Jak bydlet v exkluzivním atypickém prostoru a přitom nevytáhnout paty ze starého činžáku? Rada je drahá, ale snadná: nechte si postavit na klíč půdní nástavbu.

Při cestě mrazivou Prahou jsem si představovala, jakým gestem, pohybem mě Boris Hybner přivítá, a zároveň jsem si uvědomila, jak je nonverbální komunikace v lidském životě nesmírně důležitá. Už v samém počátku zrození přece vytváří kontakt mezi matkou a dítětem.Jak se asi žije mimovi a co je mu blízké či cizí? Najdeme společnou řeč, nebo budu muset přistoupit na hru beze slov? Otazníky zmizely v momentě, kdy mne přivítal ve své tradiční čepičce usměvavý, nestárnoucí klaun a řekl: „Vítejte v mém království, já jsem Boris.“

Zazvonila jsem u domovní branky rodinné vily, která poutala pohledy všech kolemjdoucích, a za štěkotu hlídacího psa mě po chvíli u domovních dveří vítali manželé a zvali do svého soukromí. Bydlet v rodinném domě bylo jejich dlouholetým přáním, a tak když se konečně mohlo začít s jeho realizací, neponechali nic náhodě a přizvali k odborné konzultaci stavebního a posléze i interiérového architekta. Důkladná příprava byla základem nápaditého pojetí moderního bydlení, se kterým vás mohu seznámit.

Titulek chce naznačit, že při navrhování a posléze realizaci rozlehlého bytu v nové stavbě došlo k proměně, která rozhodujícím způsobem ovlivnila všechno ostatní. Odehrála se v mysli člověka, v jehož moci bylo všechno zvrátit – vytvořit konvenční interiér v domě, který by nijak nevybočoval z řady ostatních, anebo umožnit vznik mimořádného architektonického díla, na které může být právem pyšný. Nebyl to architekt, kdo musel podstoupit tento vnitřní boj, ale sám majitel.

Cesta se s každým kilometrem klikatila a fučel nepřekonatelný vítr. Nápisy s názvy měst pomalu vystřídala jména drobných vesniček. Nedaleko jihoněmeckého Freiburgu se silnice prudce zaryla do polí a zamířila před jeden z mnoha pečlivě upravených domů. Majitelka otevřela dveře, držela roční holčičku a přijala mě jako souseda, který se právě stavil na kus řeči. V hale hořel krb, z kuchyně se linuly vůně a ve vzduchu hřála pohoda. Ani stopa po slávě, záplavě květin, frenetickém potlesku a třpytivém světě mezinárodní hvězdy, jejíž jméno zaručuje vyprodaná představení. Dagmar Pecková mi dovolila vstoupit do soukromí zcela mimo plánovaný program. Podle diáře má totiž volno až v lednu roku 2007.

Staronová vila na pražské Ořechovce není na první pohled nijak nápadná a náhodný kolemjdoucí může dům minout, aniž by tušil, že se právě ocitl tváří v tvář objektu, který ukrývá mnohá architektonická překvapení.

Jako dětská pophvězda prorazila po boku Karla Gotta z Bratislavy do Prahy a pak i dál na Západ. Zvonky štěstí a podobné hity jí vynesly nabídku na sólovou desku v Německu, ovšem s podmínkou, že bude nazpívána v rytmu m-ca-ca, m-ca-ca. Teenagerka něčím takovým pohrdala, a tak poděkovala a posléze opustila i zavedenou kapelu Ladislava Štaidla. Na jistou dobu zmizela, žila chvíli v New Yorku, chvíli v Kalifornii, nadchla se mimo jiné pro hudbu zvanou house, začala spolupracovat s černými muzikanty hrajícími funk a do anglosaského světa se čas od času vrací (ve Velké Británii si dopřála sólovou desku a v USA ji chystá).

Tentokrát společně navštívíme byt z malé příměstské skupiny rodinných domků pocházející z první poloviny devadesátých let s typovým řešením vnitřní dispozice. Svým „obsahem“ je ovšem hodně netypický. Jeho zvláštní charakter vytvářejí hlavně sochy, obrazy a knihy.

