 |
MICHAL DVOŘÁK (37) se synem TOMÁŠEM (9)
– studoval VŠUP v Praze (ukončil ve 3. ročníku) – získal cenu Best International Redevelopment v soutěži International Property Awards – získal titul Podnikatel roku 2005 (MČ Praha 5) – zájmy: fotografování, cestování, sport |
Proč byste obě role už nikdy nechtěl vzít na sebe?Architekt nebo designér bude vždy upřednostňovat estetickou stránku věci, vnímat v první řadě prostor, který vytváří, a rozhodně nebude jeho prvotní snahou ekonomika projektu. Investor je ve zcela jiné roli, když je jeho primárním zájmem návrat vložených prostředků a zisk z prodeje, případně pronájmu nemovitosti. Tyto role by se samozřejmě měly doplňovat, ale zkuste si představit, že jako jedna osoba máte fungovat v obou těchto rolích, tedy jak se říká, sedět na dvou židlích. To je na hranici schizofrenie. Jedna moje polovina se zaměřuje na design, materiály, ergonomii a druhá v ten samý okamžik řeší náklady stavby. Investor často tlačí na architekta a projektanta z důvodu snížení nákladů, já jsem v té „dvojroli“ měl tlačit sám na sebe. Samozřejmě, u výstavby rodinného domku to asi lze skloubit, ale u projektu, jehož náklady jdou výrazně přes stomilionovou hranici, to podle mého nelze.
Fotografie asi pocit vzdušnosti zdejšího prostoru nikdy nezachytí, ale návštěvníka oslní. Nicméně mě nejvíc zaujala drobnost – zvláštní liána, o níž jste říkal, že obrostla konstrukci za pouhý rok. Kde jste se o takové kuriozitě dozvěděl?Je to liána původem z Vietnamu, botanický název Tetrastigma voinierianum, a u mě to není jen rostlina doplňující interiér, ale živá součást ateliéru. Můj koncept byl vzít ohromný otevřený prostor ateliéru a s využitím velkých prosklených ploch jej vizuálně propojit s exteriérem. Tedy když stojíte uvnitř, tak aby zelená plocha strání pod Dívčími hrady byla opticky spojena se zelení uvnitř ateliéru. Šlo mi o vyvolání dojmu, že i když jste uvnitř uzavřeného prostoru, tak souběžně cítíte, že tento prostor uvnitř je organicky propojen s okolím budovy. To nebylo možné s několika rostlinami v květináčích. Uvažoval jsem o zimní zahradě plné vzrostlých stromů, ale narazil jsem na statické limity stavby. Tak jsem přišel s alternativním řešením a snažil se najít popínavou rostlinu, která může během krátké doby obrůst část ocelových konstrukcí. Po dlouhém hledání vhodné rostliny, konzultacích na internetu a spoustě neúspěšných dotazů v prodejnách s rostlinami mi jedna kamarádka doporučila právě liánu, která po několika měsících dokázala udělat ohromný kus práce a zazelenit většinu konstrukcí v interiéru. Teď je koncept vnitřního prostoru dotažený do konce a zeleň uvnitř se přes velká okna prolíná do venkovní zeleně.
Čeští investoři většinou rezignují na koncept projektu a prostoru. Znáte důvod?Důvody budou asi různé, ale většinou půjde o spokojení se s průměrným výsledkem. Nemám-li funkční a promyšlený koncept, mám mizivou šanci, že projekt dopadne perfektně. Ale většině lidí nejde o perfektní výsledek, jde o to mít věc rychle za sebou a hnát se někam dál. Což je škoda, protože průměrných věcí je kolem až příliš, ale těch nadprůměrných se nedostává. |
|
|
Druhý důvod, proč investor většinou neřeší koncept prostoru, je náročná práce spojená s vytvářením tohoto konceptu a především s jeho udržením. Je totiž velice snadné v průběhu příprav stavby a stavby samotné povolit a koncept přestat brát závazně. Ale to jsme zase u průměrnosti a neochotě lidí (nejen investorů) vynaložit více úsilí na to, aby udělali něco výjimečného.
Jak by měla probíhat spolupráce mezi architektem a investorem. Můžete ji srovnat se zahraničím?Rozhodně musí jedna strana respektovat druhou a chápat, jakou funkci má druhá strana. Najmu-li si architekta, tak ho platím za jeho práci a nebudu ji dělat za něj. To je lepší jej vůbec nemít, najmout jen projekční kancelář a architekturu a design si vytvářet sám. Mám pocit, že až na výjimečné a uznávané osobnosti architektury vnímají investoři „běžného“ architekta jako nutné zlo a jeho práci ne zcela respektují. Můj dojem ze zahraničí byl takový, že vztah architekt – investor je mnohem čitelněji definován a vnímán. Možná je to dáno delší tradicí developmentu na západních trzích nebo prostě tím, že všichni nedělají všechno a na odbornou práci je zvykem najmout odborníka. |
 |
Komu byste doporučil loftové bydlení a kdo si ho nejčastěji u nás kupuje. Je to stejný typ lidí jako třeba v Anglii nebo v USA?Loft, ať je to již prostor na práci, bydlení, nebo kombinace obojího, je především atypickým, otevřeným prostorem, který nerespektuje zažité dispozice interiéru. Zájemce tedy musí být osoba s velkou dávkou individuality a schopností fungovat v atypickém prostředí. Pro designéra, fotografa nebo obecně člověka s kreativním přístupem k životu je loft ideálním řešením, pro bankovního úředníka, který má na pracovním stole vyrovnané tužky a papíry do úhledné hromádky loft nebude to pravé. Je zde ještě skupina klientů, kteří nejsou zvlášť kreativní, ale chtějí doplnit svůj image o něco neotřelého a luxusního. I ti si rádi pořídí loft, nicméně ne pro pocit z takového prostoru, ale pro pocit z toho, že mají něco výjimečného. V této rovině je jedno, je-li klient z Prahy, Los Angeles nebo Londýna. |
Vidíte budoucnost brownfields v českých městech optimisticky?Renovace brownfields a jejich přestavba na lofty je věc velice nákladná a vyžaduje velkou dávku úsilí. Naprostá většina investorů ale chce v co nejkratším čase a s co největším ziskem realizovat svůj developerský projekt, takže je jasné, že pokud lze starý tovární areál srovnat se zemí a postavit na jeho místě standardní bytovky nebo kanceláře, investor to udělá. Jen malé procento investorů je schopno pochopit estetickou hodnotu staré tovární zástavby a zachovat ji citlivou přestavbou na loftové bydlení, ateliéry nebo atypické nebytové prostory. Loftů tedy bude vždy velmi málo, ale na druhou stranu o to atraktivnější taková nemovitost je.
Asi jste už na tu otázku alergický, ale mně to vážně nedá: Jak jste se cítil, když jste získal cenu za nejlepší loft světa?Hlavou mi proběhly všechny problémy kolem přestavby našeho areálu, kterých nebylo zrovna málo, vzpomněl jsem si na všechny probdělé noci a přemýšlel, jestli ta cena má být něco jako satisfakce za všechna ta „utrpení“, nebo jestli to je ironická tečka za celým projektem. Byl jsem a stále jsem velmi rád, že jsem takové ocenění získal, a myslím, že se opravdu vyplatí dělat věci naplno a nespokojit se s průměrem. |
|
