|
|
Místo pro nový domov Město nikdy v nedávné minulosti nepatřilo k nejbohatším, ani za posledních deset let tu moc nových domků nevyrostlo. Investice se vkládají spíše do rekonstrukcí a oprav starých objektů, které si ostatně důkladnou péči zaslouží. Skromná výstavba má ale i své velké výhody. Tím více vyniká kolorit historického jádra města, ani příměstské části kolem četných rybníků nebyly znehodnoceny „podnikatelským barokem“, které do většiny našich měst vnáší cizorodé prvky. Majitelka domku, který představujeme, se v městečku narodila a prožila tu své dětství. Přestože bydlela po léta v Praze, cítila se vždy doma tady, kde ze zahrady kolem bývalého domu rodičů jediným pohledem obsáhne nejen sousední louky a rybník, ale i nedalekou vzrostlou zámeckou zahradu. Místo působí dojmem okrajové části města, ale na náměstí v centru je to jen pouhých pět minut chůze. Myšlenka na postavení vlastního domku vznikla díky ideální poloze zděděného pozemku (vhodného jako stavební parcela) a možnosti získat základní kapitál na jeho stavbu prodejem nevelkých podílů na restituovaném a zděděném majetku. Navíc byla majitelka přesvědčena, že tento kapitál by měl zase zůstat v rodném městě a sloužit v rodině dalším generacím. Vlastní dům nesměl přesáhnout rozpočet jeden a půl milionu, dalších 300 tisíc bude zapotřebí na dlouhé přípojky inženýrských sítí, komunikaci, oplocení a kůlnu. Majitelka, profesí stavební inženýrka, má však v projektování bohatou praxi, a tak se rozhodla pro maximálně úsporný návrh. Především jí nechyběla odvaha (zděděná zřejmě po babičce, která na počátku války postavila velký rodinný dům) a pustila se do stavby úplně sama. Nečekala však, že podstatně větším problémem než samotná stavba bude získání stavebního povolení. Hluchoněmé úřady Do podobných rozhodnutí stavebnímu úřadu nikdo nezasahuje, vedoucí kanceláře hlavního architekta města (jehož náměstí je dokonce v seznamu kulturních památek pod ochranou UNESCO) má totiž svoji funkci jako „vedlejšák“ a sídlí trvale v Praze. Hlavního architekta město nemá. Výsledkem dvouletého jednání se stavebním úřadem bylo (i přes kladné vyjádření památkářů) písemné zamítnutí. Chuť do stavby malého domku, který už na papírech dostal konkrétní podobu, však byla silnější, než respekt před úřady. Navíc návštěva architektonického ateliéru, který v Brně pracoval na návrhu nového územního plánu, potvrdila, že na daném území se může se stavbou počítat. Paní inženýrka se pustila do boje a po roce a půl získala územní rozhodnutí, po dalším roce i stavební povolení. Domek, původně zamítnutý jako nevhodný do daného prostředí, vychází z tvarosloví českých chalup a působí spíše jako rekonstrukce než novostavba. Je nejmenším objektem v okolí, schovaný v zeleni, působí velmi nenápadným dojmem. Zamítnutí je nepochopitelné i v kontextu s necitlivou přístavbou školy, která byla v 70. letech postavena v bezprostřední blízkosti. Vyřizování stavebního povolení se nakonec protáhlo na více než čtyři roky. Postavení samotného domu trvalo osm měsíců (mimo přestávku tří měsíců v zimě, kdy má stavba správně vymrznout a usadit se). Po necelém roce od položení základního kamene už měl domek zařízené interiéry, na oknech visely závěsy a na stěnách obrázky. Koncept stavby Pro svou rodinu se dvěma dcerami počítala majitelka nejprve s obvyklým dispozičním řešením, s obytným prostorem a kuchyní v přízemí, nahoře v podkroví měly být umístěny tři ložnice s koupelnou. Uvědomila si však, že dospělé dcery uvítají více soukromí, tím spíše, že si brzy mohou založit vlastní rodiny. V přízemí se tedy k obytnému prostoru přičlenila ložnice a malá pracovna (může sloužit i jako pokoj pro návštěvy) – vše pro starší generaci, podkrovní prostor je pojatý jako obytná hala a dvě ložnice. V rámci haly bude možné časem zřídit i kuchyňku, takže mladá rodina bude na přízemí zcela nezávislá. Centrální obytný prostor v přízemí zabírá celou jižní stranu domku. Je propojený s jídelnou i kuchyní, prosklenými dveřmi také s venkovní terasou. Protože okna z obytného prostoru vedou do tří světových stran, za krásného počasí sem sluníčko svítí po celý den. Hned ráno celou místnost prosvítí východní paprsky, které dopadají oknem kuchyně pod mírným úhlem a pronikají hluboko do prostoru. Stejně prosvětlí celý prostor jižní fasáda v zimě. Před ostrým jižním sluncem v létě, které má však jiný úhel dopadu, je pokoj chráněn stříškou venkovní terasy. Neobvykle řešeny jsou schody do podkroví – namísto původního otevřeného schodiště k ložnicím se zvolily raději příkřejší dřevěné schody, které se nahoře mohou uzavřít poklopem. Zaručí nejen větší soukromí oběma generacím, ale případná batolící se vnoučata ani neohrozí pád dolů. Navíc se v zimě ušetří: dcery v té době zůstávají často v Praze a prázdné podkroví s uzavřeným poklopem neubírá teplo vytápěnému přízemí. Pokud by někdy v budoucnu toto řešení přestalo rodině vyhovovat, schody se dají nahradit původně navrženými s mírnějším sklonem, na které zůstalo dostatek místa. Jednoduché řešení Klasickou omítku zvolila majitelka v nazelenalé barvě, na které vyniknou bílé šambrány kolem oken. Podobné řešení se totiž objevuje v místní zástavbě velmi často, venkovská stavení jím poněkud vyjadřovala, že přece jen patří k městu. Přírodní dřevo na okenních rámech a na konstrukci zastřešení venkovní terasy doplňují celkový dojem jednoduchého, levného domku. Žádné střešní vikýře, valby či balkony ve štítu nevnášejí do stavby prvky, které by stavbu prodražily a navíc působily v české krajině cizorodě. Snad nejlépe vystihl charakter domu desetiletý syn blízkých známých, který projevil přání v podobném domku také bydlet: „Ten je takový akorát do ruky.“ Foto: Jaroslav Hejzlar, Text: Věra Konečná |
