Dům, který v sobě nezapře své funkcionalistické předky, dům, který má osovou kompozici jako vila v Pompejích, v sobě skrývá nejmodernější technologie a je doplněn uměním klasické moderny.

Dnes už se jen málokdo odváží spoléhat pouze na vlastní úsudek, když se rozhoduje pro stavbu rodinného domu. Může sice volit typovou stavbu z bohaté nabídky různých stylů, některé z nich však mohou působit v české krajině jako pěst na oko. Smysluplnější je angažovat vybraného architekta a s jeho pomocí dát svému novému bydlení nezaměnitelný charakter a zároveň obohatit přírodní prostředí vhodnou stavbou.

Vstoupit do rozpracovaného projektu je pro architekta vždy do jisté míry omezující. Majitel podkrovního bytu oslovil ing. arch. Jakuba Žišku v době, kdy byt byl ve stadiu dokončené hrubé stavby a některé zařizovací předměty byly již nakoupeny. Architekt se nejprve musel vypořádat s nedostatky stavebních prací.

Lidé si staví domy z rozličných důvodů – chtějí uniknout z ruchu velkoměsta, být na zdravém vzduchu, mít vlastní zahrádku… Mladí manželé, jejichž domov vám dnes ukážeme, však měli jiný důvod – chtěli mít psa. A protože jsou zapálení milovníci zvířat, nechtěli ho trápit v malém bytě v pražském centru. Postavili mu tedy důstojný domov.

Ten dům na břehu řeky Ijsel, jednoho z četných přítoků veletoku Maas, působí v prostředí obvyklých holandských obydlí už na první pohled stejně výrazně jako kdysi jeho architekt a majitel. Na jeho památku vzpomínají spolupracovníci stále s obdivem a láskou. Ronald Frank Vermaas už čtyři roky nežije, ale v domě, který postavil podle vysněné představy, zanechal otisk své výjimečné osobnosti a všem, kdo jeho dílo vnímají třeba jen jako kolemjdoucí, i zprávu o dobré moderní architektuře.

Oprášit karoserii stylového veterána, vybavit ho výkonným motorem a všemi moderními elektronickými vymoženostmi patří ve světě elegantních automobilů k celkem běžným rozhodnutím. Když je ale řeč o bytě, který je situován do domu chráněného památkáři, už to tak jednoduché není.

Nad pražským Podolím se v kopci vypíná nový, velmi zdařilý a zajímavý obytný komplex. Trojúhelníkový půdorys s parkovým atriem a vzrostlými stromy uprostřed v sobě ukrývá pěknou řádku bytů. Do jednoho z nich jsme dostali pozvání také my.

Herec Michal Nesvadba své bydlení povýšil o půdní vestavbu. Zatímco spodní část bytu měla sloužit k práci, zrekonstruovanou půdu si vyhradil jako relaxační zónu. Jenže mim míní, život mění. Dnes sdílí protagonista dětských pořadů svůj byt s nekompromisní spolubydlící a říká, že to může být i jinak…

V prostorách, kde ještě před lety měli své království holubi, dnes bydlí v krásném rozlehlém bytě manželé s dvouletou holčičkou. Nebylo to ovšem tak jednoduché a nijak zvlášť rychlé. Za touto rekonstrukcí půdních prostorů zanesených holubím trusem a nepotřebnými krámy stojí hodiny práce, vymýšlení a trpělivosti.

Už Le Corbusier tvrdil, že dům začíná být architekturou až teh-dy, když zapůsobí na emoce člověka. „Okřídlený“ dům architekta Bena Teplého, stojící na úpatí zeleného údolí nedaleko Prahy, prý právě v tomto duchu působí na emoce svých majitelů každý den.

V životě našeho nejlepšího současného atleta Romana Šebrleho se v posledních letech řadí je-den úspěch za druhým. Po medaili na Olympij-ských hrách v Sydney, po vítězství v sedmiboji a desetiboji na několika mistrovstvích Evropy i světa, s titulem Nejlepší atlet České republiky za rok 2003 začal také letošní sezonu trium-fálním prvenstvím na Halovém mistrovství světa v sedmiboji. I v soukromém životě se mu daří – pod nohama se mu plete zřejmě další budoucí šampion a rodina má nové bydlení – dlužno říci, že také povedené.

Pozoruhodné nápady architekta Davida Wittasska zcela změnily prostor. Z původních dvou samostatných garsoniér vznikl jeden byt o velikosti 65 m2. „Naším jediným požadavkem bylo probourání dveří, jinak jsme celý projekt nechali na architektovi,“ konstatuje majitel bytu.

Zadání projektu rodinné vily, adresované ateliéru architekta Ladislava Lábuse, slibovalo všestranně zajímavý pracovní oříšek. Ať už to bylo místo, kde měl objekt vzniknout, představy investora, který měl částečně protikladná přání, nebo samotná výstavba probíhající ve dvou etapách – každý z těchto úkolů vnášel do celkové koncepce nekompromisní požadavky, přičemž rozhodujícím faktorem byl finanční limit stavby. Pro architekta Ladislava Lábuse a jeho kolegu architekta Jana Drahozala, kteří se poslední dobou zabývali řešením větších konceptů, to však byla inspirující změna.

Město na Seinou je už po mnoho staletí vyhledávanou Mekkou umělců všeho druhu, ale láká k bydlení i lidi prozaických profesí, oceňující jeho genia loci. Bydlet a žít v Paříži je však snem i většiny mladých Francouzů, kteří se narodili kdekoli jinde. A přece jsou zase Pařížané, kteří vyměnili věhlasné město za jiné, stejně vyhlášené svou architekturou a stále více žádoucí pro cizince z celého světa, za Prahu.

Paní domu toužila po domu na rovině, nakonec společně s manželem a dvěma dětmi bydlí tak zvaně ve svahu. Byt je zajímavější, neboť je kaskádovitě rozčleněn. Manželé se na bydlení během let pečlivě připravovali, za což byli architektkou Ilonou Dombkovou (Donlič Interier) pochváleni.

Jan Vančura přiznává, že po svých prapředcích nikdy nepátral. S věkem však roste touha po poznání původu, a tak by rád věděl, zda opravdu nemá něco společného se spisovatelem Vladislavem Vančurou.

Na prostorné terase před domem jako by chybělo jen letní křeslo s Adinou Mandlovou pokuřující z dlouhé špičky u své ranní kávy. Duch elegance třicátých let je na této pozoruhodné vile ovšem i bez slavné filmové divy zjevnou inspirací.

Výtvarně založení lidé se zpravidla nebojí experimentovat, mají zajímavé nápady a výsledek jejich neobyčejných kreací bývá vkusný a nápaditý. Proto jejich domov díky vrozenému citu pro harmonii a krásu dýchá originalitou.