|
Poprvé jsem ten dům uviděl v červnovém zapadajícím slunci roku 1988. Opuštěný, slepá okna, opadávající fasáda. Možná proto tajemnější než jiné okolostojící domy v totálně zapomenutém totalitním městečku na hranicích země nikoho,“ napsal kdysi Jan Boháč. O dva roky později, v polovině června 1990, zastavil před domem autobus a z něj se vyvalili sklepovští. „Kapela nasadila a Lenka Vychodilová s Tomášem Hanákem pokřtili dům rituální písní Sklepovská Besídka začíná. David Vávra mimicky kolážoval, Aleš Najbrt kaligraficky tančil a Čestmír Suška dřevěně tesal, zatímco Martina Riedelbauchová s Terezou Kučerovou jemně zdobily zdi a dveře.“ Takto se Besídka proměňovala léto co léto deset let.
Rekonstrukce, v 90. letech ušitá horkou amatérskou jehlou, plnou euforie, potřebovala časem dotáhnout do konce. Boháčovi, v té době už jediní provozovatelé Besídky, shromáždili peníze, energii a spojili se s architektem Romanem Kouckým a jeho architektonickým ateliérem. Výsledkem je dnešní podoba tříhvězdičkového hotelu, ze kterého dýchá původní nadšení a bouřlivá léta původní partičky pražského Divadla Sklep. Víc už v rozhovoru s Janem Boháčem.
|
|
|
Jak to doopravdy začalo? Řada článků uvádí „sedm statečných“, později jsem se dočetl o osmi zakládajících.
Nejjednodušší a patrně nejvýstižnější odpovědí je ocitovat text z památné dlaždičky umístěné před barem v podlaze Besídky. Na ní stojí: „Dne 27. 6. 1988 koupilo tento dům sedm statečných z divadla Sklep a manželka národů. Tou dobou byla totalita tak hluboká, že si neviděli ani na špičku nosu a nejdál byli v kredenci.“ Těch sedm statečných byli kromě mě ještě Tomáš Hanák, David Vávra, Ivan Kušiak, pan Korýs, Zdenek Žampa a Petr Koutecký. Manželka národů pak Davidova kolegyně z práce Eugenie Zelenková řečená Gena.
|
Proč dělal rekonstrukci architekt Roman Koucký a ne David Vávra?
David by se samozřejmě nabízel jako první, ale zdálo se nám, že bude lepší, když to bude dělat někdo trochu zvenčí. Roman Koucký byl pro tohle ideální osoba. Dobře jsme se znali, ale nebyl to přímo sklepák. Myslím, že to byla správná volba. Roman je člověk otevřený dialogu, a ta práce byla snad pro nás všechny obohacením. Skoro je mi líto, že už je hotovo, protože to bylo zábavné a vzrušující. David si alespoň vlastnoručně namaloval kachlíky do koupelny v naší mařížské dílně.
|
 |
|
Jaký je dnešní stav po rekonstrukci? Co vše se změnilo?
Besídka ke své jedné hvězdě ve znaku přidala dvě další a z neurčité hospodo-ubytovny se změnila v tříhvězdičkový hotel, který však, jak doufáme, neztratil původní atmosféru. Dříve končila Besídka za dveřmi lokálu, dnes se rozšířila do celého domu.
Jaký byl přístup památkářů ohledně rekonstrukce?
Věřím, že dům jako Besídka má svou duši a sám si řekne, co ano a co ne, a tak všechna rozhodnutí tvůrců, ale i povolení úředníků, směřují k jasnému cíli, i když někdy klikatě a zdánlivě nesmyslně. Někdy vám zamítavé stanovisko k jednomu problému otevře cestu k lepšímu a odvážnějšímu řešení, jako třeba u nás k zadnímu věžovému schodišti.
Prý jste napsal román týkající se vašeho života a Besídky. Dá se ještě sehnat?
Nosil jsem to dlouho v hlavě, a když jsem pak byl na treku v Himálaji, v těch vysokých nadmořských výškách se báječně tříbí myšlenky, šlo to skoro samo. Bohužel už je vše vyprodáno, ale jednám s nakladatelstvím Maťa o dalším vydání. „A pak uvidíš“ totiž vyšlo roku 2000.
|
|
|
Kdo je dnes majitelem Besídky? Vy, nebo ještě i další členové Sklepa? Jezdí ještě všichni do Slavonic?
Tady je třeba rozlišit dva druhy vlastnictví. V tom jednom – fyzickém, zapsaném v katastru nemovitostí – je to jenom moje rodina. V tom druhém, duchovním, a tudíž důležitějším, je to sedm statečných z divadla Sklep a manželka národů. Do Besídky jezdí čas od času všichni, a to myslím i ostatní sklepovské. Tradičně zde trávíme Silvestry, hrajeme hokej, fotbal, děláme letní školy nebo jen tak sedíme a klábosíme.
Co tedy zrekonstruovaná Besídka nabízí?Besídka nabízí Besídku. Je to s ní jako s New Yorkem: buď ji milujete, nebo nenávidíte.
|
 |
 |
VYZNÁNÍ TOMÁŠE HANÁKA KE SLAVONICKÉ BESÍDCE
„Přestože jsem vyznavačem spíše zmaru a nejpříjemněji jsem se cítil ve Slavonicích na pokraji rozkladu a zániku, nesmím panu Boháčovi upřít nezměrnou a pánu Bohu jistě libou energii, vydanou k záchraně Besídky. Rozlehlý dům, který jsme kdysi s přáteli „za babku“ koupili – alespoň já – především proto, abychom se v něm mohli zpíjet „daleko od mlčícího davu“ bolševických časů, totiž přetvořil v potu tváře a v krvi šrajtofle ve velepříjemný útulek, v němž se bylo možno stejně tak zpíjet „daleko od ječícího davu“ dnešní doby, jako bloudit labyrintem atypických, nepravidelných a technicky nezaměřitelných chodeb, nabízejících bezpočet evropským normám se vzpouzejících dveří, lákajících
|
|
ke vstupu do nejroztodivnějších pokojů, kde jste sice nenalezli přípojku na internet a minibar, ale z okna jste hleděli přímo do protější staré zdi, nostalgicky odrážející zvuk zvonů kostela z náměstí či čiřikot jiřiček někde nahoře na – opravdu – nezaměnitelné slavonické obloze. Nu, a teď se tedy mnohé z těchto prostor proměnily otiskem polní slávy a invence (případně jejích zbytků) nás, kultovně kulturních sklepáků, dosud žijících legend, bakalářů snad všech umění světa, nejednou též mistrů Pytlíků. Neznám výsledek, dlouho jsem ve Slavonicích nebyl, ale Franto-Skálo-pevně věřím, že se starý dům účinkem našich neozásahů na důkaz nesouhlasu nezhroutí. Jistě ne! Ovšem pokud by se tak náhodou přece jen stalo, pak bychom možná měli přijmout trest a vydechnout naposled spolu s Besídkou, zasuti v suti a prachu. End legend. Bůh suť.“ |
