|
|
Kdybych měl vilu Tugendhat představit méně vzletně, zkusil bych to takto: taková stavba může vzniknout, když se dají dohromady bohatí, vzdělaní a moderně smýšlející investoři, mimořádně nadaný architekt a jeden velkorysý svatební dar. Darem to vlastně začalo. Když si brněnský továrník Fritz Tugendhat v roce 1927 bral za ženu Gretu Löw-Beerovou, její tatínek jí dal věnem pozemek na jižním svahu Černých Polí, tehdejšího brněnského předměstí, místa s nádherným výhledem na panorama města. Není divu, že tam už tehdy rychle vznikala vilová čtvrť. V roce 1928 přijel do Brna na pozvání Tugendhatových Ludwig Mies, jehož styl tvorby oba manželé obdivovali. Místem na Černých Polích byl nadšen a ihned přislíbil projekt nového domu. Rok nato začala výstavba, na které se podílela i celá řada brněnských firem, a koncem roku 1930 se Tugendhatovi už mohli nastěhovat do vily, kterou odborníci později označí za jednu z klíčových staveb moderní architektury. V závěru minulého roku byla její výjimečnost potvrzena zapsáním do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Neblahý osud Je to zvláštní pocit navštívit vilu, která původnímu účelu, být komfortním domovem rodině Tugendhatových, sloužila jen sedm a půl roku. Židé Fritz a Greta museli i s dětmi Hanou, Ernstem a Herbertem v roce 1938 prchnout před nacisty do ciziny. Ve vile se usadili Němci, které koncem války vystřídali vojáci s rudou hvězdou na čepicích. Co těm bylo do moderní architektury! Nastěhovali se i s koňmi a vilu zpustošili. Její neblahý osud se pak protáhl na celé půlstoletí. Tugendhatovi už se nevrátili. Po válce působila v unikátní budově taneční škola, později tam umístili oddělení nápravného tělocviku nedaleké dětské nemocnice, ještě později sloužila Národnímu výboru města Brna pro reprezentační účely. Konaly se tam konference a bývali tam ubytováni význační hosté tehdejšího režimu. Interiér byl upraven, ovšem, mírně řečeno, dosti nevhodně. Teprve od roku 1994 je vila Tugendhat přístupna veřejnosti jako součást Muzea města Brna a plánuje se její komplexní uvedení do stavu z třicátého roku.
Všechno barbarství vila přečkala. Od nuceného odchodu jejích majitelů uplynulo čtyřiašedesát let. A přece, když jsem procházel pokoji pána a paní domu, dětskými pokoji i obývacím prostorem, jehož architektonické řešení stavbu nejvíc proslavilo, měl jsem neustále dojem nepatřičnosti. Že prostě „chodím někomu po bytě“. Vážně. A to jsem si původně myslel, že spíš než rodinnou vilu navštívím muzeum, památník, „učebnici“ moderní architektury… Ale věřte – nevěřte, i v docela prázdné ložnici, kde majitele pamatují už jen vestavěné skříně z palisandrového dřeva, zdálo se mi, že co chvíli za sebou uslyším významné odkašlání pana Tugendhata: nespletl jste si dveře, prosím? Dávno ztracené soukromí rodiny je stále tak nějak přítomno ve vzduchu. Zcela laicky si to vysvětluji zvláštní působivostí Miesova projektu, který při vší volnosti a důvěře ze strany investora nedal vzniknout (jen) velkému architektonickému dílu, ale zároveň praktickému a na míru šitému obydlí pro jednu určitou rodinu. Nevymýšlel památník, stavěl dům. Byť druhý takový na světě nenajdete.
