Jakou máte jako architekt vizi kvalitního bydlení?
Pojem kvalitní bydlení bude mít pro každého jiný význam. Jinak se na něj bude dívat teenager, jinak student, jinak singl třicátník, jinak mladá rodina, jinak rodina s většími dětmi a jinak senior. To, co je na architektuře tak krásné, je právě různorodost pohledů. Jako architekt musíte nejprve poznat svého klienta, odhalit jeho hodnoty a životní styl a teprve poté pro něj můžete zodpovědně nějaké dílo stvořit.
Jako architekt se zabýváme i velkými urbanistickými celky a zde cesta ke kvalitnímu bydlení začíná. Místo a prostředí, to je podle mého názoru to, co tvoří kvalitu bydlení především. Svůj vlastní byt či dům již si každý dotvoří dle svého stylu a preferencí, ale s tím, co tvoří okolí domu již toho mnoho neudělá. Kvalitní bydlení podle mého názoru tvoří dostupnost služeb, vybavenosti, MHD, ale i kultury, přírody a volnočasových aktivit obecně.
A shoduje se při vaší práci představa profesionála s pohledem klientů? Jakou „přidanou hodnotu“ architekt klientům nabízí navíc?
Většinou se potkáváme s investory, kteří mají rámcovou představu o tom, co by chtěli. Případně se jako profesionálové umíme na další věci doptat. Ve výsledku bereme v potaz i naše technické zkušenosti, zkušenosti legislativní a zkušenosti s konkrétním prostředím. A pak už můžeme začít společně tvořit! Někdy skončíme úplně s jiným návrhem, než jaký jsme v počátku s investorem diskutovali. Myslím, že dobrý architekt má především empatii, schopnost naslouchat přáním klienta, a dále schopnost analýzy prostředí a kritického myšlení. A samozřejmě to vše umí skloubit s estetikou, citem pro detail a funkčností z hlediska provozního i stavebně-technického.
Podobu nové zástavby v mnoha lokalitách značně ovlivňuje územní plán a místní stavení regulace, někdy více a někdy méně přísná. Do jaké míry považujete stavební regulaci za vhodnou? Někteří stavebníci jako by se domnívali, že mají svaté právo realizovat své představy, na druhou stranu by ale měly být nové čtvrti také pestré a různorodé….
Stavební regulace je dle mého názoru správně. Míra její přísnosti by se dala diskutovat místo od místa, ale obecně se domnívám, že i s jejím respektováním lze vytvořit krásné stavby. Pokud se sejde tým rozumného investora a kvalitního architekta, pak rozhodně.
Ale souhlasím s tím, že někdy nad některými výtvory zůstává rozum stát. A přitom by stačilo tak málo. Třeba jen nevybrat tolik křiklavou barvu, ubrat na tvarosloví a nesnažit se být za každou cenu originální. Například když se projdete Paříží, žádnou křiklavou barvu na fasádě nepotkáte, Paříž je světlá a ladí. Řím je podstatně barevnější, ale stále je paleta barev fasád umírněná a domy k sobě opět ladí.
Pro pohodlné bydlení je základním předpokladem dobře vyřešená dispozice. Co všechno musí architekt brát v úvahu při navrhování dispozičního řešení a čím vlastně tato práce začíná?
Architekt musí především vyslechnout, „navnímat“ a naladit se na svého klienta, zjistit, jak žije, jak probíhá jeho běžný den, kolik členů má jeho domácnost, jak každý z nich tráví svůj den, co je pro ně důležité a co naopak nikoliv a podobně. Musí vždy myslet na to, že klient bude tím, kdo bude v bytě bydlet. Architekt může klienta samozřejmě usměrnit, pomoci mu svojí odborností a zkušeností, ale neměl by do jeho bydlení příliš promítat svoje představy a svůj způsob užívání prostoru.
Dispoziční řešení je jistě individuální záležitostí, nicméně se vyplatí držet se určitých osvědčených principů, které se týkají např. orientace ke světovým stranám, výhledů, komunikací … Můžete je připomenout? Uplatňujete nějaké vlastní zásady?
Ano, existují závazné prvky, předepisují je normy a stavební předpisy. Snažím se dbát na to, aby byly byty co nejvhodněji umístěny ke světovým stranám, aby měly okna ideálně alespoň na dvě strany, aby se daly dobře, pokud možno příčně provětrat a aby do nich svítilo dostatečně slunce. A pokud lze co nejvíce místností orientovat i k výhledům, pak jedině dobře.
