlí ve svém, takže je spokojený a tento stav mysli z něj přímo vyzařuje.

Sezení je patrně nejobvyklejší činnost, které se moderní člověk věnuje. Třebaže nemáme k dispozici seriózní statistické údaje, zdá se být jisté, že většina lidí dnes víc času ze dne prosedí, než prospí. Sedět se dá na všeličems, záleží na tom, u čeho právě jsme. Pro naše další úvahy vyloučíme pouze možnost, že „sedíme v base“, jinak řečeno ve vězení, což je určitě v každém případě otravné, i kdyby ten kriminál byl sebevíc fešácký.

Singl, nebo dvoulůžko? Výrobci zásobují trh postelemi jednoduchými i dvoulůžky. Prodejci ale říkají, že jednolůžka nejdou příliš na odbyt. Snad jen extrémně malý byt by donutil jeho obyvatele, aby se v noci uskromnil. Jinak si i samostatně žijící lidé pořizují dvoulůžko nebo tzv. francouzskou postel v šířce 140 cm (původně je určena pro jednu osobu, ale vyspí se na ní – nepříliš pohodlně – i dvě).

Čím smutnější a odcizenější je svět, tím těžší je udržet člověka na uzdě při pořizování zvířat. Sám mám vnitřní problém s tím, že mým spolubydlícím se stal ne náhodou labrador, kterému nemohu dát to, co potřebuje, prostor a pohyb.

Než byla vynalezena elektřina, představovaly svíčky oblíbený zdroj osvětlení, a to nejen o Vánocích. A protože nosit svíčku v holé ruce by bylo nepohodlné, vznikl svícen. Také on byl součástí interiéru. Jeho tvar, barva i použité materiály pochopitelně podléhaly tehdejším módním trendům, byť nebyly tak pomíjivé.

Třebaže v našich zemích se na štědrovečerním stole prostých lidí začala ryba objevovat poměrně nedávno – v polovině 19. století – , vytvořila se z tohoto pokrmu v tento den tak pevná tradice, že si jí dovolí vzdorovat jen málokdo. Smažený kapr s bramborovým salátem se začal připravovat na Štědrý den teprve někdy začátkem minulého století. Ryba jako symbol víry v Ježíše Krista, který se údajně 24. prosince narodil, však patří ke křesťanství od jeho prvopočátku.

Určitě bychom u nás těžko hledali domácnost, kde by na štědrovečerním stole chyběla jablka. A nejspíš totéž platí o jablečném závinu, třebaže ten se bude lišit hlavně v tom, z jakého je těsta. Jablka prostě nerozlučně patří v našich zemích k Vánocům a je to jeden z milých a dobrých odkazů našich předků.

Vánoční dárek si zasluhuje být něčím výjimečným, co je zahaleno tajemstvím a kouzlem vůně. Vhodně zvolená květina může obdarovaného potěšit mnohem více než cokoli jiného. Ať už máte raději vánoční květiny, nebo jste naopak zastánci neotřelých až avantgardních aranžmá s exotickými květinami a rostlinami, pak letošní Vánoce, které jsou ve znamení přírodních lákadel, vás ani vaše blízké nezklamou.

„Už od mala jsem toužil po starém bytě, který má svého genia loci a ve svých zdech přechovává energii předků,“ prozradil při setkání moderátor pořadu Sauna Honza Musil. Domov je pro něho společenství lidí i zvířat, kteří se milují, tolerují a vytvářejí harmonii ze svých energií. Není pochyb o tom, že vkládáme energii i do věcí a nábytku, a tak jsem v skrytu duše doufala, že fiktivní nákup bez peněz se vydaří a pan Musil si odnese v hlavě spoustu nápadů, jak co dořešit.

Japonsko nemá pro výrobu skla ideální podmínky, avšak lidský důmysl zde objevil náhradu, která tento materiál v lecčem předčí. Je to papír waši, vyráběný z vytrvalé rostliny micumata, která se každoročně rychle obnovuje.

Sklo seslalo lidstvu samo nebe – možná proto, aby se mělo kde zrcadlit, nebo chcete-li, sama příroda. Neroste v ní jako dřevo, ale je závislé na lidském umu… Oheň, voda, nerost a člověk, který přírodní živly propojí – a výsledkem je průzračná krása. Slunce dává sklu tisíce podob, voda na skle píše fantazie z kapiček, písek vytváří obrazce a barvy a lidé už nemají okna z papíru, který jim zakrýval obrazy venku.

Japonský způsob uspořádávání květin ikebana, tradičně nazývaný kadó – cesta květin, si v posledních několika desetiletích doslova získal svět. Důvodů k tomu je celá řada. Patří k nim i to, že je to ve své podstatě umění skromné. Není k němu zapotřebí víc než „několik květin, větví, trochu vody a oprýskaný džbán“, jak říkávali staří mistři, a proto – jako ostatně všechno, co se promyšleně oddalo řeholi skromnosti – má velkou vnitřní sílu. Z toho pramení i jeho vitalita.

Sbírala jsem jePotěšilo mě, když jsem dostala nabídku, abych popsala svůj vztah právě k salátovým mísám. Mám je ráda a jeden čas jsem je dokonce sbírala, zvláště ty staré, babičkovské. Fascinovaly mě jejich tvary — oválné, kulaté, obdélníkové s kulatými rohy, masivní i křehké, bílé porcelánové, kytičkované nebo zemité keramické. Líbí se mi ale i ty moderní svou jednoduchostí a čistými liniemi. Všechny čekaly, že budou něčím naplněny a jejich velikost vybízela, aby ke stolu zasedli příbuzní a přátelé.