|
|
Kita sice otevřel své studio v Japonsku, ale v Itálii byla mnohem přívětivější atmosféra než v poválečném Japonsku. Kita shledal, že vizitka Made in Italy je synonymem kvality a unikátní kreativity. Sám sebe považuje za substanci původnosti, nijak nepoznamenanou Itálií, ale osvobozenou italským duchem a smyslem pro precizní krásu.
Křeslo Wink Kita vystudoval architekturu na univerzitě v Ósace, po odchodu do Milána pracoval u Maria Belliniho a Silvia Coppoly. Své vlastní studio v Itálii si otevřel v roce 1971 a jeho klienty se rázem staly společnosti De Padova, Moroso, Tecnolumen, Cassina a Sharp. Přelom v jeho návrhářském a designérském životě způsobilo křeslo Wink. Kitu celosvětově proslavilo a stalo se součástí stálé expozice v newyorském Muzeu moderního umění. Kitova kreativita je nadčasová a důkazem budiž pohovka Saruyama (přeloženo: Malé opičí hory). Tu vytvořil ještě ve svém japonském studiu v roce 1967, nicméně prezentoval ji až v rámci práce pro Moroso v roce 1990. Sleduje tak nevědomky dlouhodobý proces „humanizace“ nábytku, který se projevuje antropomorfní transformací nábytku a předmětů. Příkladem není jen Wink, ale i žluté židle, které postávaly v japonském pavilonu na sevillském Expu jako stádo žiraf.
Urushi a wushi Křeslo Wink je veselá potvůrka s legračně stojícími oušky, s tričkem a čepicí, kterou si je možné obléct podle aktuální nálady a rozpoložení. Kita rafinovaně směšuje prvky italského moderního designu, do jehož hávu vkládá původní japonské prvky jednoduchosti, účelnosti a strohého výrazu. Vyhnul se obratně kýčovitosti, kterou vždy zavání popularizace východních směrů, a vyzdvihl zvláště zmiňovaný italský smysl pro preciznost. Kita se nezříká starých japonských technik, používá například umění urushi (kaučuk) a wushi (papír), a cítí se trochu vázán povinností ergonomického přístupu k řešení. Ale objevil v sobě „ducha designu“.
Světelné artefakty I s japonským funkcionalistickým hendikepem se dokázal přenést přes asijské i evropské kořeny a objevil americkou hravost. Pro Kreon Kita vytvořil ve spolupráci s newyorským umělcem Kiethem Haringem (graffiti) mimo jiné úžasné světelné artefakty. Haring má s Kitou podobný přístup k životu. Je rovněž osobností rozdělenou mezi dva světy, avšak zároveň schopnou syntézy, v níž se prolíná svět graffitové ilegality, která neakceptuje žádný proklamovaný směr či hnutí, a svět „legálního“ umění. Kita se také nestal součástí žádné módní školy nebo směru. Zůstal věrný sám sobě, své osobnosti a individualitě svého projevu. Jeho dílo je vitálně lidské a technologicky kompetentní, schopné sloužit každodennímu užití. Kita se na své umělecké dráze rozhodl jít dvěma cestami. Jedna reprezentuje aktivity na poli nábytkového a spotřebního designu a zahrnuje jeho debut Wink, stůl Kick, židle pro japonský pavilon na Expu v Seville či styl hodinek Miz. Věci, které jsou považovány za mistrovské kousky mezinárodního designu, předměty prodchnuté vizí budoucnosti jak svou formou, tak funkcemi. Unikátní kusy unikátního stylu, který se zdá být stále v pohybu, kdykoliv je potřeba.
Konzerva minulosti Druhá je cesta Kitovy duchovní tradice. Japonsko ve své syrové kráse, papírový nábytek, bambusový materiál, dřevo, cín, kov, textilie tsugumi na ploše každodenního bytí. Kita pečuje o svůj poklad, totiž poselství národního stylu, již přes třicet let. Uchovává a vystavuje přísně střežený poklad japonské bytové kultury, který tvoří základ celé jeho designérské práce. Kitovo spojení vytvořilo sousoší tradičního náboje a spotřebního designu vrcholícího v jedné pointě. Sám Kita se považuje za konzervu minulosti, která míří kupředu, a experimentuje s materiály a technologiemi. Raduje se ze své diverzity a ví, že dokáže žít v obou svých vlastech — v Japonsku i v Itálii. Projekt Milk Kitovy uskutečněné sny a fantazie už hostil velký počet výstav a exhibicí. Filadelfské Muzeum umění, pařížské Centre Pompidou. Toshiyuki Kita se za svou odvahu sebeprezentace dočkal i mnoha cen, za všechny jmenujme japonskou Interior Design Award. Pro projekt Milk (Mléko) Kita upravil abstraktní tvary barvy čerstvé trávy, které představovaly potravu, pásovou výrobou servírovaný materiál, který je určen pro živé „stroje na mléko“. V zakázce pro Sharp se zase pokusil skloubit moderní studenou techniku obrazovky z tekutých krystalů a snahu přeměnit progresivní technologii v malé, přítulně přátelské domácí zvířátko. Velice opatrně uplatnil „ducha designu“ a dodal objektu „dotek navíc“, aby ho zbavil konstrukční amorfnosti a antiseptického vzhledu. Televize Sharp ožila. To je způsob Kitovy komunikace. Takhle Kita vidí sám sebe a mění svět kolem nás.
Toshiyuki Kita narodil se do válečných let, roku 1942 Ósace. Svému rodnému městu zůstal věrný, inspirací, domovem a útočištěm se mu však stal Milán. Kita se na počátku 70. let zařadil do Global Community of design, sdružení, které se uskupilo v Miláně a které Milán svázal tajemstvím hlavního města designu napříč všemi kontinenty. Tři jeho díla byla zařazena do stálé sbírky Muzea moderního umění v New Yorku.
Kontakty: DESIGN FÓRUM PRAHA, Prokopovo nám. 5, Praha 3, tel.: 02/22 78 06 98, fax: 02/22 78 27 61; KONSEPTI, Elišky Krásnohorské 4, Praha 1; tel.: 02/232 69 28, fax: 02/232 13 58
text: Pavel Košek foto: archiv |
Toshiyuki Kita
Pro ósackého rodáka Toshiyukiho Kitu je rok 2002 rokem jeho 60. narozenin. Přátelství Japonce a Itálie se datuje od bouřlivého roku 1968, kdy si Kita dopřával kulturní dobrodružství na evropském kontinentu. Okamžitě ho oslovila atmosféra italských měst a fluidum lidí, proto se další rok vydal do Itálie na tříměsíční zkušenou. Jeho přítel z Japonska Cesare Cassina mu ihned nabídl zakázku.
