Příjemně a hezky bydlet není pouze otázka finanční, velkou roli hraje vkus, představivost a šikovné ruce. To všechno a navíc vysokoškolské vzdělání v oboru architektury má muž, který před nedávnem dokončil mezonetový byt.

„Během studia na vysoké škole jsem si z časopisů, jako je ten váš, vystřihovala obrázky, na kterých mě něco zaujalo, a ty jsem si lepila do velkého sešitu. Snila jsem, že jednou budu bydlet ve vlastním domě, který bude přesně podle mých představ.“ – „A povedlo se?“ – „Ne docela, ale tomu se říká manželství.“

Možnost splnit si letité představy o bydlení přinesla našemu hostiteli restituce. Poměrně velká půda starého rodinného činžáku přímo vybízela k rozletu fantazie, zaručenou jízdenkou k úspěchu se stala volba dobrého architekta a realizační firmy. „Chtěl jsem někoho, komu bude stejně jako mně záležet na výsledku a bude se na něm podílet. A povedlo se.“

Vjíždíme do nevelké obce na hranici jižních Čech a Moravy a zvědavě hledáme objekt našeho zájmu. Investor si zde „na stará kolena“ nechal postavit dům, jehož architektka má do tohoto životního údobí ještě hodně daleko. Jak se s úkolem vyrovnala?

Díla, která se nějakým způsobem vymykají okolní zástavbě, mají zpravidla jen dva druhy kritiků: bezvýhradné obdivovatele nebo neústupné odsuzovatele. Přizvat si jako architekta Ladislava Lábuse v praxi ovšem znamená, že se spíše rozšíří řady prvně jmenovaných.

Stál jsem ve dveřích prostorného mezoneto-vého bytu a vtom kdesi v místnosti zazvonil telefon. „Telefony nemám ráda, i když vím, že je k životu nutně potřebuji. Štefan je naopak miluje a téměř je sbírá,“ komentovala paní domu hledání správného sluchátka. „Kolik vlastně máte telefonů?“ – „V ložnici jsou dva, tady čtyři…“ – „Zapomněla jsi na můj mobilní telefon, Hani.“ – „Štefane, neříkej mobilní telefon, když máš dva mobilní telefony. Někteří máme mobil, jiní mají MOBILY, ale nechtějí to přiznat.“ A mně v tu chvíli došlo, že ti dva lidé se dokážou i o počet telefonů špičkovat s laskavostí v hlase a s vzájemnou pozorností v očích. Jsou naladěni na shodnou vlnovou délku a na jejich novém bytě je to v nejlepším slova smyslu znát.

Tvář jednoho ze starých domů na okraji historického centra menšího města vůbec nenapovídá, že skrývá netradičně řešený moderní bytový interiér. A přece. Majitelé se ke spolupráci s architektem rozhodli vlastně jen náhodou, poté co navštívili jednu pražskou vilu, která rovněž nese jeho autorský rukopis.

Kdo z nás, městských lidí, by se rád nevydal za klidem a odpočinkem. Dříve to bylo někam na venkov, kde jsme si relaxační centra stavěli v podobě chalup či chat. Ale buďme upřímní, polovinu času jsme na nich strávili prací, protože i to je domácnost, která se musí udržovat. Jenomže s novou dobou přišel i trend nového bydlení. Dnes už si své obydlí můžeme vybudovat tak, abychom v něm nacházeli příjemné útočiště po celý rok.

Když jsme před časem zařizovali fiktivní byt s vrcholovým sportovcem Tomášem Dvořákem, potěšilo nás, jak s přehledem vybíral zařízení, které se na stránkách Moderního bytu skvěle vyjímalo. Byla to pro něj dobrá rozcvička, protože dnes se ze hry stala skutečnost a Dvořákovi si opravdu nakupují zařízení do svého nového domu. Mohli jsme se přesvědčit, že tehdy nás Tomáš Dvořák tělem neklamal, jak říkají sportovci, ale volí stejně promyšleně nábytek moderní a stylově jednoduchý. A protože podává vynikající výkony mimo jiné také v kuchyni, bylo vybavení tohoto prostoru na předním místě.

Malé, avšak soukromé království je snem snad každého vysokoškolského studenta. Právě ten se vyplnil mladíkovi, jehož rodiče před nedávnem dokončili rekonstrukci rodinné vily. Díky ní se jeden pokoj proměnil v garsoniéru. Rodiče tak dali synovi možnost osamostatnit se a zařídit si život podle vlastních představ.