Půvab holých zdí Při pohledu z Černopolní ulice vypadá vila úplně nenápadně. Skoro k přehlédnutí. Nízká bílá budova prolomená průhledem do stráně, na níž stojí. Vpravo garážová vrata (garáž byla určena pro dvě auta a souvisela s bytem domovníka, který byl oddělenou a přece organickou součástí vily). Zakřivená část čelní stěny je z mléčného (původně z vnitřní strany leptaného) skla. Sklo propouští světlo do vstupní haly. V celém horním podlaží nenajdeme víc než holé zdi. A přece je na co se dívat. Masivní dřevěné dveře (vždy od podlahy až k třímetrovému stropu) s elegantními kovovými klikami. Podlaha z travertinových desek v působivé kombinaci s tmavým ebenovým obložením zdí v hale. (Travertin byl dovezen z lomů v okolí Říma.) Bělost oddělených ložnic pána a paní, linoleum (původně korkové) barvy slonovinové kosti. Barevná střízlivost v kontrastu se světem za okny. Z každé místnosti výhled na Brno a vstup na venkovní terasu. Koupelna s denním světlem, které do ní proudí stropními okénky ze čtyř stran. Skleněná stěna osvěcuje i úzkou linku chodby k pokojům dětí a vychovatelky (nejen domovník a vychovatelka, také kuchařka patřila k personálu, který s rodinou přímo ve vile bydlel. Pohodlně, s vlastním sociálním zařízením). Jednoduchost, střízlivost a dokonalost tvarů, špičková kvalita použitých materiálů. Architekt byl zároveň autorem mobiliáře vily, myslel ovšem i na takové detaily, jako jsou důmyslné zarážky dveří. Jeden díl na dveřích, druhý na podlaze, přicvaknete, zafixujete v otevřené poloze, jednoduchým pohybem nohou zarážku opět uvolníte… Funguje to dodnes. Ale když už jste tady, řekl by možná pan Tugendhat, víte, co mě ráno při vstávání vždycky dokázalo potěšit? Ty naše brněnské věžičky. Koukněte, to je Jakub, Michal, Tomáš a vzadu katedrála Petra a Pavla. Měl jsem výhled i na Špilberk, dnes už ho zaclání strom v zahradě…
Vyvolené patro Ale výhled snů čeká na návštěvníka teprve o podlaží níž. Především dolní patro vily zajistilo architektovi Miesovi van der Rohe vstupenku mezi vyvolené v oboru. Velkorysý obytný společenský prostor jako by přechází do prostoru vnějšího, interiér se slučuje i kontrastuje s exteriérem. Jak je to zařízeno? Východní a jižní stěny jsou celé z obřích skleněných tabulí (původní rozměry každé tabule 3 x 5 metrů, dnes je tato plocha slepena ze dvou dílů, originály vzaly za své při bombardování Brna). Iluze volnosti, světla a kontaktu s vnějškem nemusí ovšem zůstat jen iluzí. Dvě z „oken“ se dají – vybídne-li k tomu přívětivé počasí – úplně zatáhnout dolů do suterénu, takže společenský prostor se fakticky propojí s venkovní přírodou… Ale moment překvapení při vstupu nemusí být bůhvíjaký. Vždyť nejrůznější prosklené prostory a domy všichni známe. Teprve při delším pobytu (mluvím teď jen z vlastní zkušenosti) si uvědomíte – nebo spíš necháte na sebe působit – tu báječnou souhru výšek, délek, úhlů, pohledů, která už tolik let okouzluje laiky a nutí k obdivu, napodobování i kroucení hlavou kolegy z profese… Každý z „rohů“ tohoto neobyčejného obývacího pokoje měl přiřazenu svou funkci. Vstoupíte do přijímacího salonku a můžete se postupně projít pracovnou s knihovnou, společenskou partií místnosti a jídelnou. Jednotlivé prostory se dají vymezit jednak závěsy, jednak je dělí dvě ústřední vnitřní „přepážky“ – půlkruhová stěna z makasarového dřeva vymezuje prostor jídelny, sedm centimetrů silná onyxová stěna pak částečně odděluje pracovnu a společenskou partii. Onyx (pět dílců stěny bylo dovezeno z Maroka) je polodrahokam neprůhledný, leč průsvitný. V některých dnech roku (proč jsme se jen netrefili!) prostoupí z jihu Slunce onyxovou stěnou a zbarví její zadní stranu pískové barvy do růžova až oranžovočervena… O čem jsme ještě nemluvili? O nábytku navrženém rovněž panem architektem, jehož kopie dokreslují dnes atmosféru vily (většina originálního mobiliáře byla dílem zničena za války, dílem rozkradena a ztracena, minimum výbavy si Tugendhatovi odvezli do emigrace). O suterénním podlaží, kde je dost místa pro dílnu, kotelnu, sklad potravin, prádelnu, sušárnu a temnou komoru. O klimatizaci a dalších technických vymoženostech, jež předběhly dobu. O zimní zahradě ve východní části obytného prostoru dolního podlaží. Vila Tugendhat by se neměla popisovat, měla by se navštívit. Snad s laskavým strpěním těch, kterým byla krátkých sedm a půl roku domovem. Poslyšte, pane, podotkl by možná pan Tugendhat, Greta v zimní zahradě pěstovala orchideje. Byl to docela zajímavý pohled, vlevo ty tropické kytky a vpravo naše stromy na zahradě. A taky jste zapomněl na domácí kino. Ale to už je vlastně opravdu soukromá věc.
Ludwig Mies van der Rohe německý architekt (27. 3. 1886 – 17. 8. 1969). Jeho dílo vyšlé z klasicistní tradice dospělo přes funkcionalismus k specifickému modernímu klasicismu elegantních jednoduchých forem. Hlavní díla: pomník K. Liebknechta a R. Luxemburkové v Berlíně, německý pavilon na Světové výstavě v Barceloně, vila Tugendhat v Brně, areál IIT v Chicagu, Crown Hall v Chicagu, Národní galerie v západním Berlíně.
text: Jiří Teper foto: Libor Hajský |
Bůh ve vile Tugendhat
Adresu Černopolní 45, Brno znají architekti a příznivci architektury po celém světě. A jestli by některým z nich jméno ulice přece nic neříkalo, stačí adresu doplnit o dvě slova – vila Tugendhat. Oblíbeným úslovím jejího tvůrce, německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe prý bylo: „Bůh je v detailu.“ Nuže, vila Tugendhat je plná detailů svědčících o přítomnosti když ne Boha, tak určitě génia architektury.