Dispozice se snažím uspořádat do dvou hlavních zón, do zóny společenské (tedy vstupní hala a obývací pokoj s kuchyňským koutem, případně pracovna) a do zóny klidové (tedy ložnice a dětské pokoje). Obě zóny se vždy snažím oddělit dveřmi a myslím i na to, aby měla zóna společenská svoje vlastní zázemí. Samozřejmostí jsou i komory, aby pračka a další nezbytné potřeby nemusely být v koupelně, a také šatny, nebo alespoň niky pro vestavbu skříní.
V čem se liší navrhování rodinného domu a bytu? Jaké místnosti a jaké kvality by měl dům nabídnout navíc oproti bytu?
Náš ateliér navrhl již přes 10 000 bytů a mnoho řadových rodinných domů, dvojdomů i samostatných rodinných domů. Dům má oproti bytu většinou tu výhodu, že díky více podlažím přirozeně oddělíte společenskou a klidovou zónu. Máte zde i možnost navrhnout větší zázemí – komory, šatny, spíže či místnost pro domácí práce a tyto místnosti mohou mít přirozené větrání a osvětlení okny. K rodinnému domu často patří větší garáž, i když moje zkušenost je taková, že po čase auto většinou stojí venku a garáž slouží jako sklad nebo herna pro děti či tatínka.
U rodinného domu je určitě specifikum v podobě správného umístění stavby na pozemek, protože zahrada je vlastně další místností bytu a i ta musí správně fungovat a musí mít správné zónování a orientaci ke světovým stranám tak, aby si ji všichni mohli užít.
V některých developerských projektech -ať už jde o rodinné domy či byty – se objevuje jen minimální zázemí nebo chybí úložné prostory, zřejmě z důvodů snížení ceny stavby. Stavebníci nedostatky pocítí, až když je pozdě. Existuje nějaký vhodný poměr obytné plochy a zázemí?
Neexistuje žádná norma nebo předpis, který by toto stanovil, je třeba se řídit zdravým selským rozumem. Vždycky si představím, že tří nebo čtyřčlenná rodina potřebuje někam uložit letní a zimní oblečení, lyže, kola, sportovní vybavení, u rodinného domu je samozřejmě potřeba zázemí větší, vzhledem k údržbě a užívání zahrady. Po přestěhování z bytu do domu přibyde sekačka, zahradní nábytek, venkovní gril, hračky, spousta pracovního náčiní a nářadí. Také lidé často potřebují větší spíž než v bytě, aby nemuseli jezdit často nakupovat, případně aby tam uskladnili to, co si na zahrádce vypěstovali. Někdy ale mají velké úložné prostory ten účinek, že vedou k většímu hromadění věcí.
Obvyklým přáním stavebníků bývá velký obývák s pěknou, často dominantní kuchyní. Tento trend je v historii architektury nový, v minulosti bývaly kuchyně odděleny, aby jejich provoz nikoho nerušil. Doporučila byste i dnes toto řešení?
Otázku bych rozdělila na dvě roviny. Pamatuju si na dům své babičky, kde jsme se všichni scházeli v kuchyni. Byla to vlastně obytná kuchyň a „parádní“ pokoj sloužil jen pro návštěvy, děti měly vstup zakázán. Když je rodina hodně semknutá, reprezentativní pokoj a výstavní sedačku někdy ani nepotřebuje, důležitý je hlavně velký jídelní stůl. Možná si zaslouží i více místa než sedačka. Hodně ale záleží na životním stylu konkrétní rodiny, někteří lidé tráví společný odpočinek na pohovce při poslechu hudby nebo u televize. Někdy také luxusní kuchyňská linka představuje příležitost se určitým způsobem předvést. Setkávám se i s domy, kde jsou dělené kuchyně. Součástí obývacího pokoje je „čistá“ kuchyň, kde se vaří káva a připravují drobnosti, a špinavý provoz je skrytý stranou. Takové řešení se mně osobně líbí.
Koupelna není zrovna jednoduchou a levnou záležitostí. Některé rodiny sdílejí jednu velkou, jiné jako by měly pocit, že koupelen nikdy není dost. Když děti odrostou, rodiče zůstanou v poloprázdném domě se 4 koupelnami. Vidíte nějaký rozumný kompromis?
