V osm hodin se konečně odebrali do jídelny velkolepě osvětlené, jež byla příliš prostorná pro ten počet stolovníků. Cisy si ji zvolil úmyslně, aby se ukázal. Masivní podnos z pozlaceného stříbra, obtížený květinami a ovocem, zabíral střed stolu, který byl po staré francouzské módě pokryt stříbrnými mísami, loďkovité misky se slanými předkrmy a kořením vytvářely obrubu kol dokola. Lustr a mnohoramenné svícny osvětlovaly místnost, čalounovanou červeným damaškem. Čtyři sluhové ve fraku stáli za safiánovými křesly. Hosté při této podívané hlasitě vykřikovali nadšením. (Gustave Flaubert, Citová výchova, 1864)

Podle řeckého filozofa Platóna je náš svět jen odleskem neboli napodobeninou světa idejí, neboť prchavé jsou obrazy, které nám o vnějším světě kreslí naše smysly. Z tohoto hlediska je řecký pojem Mimésis (napodo-bení) také základním pojmem antické teorie umění.

Figuríny byly původně jen němými dublérkami krásných žen… a stály v jejich pomyslném stínu. Dnes zaujímají v interiéru místo hrdého solitéru a tváří se jako polychromované plastiky svého druhu – madony vytržené z milieu chrámu módy. Hřejí se na výsluní a sběratelé šílí. Ale kdyby mohly mluvit, vyprávěly by nám příběhy anonymních tvůrců, z jejichž rukou vycházela díla milá ženským srdcím a kteří přitom zůstávali po celá staletí skryti za svými kreacemi, jež od renesance až do konce 19. století měly často charakter složitě komponovaného uměleckého díla. Způsob práce, v němž převažovalo aranžování a nápaditost nad uměním střihu, dal však základ pozdějším módním domům.

„Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl, ke stolu židli, kdo židli má, bydlí…,“ zní verše zpívané Irenou Kačírkovou a Josefem Bekem v jednom z prvních českých klipů na počátku 60. let. I v dnešní televizi tento často opakovaný černobílý klip dýchá nenapodobitelnou atmosférou a jeho poetika vyjadřuje zcela prostě elementární potřeby života.

Budíček jest část hodinového přístroje, která v čas, jejž zvláštní ručičkou na ciferníku libovolně lze určiti, samočinně spustí vydávajíc ostrý signálový zvuk. Skládá se obyčejně z paličky s pružným perem v pohyb uváděné a příslušného zvonce. (Ottův slovník naučný)

„Můj bože, ono to mluví“ zvolal s úžasem v hlase brazilský císař don Pedro. Stalo se ve stánku světové výstavy ve Filadelfii roku 1876, když císaři přiložili k uchu sluchátko Bellova telefonu.

„Potom se obě hmoty dávaly do velikých kelímků hliněných u veliké pernice postavených. Dříve se oheň živí, aby se neroztopila, potom se ale rozpálí, aby oba kovy se stělily. Když se pak nečistoty z povrchu odebraly, vylil se kov buď do jámy uhlím roztlučeným vyložené v kuču (hroudu), anebo v tabule.“ (Mosaz – Technologie všeobecné a obzvláštní, 1836)

Dne 16. května roku 1913 se sešla slovutná American Chemistry Society, aby udělila Leu Baekelandovi Gibbsovu medaili za objevy v chemii. Ve slavnostním projevu zazněla slova, která oslavovala nejenom genialitu doktora Baekelanda, ale zároveň charakteri-zovala i efektivnost amerického podnikatelského stylu. Proslulý chemik W. D. Richardson totiž prohlásil: „Svědčíme novému pojetí vědecké práce – objevy v laboratoři se ihned realizují v továrně a odtud rychle putují k veřejnosti. Zároveň pokud objevitel chce dosáhnout úspěchu, pak svůj objev musí umět zprostředkovat konzumentům. A to všechno jsou oblasti, ve kterých doktor Baekeland exceluje.“

Prvním doloženým podnikatelem v cestovním ruchu byl mezopotamský král Šulgi, který 1 800 let před naším letopočtem vydal nařízení: „Ustanovil jsem stanice na zastávkách, přivedl do nich pohostinné lidi. Kdo přijde seshora a kdo přijde zdola, najde tam občerstvení a chládek: poutník, jenž jde nočními cestami, najde v nich úkryt jako v opravdovém domě.“ Takto stroze informuje skoro čtyři tisíce let stará hliněná destička popsaná klínovým písmem o vůbec prvních „hotelech“, které sloužily dávným cestovatelům mezi Eufratem a Tigridem.