„Chtěl jsem maximálně využít všechny technické vymoženosti, které nabízí třetí tisíciletí, abych si zajistil pohodlné a příjemné bydlení,“ řekl majitel funkcio-nalistické vily, který se víc než čtyřicet let zajímá o architekturu a řešení interiérů. Staly se jeho koníčkem a zároveň celoživotní profesí. Při stavbě rodinného domu využil svých vědomostí beze zbytku.

Touha po domově sílí, je-li člověk vystaven nebezpečí, změnám či nemocem. Našlo by se několik dalších příkladů a každý by měl svého originálního vypravěče. Vytvářet zázemí pro sebe a své blízké je pocit krásný, ale zodpovědný. V životě jsou momenty, kdy změníte směr své cesty a nevíte, co vás na první křižovatce překvapí.

Nepopiratelnou výhodou listopadových změn bylo otevření hranic. Mnozí této příležitosti využili nejen pro poznávání krás a historických památek jednotlivých zemí. V Čechách založili firmy a s okolním světem začali obchodovat. To ovšem znamenalo podstatnou část roku trávit na cestách.

Rozhovor s violoncellistou Jiřím Bártou! Nečekal jsem oslňující byt, zvláště když adresa zněla – kdesi na Spořilově. Ale když jsem dorazil do vilové čtvrti, byt Jiřího Bárty mě mile překvapil. Skromný, přesto velkorysý a noblesní. Podobně na mě působil i jeho majitel: jeho projev na jevišti je svým způsobem plachý a zároveň neotřelý. Pochopil jsem, že nepřeháněl, když mi zdůrazňoval, že domov mu vytváří hlavně jeho žena (je z Turecka). Když jsem odcházel, kousek z té příjemné atmosféry jsem si chtě nechtě odnesl.

Představa, s níž přišel investor za architektem, byla vlastně velmi skromná. Náčrtek nové vily, kterou zamýšlel pro svou rodinu postavit, měl podobu krychle bez příkras. Bylo tedy zřejmé, že zákazník je ctitel jednoduché funkčnosti, a to jeho odbornému partnerovi, tehdy čerstvému architektovi Ivanu Drobnému, na začátku jeho profesní dráhy vcelku vyhovovalo. Rozhodl se však ukázat, že dovede víc než opatřit kubus okny a dveřmi, nejen proto, že majitelem je jeden náš známý a oblíbený zpěvák.

Vjížděla jsem do městečka několik kilometrů za Prahou, všude kolem sebe jsem viděla klasické domky se sedlovou střechou, sem tam vzpomínka na socialistickou výstavbu, ale nikde moderní rodinný domek, který by se hodil do našeho magazínu. V duchu jsem si říkala, že pan architekt Lábus, který dům projektoval, je synonymem puristických linií a že mě přece nemůže zklamat. Konečně jsem přijela na štěrkovou cestu vedoucí klikatě vzhůru k novému domovu tříčlenné rodiny.

Záře reflektorů osvětlovala pouze přehlídkové molo a první manekýna vstoupila ladným krokem mezi diváky. Před šesti měsíci proběhla v Paříži přehlídka kubánského módního návrháře Osmanyho Laffity, už patnáct let žijícího v Praze. Nevšední modely z luxusních látek a střihy, které ocení každá sebevědomá žena, se nesly na dokonalých tělech modelek. Autor obléká naši první dámu a mezi jeho časté klientky patří také Ivana Trumpová, thajská princezna Ubol Ratana i egyptská princezna Mme Mansour. Napadlo mě, jak vlastně bydlí. Odpověď jsem získala o několik měsíců později. Navštívila jsem ho v malém městečku za Prahou.

„Baví mě pozorovat lidi. Dívám se, jak žijí, pokud netuší, že jsou sledováni. Když k někomu přijdu na návštěvu, všude je dokonale uklizeno, každá věc má své místo a hostitelé bývají někdy strojení. Když jsem doma sama, dívám se do cizích oken. Těší mě, že jsou lidé chvíli sami sebou. Přirozenost mě prostě fascinuje,“ pronesla zpěvačka Monika Absolonová a pozvala nás do soukromí.