Rodina, která se stěhuje z bytu do domu, si někdy nedokáže představit, kolik koupelen bude vlastně potřebovat. Obecně si myslím, že méně je více. Důležité je malé samostatné WC nebo malá koupelna s WC ve společenské části, aby návštěvy nevstupovaly do soukromé zóny. V ložnicové části je pak místo pro velkou komfortní koupelnu. V běžném domě pro čtyřčlennou rodinu jsou většinou dvě koupelny optimální a dostačující. Záleží i na celkové dispozici. Ve velkém domě, kde je ložnice rodičů oddělená od dětské části – nachází se v jiném podlaží nebo na opačné straně domu, bych doporučila zřídit odděleně rodičovskou a dětskou koupelnu + WC pro návštěvy.
Hygienické zvyky jsou v každé rodině velmi důležitá a velmi individuální věc a nedořešená otázka koupelen může pokazit domácí pohodu. Proto doporučuji probrat ji s architektem velmi důkladně a hned na začátku. Při stavbě domu si lidé také plní své sny, a když mají sen o velké koupelně s výhledem do krajiny, nebo si přejí oddělenou pánskou a dámskou koupelnu, proč by si jej neměli splnit, mají-li k tomu podmínky a možnosti?
Ložnice působí v některých domácnostech jako poněkud zanedbávané Popelky. Velká postel, vestavěná skříň, minimum volného prostoru. Jak na to, aby ložnice nebyla jen pustou noclehárnou? A kde by vlastně ložnice měla být?
Při navrhování ložnice záleží na tom, jak ji lidé používají a kolik času zde tráví. Pro někoho slouží opravdu pouze na přespání, pro jiného je to útočiště, kam se rád schová a kde i relaxuje. Takoví klienti si přejí ložnici útulnou, prostornější, s hezkým výhledem atd. V každém případě by ložnice měla být v domě ukrytá, aby přístup nevedl hned z předsíně nebo se neprocházelo přes ložnice do hlavní obytné části. Důležitá je i orientace ke světovým stranám, někdo preferuje ranní sluníčko, jinému vadí. Jižní nebo západní slunce může zase ložnice v létě přehřívat. Tyto požadavky je třeba skloubit se situací na pozemku, přístupem na pozemek a dalšími aspekty, a to právě patří k úkolům architekta.
Navrhovala jste také řadové domy. Měli bychom tento dnes trochu opomenutý způsob bydlení více rozvíjet?
Na tomto typu zástavby se mi líbí, že ulice nebo i větší území se navrhuje jako jednotný celek, má svou kompozici a nabízí určitou kvalitu. Při individuální zástavbě je každý dům většinou úplně jiný, nikdy nevíte, co se postaví nebo přestaví na sousední parcele přímo před vašima očima. Ulice komponovaná z řadových domů na mě osobně působí mnohem harmoničtějším dojmem. Řadové domy představují výhodné ekonomické řešení pro toho, kdo si přeje bydlení se zahradou, ale nechce pečovat o rozlehlý trávník. Úzký pozemek se může zdát omezující, ale i v řadovém domě se dá vytvořit pohodlné bydlení. Když architekt navrhne domy vzájemně posunuté, aby nebylo z jedné zahrady vidět na druhou, každý má i své soukromí. Dobře působí také jednotné pergoly nebo jednotné zahradní domky. Řadová zástavba se pak může stát velmi příjemným prostředím.
Ing. arch. Jana Mastíková (1987)
„S každým domem zároveň navrhuji celé město“
Autorizovaný architekt. Vystudovala architekturu a urbanismus na VUT v Brně, absolvovala odbornou stáž na polytechnické univerzitě ve Valencii. Od r. 2009 prošla několika architektonickými ateliéry, nyní je jedním z hlavních architektů ateliéru Loxia Architects Ingenierie. Podílí se a vede projekty velkých bytových komplexů, bytových i rodinných domů, kancelářské a občanské výstavby (např. obytné soubory YIT Lappi a YIT Suomi v Hloubětíně, Tesla Hloubětín, Radnice Praha 12, Rezidence Perucká, Skanska čtvrť Emila Kolbena I, bytový komplex Terasy Břevnov).