„Židle jsou jako hřbet pádícího koně,“ napsal italský kritik a designér Alessandro Mendini. Nedodal však, který typ židle a které slohové období má na mysli. Při troše představivosti však lze odvodit, že šlo o židle z kovových ohýbaných profilů. Stačí pohled na ergonometrické grafy ilustrující zátěže těla na pružící trubkové židli a je ihned zřetelné, že pohyb se v ničem neodlišuje od vysedávání jezdce.

„Kávovar (kávostroj), nádoba nebo strojek k vaření kávy, původně v podobě porculánové, kameninové nebo i plechové konvice. Káva protéká stejnoměrně, proto se stejnoměrně spařuje a docílí se vždy dobré jakosti nápoje.

V roce 1992 prohlásil tehdejší ministr pro privatizaci Tomáš Ježek, že rodinné stříbro by se nemělo privatizovat do cizích rukou. Udivená veřejnost se ptala, o jaké rodinné stříbro to vůbec běží. Posléze se vysvětlilo, že měl na mysli porcelánky. Pan ministr v tomto případě trochu popletl pojmy.

„Předčítal jsem svou tabulku, snědl jsem své jídlo, připravoval jsem si další tabulku, popsal jsem ji až do konce. Pak jsem byl vyvolán k přednesu ústního úkolu a odpoledne jsem dostal písemnou úlohu.“

„A bylo nám jaksi hořko při srovnání programového nástupu uměleckého průmyslu německého a hlavně vídeňského. Nu, pak se změnily poměry.“ Toto řekl profesor V. V. Štech na okraj výstavy L’Exposition des arts décoratives et industriels v Paříži roku 1925.

„Z Prahy povstávalo touto čistou usilovnou prací, konanou v souzvuku se světovou tvorbou, umělecké středisko, kterému počínala cizina věnovati pozornost daleko více, než jak tomu bylo doposud. Než přišla válka a zarazila tupě tento slibný vývoj. Spojení s pokrokovou cizinou přerušeno a naši vůdčí lidé rozhozeni po celém světě.“ (V. Kramář, Kubismus, Praha 1921)

Všichni známe onu klasickou scénu. Rozčilený tenista odhazuje raketu na antuku a běží reklamovat míček, který podle jeho soudu dopadl dovnitř kurtu. Rozhodčí sedící na empiru (hovorově empajru) však již rozhodl jinak. Naznačuje to jeho palec. Rozhodnutí je nezvratné, protože je učiněno z nejvyšší židle světa. Nezpochybnitelnost výroku určuje nejenom výše židle, ale především její významová symbolika hluboce zakotvená v časech antického Říma.

Lord se po delší době vrací domů: „Jeane, bylo za mé nepřítomnosti vše v pořádku?“ „Jistě. Snad jen… zlomil jsem rýč.“ „Co jste dělal s rýčem?“ „Jak bych to… zakopával jsem vašeho psa.“ „Bože, můj pes je mrtev?“ „Uhořel v boudě.“ „Bouda hořela?“ „Ano, sire, chytla od vašeho domu.“ „Náš dům také hořel?“ „Bohužel. Lady šla po schodech, a když se dozvěděla o vašem bankrotu, upustila svícen…“

Baroko je pojem, který zná snad každý. S barokním slohem se pojí doba dávno minulá, opředená tajemstvím a pro dnešního „spotřebního“ člověka na hony vzdálená. Dnes na zámcích ve sbírkách barokního nábytku pouze znalec rozpozná dochovaný originál. Restaurátoři by mohli vyprávět, jaké příběhy se v něm skrývají. A jak vlastně historický nábytek přežívá staletí?