Mystérium krásné formy

Oba je označuje za profetické tvůrce „s mocí ovlivňovat a dávat direktivy celým generacím architektů“. Vidí u nich také společná východiska v rezidenční architektuře ohleduplné ke klimatickým podmínkám, vyvěrající z neústupné nespokojenosti s běžnou stavební praxí. Mnozí odborníci se však přiklánějí k závěrům jednoho z nejvýznamnějších teoretiků a historiků architektury Sigfrieda Gideiona, že soudobá architektura polarizovala právě mezi Le Corbusierem, představujícím linii matematickou a formalistickou, a Wrightem, směřujícím po linii volnější organické architektury.

Frank Lloyd Wright se narodil 8. června 1867 ve Wisconsinu, v polovině osmdesátých let se splnilo velké přání jeho matky — syn vstoupil na pole architektury. Zemřel ve dvaadevadesáti letech 9. dubna 1959 krátce před dokončením jedné ze svých nejznámějších staveb Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku. Jeho život přesáhl tři zásadní etapy vývoje stylů: secesi, modernismus a poválečná padesátá léta. Po krátkých studiích na Wisconsinské univerzitě a epizodách v architektonických ateliérech byl přijat do týmu architektů Louise H. Sullivana, předního představitele chicagské školy, do kanceláře Adler & Sullivan.

U Sullivana zůstal až do roku 1893, kdy se osamostatnil. Podobně jako v architektuře je i v oblasti nábytku a vybavení interiérů Wright tvůrcem solitérů. Chápal interiér jako součást celistvého návrhu a jako přirozené pokračování průniku přírody do nitra stavby a opět ven v souvislosti s jeho koncepcí organické architektury, koncepcí prolínání architektury a krajiny. Kus nábytku či jiného vnitřního vybavení tudíž není objektem samým pro sebe, je nedílnou součástí celku.

Příležitost k tvorbě nábytku poskytovaly Wrightovi velké architektonické realizace, mezi prvními kanceláře správní budovy společnosti Larkin (1902—1906). Mohutné křeslo polstrované kůží s kovovou konstrukcí na kolečkách se stalo jedním z nejpopulárnějších kancelářských křesel své doby, podobně i pracovní stůl s připevněnou kovovou židlí s koženým polstrováním. Typickou pro ranou tzv. prérijní tvorbu je rovněž židle pro školu v Hillside z let 1901 až 1903 či kompletní vybavení domu Darwina D. Martina v Buffalu. Všechny se vyznačují obdivuhodnou harmonií mezi pravoúhlými tvary a organickými motivy.

V tomto období se Wrightova tvorba pozoruhodně přibližuje dílu Skota Charlese Rennie Mackintoshe. Wright, který navštívil Evropu poprvé v roce 1909, se o dění zde živě zajímal a měl široké povědomí o anglické, německé i francouzské architektuře. Pobýval v Paříži, kde jej nepochybně ovlivnila lyrická abstrakce v díle Františka Kupky či Sonji Delaunayové, jež byla inspiračním zdrojem dekoru na porcelánové jídelní soupravě pro hotel Imperial v Tokiu. Kubismus se nepochybně Wrighta také dotkl, o čemž svědčí například kávová souprava. V architektově tvorbě se v té době spojovaly prvky americké a evropské.

Avšak další mezník v jeho díle nastal stavbou zmíněného hotelu Imperial v Tokiu. Veškeré vybavení je svým způsobem uměleckým dílem. K nejzajímavějším patří Wrightův kompromis mezi evropským a japonským sezením — neobvyklá židle složená z opticky téměř samostatného sedáku, podnože sestávající ze čtyř zešik-mených noh a samostatně připevněného opěradla polygonálního tvaru. Ve třicátých letech navrhl kancelářský nábytek pro halu S. C. Johnson & Son Company. Stále se u něho projevovala záliba v polygonálních tvarech.

Pozoruhodné je vybavení rezidence C. L. Stevense v Aulbrass Plantation v Jižní Karolíně z roku 1938. Wrightův nábytek neměl úspěch v sériové výrobě, o niž se pokoušel teprve v padesátých letech. (Tohoto druhu je vybavení H. C. Company Office Tower vyráběné v letech 1952—1956.) Zajímavé je, že právě v tomto desetiletí, v němž zazářila snad největší hvězda amerického designu, Charles Eames, zůstával Wright ve vztahu k jeho osobnosti a tvorbě chladným.

Tvorba F. L. Wrighta zaznamenala na naší domácí půdě značný ohlas. Z českých architektů jmenujme Vladimíra Karfíka, který později významně zasáhl do podoby města Zlína, či Antonína Raymonda, jenž byl již za studií na ČVUT Wrightovými návrhy zaujat natolik, že se v roce 1915 rozhodl odejít do Ameriky, stal se jeho spolupracovníkem zvláště na projektu hotelu Imperial v Tokiu v letech 1919—1921. (V Japonsku zakotvil a dnes je považován za jednoho z předních tvůrců moderní japonské architektury.)