Jiří Schwarz (42), filmový, divadelní, rozhlasový herec a dabér, studoval na pražské konzervatoři u Radovana Lukavského. Po krátkém působení v Ostravě přijal angažmá v pražském Realistickém divadle. Tam působil až do roku 1991 a od té doby je na volné noze.

Obyvatel garsoniéry na půdě jednoho z pražských činžáků není pro věrné čtenáře Moderního bytu úplně neznámý. Podílel se nějaký čas na grafické úpravě našeho časopisu. Přestože šlo z hlediska délky lidského života o relativně krátké období, přiznává, že ho každodenní práce s designem ovlivnila navždy.

…když žije sám a při zařizování bytu nemusel konfrontovat své představy s nikým dalším? Pojďte s námi nahlédnout do soukromí dvou mužů. Jednoho mladého, který si teprve zvyká na to, že je dospělý. Druhý je o generaci starší a jeho život i byt se právě nacházejí obrazně řečeno v mezičase. Zdálo se nám, že oba muži „vysílají“ na stejné vlnové délce. Právě o generační posun mezi mantinely podobné životní filozofie je pohled do jejich soukromí zajímavější.

Představovat Halinu Pawlowskou je vlastně čirý nesmysl. Její televizní talkshow Banánové je divácky nejúspěšnější pořad. Její knížky se pravidelně objevují v žebříčcích nejprodávanějších a nedrží se tam krátce. Nebývá pro ni snadné projít se jen tak po Praze – každý ji pozná. Je autorkou řady filmových a televizních scénářů: první napsala už v druhém ročníku studia na Filmové akademii múzických umění. Za honorář si koupila mimo jiné i pracovní stůl.

Daniel Nekonečný se narodil v roce 1966 v Boskovicích na Moravě. Vystřídal řadu bizarních povolání, dva roky studoval na DAMU herectví a později se stal členem skupiny Laura a její tygři. V roce 1990 založil vlastní formaci Šum svistu, která na sebe o rok později upozornila úspěšným multimediálním projektem v pražském Divadle hudby. Vydali celkem pět alb, z nichž to poslední se jmenuje ANBS.

„Dlouho jsem přemýšlel, zda mě architekti zmanipulovali, nebo jestli mé názory posunuli o krok dál. Přišel jsem na to, že se jim podařilo rozšířit mé postoje vůči bydlení a tak obohatit i podstatnou část života.“ Takto jednoduše, zato velmi výstižně zhodnotil práci architektů majitel nového domu, když se do něj se ženou a synem stěhoval.

Když vstoupili současní obyvatelé do podkrovních prostor, o nichž bude na několika následujících stránkách řeč, poprvé, potřebovalo to určitě mimořádnou dávku fantazie, neuvěřitelnou odhodlanost a zarputilost dotáhnout plány do konce. Museli totiž začít zgruntu.

Dejvice bývaly vesnice na okraji Velké Prahy. Jan Werich o nich kdysi napsal, že některé názvy obcí matou. Stejně jako byly Hrdlořezy docela lidumilné, v Dejvicích prý vůbec neplatilo „dej více“. Lidé zde škudlili a lakotili, a možná že kdyby Dejvice nepohltilo samo město, docela by se uharpagonily a nikdy by zde nevyrostla krásná rezidenční čtvrť plná měšťanských vil, které se v posledních desetiletích ujaly honosné role ambasád. Nevyrostly by zde ani rezidenční objekty nájemního bydlení.

Činžovní dům v centru Prahy a v něm byt v části zadního traktu. Z oken vede výhled na vnitřní dvorek. Podnikatelka, modelka a herečka Kateřina Kornová hledá po zkušenostech s pražským sídlištěm, průmyslovou periferií a po zážitku s bydlením ve vilové čtvrti další ze způsobů městského života. Usadila se v historickém jádru metropole.

Dnešním trendem v interiérové architektuře jsou místnosti propojené tak, aby prostor byl vzdušný a my se v něm cítili volně a svobodně. Současné byty těmto požadavkům většinou odpovídají, výstavba minulých let je však bohužel přesným opakem. Majitelům takových bytů pak nezbývá než změnit dispozici – důkaz, že to jde, vám právě předkládáme.